Vědci s kamerou definují novou filmovou estetiku

Souvisí spolu hnutí direct cinema a současné snímky z experimentální audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab? Krátké zamyšlení o vědě, technice a umění.
19.03.2015 - Tomáš Stejskal

Leviathan (2012) boří hranice mezi vědeckým a uměleckým experimentem

Před čtrnácti dny zemřel jeden z otců hnutí direct cinema Albert Maysles. Spolu s bratrem Davidem patřili mezi americké průkopníky tohoto realistického přístupu k dokumentární tvorbě. Jejich snímky jako Obchodní cestující (1968) či Gimme Shelter (1970) se obešly bez interakce s natáčenými lidmi a snažily se především pozorovat a díky tomuto pozorování se dostat co nejblíže k lidem a k realitě samotné. Tento přístup za mnohé vděčí technice: detailní, zkoumavé pohledy kamery pod ruce prodavačů biblí či do roztančeného davu na koncertě Rolling Stones by nebyly možné bez lehkých ručních 16mm kamer.

Albert Maysles byl přitom původním povoláním psycholog a první záběry natočil na půjčenou 16mm kameru prostě proto, že chtěl zaznamenat věci, o kterých se příliš neví – konkrétně nahlédnout, jaké to je být běžným občanem sovětského svazu dva roky po Stalinově smrti.

Tento malý příběh v pozadí zrodu jednoho z nejdůležitějších filmových hnutí v dějinách kinematografie mi opět vytanul na mysli, když jsem si v uplynulých dnech pouštěl snímky harvardské audiovisuální laboratoře Sensory Ethnography Lab (SEL), které jsou nyní zdarma k vidění na portálu DAFilms.cz. I zde je totiž vidět podobný princip: ze spojení badatelského zájmu s nejmodernější technologií vznikají díla, která nevynikají jen dokumentární hodnotou v tom nejběžnějším slova smyslu, tedy tím, že jsou svědectvími o zkoumaných fenoménech, ale která též – a dost možná především – redefinují filmovou estetiku.

Antropologický či etnografický zájem výzkumné instituce zkrátka – podobně jako Mayslesova, v základu psychologická motivace – dávají vznik audiovizuálním dílům, kterých si ceníme pro filmařskou originalitu. Přitom už Maysles, podobně jako mnoho dokumentaristů, říkal, že v centru jeho dokumentaristického zájmu stojí otázka, co lidi motivuje, co stojí v pozadí jejich konání. A historie moderního dokumentárního filmu ukazuje, že oko kamery dokáže na podobné otázky najít možná lepší odpovědi, než sebedelší interview.

Cinefilie a digitální krása

Snímky z produkce SEL díky moderním minikamerám umožňují dostat se k věcem i lidem opravdu blízko. A platí to jak v přeneseném, tak ryze doslovném smyslu. Jejich nejdiskutovanější snímek Leviathan (2012) nahlíží do světa rybářů způsobem, který na jedné straně ukazuje takřka abstraktní krásu detailů ze dna rybářských lodí a na straně druhé jako by vyprávěl příběh všednodenního života na moři z pohledu samotných ryb. Malé GoPro kamery připevněné na tělech rybářů či lovných zařízeních generují obrazy nahodilé krásy, které až oko tvůrce ve střižně skládá do celkového tvaru.

Leviathan ale jen dovádí do důsledků principy starších snímků produkovaných SEL. Ať už jde o pohledy do života pastevců a ovcí ve snímku Sweetgrass (2009) či jednozáběrový průnik do běžného života lidí v čínském parku v provincii S‘-čchuan v People’s Park (2012), ve všech případech platí, že originalita se tu rodí ze spojení výzkumného zájmu a moderních technologií.

V dnešní době se hodně hovoří o konci filmu. Oproti tomu se vzývají tvůrci jako Christopher Nolan, kteří v digitální době stále sveřepě natáčejí na film navzdory módě i tlakům hollywoodských studií. A staré formáty – ať už jde o vinylové desky či 16mm kamery – zažívají nový rozkvět. Tedy alespoň na okrajích, kde se definují umělecké trendy. Sám ostatně též patřím k milovníkům zvuku praskajících desek a projekcí doprovázených rachotem starých promítaček. Jen mám určité pochybnosti, jestli tento způsob audiofilie a cinefilie je jedinou cestou, jak udržet umění naživu.

Cinefilie coby pojem spojený se šedesátými lety a francouzskou novou vlnou neodbytně souvisí s pojetím režisérů jako auteurů, výsostných umělců, kteří mají kontrolu prakticky nad každým aspektem filmového média. Pro rozvoj filmové řeči a jako boj proti pseudouměleckým trendům v dobové francouzské kinematografii jistě zásadní věc. Snímky z produkce SEL, ale ostatně i mnohé jiné dokumentární filmy včetně díla bratří Mayslesových, však přinášejí možná poněkud odlišné pojetí tvůrce a umělce. Narušují hranici mezi vědou a uměním, mezi technologií a kreativitou. Či lépe řečeno připomínají, že věda a umění k sobě nemusí mít tak daleko, jak se může zdát, když si jako dva protipóly postavíme metodou a fakty sešněrovaný pozitivismus a tvůrčí erupce geniálních myslí.

Čínská krajinomalba na 16mm kameře

Vzpomínám si na jeden rozhovor s Albertem Mayslesem, kde zcela zřetelně zazní, že slavný dokumentarista nepatří k autorům nostalgicky přikovaným k estetice starých formátů: „Když jsem natáčel koncert Paula McCartneyho, pokaždé když jsem zapnul kameru, jsem si říkal, ‚Páni, kdybych tak měl video kameru…‘ Během týdne jsem si sednul a sepsal výhody, které má digitální minikamera PD150 nad 16mm kamerou. Dal jsem dohromady dvacet sedm bodů. A každý z nich je velmi, velmi důležitý.“

Tento blog nechce ani horovat za nenahraditelnou krásu filmového materiálu, ani adorovat nové technologie. V rámci SEL se ostatně nemísí jen vědci a etnografové s umělci, ale i staré a nové formáty. Například film Yumen (2013) je natočený na 16mm a pohybuje se na pomezí různých žánrů. Využívá performativní postupy současného umění, ale přitom se v některých celkových záběrech pustých scenerií objevuje inspirace tradiční čínskou krajinomalbou, v jejíchž kompozicích se prakticky ztrácí lidské postavy.

Pro celou tvorbu SEL platí, že v ní mizí nejen hranice mezi vědou a uměním, ale též hranice různých uměleckých druhů. Jde o příklad dokumentaristické tvorby, která může patřit stejně dobře do nejslavnějších moderních galerií jako MoMa, na plátna kinosálů, ale třeba i mezi výukové pomůcky. Mezi vědeckým a uměleckým experimentem tu netřeba rozlišovat, jde nepochybně o obojí.

Končím dalším citátem ze zmiňovaného rozhovoru s Albertem Mayslesem. „Pro mě není největší hodnotou to, díky čemu film draze vypadá, největší hodnotu přináší zachycení zkušenosti jiného člověka tak přímo a tak zajímavě, nakolik je to jen možné.“ Je toto zaujetí dokumentaristy? Umělce? Vědce? Myslím, že je to vlastně jedno. A totéž.




   poslední blogy:
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David