Víc než jen šňůra zábavných historek

Filmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.
30.05.2019 - Antonín Tesař

Záběr z anidok seriálu Historky ze šňůry, který se vysmívá popové mytologii včetně divokých drogových raušů slavných hudebníků. Foto HBO

Autor přelomových devadesátkových animovaných seriálů Beavis a Butt-Head (1993) a Tatík Hill a spol. (1997–2010) Mike Judge se nyní pustil do animovaného dokumentu. Pro HBO natočil dvě sezony seriálu Mike Judge uvádí: Historky ze šňůry (2017, 2018), který je věnovaný osobnostem hudebního šoubyznysu a jejich excesům. Může to vypadat jako další z dlouhé řady rockových dokumentů, ve kterých stárnoucí hudebníci oprašují svoji zašlou slávu tím, že vzpomínají, jak za mlada divočili. Do nějaké míry je takový dojem oprávněný. Judge se opravdu zabývá popovou mytologií veselých historek o nespoutaných hudebních hvězdách a jejich drogových rauších či konfliktech se zákonem. Ani se nesnaží předstírat serióznější zájem. Animovaná forma a určitý odstup ale dělají z Historek ze šňůry seriál, který tyto mýty zároveň reflektuje.

Zatímco první sezona Historek ze šňůry je věnovaná americké country, ta druhá se zaměřuje na funk. Jinak jsou si ale obě dvě velmi podobné. Každá z půlhodinových epizod je věnovaná jedné osobnosti, mezi něž Mike Judge zařadil naprosté legendy jako Jerryho Lee Lewise a Jamese Browna, ale i poněkud pozapomenuté někdejší hitmakery typu Johnnyho Paychecka a Ricka Jamese. Kromě archivních fotografií a videozáznamů je celý seriál animovaný s použitím jednoduchého kresebního stylu, který připomíná Judgeovy staré seriály. Animace je použitá hlavně k ilustrování jednotlivých historek, které samozřejmě nikde audiovizuálně zaznamenané nejsou. Zatímco hlas některého z mluvčích vypráví příběh, v obraze se odehrává animovaná situace, která je právě popisovaná. Animované jsou ale zároveň i „mluvící hlavy“ samotného Judge a dalších protagonistů, kteří hovoří přímo na kameru. Tato nenápadná metoda má stejně silný význam jako ztvárnění jednotlivých historek. To, že místo autentických tváří vidíme jejich stylizované kreslené portréty rozhýbané metodou rotoskopie, nás posouvá dál od reality směrem k nadsazeným a zkarikovaným mýtům, o které v seriálu jde. Judge v podstatě používá velmi podobný přístup jako Ed Piskor ve svém dokumentárním komiksu Hip Hop Family Tree. Piskor ve svých ilustrovaných dějinách hip hopu ukazuje legendy tohoto žánru tak, že nemají svým vizuálním ztvárněním daleko ke komiksovým superhrdinům. Kresba Historek ze šňůry má blíž k vtipné karikatuře, ale efekt je srovnatelný – vidět kresleného Billyho Joea Shavera, jak mu cirkulární pila uřízne články prstů, je něco jiného, než jen poslouchat, jak o tom vypráví. A co teprve doopravdy vidět, jak se zdrogovanému baskytaristovi při koncertě proměňuje krk kytary v hada.
 

První série Historek ze šňůry se věnuje americké country. Foto HBO
 

Ilegální substance jsou jedním z prvků, které se v Historkách ze šňůry opakují s železnou pravidelností. Dalšími dvěma stálými motivy jsou různé formy domácího násilí a nátlaku a v případě country zpěváků také ohrožování střelnými zbraněmi. Folklor kolem populární hudby často nemá daleko ke glorifikaci machismu, násilí a společensky nebezpečného chování. Judge si to evidentně moc dobře uvědomuje. Způsob, jakým se ve svých úvodních komentářích k jednotlivým protagonistům vztahuje, rozhodně není čistě obdivný. Spíš se v něm mísí nepokrytá fascinace s kritickým odstupem. V jednom díle druhé sezony věnované funku například prohlásí: „Všimli jste si, jak z celého seriálu zmizelo blbnutí se zbraněmi? To jen tak na okraj.“

V tom, jak každá epizoda víceméně stále dokola opakuje stejný koloběh drog, rvaček, soudů, rozvodů a kariérních sešupů, působí až ironicky monotónně. Ukazuje, že legendy o hudebních hvězdách jsou až únavně stereotypní. Není to sice žádná důkladná analýza, ale v mnoha detailech Judge navíc působivě ukazuje, jak jsou subkultury určitých hudebních žánrů srostlé s prostředím, ze kterého vycházejí. Country hvězdy si s sebou nutně a často hrdě nesou dědictví bílého amerického jihu, problematické chudé oblasti s kulturou vyznávající střelné zbraně a kovbojské manýry. Je svým způsobem otřesné dívat se na jižanské hudebníky, jak se smějí u historky, která je založená na tom, že ozbrojený zfetovaný muž postřelil jiného člověka z úplně nicotného důvodu. Funk je zase neodmyslitelný od neméně chudého prostředí městského afroamerického obyvatelstva v době, která ještě pamatovala rasovou segregaci a zákony Jima Crowa.
 

Druhá série Historek ze šňůry si dělá legraci z mýtu funku, ale zároveň ukazuje, jak je tento žánr spjat s chudým prostředím městského afroamerického obyvatelstva v době, která ještě pamatovala rasovou segregaci. Foto HBO
 

Mnoho z hvězd, kterým se seriál věnuje, nakonec vyznívá jako agresivní primitivové, ale ne proto, že jim to velí jejich hvězdná image. Jejich osudy jsou vesměs tragické a opět to není dáno tím, že sláva nutně kazí charakter. Judgeovi se daří ukázat, že jejich životní tragédie začínají často mnohem dřív než sláva, mnohdy už v dětství plném frustrujících zážitků spojených s životem v chudých poměrech a v násilnickém prostředí. Jejich hudební kariéra i excesy jsou nakonec spíš zčásti odsouzeníhodnou a zčásti nešťastnou ozvěnou konkrétní společenské reality, do které jejich hudební dráha patří. Judgeův seriál je nakonec víc než jen šňůrou zábavných historek. Na proud animovaných popových mýtů se dovede podívat se skeptickým odstupem.




   poslední blogy:
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová