Všežravé pojmy

I když se analogovým technologiím a podmínkám či konvencím, které se k nim vážou, předpovídal v oblasti filmu a fotografie zánik, jsou v současném umění stále přítomné. O zmapování území „filmovosti“ v krajině „rozšířené kinematografie“ se pokusil umělecko-výzkumný projekt Reset the Apparatus!, jehož výstupem byla v roce 2019 i stejnojmenná kniha. Jaké klade otázky?
27.05.2021 - Tereza Hadravová

Scéna z performance "rozšířené kinematografie" (expanded cinema) Gustava Deutsche Taschenkino - 100 filmových smyček pro 100 diváků se Superosmičkou. Rakousko, 1995. Foto Hans Labler. Převzato z webu projektu Resettheapparatus.net

„Slovo socha se vyslovovalo stále obtížněji, i když zásadní problém to nebyl,“ ohlíží se na konci sedmdesátých let americká umělecká teoretička a kritička Rosalind Kraussová v časopise October za obdobím soumraku modernismu. Nebyl to problém, protože kohorty historiků a kritiků umění dokázaly společnými silami a hledáním možných i nemožných počátků v historii či prehistorii umění pojem sochy natolik rozvolnit, aby absorboval vše jiné a nové, co tehdejší umění nabízelo: od environmentálně či sociálně intervenčních happeningů po „úzké chodby zakončené televizní obrazovkou“, a to bez ohledu na rozdíly ve způsobech konstruování významů, které jednotliví tvůrci volili.1)

Také nám se slovo film vyslovuje stále obtížněji, ale ani pro nás to není, zdá se, zásadní problém. Změny v technologii, materiálu, způsobech tvorby, podmínkách recepce, uchovávání a vystavování dokáže nejvšežravější z umění, jak kinematografii charakterizovala v padesátých letech minulého století americká filozofka Susanne Langerová, snadno vstřebat. Navíc máme k dispozici takové konceptuální vynálezy, jako jsou rozšířená kinematografie (expanded cinema) či audiovize.

Avšak pozor. Pro Kraussovou bylo rozšíření pojmu sochy hrozbou: kategorie, kterou jsme chtěli zachránit tím, že jsme ji co nejvíce zobecnili, „teď musí pokrývat takovou různorodost, že je ohrožena zhroucením“.2) Podobně vyjádřil svou obavu v souvislosti s filmem o více než třicet let později Jonathan Walley na stejném místě, tedy v časopisu October: „Pokud kinematografie mohla být cokoli, co ji chránilo před pádem do nicoty? Před rozpuštěním do zevšeobecněné hromady synestetického intermediálního umění, návratem Gesamtkunstwerku?“ ptá se Walley. „Otázka již nezní, co je film? Otázka zní: co film není?“3)

Co je film a co je v pojmovém stínu filmu?

Walley, kterému minulý rok vyšla kniha Cinema Expanded: Avant-Garde Film in the Age of Intermedia, je jedním z těch, kdo se v letech 2016 až 2019 podíleli na pozoruhodném projektu, jenž probíhal na katedře mediální teorie při Die Angewandte – Univerzitě užitého umění ve Vídni. Jeho hlavní výstup, publikaci Reset the Apparatus!, vydalo nakladatelství De Gruyter v červnu roku 2019, několik měsíců předtím, než zemřel jiný člen výzkumného týmu, experimentální filmař Gustav Deutsch. Jak je i z těchto dvou uvedených zástupců téměř dvacetičlenné skupiny autorů patrné, projektu se zúčastnili jak teoretici, tak umělci. Není proto divu, že se kniha Reset the Apparatus! hlásí k označení „umělecký výzkum“. V jejím srdci se nachází šest esejů, které vytvořily umělecko-vědecké dvojice (případně trojice, jako tomu bylo třeba u Gustava Deutsche a jeho partnerky Hanny Schimekové; anotace jejich „přednáškových performancí“ v knize doplnil komentářem Hubertus von Amelunxen).
 

Ukázka knihy Reset the Apparatus! Foto Tereza Hadravová
 

Walleyho závěru navzdory se projekt Reset the Apparatus! pokouší vrátit zpátky k otázce, „co je film?“, respektive ji přeformulovat a uvést do takového kontextu, ve kterém by dávala smysl. Toho prvního dosáhnou pomocí drobného sufixu: namísto toho, „co je film?“, se ptají, „co je filmové?“ („filmic“). Tím druhým je pak kontext avantgardní či experimentální kinematografie, ve které, jak si Walley všímá v citované studii z časopisu October, otázka po zvláštnosti, svébytnosti či specifičnosti filmového média nebyla nikdy zcela opuštěna. A nejen to, v projektu Reset the Apparatus! se sešli ti, kteří se domnívají, že rezonance této otázky je v současné digitální krajině ještě zřetelnější. „Filmovost“ – čili film (v úzkém, analogovém slova smyslu), obklopující podmínky a konvence od technologických a materiálních po tvůrčí, recepční a estetické, – se během projektu zkoumala především prostřednictvím vlastní tvorby, díla sama ovšem filmy v úzkém slova smyslu být nemusela.

V případě Schimekové a Deutsche se jednalo o živou tvorbu filmových fantasmagorií, jak je nazývá Amelunxen, tedy o alchymistickou transmutaci významových polí „film“ a „reálno“ odehrávající se přímo před smysly diváků. Walley se zase soustředí na díla vytvořená newyorským uměleckým duem Sandrou Gibsonovou a Luisem Recorderem, která spojuje s úběžníkem dvou ustavujících podmínek filmovosti: „přerušovaností“ a „transparencí“. Filmové se zde podle něj vyjevuje v podobě „konceptuálního stínu“, který, můžeme dodat, vrhají preparované vnitřnosti kinematografických aparátů. V dalším z esejů vstupuje Kim Knowlesová do „osobního dialogu“ s filmy Davida Gattena (jeho snímek Co říkala voda uvedl MFDF Ji.hlava v roce 2013). Upozorňuje přitom na jeden z průvodních jevů tohoto druhu tvorby, který reprezentují práce všech dosud zmíněných filmových umělců; jevu, jenž má pozoruhodné důsledky pro textovou reflexi. „Psaní studie o Davidu Gattenovi je… výzvou, … a to z toho důvodu, že jeho dílo je obtížné získat. Není snadno dostupné online, ani na DVD a klade tak odpor současné kultuře okamžitého a jednoduchého přístupu, kterou ustanovuje vždy online digitálně propojená společnost.“ (s. 134) To, že filmové události, o kterých autoři esejů píší, mají charakter neopakovatelných prožitků, nutí k jejich znovuzpřítomňování skrze kondenzované, evokativní popisy, vědomě cezené vlastní autorovou či autorčinou citlivostí a představivostí. „Gatten má schopnost vyvolat v každém akademickém autorovi básníka. Slova, jež by učinila zadost jemně opracovaným obrazům, texturám a letmým dojmům, které nás vplétají do mnohonásobných vrstev času a historie, lze nalézt pouze prostřednictvím velmi osobního, tvůrčího dialogu s dílem.“ (s. 135)

Proč si neudělat pohlednici?

Další autorské kolektivy se nicméně s výzvou společného umělecko-vědeckého výzkumu utkaly jinak: spíše než o jakkoli tvůrčí či intimní komentář umělecké tvorby, která se nicméně odehrála samostatně, se jedná o společnou práci, jejímž výsledkem často není celistvý text, ale asambláž citátů, dokumentačních fotografií a návodů. Příkladem je výsledek spolupráce Edgara Lissela s Barnaby Dickerem, kteří se zabývají technikou a významem „psaní chlorofylem“ a na okraji návodu tvorby vlastní chlorofylografie se sugestivně ptají: „Dokud poštovní služby ještě existují, proč si neudělat pohlednici?“. Právě poštovní služby mimochodem využily Ruth Horaková a Rosagnela Rennóová, které svůj příspěvek pojaly jako výměnu dopisů.
 

Ukázka knihy Reset the Apparatus! Foto Tereza Hadravová
 

Reset the Apparatus s vykřičníkem na konci je i v dalších ohledech apelativním projektem. Publikace má odvážnou, přerývanou strukturu a propracované, nekonvenční grafické zpracování, které způsobuje zadrhávání, nutí ke změnám směru a rychlosti čtení i samotného aktu listování. Zvýšená přítomnost těchto třecích ploch však není samoúčelná: texty i ilustrace s popisky, poznámkové aparáty a zpracovaná hesla se navzájem proplétají, a než se čtenář zorientuje, než najde pokračování „svého“ textu, zaznamená přítomnost dalších pojmů a děl, jejichž stíny na původní text nevyhnutelně padnou. Aktivuje pozornost a nutí čtenáře k zamyšlení se nad celkovou koncepcí knihy, potažmo projektu. Lehce hypertextuální charakter publikace, ve které se cestičky rozvětvují a pozornost osciluje mezi stavem zvýšeného soustředění a tzv. ztrátou nitě, je také odrazem digitálního polosvěta, vůči kterému se teoretici i praktici „filmovosti“ opakovaně vymezují. Jak si v jedné ze závěrečných statí všímá milovnice kláves a čudlíků Nina Jukićová, nová generace smartphonů obvykle postrádá i poslední z tlačítek, „home button“. Normou se stává „hladký, plochý, lesklý povrch s ničím, co lze skutečně stisknout“ (s. 194) – obraz mediální krajiny, která se rovněž stala „více a více jednorozměrnou.“ (s. 196) Jukićová se ovšem v textu nezabývá těmi formami mediální rezistence, jejímiž nositeli jsou umělci, ale podnikatelskými subjekty, které uchovávají i rozvíjejí rozmanité analogové – či „analogitální“, tedy hybridní, analogově-digitální – postupy, technologie a materiály, jež umožňují experimentovat či hrát si s různými způsoby zachycování obrazů i běžným uživatelům. Také její text končí výzvou, třebaže formulovanou jako „autorská výpověď“: pohybovat se krajinou se starým fotoaparátem v ruce, bez instantního přístupu k zapouzdřeným okamžikům, jež lze donekonečna vylepšovat a přizpůsobovat diktátu jejich prezentace, umožňuje zpomalit, zachovat mysl soustředěnou na tady a teď.

Výše vzpomínaná Rosalind Kraussová navrhla sochu umístit na jeden z okrajů rozšířeného pole významové struktury sochařství rozpažené mezi pojmy „krajina“, „ne-krajina“, „architektura“ a „ne-architektura“.  Projekt Reset the apparatus! tak logickou a zároveň nehierarchickou, decentralizovanou mapu celého území filmovosti v rozšířeném poli nenabízí, pouze pomocí patnácti štítků (tags) vyznačuje některé prominentní způsoby resetování aparátu (ve smyslu jak přístroje, tak dispozitivu). „Filmovost“ zůstává uprostřed pole, kolem kterého se soustředí různé druhy ne-filmů, děl, pro která je zásadní některý konkrétní ohled, v němž nejsou filmem. Různé aspekty „filmovosti“ se pro autory vyjevují především ve své negaci. Otázka tedy nakonec zní: „Jak film není?“

Edgar Lissel, Gabriele Jutz and Nina Jukić (eds). RESET THE APPARATUS! A Survey of the Photographic and the Filmic in Contemporary Art. Berlin: De Gruyter, 2019.

---

Poznámky

1/ Krauss, Rosalind: Sochařství v rozšířeném poli, v Karel Císař (ed.): Stav věcí (katalog výstavy). Brno: Dům umění města Brna, 2021, 131–143, s. 131. (Původní vydání: Krauss, Rosalind: „Sculpture in the Expanded Field“, October 1979, 8, s. 30–44.)

2/ Tamtéž, s. 132.

3/ Walley, Jonathan: Identity Crisis: Experimental Film and Artistic Expansion. October 2011, 137, 23–50, s. 26.





další blogy autora:

Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Od tlachání o filmech k filozofii filmuTereza Hadravová rozjímá nad funkcí filmu ve „výtahových“ konverzacích. Kdy jste se někoho naposledy zeptali, zda viděl ten či onen nový film jenom proto, aby řeč nestála?07.06.2018 - Tereza Hadravová
Pro filozofii jako stvořený Estetička a filozofka Tereza Hadravová vede dialog s pedagogem Jerrym Goodenoughem z University of East Anglia o tom, zda schopnost filozofovat mají kromě filmu i jiná média. 25.01.2018 - Tereza Hadravová
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Film jako filozofický prostorFilozofka Tereza Hadravová si ve svém novém blogu klade otázku, jak film jako prostor může obohatit naše vlastní myšlení o další světnici. 11.05.2017 - Tereza Hadravová
Nebát se milovat filmTereza Hadravová sumarizuje své zážitky z 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Jako jednu z nejkomornějších a přitom nejvýraznějších zkušeností reflektuje setkání s italským filmovým kritikem Gionem A. Nazarrem.24.11.2016 - Tereza Hadravová
Anti-Molyneux: Zrakové vrávorání Michaela MadsenaFilozofka Tereza Hadravová reaguje na nedávnou online retrospektivu dánského režiséra Michaela Madsena. Stejně jako Madsen si klade otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?19.05.2016 - Tereza Hadravová
Filozofie 2.0Čtvrtý kanál rozhlasové verze britské BBC uvedl nový pořad The Global Philosopher, kde profesor z Harvardské univerzity diskutuje s filozofy-amatéry. Tereza Hadravová přináší kritický pohled na první díl celé série.31.03.2016 - Tereza Hadravová

   poslední blogy:
Letem podcastovým světem III V dok.revue přinášíme třetí díl postřehů moderátora, dokumentaristy a dramaturga Dana Moravce o současných českých podcastech. Tento díl by mohl mít podtitul Divadlo nikdy nebylo víc slyšet a zaměřuje se na podcasty, které připravily tři divadelní soubory během pandemie: Národní divadlo, Divadlo Archa a Divadlo v Dlouhé. 10.06.2021 - Dan Moravec
Ženy versus vědaOhlédnutí za letošním Mezinárodním festivalem populárně-vědeckých filmů AFO, který skončil 11. května, vybízí k otázce, jak komplikovaný je vztah současné vědy a genderu.20.05.2021 - Martin Šrajer
Barevné dějinyNový dok.blog se věnuje současnému fenoménu populární vizuální kultury, totiž automatickému digitálnímu kolorování černobílých historických snímků. Jakou změnu přináší možnost vidět vlastní předky nebo zásadní dějinné události v barvě? A jsou všechny černobílé historické fotografie vhodné k tomu, aby se jich dotkla barva?06.05.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Útok na žánr true crime storyMockument American Vandal si utahuje z žánru true crime nasprejovanými penisy a projímadlem, ale nejde jen o teenagerskou komedii.29.04.2021 - Antonín Tesař
Letem podcastovým světem IIVe druhém díle svých poznámek k současným českým podcastům se moderátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec zaměřuje na dvě série Českého rozhlasu, které se, každá po svém, dotýkají vztahu duše a těla.22.04.2021 - Dan Moravec
Zprávy podle potřeby?Nejsledovanější francouzská televize TF1 plánuje do konce roku umožnit divákům, aby přizpůsobili zpravodajský obsah svému vkusu a zájmu. Může však zpravodajství fungovat podobně jako sociální síť, kde po vyfiltrování sledujeme jen to, co nás zajímá, a uzavíráme se tak ještě víc do sociálních bublin? Milan Kruml ve svém dalším dok.blogu uvažuje, jaké nebezpečí představuje personalizace televizního zpravodajství.08.04.2021 - Milan Kruml
Jeden Netflix vládne všemJak streamovací gigant formuje podobu současného dokumentu?01.04.2021 - Martin Šrajer
Když mi umře hrdinkaLiterární dokumentaristka Barbora Baronová popisuje situaci, se kterou se bohužel setkává čím dál častěji. Co dělat, když zemře hrdinka chystané knihy, ještě než autorizuje své promluvy? Je lepší někdy na autorizaci rezignovat, aby příběh vůbec zazněl?25.03.2021 - Barbora Baronová
O švábech a lidechCo spojuje tři loňské filmy čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, Vivos a Šváb, které lze zhlédnout na právě probíhajících jarních Ozvěnách Ji.hlavy? „Všechny tři snímky vypráví o boji se zlem. To se šíří organismem společnosti jako nákaza a vyvolává reakci imunitního systému v podobě občanských nepokojů,“ vyvozuje Prášil.18.03.2021 - Janis Prášil
Rok života v pandemii a pod rouškouNa prahu druhého roku s pandemií jsou na webových stránkách stanic Plus a Dvojka Českého rozhlasu k poslechu dvě dokumentární série, které mapují českou variantu celosvětového problému. Časosběrný Rok pod rouškou (2020) i analytický Život během pandemie (2021) mají výraznou dokumentární hodnotu už nyní, jejich cena bude časem narůstat. Zásadní jsou však nejen otázky, které obě série kladou, ale také ty, jež zatím nezazněly.11.03.2021 - Andrea Hanáčková