Zásah dokumentem

Dokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.
05.05.2016 - Tereza Reichová

Jako malá holka jsem dlouho trpěla nepřítomností televize. První roky na základní škole to bylo peklo. Netušila jsem, kdo je Rumcajs, kdo Amálka a co je studio Kamarád. Když rodiče povolili a mé úpění vyslyšeli, stala se televize modlou a já každý den doufala, že večerní program bude vyhodnocen jako dětem přístupný. Riziky, která visela ve vzduchu vždy před vyhodnocením během večeře, byla témata filmu (násilí a erotika mi byly zapovězeny), titulky (tedy, že nebudu rozumět) anebo že to je dokument (tedy mne to nebude bavit).

Jednou jsme takto s naší televizí doputovali na chalupu a já škemrala, že bych přece jen dokument zkusila raději, než abych šla spát. Bylo mi tak devět let a byl to první dokument a také poslední v mém životě, který opravdu hmatatelně zasáhl do mého života a kupodivu i života dalších. Film sledující bez komentáře lov jiker jeseterů na Sibiři zasáhl moji dětskou duši tak, že jsem se v životě nedotkla kaviáru. V devadesátých letech to nebyl opravdu žádný výkon, ale během několika měsíců v Norsku, kdy na každé třetí večeři jikry zíraly z talířů zaměstnavatelů, se mi vybavily záběry z naší černobílé tesly jako o patnáct let dříve.

Stále mne fascinuje, jak setkání s jedním filmem zasáhlo můj světonázor. Dlouho jsem to přičítala nepoznamenané duši dítěte a často se vracela k úvaze, kolik lidí muselo po stejném zážitku kaviár odmítnout. Kromě přemýšlení nad zodpovědnou konzumací jídla formoval film o jikrách i můj vztah k dokumentárnímu filmu jako možnosti pohnout, posunout či zatřást ve správnou chvíli někým, kdo je na to připraven. Ale po letech setkávání se s dokumentárním filmem tato esence zůstala zastrčená někde v koutku vedle pojmů propaganda, manipulace, účelové dojímání a nutnost objektivity.

Mám za sebou dva čerstvé zážitky, které mne vrátily ze světa cynismu zpět k potřebě promýšlet, jak invazivně umí dokument do života člověka zasáhnout.

Jela jsem na festival Academia Film Olomouc. Neměla jsem čas prohlédnout si program, a tak jsem hodinu před projekcí vzala lístek na film, aniž bych znala jeho název, jen proto, že mi kamarádka řekla, že slyšela, že za to stojí. Objevila jsem se tak v narvaném kině na filmu Zastavme vymírání (2015) Louie Psihoyose. Zabořila jsem se do křesla s tím, že uvidím pěknou vizuálně-hudební eko propagandu, a těšila jsem se na zážitek, po kterém se poběžím zvesela festivalově opít. Již po chvíli mi bylo jasné, že nevyváznu bez úhony. Při sledování filmu se ve mně rodila zásadní rozhodnutí ve vztahu k mému zodpovědnému fungování, která ve mně dlouho potají dřímala, a ronila jsem jednu slzu za druhou. Když jsem se vymotala ze sálu, byla jsem překvapená, že jsem široko daleko jediná, kdo má napuchlé oči a není schopen komunikovat s lidmi.

Překvapení, že tak silně zapůsobil film asi jen na mne, jsem si propojila s historkou o dva dny starší, kdy jsem seděla na schůzce s jedním doktorem, který vidí svět medicíny novýma očima a snaží se jej proměňovat. Vyprávěl mi o jakémsi filmu, který náhodou ve správnou chvíli viděl a který mu proměnil život. Zdůrazňoval, že samotné téma filmu mu bylo vzdálené. Vlastně ho ani nezajímalo, ale energie v něm obsažená s ním tak zacloumala, že po jeho zhlédnutí vykročil z řady běžných lékařů a začal medicínský moloch proměňovat. Ukázalo se, že šlo o film Auto*mat Martina Marečka.

Opět jsem si vzpomněla na jesetery a mou letitou otázku, kolik lidí kvůli stejnému filmu nikdy neochutnalo kaviár, a došlo mi, že u stejného dokumentu vlastně někdo jiný mohl zjistit, že bude raději štupovat ponožky. O samotném filmu to vypovídá úplně stejně.





další blogy autora:

Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová
Být užitečným blbcemTereza Reichová se zamýšlí nad mírou odpovědnosti každého dokumentaristy ke svému tématu, jež ve filmech zpracovává, ať už o kontextu ví jakékoliv množství informací20.08.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer