Velkofilmy z archivů

Filmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.
19.09.2019 - Tomáš Stejskal

Donedávna jsme žili ve zlaté éře televize. A nyní prý přichází zlatá éra dokumentů. Jakkoli se novinářské nálepky neproměňují v realitu s nevyhnutelností příchodu nového geologického období, dokumentární tvorbě se opravdu v posledních letech nebývale daří. Faktorů může být mnoho – například díky Netflixu či HBO jsou přístupnější a tudíž i atraktivnější a lze je snáze zafinancovat. Tahle úvaha ale nechce řešit, zda a jak moc zlatě se dokumentární odvětví má. Chce si jen povšimnout toho, jak sklízí momentální úspěch jeden dokumentární žánr a zda by to mohlo ovlivnit pohled veřejnosti na dokument jako celek.

Když se řekne archivní dokument, většinou nenaskočí v hlavě na první dobrou spojení typu „velký hit“. Spíše se vyjeví představa nějakého pozoruhodného experimentu s found footage, či hodnotného sběru materiálu pro pár zainteresovaných diváků. Ale jen během letoška se z hlubin archivů vynořilo hned několik velkých diváckých filmů. HBO uvede 20. září na globální trh snímek Diego Maradona (2019) oscarového tvůrce Asifa Kapadii. Ten už během léta prošel tuzemskou distribucí a přilákal přes 30 tisíc diváků. Televize HBO přitom práva na jeho uvedení koupila ještě před tím, než byl v květnu premiérově uveden na festivalu v Cannes. Což je jen jeden z příkladů tržní síly dnešní dokumentární tvorby.
 

Asif Kapadia vypráví v dokumentu Diego Maradona o slavném fotbalistovi způsobem blízkým hranému filmu, navíc trochu jako v gangsterce. Foto Aerofilms
 

I další letošní archivní dokumenty upoutaly pozornost nejen festivalového publika. Snímek Amazing Grace (2018) utržil v běžné kino distribuci bezmála 4,5 milionu dolarů, Apollo 11 (2019) přes 9 milionů. Všechny tři tyto filmy mají společné dvě věci. Ta první je zřejmá a jistě velkou měrou může za jejich úspěch – věnují se známým osobnostem či historickým událostem. Ta druhá je však pozoruhodnější: jde o díla, která se ve svém vyprávění obejdou bez mluvících hlav či bombastických infografik, naopak k líčení svého příběhu využívají poměrně subtilní prostředky filmového střihu a filmové řeči obecně.

Amazing Grace je vlastně „jen“ záznamem takřka padesát let starého koncertu, během něhož zpěvačka Aretha Franklin natáčela své stejnojmenné gospelové album. Tehdy jej dokumentoval slavný režisér Sydney Pollack, ale materiál nikdy nespatřil světlo světa. Až nyní producent Alan Elliott vyřešil s pomocí digitálních technologií technické obtíže spojené s tím, že Pollack materiál neoznačil a tudíž nebylo možné synchronizovat obraz se zvukem. A poté také právní obtíže spojené s žalobami ze strany zpěvaččiny rodiny.

Dokumenty mezi nebem a zemí

Výsledek proměňuje onu dvoudenní seanci v baptistickém kostele v Los Angeles, z níž se stala událost pro místní afroamerickou komunitu, v pravý opak rockových koncertních dokumentů. Není to audiovizuální jízda, ale pobyt v mikrosvětě, kde i letmý záběr na každého jednotlivého diváka má stejný význam jako sledování umělkyně a jejího umu. Amazing Grace není portrét hudební události, ale účast na náboženském i společenském setkání. Je v něm upřímnost cinéma vérité a zároveň ponor do spirituální i hudební extáze.
 

Amazing Grace není portrétem hudební události, ale účastí na náboženském i společenském setkání. Je v něm upřímnost cinéma vérité a zároveň ponor do spirituální i hudební extáze. Foto Neon
 

Podobně se věcí mezi nebem a zemí dotýká Apollo 11. Dokument o přistání člověka na Měsíci to pochopitelně činí i doslova. Ale režisér Todd Douglas Miller především z těch 11 tisíc hodin materiálů, které měl k dispozici od NASA, vytvořil napínavé, zároveň však až meditativní dílo o překračování hranic lidského světa. Film, který hledí na to, co se děje v lidských myslích, když se střetávají s něčím, co nelze plně obsáhnout. Není to záznam triumfu vědy v době studené války, je to velká a přitom místy tichá a intimní výprava do míst, která nutí člověka spíše tajit dech než vítězně zvednout pěst. Hemžení lidí sjíždějících se na mys Canaveral, na vteřinu přesné instrukce v řídícím středisku NASA, ticho tří mužů uprostřed kosmického prostoru – Apollo 11 není jen fascinující rekonstrukcí této události, ale ve schopnosti pracovat s úžasem a věcmi, které překračují horizont lidského, připomíná nejlepší díla science fiction. Emoce tu povstávají z ticha, šepotu a pečlivě poskládaných, silných filmových obrazů.

A do třetice Asif Kapadia vypráví o fotbalistovi Maradonovi – podobně jako ve svých předchozích snímcích Senna (2010) a Amy (2015) – způsobem blízkým hranému filmu. Tentokrát trochu jako v gangsterce. Líčí vzestup a pád kontroverzního hráče, který byl hrdinou i padouchem, a byť si půjčuje různé výpovědi z Maradonova okolí, většinou je nechává jen znít do obrazu. Nezatěžuje svůj film mluvícími hlavami, spíše z archivů vytahuje napínavé či emotivní situace – od úvodní jízdy auty na stadion, která takřka připomene honičku z dobového krimifilmu, po tiskovou konferenci, kde vedení neapolského klubu i města debatuje o vlivu mafie.

Vždy lze uvažovat nad tím, co zvolená optika zamlžuje. Zda se v Apollu 11 neopomíjí politická motivace celé mise, zda se Diego Maradona nestává – podobně jako filmoví gangsteři – až příliš romantizovaným (anti)hrdinou. Výsledkem tohoto letmého zamyšlení však nemá být hodnocení samotných snímků. Jde jen o poznámku na okraj, zda právě globální úspěch podobných děl nemůže přispět k proměně pohledu na dokumentární tvorbu.
 

Apollo 11 není jen fascinující rekonstrukcí přistání na Měsíci, ale dokáže pracovat s úžasem a věcmi, které překračují horizont lidského, čímž připomíná nejlepší díla science fiction. Foto Neon
 

Možná už dnes není třeba křičet, že dokument je také dílo se svébytnými uměleckými ambicemi. Přesto je skvělá zpráva, že umí masy oslovit i díla, jejichž nejsilnější zbraní je vynalézavost jejich filmového vyjadřování. Taková, která nemusí zachycovat putování tučňáků a jiné zvěře v opulentních výjevech, případně formou emotivní přednášky či radikálního aktivismu Michaela Moorea tematizovat společenské problémy dneška. Nic proti nim, jen jde obvykle o typ děl, která přitáhnou hlavně svým tématem, případně krásou samotné přírody.

Snímky jako Amazing Grace, Apollo 11 či Diego Maradona pochopitelně nejsou žádné experimenty pro fanoušky výsostně estetizované tvorby. Ale možná dovedou do mysli vpašovat pocit, že dokument umí podobně jako hraná tvorba vyprávět komplikovaně a emotivně, a přitom též subtilně, mezi řádky. A že někdy nezáleží na kvalitě samotného obrazu, ale na tom, jak se s ním pracuje. Některé záběry z Apolla 11 natočené na 70 mm filmový pás jsou ohromující. Ale s podobnou silou umí zasáhnout rozkostičkovaná scéna s patinou staré véháesky, když ji režisér Asif Kapadia vhodně zapojí do svého strhujícího vyprávění.




   poslední blogy:
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David