Znepokojivá tvář vnitřní svobody

Jednoduchost architektova gesta a složitý jazyk jeho všedního dne. Prostá řeč forem a spleť stop, které po sobě zanechává člověk. Nenápadně odvážná kompozice dokumentu DK Báry Kopecké v reflexi Janise Prášilů.
18.06.2015 - Janis Prášil

Nosíme v sobě obraz světa, který jsme si vymysleli, abychom se v něm vyznali. *)
 

Režijní debut DK Báry Kopecké, scenáristky, střihačky a pedagožky FAMU, odzbrojuje svou upřímností, syrovostí a odvahou zabývat se tragickou událostí z vlastního života. Zatímco pro autorku samotnou představuje koláž o jejím zesnulém manželovi, architektu Davidu Kopeckém, osvobozující terapeutický nástroj, portrét radikálního vizionáře publiku zprostředkovává setkání se smrtí i silný prožitek vnitřní svobody.

Hledání Davida

Právě zkušenost se ztrátou blízké osoby a upřímnost jsou zdrojem nebývalé autenticity snímku, který byl uveden v soutěžních sekcích Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary a Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a v loňském roce získal Českého lva za nejlepší dokument. DK působí myšlenkovou hloubkou, vytříbenou formou, ale především intenzitou osobní výpovědi. Kopecká se vyhýbá patosu, nestaví sentimentální pomník zemřelému. Její intimní zpověď je napínavým hledáním odpovědí na vlastní otázky, projevem touhy po odhalení pravdy, identity rozporuplné osobnosti umělce a zesnulého manžela. Autorka se na své pomyslné pouti do minulosti chronologicky věnuje vzestupům a pádům manželství s významným architektem. Formuluje jeho a zároveň tak i svůj životní příběh, jehož součástí se staly vizionářské projekty a velké plány. Slávu a úspěch následovala deziluze, existenční potíže, dluhy a nerealizované projekty. Projevy úcty, obdivu a fascinace oddané životní partnerky střídá kritika, hořkost, nejistota. Režisérka se snaží porozumět světu, který fascinuje a děsí zároveň, světu překračování hranic, nespoutanosti, vnitřní svobody a zároveň neudržitelnosti, izolace, samoty a riskování hraničícího se sebedestrukcí.

Ze střípků v podobě domácích videí a rozhovorů s přáteli, příbuznými a spolupracovníky sestavila koláž, která začíná i končí smrtí protagonisty. Vznikl formálně čistý tvar, z něhož promlouvá autorský hlas stejně naléhavě slovem, obrazem i hudbou. Kopecká jedním dechem nehraně předčítá vlastní slova, která se pohybují na pomezí prózy a volného verše. Nepřetržitý proud úvah a rozhovorů doprovází dynamická střihová skladba a záběry na poetická zátiší světlých poloprázdných interiérů zbavených téměř veškerého nábytku. V asociativních montážích podbarvených industriálním hudebním podkresem vyniká okázalá krása jednoduchých linií, materiálů a strohých tvarů. Ruční kamera snímá kompozice a detaily holých zdí s oprýskanou omítkou a vyhřezlými elektrickými rozvody. Lesklé plochy odráží prudké sluneční paprsky. Interiér dotváří hra světel a stínů. Tyto atmosférické, čistě vizuální sekvence pohybující se na hranici experimentálního filmu prokládají investigativní rovinu hledání odpovědí a interpretací. Dávají vyniknout znepokojivé kráse a surovosti světa za hranicí konformity a zároveň předjímají tragickou událost. Po vzestupech a pádech přichází diagnóza, rychlý průběh a konec. Ve snímku poprvé zaznívá náhlé a dokonalé ticho, doprovázející obraz ženy, dítěte a matky v prostorách světlem zalitého velkého domu. „Zůstaly baráky.“

Je potřeba být upřímný

Snímek DK kultivovanou formou, která se ocitá na pomezí dokumentárního a experimentálního filmu, zpracovává téma týkající se autorky a zároveň bytostně každého z nás. Přestože se dokument měl promítat jako součást výstavy, oslovuje mnohem širší okruh diváků. Promlouvá hlasem, jenž se v českém dokumentu vyskytuje zřídkakdy. Je zcela namístě v této souvislosti zmínit dokumentární rekonstrukci v režii Martina Šulíka Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka. Přestože vznik obou snímků dělí jedenáct let, v obou případech jde o osobní deník podávající niternou výpověd o znepokojivém myšlenkovém světě vizionářů, kteří naráželi na vnější bariéry, vyplývající ať už z dobového politického ovzduší, nebo z konvenčního myšlení. Vypovídají o životě jedince i o dané době. Šulík sleduje nejen zápas umělce o přežití a o zachování vlastní identity. Podává svědectví o donkichotském boji za vnitřní svobodu v normalizovaném Československu. Je zjevné, že u hrdiny jeho dokumentu, Pavla Juráčka, měl nepřítel mnohem konkrétnější podobu totalitního režimu. Architekt Kopecký ve snímku Báry Kopecké zápasil s abstraktnější a skrytější silou. Řada jeho projektů nepřekročila fázi dokonalé ideje. Geniální nápady mnohdy ztroskotaly kvůli konzervatismu zadavatelů a nesrozumitelnosti pro běžného uživatele. Přestože se politické poměry po revoluci změnily, ukázalo se, že volný trh sám o sobě není zárukou tvůrčí svobody.

Jak Kopecká, tak Šulík ve svých vzpomínkových kolážích volí melancholický tón, ale vyhýbají se sentimentu, křečovitosti a snaze o vnější efekt. Rekonstruují myšlenkový svět nekompromisních vizionářů, kteří překračovali hranice systému a svými projekty předběhli dobu. Oba dokumenty podávají výpověď platnou nezávisle na době. Doufejme, že jubilejní 50. ročník blížícího se Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary představí podobně přelomové dílo.


*) Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka. (Martin Šulík, 2002)





další blogy autora:

O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer