Velkofilmy z archivů

Filmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.
19.09.2019 - Tomáš Stejskal

Donedávna jsme žili ve zlaté éře televize. A nyní prý přichází zlatá éra dokumentů. Jakkoli se novinářské nálepky neproměňují v realitu s nevyhnutelností příchodu nového geologického období, dokumentární tvorbě se opravdu v posledních letech nebývale daří. Faktorů může být mnoho – například díky Netflixu či HBO jsou přístupnější a tudíž i atraktivnější a lze je snáze zafinancovat. Tahle úvaha ale nechce řešit, zda a jak moc zlatě se dokumentární odvětví má. Chce si jen povšimnout toho, jak sklízí momentální úspěch jeden dokumentární žánr a zda by to mohlo ovlivnit pohled veřejnosti na dokument jako celek.

Když se řekne archivní dokument, většinou nenaskočí v hlavě na první dobrou spojení typu „velký hit“. Spíše se vyjeví představa nějakého pozoruhodného experimentu s found footage, či hodnotného sběru materiálu pro pár zainteresovaných diváků. Ale jen během letoška se z hlubin archivů vynořilo hned několik velkých diváckých filmů. HBO uvede 20. září na globální trh snímek Diego Maradona (2019) oscarového tvůrce Asifa Kapadii. Ten už během léta prošel tuzemskou distribucí a přilákal přes 30 tisíc diváků. Televize HBO přitom práva na jeho uvedení koupila ještě před tím, než byl v květnu premiérově uveden na festivalu v Cannes. Což je jen jeden z příkladů tržní síly dnešní dokumentární tvorby.
 

Asif Kapadia vypráví v dokumentu Diego Maradona o slavném fotbalistovi způsobem blízkým hranému filmu, navíc trochu jako v gangsterce. Foto Aerofilms
 

I další letošní archivní dokumenty upoutaly pozornost nejen festivalového publika. Snímek Amazing Grace (2018) utržil v běžné kino distribuci bezmála 4,5 milionu dolarů, Apollo 11 (2019) přes 9 milionů. Všechny tři tyto filmy mají společné dvě věci. Ta první je zřejmá a jistě velkou měrou může za jejich úspěch – věnují se známým osobnostem či historickým událostem. Ta druhá je však pozoruhodnější: jde o díla, která se ve svém vyprávění obejdou bez mluvících hlav či bombastických infografik, naopak k líčení svého příběhu využívají poměrně subtilní prostředky filmového střihu a filmové řeči obecně.

Amazing Grace je vlastně „jen“ záznamem takřka padesát let starého koncertu, během něhož zpěvačka Aretha Franklin natáčela své stejnojmenné gospelové album. Tehdy jej dokumentoval slavný režisér Sydney Pollack, ale materiál nikdy nespatřil světlo světa. Až nyní producent Alan Elliott vyřešil s pomocí digitálních technologií technické obtíže spojené s tím, že Pollack materiál neoznačil a tudíž nebylo možné synchronizovat obraz se zvukem. A poté také právní obtíže spojené s žalobami ze strany zpěvaččiny rodiny.

Dokumenty mezi nebem a zemí

Výsledek proměňuje onu dvoudenní seanci v baptistickém kostele v Los Angeles, z níž se stala událost pro místní afroamerickou komunitu, v pravý opak rockových koncertních dokumentů. Není to audiovizuální jízda, ale pobyt v mikrosvětě, kde i letmý záběr na každého jednotlivého diváka má stejný význam jako sledování umělkyně a jejího umu. Amazing Grace není portrét hudební události, ale účast na náboženském i společenském setkání. Je v něm upřímnost cinéma vérité a zároveň ponor do spirituální i hudební extáze.
 

Amazing Grace není portrétem hudební události, ale účastí na náboženském i společenském setkání. Je v něm upřímnost cinéma vérité a zároveň ponor do spirituální i hudební extáze. Foto Neon
 

Podobně se věcí mezi nebem a zemí dotýká Apollo 11. Dokument o přistání člověka na Měsíci to pochopitelně činí i doslova. Ale režisér Todd Douglas Miller především z těch 11 tisíc hodin materiálů, které měl k dispozici od NASA, vytvořil napínavé, zároveň však až meditativní dílo o překračování hranic lidského světa. Film, který hledí na to, co se děje v lidských myslích, když se střetávají s něčím, co nelze plně obsáhnout. Není to záznam triumfu vědy v době studené války, je to velká a přitom místy tichá a intimní výprava do míst, která nutí člověka spíše tajit dech než vítězně zvednout pěst. Hemžení lidí sjíždějících se na mys Canaveral, na vteřinu přesné instrukce v řídícím středisku NASA, ticho tří mužů uprostřed kosmického prostoru – Apollo 11 není jen fascinující rekonstrukcí této události, ale ve schopnosti pracovat s úžasem a věcmi, které překračují horizont lidského, připomíná nejlepší díla science fiction. Emoce tu povstávají z ticha, šepotu a pečlivě poskládaných, silných filmových obrazů.

A do třetice Asif Kapadia vypráví o fotbalistovi Maradonovi – podobně jako ve svých předchozích snímcích Senna (2010) a Amy (2015) – způsobem blízkým hranému filmu. Tentokrát trochu jako v gangsterce. Líčí vzestup a pád kontroverzního hráče, který byl hrdinou i padouchem, a byť si půjčuje různé výpovědi z Maradonova okolí, většinou je nechává jen znít do obrazu. Nezatěžuje svůj film mluvícími hlavami, spíše z archivů vytahuje napínavé či emotivní situace – od úvodní jízdy auty na stadion, která takřka připomene honičku z dobového krimifilmu, po tiskovou konferenci, kde vedení neapolského klubu i města debatuje o vlivu mafie.

Vždy lze uvažovat nad tím, co zvolená optika zamlžuje. Zda se v Apollu 11 neopomíjí politická motivace celé mise, zda se Diego Maradona nestává – podobně jako filmoví gangsteři – až příliš romantizovaným (anti)hrdinou. Výsledkem tohoto letmého zamyšlení však nemá být hodnocení samotných snímků. Jde jen o poznámku na okraj, zda právě globální úspěch podobných děl nemůže přispět k proměně pohledu na dokumentární tvorbu.
 

Apollo 11 není jen fascinující rekonstrukcí přistání na Měsíci, ale dokáže pracovat s úžasem a věcmi, které překračují horizont lidského, čímž připomíná nejlepší díla science fiction. Foto Neon
 

Možná už dnes není třeba křičet, že dokument je také dílo se svébytnými uměleckými ambicemi. Přesto je skvělá zpráva, že umí masy oslovit i díla, jejichž nejsilnější zbraní je vynalézavost jejich filmového vyjadřování. Taková, která nemusí zachycovat putování tučňáků a jiné zvěře v opulentních výjevech, případně formou emotivní přednášky či radikálního aktivismu Michaela Moorea tematizovat společenské problémy dneška. Nic proti nim, jen jde obvykle o typ děl, která přitáhnou hlavně svým tématem, případně krásou samotné přírody.

Snímky jako Amazing Grace, Apollo 11 či Diego Maradona pochopitelně nejsou žádné experimenty pro fanoušky výsostně estetizované tvorby. Ale možná dovedou do mysli vpašovat pocit, že dokument umí podobně jako hraná tvorba vyprávět komplikovaně a emotivně, a přitom též subtilně, mezi řádky. A že někdy nezáleží na kvalitě samotného obrazu, ale na tom, jak se s ním pracuje. Některé záběry z Apolla 11 natočené na 70 mm filmový pás jsou ohromující. Ale s podobnou silou umí zasáhnout rozkostičkovaná scéna s patinou staré véháesky, když ji režisér Asif Kapadia vhodně zapojí do svého strhujícího vyprávění.





další blogy autora:

Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Taktilní ohledávání knihy Generace JihlavaJak píší o dokumentárních filmech kritici, jak dokumentaristé a co vzejde ze srovnání jejich pohledů?07.05.2015 - Tomáš Stejskal
Vědci s kamerou definují novou filmovou estetikuSouvisí spolu hnutí direct cinema a současné snímky z experimentální audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab? Krátké zamyšlení o vědě, technice a umění.19.03.2015 - Tomáš Stejskal
Poctivost a střety zájmůFalešný úvodník nového editora a letmé zamyšlení o různých způsobech psaní o filmu22.01.2015 - Tomáš Stejskal
Neočekávaná setkáníPrvní příspěvek filmového publicisty a ji.hlavského "insidera" Tomáše Stejskala30.10.2014 - Tomáš Stejskal

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml