Zadkem na dvou židlích

Dokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?
05.12.2019 - Tereza Reichová

Z filmu Fonja. Foto MFDF Ji.hlava

„Přesně takový film by vznikl na každém dětském workshopu, který jsem dělala,“ komentuji kamarádce na festivalu v Jihlavě film Fonja (2019) po odchodu z kina. Přikyvuje a dodává, že autorka Lina Zacher určitě nikdy neměla potřebu tolik probírat zodpovědnost za práci s mladými znevýhodněnými lidmi jako my dvě.

Asi měsíc před jihlavským festivalem jsme měly intenzivní schůzku, na které jsme řešily, jak se s čistým svědomím postavit k práci s dětmi, které z různých důvodů míjí mediální vzdělanost. Petra žije řadu let v Rumunsku a mimo jiné tam iniciovala celostátní projekt, který se věnuje mediální výchově. Já jsem čerstvě začala jezdit s filmovou technikou do dětského domova v severních Čechách. Ani jedna z nás se neumí smířit s tím, že děti, mající v nás silnou důvěru, by bez mrknutí oka a s otevřeným srdcem do kamer sdílely své osobní příběhy. Navíc s pocitem, že se to od nich očekává. Tak jako když přijede jakýkoliv novinář...

Důležitou roli v tom hraje i vědomí, že po několika našich návštěvách si k nám děti vypěstují silné pouto, a přitom nás po skončení akce nejspíš nikdy neuvidí, i když výsledný film bude (v dobré víře) zvýhodňován ve festivalových selekcích či více sdílen v internetovém prostoru oproti filmům, které vznikají na workshopech se studenty běžných škol. Navíc by v nás zůstal nepříjemný pocit, jako bychom je trochu zneužili.

Tento blog bych nepsala, kdyby film Fonja nevyhrál soutěžní sekci Opus Bonum na jihlavském festivalu. Celovečerní dokument z několikaměsíčního filmového workshopu dětí v nápravném zařízení na Madagaskaru byl pro nás, které se filmové práci s dětmi věnujeme, jen potvrzením, že je třeba naučit se mluvit o vztahu mezi samotným smyslem dílny a výsledným dílem.
 

„Pokud by mělo jít opravdu o „film-spolupráci“, bylo by třeba chlapce zapojit i do střihové a dramaturgické práce a nesledovat je s kamerou při jejich snaze natočit „velký biják“, domnívá se Reichová při hodnocení filmu Fonja (na snímku). Foto MFDF Ji.hlava
 

Madagaskarští chlapci se s vážnou tváří natáčejí při vyprávění „svých příběhů“. Kdo co ukradl, komu zemřeli rodiče a k jakému násilí se uchýlili. Temné historky z minulosti, které samotným klukům nepomůžou překročit svůj stín a dále je stigmatizují, nejsou navíc ani zasazeny do žádného sociálního či emocionálního kontextu, aby měly větší smysl pro diváka, když už ho evidentně nemají pro hochy, protože si je už vyprávěli mnohokrát předtím. Dojem, že film natáčejí samotní účastníci dílny, navíc kazí druhá kamera, která neustále snímá to, jak chlapci natáčejí sami sebe a dění za mřížemi. Jde o profesionální záznam bez jakýchkoliv zcizovacích efektů, které by tápajícímu divákovi pomohly pochopit, zda jde o filmový štáb či partu chovanců ústavu. 

Výsledným pocitem z filmu je, že workshop legitimizuje natáčení v místě, kam by se kamera běžně nedostala. Chlapci jsou vedeni jen k manipulaci s filmovou technikou a jejich hlavním motivem, který stále opakují, je zviditelnění se ve světě pomocí výsledného filmu. Někdo uvidí, jak jsou nadaní! Ale žádný film, ve kterém bychom to my diváci mohli docenit, tu není. Jen záznam toho, jak chlapci natáčejí a mají radost z možností filmové a počítačové techniky. Natáčení filmu společně s jeho protagonisty není již dávno ničím specifickým a u tohoto filmu se metoda až míjí účinkem. Pokud by mělo jít opravdu o „film-spolupráci“, bylo by třeba chlapce zapojit i do střihové a dramaturgické práce a nesledovat je s kamerou při jejich snaze natočit „velký biják“. 

Přitom tak, jak vnímám práci s mladými lidmi já, by mělo jít o něco zcela jiného. Filmové náčiní a společná tvorba filmu je cestou k práci se sebedůvěrou, ke kolektivní spolupráci a zažití něčeho, co se v psychologii označuje jako „jiskřivý okamžik“. Nechat děti projít zážitek doslova tělem: něco dokážu za pomoci ostatních, zpracuji své obavy a jsem o krok dál bez falešných ideálů a plácání se v minulosti a nejisté budoucnosti. Ale abych jako lektorka měla pocit, že k tomu došlo, potřebuji vědět, že se moje energie upírá k tomuto cíli a že tento vlastně dost intimní proces nebudu vnímat z pozice režisérky, která zároveň připravuje film tlačící na emoce diváků.
 

Režisérka filmu Fonja Lina Zacher přebírá v Jihlavě vítěznou cenu v kategorii Opus Bonum. Foto MFDF Ji.hlava
 

Nevím, jaký záměr měla režisérka filmu Lina Zacher. Určitě film dělala s láskou a vírou, že má smysl jak pro účastníky workshopu, tak pro diváky. Dokonce jako režiséry uvedla i své protagonisty, ale cenu v Jihlavě přebírala jen ona a jim vstupenkou pro výlet za mříže nebyla. Přesto je jisté, že seděla zadkem na dvou židlích, protože být lektorkou a režisérkou není to samé.

Zodpovědnost za proces účastníků workshopu musí být na prvním místě. S kolegou Vladimírem Turnerem jsme dva víkendy hledali s partou dětí z dětského domova správnou podobu jejich filmu, aby v něm nikdo z nás neměl pocit manipulace či zneužití. A děti na to přišly nakonec samy. Rozhodly se natočit horor. Chtěly točit na místech, kde se bojí; pochopit, jak se natáčejí strašidelné scény, aby se příště u jejich sledování tolik nebály – sklep, pavouci, mrtvé jeptišky, které děti řadu let v budově straší. Pro děti obří proces bez ohledu na potenciálního diváka. Co víc si jako lektorka s touhou po čistém svědomí přát?





další blogy autora:

Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová
Být užitečným blbcemTereza Reichová se zamýšlí nad mírou odpovědnosti každého dokumentaristy ke svému tématu, jež ve filmech zpracovává, ať už o kontextu ví jakékoliv množství informací20.08.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David