Zadkem na dvou židlích

Dokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?
05.12.2019 - Tereza Reichová

Z filmu Fonja. Foto MFDF Ji.hlava

„Přesně takový film by vznikl na každém dětském workshopu, který jsem dělala,“ komentuji kamarádce na festivalu v Jihlavě film Fonja (2019) po odchodu z kina. Přikyvuje a dodává, že autorka Lina Zacher určitě nikdy neměla potřebu tolik probírat zodpovědnost za práci s mladými znevýhodněnými lidmi jako my dvě.

Asi měsíc před jihlavským festivalem jsme měly intenzivní schůzku, na které jsme řešily, jak se s čistým svědomím postavit k práci s dětmi, které z různých důvodů míjí mediální vzdělanost. Petra žije řadu let v Rumunsku a mimo jiné tam iniciovala celostátní projekt, který se věnuje mediální výchově. Já jsem čerstvě začala jezdit s filmovou technikou do dětského domova v severních Čechách. Ani jedna z nás se neumí smířit s tím, že děti, mající v nás silnou důvěru, by bez mrknutí oka a s otevřeným srdcem do kamer sdílely své osobní příběhy. Navíc s pocitem, že se to od nich očekává. Tak jako když přijede jakýkoliv novinář...

Důležitou roli v tom hraje i vědomí, že po několika našich návštěvách si k nám děti vypěstují silné pouto, a přitom nás po skončení akce nejspíš nikdy neuvidí, i když výsledný film bude (v dobré víře) zvýhodňován ve festivalových selekcích či více sdílen v internetovém prostoru oproti filmům, které vznikají na workshopech se studenty běžných škol. Navíc by v nás zůstal nepříjemný pocit, jako bychom je trochu zneužili.

Tento blog bych nepsala, kdyby film Fonja nevyhrál soutěžní sekci Opus Bonum na jihlavském festivalu. Celovečerní dokument z několikaměsíčního filmového workshopu dětí v nápravném zařízení na Madagaskaru byl pro nás, které se filmové práci s dětmi věnujeme, jen potvrzením, že je třeba naučit se mluvit o vztahu mezi samotným smyslem dílny a výsledným dílem.
 

„Pokud by mělo jít opravdu o „film-spolupráci“, bylo by třeba chlapce zapojit i do střihové a dramaturgické práce a nesledovat je s kamerou při jejich snaze natočit „velký biják“, domnívá se Reichová při hodnocení filmu Fonja (na snímku). Foto MFDF Ji.hlava
 

Madagaskarští chlapci se s vážnou tváří natáčejí při vyprávění „svých příběhů“. Kdo co ukradl, komu zemřeli rodiče a k jakému násilí se uchýlili. Temné historky z minulosti, které samotným klukům nepomůžou překročit svůj stín a dále je stigmatizují, nejsou navíc ani zasazeny do žádného sociálního či emocionálního kontextu, aby měly větší smysl pro diváka, když už ho evidentně nemají pro hochy, protože si je už vyprávěli mnohokrát předtím. Dojem, že film natáčejí samotní účastníci dílny, navíc kazí druhá kamera, která neustále snímá to, jak chlapci natáčejí sami sebe a dění za mřížemi. Jde o profesionální záznam bez jakýchkoliv zcizovacích efektů, které by tápajícímu divákovi pomohly pochopit, zda jde o filmový štáb či partu chovanců ústavu. 

Výsledným pocitem z filmu je, že workshop legitimizuje natáčení v místě, kam by se kamera běžně nedostala. Chlapci jsou vedeni jen k manipulaci s filmovou technikou a jejich hlavním motivem, který stále opakují, je zviditelnění se ve světě pomocí výsledného filmu. Někdo uvidí, jak jsou nadaní! Ale žádný film, ve kterém bychom to my diváci mohli docenit, tu není. Jen záznam toho, jak chlapci natáčejí a mají radost z možností filmové a počítačové techniky. Natáčení filmu společně s jeho protagonisty není již dávno ničím specifickým a u tohoto filmu se metoda až míjí účinkem. Pokud by mělo jít opravdu o „film-spolupráci“, bylo by třeba chlapce zapojit i do střihové a dramaturgické práce a nesledovat je s kamerou při jejich snaze natočit „velký biják“. 

Přitom tak, jak vnímám práci s mladými lidmi já, by mělo jít o něco zcela jiného. Filmové náčiní a společná tvorba filmu je cestou k práci se sebedůvěrou, ke kolektivní spolupráci a zažití něčeho, co se v psychologii označuje jako „jiskřivý okamžik“. Nechat děti projít zážitek doslova tělem: něco dokážu za pomoci ostatních, zpracuji své obavy a jsem o krok dál bez falešných ideálů a plácání se v minulosti a nejisté budoucnosti. Ale abych jako lektorka měla pocit, že k tomu došlo, potřebuji vědět, že se moje energie upírá k tomuto cíli a že tento vlastně dost intimní proces nebudu vnímat z pozice režisérky, která zároveň připravuje film tlačící na emoce diváků.
 

Režisérka filmu Fonja Lina Zacher přebírá v Jihlavě vítěznou cenu v kategorii Opus Bonum. Foto MFDF Ji.hlava
 

Nevím, jaký záměr měla režisérka filmu Lina Zacher. Určitě film dělala s láskou a vírou, že má smysl jak pro účastníky workshopu, tak pro diváky. Dokonce jako režiséry uvedla i své protagonisty, ale cenu v Jihlavě přebírala jen ona a jim vstupenkou pro výlet za mříže nebyla. Přesto je jisté, že seděla zadkem na dvou židlích, protože být lektorkou a režisérkou není to samé.

Zodpovědnost za proces účastníků workshopu musí být na prvním místě. S kolegou Vladimírem Turnerem jsme dva víkendy hledali s partou dětí z dětského domova správnou podobu jejich filmu, aby v něm nikdo z nás neměl pocit manipulace či zneužití. A děti na to přišly nakonec samy. Rozhodly se natočit horor. Chtěly točit na místech, kde se bojí; pochopit, jak se natáčejí strašidelné scény, aby se příště u jejich sledování tolik nebály – sklep, pavouci, mrtvé jeptišky, které děti řadu let v budově straší. Pro děti obří proces bez ohledu na potenciálního diváka. Co víc si jako lektorka s touhou po čistém svědomí přát?





další blogy autora:

Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová
Být užitečným blbcemTereza Reichová se zamýšlí nad mírou odpovědnosti každého dokumentaristy ke svému tématu, jež ve filmech zpracovává, ať už o kontextu ví jakékoliv množství informací20.08.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer