Zásah dokumentem

Dokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.
05.05.2016 - Tereza Reichová

Jako malá holka jsem dlouho trpěla nepřítomností televize. První roky na základní škole to bylo peklo. Netušila jsem, kdo je Rumcajs, kdo Amálka a co je studio Kamarád. Když rodiče povolili a mé úpění vyslyšeli, stala se televize modlou a já každý den doufala, že večerní program bude vyhodnocen jako dětem přístupný. Riziky, která visela ve vzduchu vždy před vyhodnocením během večeře, byla témata filmu (násilí a erotika mi byly zapovězeny), titulky (tedy, že nebudu rozumět) anebo že to je dokument (tedy mne to nebude bavit).

Jednou jsme takto s naší televizí doputovali na chalupu a já škemrala, že bych přece jen dokument zkusila raději, než abych šla spát. Bylo mi tak devět let a byl to první dokument a také poslední v mém životě, který opravdu hmatatelně zasáhl do mého života a kupodivu i života dalších. Film sledující bez komentáře lov jiker jeseterů na Sibiři zasáhl moji dětskou duši tak, že jsem se v životě nedotkla kaviáru. V devadesátých letech to nebyl opravdu žádný výkon, ale během několika měsíců v Norsku, kdy na každé třetí večeři jikry zíraly z talířů zaměstnavatelů, se mi vybavily záběry z naší černobílé tesly jako o patnáct let dříve.

Stále mne fascinuje, jak setkání s jedním filmem zasáhlo můj světonázor. Dlouho jsem to přičítala nepoznamenané duši dítěte a často se vracela k úvaze, kolik lidí muselo po stejném zážitku kaviár odmítnout. Kromě přemýšlení nad zodpovědnou konzumací jídla formoval film o jikrách i můj vztah k dokumentárnímu filmu jako možnosti pohnout, posunout či zatřást ve správnou chvíli někým, kdo je na to připraven. Ale po letech setkávání se s dokumentárním filmem tato esence zůstala zastrčená někde v koutku vedle pojmů propaganda, manipulace, účelové dojímání a nutnost objektivity.

Mám za sebou dva čerstvé zážitky, které mne vrátily ze světa cynismu zpět k potřebě promýšlet, jak invazivně umí dokument do života člověka zasáhnout.

Jela jsem na festival Academia Film Olomouc. Neměla jsem čas prohlédnout si program, a tak jsem hodinu před projekcí vzala lístek na film, aniž bych znala jeho název, jen proto, že mi kamarádka řekla, že slyšela, že za to stojí. Objevila jsem se tak v narvaném kině na filmu Zastavme vymírání (2015) Louie Psihoyose. Zabořila jsem se do křesla s tím, že uvidím pěknou vizuálně-hudební eko propagandu, a těšila jsem se na zážitek, po kterém se poběžím zvesela festivalově opít. Již po chvíli mi bylo jasné, že nevyváznu bez úhony. Při sledování filmu se ve mně rodila zásadní rozhodnutí ve vztahu k mému zodpovědnému fungování, která ve mně dlouho potají dřímala, a ronila jsem jednu slzu za druhou. Když jsem se vymotala ze sálu, byla jsem překvapená, že jsem široko daleko jediná, kdo má napuchlé oči a není schopen komunikovat s lidmi.

Překvapení, že tak silně zapůsobil film asi jen na mne, jsem si propojila s historkou o dva dny starší, kdy jsem seděla na schůzce s jedním doktorem, který vidí svět medicíny novýma očima a snaží se jej proměňovat. Vyprávěl mi o jakémsi filmu, který náhodou ve správnou chvíli viděl a který mu proměnil život. Zdůrazňoval, že samotné téma filmu mu bylo vzdálené. Vlastně ho ani nezajímalo, ale energie v něm obsažená s ním tak zacloumala, že po jeho zhlédnutí vykročil z řady běžných lékařů a začal medicínský moloch proměňovat. Ukázalo se, že šlo o film Auto*mat Martina Marečka.

Opět jsem si vzpomněla na jesetery a mou letitou otázku, kolik lidí kvůli stejnému filmu nikdy neochutnalo kaviár, a došlo mi, že u stejného dokumentu vlastně někdo jiný mohl zjistit, že bude raději štupovat ponožky. O samotném filmu to vypovídá úplně stejně.





další blogy autora:

Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml