Zadkem na dvou židlích

Dokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?
05.12.2019 - Tereza Reichová

Z filmu Fonja. Foto MFDF Ji.hlava

„Přesně takový film by vznikl na každém dětském workshopu, který jsem dělala,“ komentuji kamarádce na festivalu v Jihlavě film Fonja (2019) po odchodu z kina. Přikyvuje a dodává, že autorka Lina Zacher určitě nikdy neměla potřebu tolik probírat zodpovědnost za práci s mladými znevýhodněnými lidmi jako my dvě.

Asi měsíc před jihlavským festivalem jsme měly intenzivní schůzku, na které jsme řešily, jak se s čistým svědomím postavit k práci s dětmi, které z různých důvodů míjí mediální vzdělanost. Petra žije řadu let v Rumunsku a mimo jiné tam iniciovala celostátní projekt, který se věnuje mediální výchově. Já jsem čerstvě začala jezdit s filmovou technikou do dětského domova v severních Čechách. Ani jedna z nás se neumí smířit s tím, že děti, mající v nás silnou důvěru, by bez mrknutí oka a s otevřeným srdcem do kamer sdílely své osobní příběhy. Navíc s pocitem, že se to od nich očekává. Tak jako když přijede jakýkoliv novinář...

Důležitou roli v tom hraje i vědomí, že po několika našich návštěvách si k nám děti vypěstují silné pouto, a přitom nás po skončení akce nejspíš nikdy neuvidí, i když výsledný film bude (v dobré víře) zvýhodňován ve festivalových selekcích či více sdílen v internetovém prostoru oproti filmům, které vznikají na workshopech se studenty běžných škol. Navíc by v nás zůstal nepříjemný pocit, jako bychom je trochu zneužili.

Tento blog bych nepsala, kdyby film Fonja nevyhrál soutěžní sekci Opus Bonum na jihlavském festivalu. Celovečerní dokument z několikaměsíčního filmového workshopu dětí v nápravném zařízení na Madagaskaru byl pro nás, které se filmové práci s dětmi věnujeme, jen potvrzením, že je třeba naučit se mluvit o vztahu mezi samotným smyslem dílny a výsledným dílem.
 

„Pokud by mělo jít opravdu o „film-spolupráci“, bylo by třeba chlapce zapojit i do střihové a dramaturgické práce a nesledovat je s kamerou při jejich snaze natočit „velký biják“, domnívá se Reichová při hodnocení filmu Fonja (na snímku). Foto MFDF Ji.hlava
 

Madagaskarští chlapci se s vážnou tváří natáčejí při vyprávění „svých příběhů“. Kdo co ukradl, komu zemřeli rodiče a k jakému násilí se uchýlili. Temné historky z minulosti, které samotným klukům nepomůžou překročit svůj stín a dále je stigmatizují, nejsou navíc ani zasazeny do žádného sociálního či emocionálního kontextu, aby měly větší smysl pro diváka, když už ho evidentně nemají pro hochy, protože si je už vyprávěli mnohokrát předtím. Dojem, že film natáčejí samotní účastníci dílny, navíc kazí druhá kamera, která neustále snímá to, jak chlapci natáčejí sami sebe a dění za mřížemi. Jde o profesionální záznam bez jakýchkoliv zcizovacích efektů, které by tápajícímu divákovi pomohly pochopit, zda jde o filmový štáb či partu chovanců ústavu. 

Výsledným pocitem z filmu je, že workshop legitimizuje natáčení v místě, kam by se kamera běžně nedostala. Chlapci jsou vedeni jen k manipulaci s filmovou technikou a jejich hlavním motivem, který stále opakují, je zviditelnění se ve světě pomocí výsledného filmu. Někdo uvidí, jak jsou nadaní! Ale žádný film, ve kterém bychom to my diváci mohli docenit, tu není. Jen záznam toho, jak chlapci natáčejí a mají radost z možností filmové a počítačové techniky. Natáčení filmu společně s jeho protagonisty není již dávno ničím specifickým a u tohoto filmu se metoda až míjí účinkem. Pokud by mělo jít opravdu o „film-spolupráci“, bylo by třeba chlapce zapojit i do střihové a dramaturgické práce a nesledovat je s kamerou při jejich snaze natočit „velký biják“. 

Přitom tak, jak vnímám práci s mladými lidmi já, by mělo jít o něco zcela jiného. Filmové náčiní a společná tvorba filmu je cestou k práci se sebedůvěrou, ke kolektivní spolupráci a zažití něčeho, co se v psychologii označuje jako „jiskřivý okamžik“. Nechat děti projít zážitek doslova tělem: něco dokážu za pomoci ostatních, zpracuji své obavy a jsem o krok dál bez falešných ideálů a plácání se v minulosti a nejisté budoucnosti. Ale abych jako lektorka měla pocit, že k tomu došlo, potřebuji vědět, že se moje energie upírá k tomuto cíli a že tento vlastně dost intimní proces nebudu vnímat z pozice režisérky, která zároveň připravuje film tlačící na emoce diváků.
 

Režisérka filmu Fonja Lina Zacher přebírá v Jihlavě vítěznou cenu v kategorii Opus Bonum. Foto MFDF Ji.hlava
 

Nevím, jaký záměr měla režisérka filmu Lina Zacher. Určitě film dělala s láskou a vírou, že má smysl jak pro účastníky workshopu, tak pro diváky. Dokonce jako režiséry uvedla i své protagonisty, ale cenu v Jihlavě přebírala jen ona a jim vstupenkou pro výlet za mříže nebyla. Přesto je jisté, že seděla zadkem na dvou židlích, protože být lektorkou a režisérkou není to samé.

Zodpovědnost za proces účastníků workshopu musí být na prvním místě. S kolegou Vladimírem Turnerem jsme dva víkendy hledali s partou dětí z dětského domova správnou podobu jejich filmu, aby v něm nikdo z nás neměl pocit manipulace či zneužití. A děti na to přišly nakonec samy. Rozhodly se natočit horor. Chtěly točit na místech, kde se bojí; pochopit, jak se natáčejí strašidelné scény, aby se příště u jejich sledování tolik nebály – sklep, pavouci, mrtvé jeptišky, které děti řadu let v budově straší. Pro děti obří proces bez ohledu na potenciálního diváka. Co víc si jako lektorka s touhou po čistém svědomí přát?





další blogy autora:

Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Dobývání vesmíru v době pandemieZnámá teoretička vizuální kultury si ve svém dok.blogu klade otázku, jakou zprávu podává rover Perseverance, jenž nedávno přistál na planetě Mars, o současném stavu naší společnosti. Čeho se stal symbolem? A jak důležitou roli v pochopení tohoto projektu NASA sehrávají všudypřítomné obrazy?04.03.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Letem podcastovým světem IModerátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec hodnotí nejzajímavější české podcasty. Co se podle něj vyplatí sledovat a proč? V prvním díle se zaměřuje na nejzdařilejší zpravodajské podcasty.18.02.2021 - Dan Moravec
Dokumentární útok na mainstream zadními vrátkyCo o aktuálních výbojích tuzemského dokumentu prozrazují nedávno udělené Ceny české filmové kritiky a nominace na České lvy?11.02.2021 - Tomáš Stejskal
Kratochvíl a Koudelka: básníci světlaOba jsou světově uznávaní fotografové a oba se nedávno dočkali svého dokumentárního portrétu. Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl prožili dětství a mládí v komunismu, ale s dědictvím totality se vyrovnávají odlišně. V čem se sobě navzájem podobají a v čem se naopak liší? A podařilo se to zachytit v dokumentárních portrétech?04.02.2021 - Janis Prášil
Tajné lásky a tajná pornografieČím kritika Antonína Tesaře zaujaly dokumenty z produkce Netflixu Circus of Books a Tajná láska, nořící se do „tajných dějin“ americké queer subkultury? „Oba snímky nejsou filmařsky nijak rafinované, jsou ale odzbrojující svou spontánností. V obou případech se tvůrcům zároveň daří plynule propojit malé a velké dějiny,“ zdůrazňuje Tesař.28.01.2021 - Antonín Tesař
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová