Zpověď zapomenutého – Za hranicemi času a paměti

Pohled Janise Prášilů na dokumentaristickou bilanci životního příběhu hudebního skladatele Josefa Myslivečka
23.04.2015 - Janis Prášil

Zpověď zapomenutého

Životní osudy výjimečně nadaných umělců z různých historických období poskytují množství paradoxních situací a temných dobových faktů. Pro těsné sousedství krásy a utrpení, bohatství a chudoby a slávy a samoty jsou vděčnou látkou pro katarzní příběhy s nákladnou výpravou. Amadeus Miloše Formana, Farinelli od Gérarda Corbiau nebo Všechna jitra světa Alaina Corneau zpracovávají totožný archetypální příběh o výjimečném jedinci čelícímu tragickým životním okolnostem. Přestože se tyto příběhy odehrávají v různých časoprostorových souvislostech, spojuje je romantický koncept tvůrce jako génia, jehož dílo má metafyzický rozměr, zprostředkovává kontakt s duchovní sférou, umožňuje osvobodit se od pout hmotného světa a překročit bariéry mechanismů, které řídí fungování společnosti. Mozart, Farinelli a Sainte Colombe se v rámci těchto životopisných dramatizací stávají romantickými hrdiny a jejich umělecká tvorba vyjadřuje jejich neredukovatelnou jedinečnost.

Jeden z takových příběhů předkládá dokument Zpověď zapomenutého, který se rozhodl natočit Petr Václav během příprav na svůj celovečerní film na stejné téma Il Boemo. Dokumentaristická bilance životního příběhu hudebního skladatele Josefa Myslivečka, která 2. dubna vstoupila do českých kin, vznáší kromě problematiky soudobé rekonstrukce historické postavy především otázku kulturní paměti a jejího vzkříšení. Zároveň podněcuje k teoretické debatě o možnostech přístupu k uměleckému dílu, které lze buď interpretovat skrz náhled do života a osobnosti tvůrce, nebo jej lze vnímat jako formu autonomně existující v přítomnosti, nezávisle na autorovi.

Zpověď zapomenutého zprostředkovává především režisérovu fascinaci osobností slavného hudebníka. Václav odmítá pozitivistické vršení dat i formalismus. Od jeho dokumentu tedy nelze očekávat strohý encyklopedický výčet biografických údajů. Stejně tak se vyhýbá formálním experimentům či dobové rekonstrukci, jakou provedli třeba Jean-Marie Straub a Danièle Huilletová, když svému snímku Kronika Anny Magdaleny Bachové propůjčili autentickou podobu skrytou kamerou natočené „reportáži“ z 18. století.

Václav naopak využívá řadu subjektivizačních technik, aby vyjádřil niterný zájem o umělcovu osobnost, kterou nechává promlouvat hlasem Karla Rodena. Vizuální složku doprovází buď stylizovaný monolog ve scénách anonymních záběrů na italské městské exteriéry, nebo hudba znějící během vhledů do zákulisí příprav soudobé inscenace Myslivečkovy opery Olimpiade. Spíše než skladatelovu zpověď však komentář připomíná vnitřní monolog režiséra, kladoucího si otázky a zápolícího s historickou pamětí, obsahující množství bílých míst.

Skutečnost, že je snímek nenápadně strukturován jako detektivní příběh, v jehož centru stojí tajemství, vypovídá nikoli pouze o snaze zrekonstruovat dobové události, ale též o touze přiblížit se něčemu, co realitu přesahuje. Z honby za fakty se stává napínavé hledání skutečnosti a pravdy. Snahu dostat se pod povrch  až doslovně ilustrují záběry na vypreparovaná lidská těla nebo na znetvořenou tvář přibližující dopad nemoci na skladatelovo vzezření a z toho vyplývající společenskou stigmatizaci. Tyto děsivé detaily a pohledy do lidských útrob však místo odhalení způsobují pouze šok. Romantická fascinace nedosažitelným nemůže mít reálný výsledek. Detaily o Myslivečkově životě zůstanou navždy skryty. Stejně tak nelze odhalit podstatu člověka v jeho díle, nebo naopak. Přestože se Zpověď zapomenutého snaží nalézt podstatu díla v analýze života a osobnosti skladatele, nejintenzivněji oslovují právě scény, jež se zaměřují výhradně na hudbu a interpretační možnosti, které otevírá.

Jak v minulé rovině vzpomínek, v nichž se Mysliveček ve vnitřním monologu vrací k detailům z vlastního života a obtížnostem vyplývajícím z pozice umělce v dané době, tak v přítomné rovině záběrů ze zkoušky orchestru a zpěváků během jejich příprav na  operní inscenaci se projevuje zájem o sociální realitu, který Václav prokázal již ve svých hraných snímcích jako Marian nebo Cesta ven. Právě v těchto momentech přechodu od filmové rekonstrukce života skladatele k hudební „rekonstrukci“ jeho opery promlouvá snímek nejautentičtěji. Zúročilo se zde umění zprostředkovat úryvky operní hudby v její nesváteční podobě během zkoušek v zákulisí, schopnost zaznamenat v neformálním prostředí spontaneitu zpěváků a instrumentalistů, jejich komunikaci a bezprostřední reakce. Právě v těchto okamžicích Myslivečkova hudba překonává hranice času a paměti a vytváří most mezi dvěma staletími.





další blogy autora:

Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka