Zpověď zapomenutého – Za hranicemi času a paměti

Pohled Janise Prášilů na dokumentaristickou bilanci životního příběhu hudebního skladatele Josefa Myslivečka
23.04.2015 - Janis Prášil

Zpověď zapomenutého

Životní osudy výjimečně nadaných umělců z různých historických období poskytují množství paradoxních situací a temných dobových faktů. Pro těsné sousedství krásy a utrpení, bohatství a chudoby a slávy a samoty jsou vděčnou látkou pro katarzní příběhy s nákladnou výpravou. Amadeus Miloše Formana, Farinelli od Gérarda Corbiau nebo Všechna jitra světa Alaina Corneau zpracovávají totožný archetypální příběh o výjimečném jedinci čelícímu tragickým životním okolnostem. Přestože se tyto příběhy odehrávají v různých časoprostorových souvislostech, spojuje je romantický koncept tvůrce jako génia, jehož dílo má metafyzický rozměr, zprostředkovává kontakt s duchovní sférou, umožňuje osvobodit se od pout hmotného světa a překročit bariéry mechanismů, které řídí fungování společnosti. Mozart, Farinelli a Sainte Colombe se v rámci těchto životopisných dramatizací stávají romantickými hrdiny a jejich umělecká tvorba vyjadřuje jejich neredukovatelnou jedinečnost.

Jeden z takových příběhů předkládá dokument Zpověď zapomenutého, který se rozhodl natočit Petr Václav během příprav na svůj celovečerní film na stejné téma Il Boemo. Dokumentaristická bilance životního příběhu hudebního skladatele Josefa Myslivečka, která 2. dubna vstoupila do českých kin, vznáší kromě problematiky soudobé rekonstrukce historické postavy především otázku kulturní paměti a jejího vzkříšení. Zároveň podněcuje k teoretické debatě o možnostech přístupu k uměleckému dílu, které lze buď interpretovat skrz náhled do života a osobnosti tvůrce, nebo jej lze vnímat jako formu autonomně existující v přítomnosti, nezávisle na autorovi.

Zpověď zapomenutého zprostředkovává především režisérovu fascinaci osobností slavného hudebníka. Václav odmítá pozitivistické vršení dat i formalismus. Od jeho dokumentu tedy nelze očekávat strohý encyklopedický výčet biografických údajů. Stejně tak se vyhýbá formálním experimentům či dobové rekonstrukci, jakou provedli třeba Jean-Marie Straub a Danièle Huilletová, když svému snímku Kronika Anny Magdaleny Bachové propůjčili autentickou podobu skrytou kamerou natočené „reportáži“ z 18. století.

Václav naopak využívá řadu subjektivizačních technik, aby vyjádřil niterný zájem o umělcovu osobnost, kterou nechává promlouvat hlasem Karla Rodena. Vizuální složku doprovází buď stylizovaný monolog ve scénách anonymních záběrů na italské městské exteriéry, nebo hudba znějící během vhledů do zákulisí příprav soudobé inscenace Myslivečkovy opery Olimpiade. Spíše než skladatelovu zpověď však komentář připomíná vnitřní monolog režiséra, kladoucího si otázky a zápolícího s historickou pamětí, obsahující množství bílých míst.

Skutečnost, že je snímek nenápadně strukturován jako detektivní příběh, v jehož centru stojí tajemství, vypovídá nikoli pouze o snaze zrekonstruovat dobové události, ale též o touze přiblížit se něčemu, co realitu přesahuje. Z honby za fakty se stává napínavé hledání skutečnosti a pravdy. Snahu dostat se pod povrch  až doslovně ilustrují záběry na vypreparovaná lidská těla nebo na znetvořenou tvář přibližující dopad nemoci na skladatelovo vzezření a z toho vyplývající společenskou stigmatizaci. Tyto děsivé detaily a pohledy do lidských útrob však místo odhalení způsobují pouze šok. Romantická fascinace nedosažitelným nemůže mít reálný výsledek. Detaily o Myslivečkově životě zůstanou navždy skryty. Stejně tak nelze odhalit podstatu člověka v jeho díle, nebo naopak. Přestože se Zpověď zapomenutého snaží nalézt podstatu díla v analýze života a osobnosti skladatele, nejintenzivněji oslovují právě scény, jež se zaměřují výhradně na hudbu a interpretační možnosti, které otevírá.

Jak v minulé rovině vzpomínek, v nichž se Mysliveček ve vnitřním monologu vrací k detailům z vlastního života a obtížnostem vyplývajícím z pozice umělce v dané době, tak v přítomné rovině záběrů ze zkoušky orchestru a zpěváků během jejich příprav na  operní inscenaci se projevuje zájem o sociální realitu, který Václav prokázal již ve svých hraných snímcích jako Marian nebo Cesta ven. Právě v těchto momentech přechodu od filmové rekonstrukce života skladatele k hudební „rekonstrukci“ jeho opery promlouvá snímek nejautentičtěji. Zúročilo se zde umění zprostředkovat úryvky operní hudby v její nesváteční podobě během zkoušek v zákulisí, schopnost zaznamenat v neformálním prostředí spontaneitu zpěváků a instrumentalistů, jejich komunikaci a bezprostřední reakce. Právě v těchto okamžicích Myslivečkova hudba překonává hranice času a paměti a vytváří most mezi dvěma staletími.





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová