„V tobě, čtenáři…“

V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.
14.06.2018 - Jan Gogola ml.

Komplex epopeje

„V tobě, čtenáři…
…tepe týž život, hrdost, láska jako ve mně.
Proto pro tebe tyto zpěvy.“ 

Walt Whitman, Stébla trávy

Jestliže tíha společenského cynismu vedla minulé blogogo ke dnu doby, tak tentokrát se pokusím alespoň naznačit, jak se od něho případně odrazit. Při nedávném úklidu a s ním spojeném třídění domácích archiválií jsem na dně, tentokrát skříně, objevil text literárního vědce a bývalého představitele Veřejnosti proti násilí Petera Zajace, který v Literárních novinách z roku 1994 v eseji „Intelektuálové pět let po: Úspěch? Ztroskotání? Selhání?“ mimo jiné napsal: „Prvním důvodem ztroskotání intelektuálů po roce 1989 byla jejich vlastní neschopnost přijmout a pochopit praktickou politiku nejenom jako čistý nástroj ‚moci nad někým‘, ale také jako ‚moci ve prospěch něčeho‘…“ 

Zajacovu formulaci považuji za natolik emblematickou, že tematizuje dnešní blogogo, které je montáží sestřihanou zejména z filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje (vysílaného 7. 5. na ČT ART) a z knihy amerického literárního a kulturního historika Sacvana Bercovitche Rituály souhlasu: Symbolická konstrukce Ameriky a její proměny, jejíž česká verze vyšla loni. V doslovu k této studii jsem narazil také na znění Bercovitchovy pražské přednášky z roku 2003 Mýtus o Americe:

„Obecně vzato, mytický modus, jímž byla Amerika prodchnuta, otevřel biblické vyprávění sekulárním adaptacím a re-adaptacím. Díky této energii se pašije četly jako Boží doporučení občanské svobody; na tomto základě byli Otcové revoluce svatořečeni (a jejich odpůrci démonizováni), politické útvary nové republiky byly povýšeny na vůli nebes a principy Ústavy a Prohlášení nezávislosti prohlášeny za moderní ekvivalent Kázání na hoře či Desek zákona – řečeno s Melvillem, za ‚Bibli svobodných‘.“

Komplex epopeje

Ve zmiňovaném doslovu k Rituálům souhlasu Martin Procházka parafrázuje (s odkazem na výraz historika Garryho Willse (1934) „vynalézání Ameriky“) lexikografa Noaha Webstera (1758–1843) nazývaného „otcem americké vědy a vzdělání“: „Spojené státy naplňují předurčené poslání dané Prozřetelností a ‚Přírodou‘ jako manifestací Boží dokonalosti. To se však odehrává v rámci dějin lidstva, a proto musí být ono poslání znovu a znovu formulováno a interpretováno.“ Nutnost interpretovat Boží dokonalost pojímá Procházka jako paradox: 

„Paradoxní povaha poslání Spojených států klade velký důraz na rétoriku, kterou však nelze chápat jako pouhé ideologické řečnění zastírající skutečné zájmy a cíle politiků, nýbrž v tradičním aristotelském významu jako důležitou cestu k hledání konsensu o závažných hodnotách, na nichž spočívá společnost, a dokonce i smyslu národní existence a lidských dějin. Podle Sacvana Bercovitche (1933–2014) vede tato ‚rétorika konsensu‘ k formování tzv. rituálů souhlasu (rites of assent), jež v moderní demokracii nahrazují to, čím byly rituály přechodu (rites of passage) v archaických společnostech – přispívají rozhodujícím způsobem k formování ‚společenského pořádku‘ a umožňují tak překonat diskontinuity dějinného vývoje.“ 

Strejcovského film se zabývá Slovanskou epopejí Alfonse Muchy i z hlediska epopeje samotné epopeje. Sledujeme její pohnutý životopis od první poloviny 20. století až po loňské vystavení v Japonsku. Postupně tak před námi vyvstává příběh, jenž bychom mohli pojmenovat Rituály nesouhlasu: Josef Čapek, S. K. Neumann, Jaroslav Seifert nebo třeba M. C. Putna si přejí zánik epopeje či alespoň její ostrakizaci, přičemž ona nevyvolává vyhrocené spory pouze mezi intelektuálně-uměleckým establishmentem, ale také mezi Prahou a Moravským Krumlovem, restaurátory či potomky Alfonse Muchy, jehož vnuk se navíc s pražským magistrátem o vlastnictví práv k ní dlouhodobě soudí. Já zde samozřejmě nevolám po zániku či ostrakizaci kritiky, konfrontace, protestu, nicméně problematičnost veřejného diskurzu spatřuji v převládající absenci fenoménů horizontu, imaginace, metamorfózy, mýtu, syntézy, oné Zajacovy „moci ve prospěch něčeho“, která se ozývá v provolání Walta Whitmana „Slyším zpívat Ameriku“. Dílo tohoto básníka patří k leitmotivům Bercovitchovy knihy obsahující události permanentního diskurzivního zápasu, zahrnujícího také americká dramata i tragédie, který se již zhruba tři staletí odehrává v rámu obrazu s názvem Amerika, v němž se sbíhá osobní s nadosobním, každodenní s věčným, pozemské s náboženským, obyčejné s artificiálním, občanské s mýtickým, čin s vizí: Whitmanova Stébla trávy metamorfují v kmeny mrakodrapů jako do obývaných vertikál moderního věku přemosťujících nebe a zem. 

Český aktuálně reprezentativní slogan přitom zní „Nekecáme, makáme“ a vystihuje tak odstup, až nezájem o to, co přesahuje všednost a co se stává vskutku jen kecáním, jestliže se řečené také nežije. Dnešní stav se ale nevylíhl z hnízda, v němž si někdo žije na vysoké noze, prokecali jsme se do současnosti jako společnost, která je vždy líhní svých lídrů. To, že Zajacovo postesknutí nad absencí „moci ve prospěch něčeho“ (jestliže za ni nebudeme považovat bezskrupulózní „ano“) platí nejen pět, ale i třicet let po roce 1989, vyvolává otázku, co můžeme našemu diskurzu vlastně nabídnout. 

„Příběh Slovanské epopeje má více univerzální charakter, než si myslí většina lidí,“ promlouvá japonskou češtinou ve filmu Komplex epopeje japonský bohemista a překladatel Kenichi Abe, který u toho v tokijské restauraci krouží rukama nad hranou mísy se salátem: „My žijeme v takovém rámci, je tam hranice a my žijeme uvnitř toho jídla. A Mucha maluje takové ideální postavy, jsou tam samozřejmě i ty historické jako Komenský a tak, ale zároveň tam jsou fiktivní postavy a pohledy. A Mucha nás tak učí, že je možná jiný pohled, jiný způsob vidění, že pod tou miskou či nad ní je možná jiný svět, jiné jídlo…“

Komplex epopeje

My jsme ovšem naložení v salátu jakkoliv podstatných sporů o kapitalismus, komunismus, Evropu, národ, životní styl, gender, technologie, systémy kontroly, přičemž tajné služby jako by byly poslední instancí, která nám ještě naslouchá, což je také možné vysvětlení toho, že Andrej Bureš, s manažerským pseudonymem Babiš, ví, jak na nás. Protistrany zmiňovaných konfliktů si jejich prostřednictvím pěstují svoji identitu, ba dokonce se na sobě navzájem stávají závislými, protože bez protivníka by pozbyly smyslu. Mám za to, že charakter amerického mýtu můžeme chápat jako inspiraci k tomu, jak být spolu jinak a jak třeba vnímat fikci jako realitu – „Amerika je v našich očích básní,“ cituje Bercovitch transcendentalistu R. W. Emersona.

„No, víte co je zajímavý? Že pokud Mucha uvažoval o epopeji jako o nějaké zprávě nejen pro současníky, ale i pro lidi budoucí, pro budoucnost, tak dnešní doba se budoucností moc nezabývá, nebo nezná žádný její obraz. Náš obraz budoucnosti je jenom určitá nejasná hrůza z toho, co přijde. Takže si myslím, že by to byl cyklus černošedých monochromů, kde bysme neviděli nic, jenom nějakou temnotu,“ poznamenává kunsthistorik Tomáš Pospiszyl umístěný režisérem Strejcovským jako řada dalších protagonistů do rámu jednoho z Muchových výjevů. Strejcovský konceptem živých obrazů otevírá plátno Muchovo i filmové projekce jako dveře a propojuje nás s historií, kterou takto zbavuje výhradního aspektu minulosti. Z aktérů filmu se stávají aktéři dějin a záleží na každém z nich, a potažmo na nás jako divácích, jestli se budeme vnímat jako oběť Muchova zaslepeného slavjanofilství usnadňujícího stalinskou expanzi, nebo jestli v rámci Muchova výtvarného gesta zakusíme étos monumentálního pokusu předcházet imperialismům zpřítomněním verze mezinárodního sdílení vyjádřené ve finální scenérii cyklu „Apoteóza vzájemnosti“. 

Mucha nicméně v každém případě umožňuje zažít rituál souhlasu ve smyslu naší možné shody na tom potkat se skrze jeho dílo s dějinami jakkoliv různorodě tváří v tvář. „Důvod, proč je tak snadné se identifikovat s některými postavami, je ten, že jsou tam i postavy, které navazují kontakt s divákem, které se dívají ven z obrazu, které jako kdyby říkaly, dívejte se, co se děje za mnou, tam probíhá nějaká významná historická událost, něco, co si zaslouží i vaši pozornost,“ uvádí opět Pospiszyl, jehož nepřímo doplňuje členka japonského štábu filmujícího ve Veletržním paláci před odjezdem epopeje do Tokia. Ta v odstupu celkového záběru, bez vědomí, že Strejcovský točí, svým spolupracovníkům i mimo jejich „klapku“ bezděčně říká: „Já si nyní připadám jako jedna z postav těch obrazů,“ čímž předznamenává více než půlmiliónovou japonskou návštěvnost epopeje a její univerzální, nadčasoprostorový rozměr.  Muchův a stejně tak Strejcovského záměr nestát před obrazem i dějinami, nýbrž se nechat vzájemně prostoupit ostatně ztělesnil samotný Mucha tím, že stál sám sobě modelem jako Jan Hus a podle filozofa Miroslava Petříčka: „… jako by tím vlastně shrnul osobní poselství svého obrazu a celé své epopeje, že je určitý heretik, že se odchyluje a sám velmi vědomě a rozhodným způsobem určitý způsob chápání dějin odložil stranou.“

Komplex epopeje

Stejně tak můžeme odložit stranou Slovanskou epopej, Strejcovského film či Bercovitchovu knihu. Mám ale za to, že si díky nim máme příležitost uvědomit jednak to, že stranou není možné odložit dějiny a také naši roli v nich zastávanou třeba v podobách štětců, které se svým životním pohybem vmalovávají do světa ať už v rámech Muchy, či mimo ně. A že je tedy vždy už na nás, v jakých osobních i společenských obrazech žijeme: „… nejenom že je veškerá historie člověku k dispozici, ale samostatné já coby dědic minulých věků (stejně jako celá „Amerika“) musí využívat velkých děl minulosti svobodně – vybírat si, co je relevantní, zahazovat zastaralé a vylepšovat nedokonalé – coby živý manifest nespoutané originality…“ Tolik Bercovitchův komentář z Rituálů souhlasu k fragmentům deníku R. W. Emersona, z nichž vyjímám:

„Ten Bacon, Spinoza, Hume, Schelling, Kant nebo kdokoli další, kdo ti předkládá filosofii mysli, je jen více či méně neobratným překladatelem věcí ve tvém vlastním vědomí, které dokážeš vidět a snad i pojmenovat i sám. Místo abys bojácně dumal nad zastřeným smyslem jeho slov, řekni tedy, že se mu nepodařilo zachytit pro tebe tvé vlastní vědomí. Neměl úspěch, tak ať to zkusí někdo další. Když to nesvede Platón, tedy snad Spinoza. Když to nesvede Spinoza, snad Kant. Jisté je, že až se to podaří, nebude to nic odlehlého, ale tvůj vlastní prostý, přirozený a běžný stav.“





další blogy autora:

Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
Homo CynismusJan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.05.04.2018 - Jan Gogola ml.
Dekonstrukce666Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.01.02.2018 - Jan Gogola ml.

   poslední blogy:
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal