„V tobě, čtenáři…“

V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.
14.06.2018 - Jan Gogola ml.

Komplex epopeje

„V tobě, čtenáři…
…tepe týž život, hrdost, láska jako ve mně.
Proto pro tebe tyto zpěvy.“ 

Walt Whitman, Stébla trávy

Jestliže tíha společenského cynismu vedla minulé blogogo ke dnu doby, tak tentokrát se pokusím alespoň naznačit, jak se od něho případně odrazit. Při nedávném úklidu a s ním spojeném třídění domácích archiválií jsem na dně, tentokrát skříně, objevil text literárního vědce a bývalého představitele Veřejnosti proti násilí Petera Zajace, který v Literárních novinách z roku 1994 v eseji „Intelektuálové pět let po: Úspěch? Ztroskotání? Selhání?“ mimo jiné napsal: „Prvním důvodem ztroskotání intelektuálů po roce 1989 byla jejich vlastní neschopnost přijmout a pochopit praktickou politiku nejenom jako čistý nástroj ‚moci nad někým‘, ale také jako ‚moci ve prospěch něčeho‘…“ 

Zajacovu formulaci považuji za natolik emblematickou, že tematizuje dnešní blogogo, které je montáží sestřihanou zejména z filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje (vysílaného 7. 5. na ČT ART) a z knihy amerického literárního a kulturního historika Sacvana Bercovitche Rituály souhlasu: Symbolická konstrukce Ameriky a její proměny, jejíž česká verze vyšla loni. V doslovu k této studii jsem narazil také na znění Bercovitchovy pražské přednášky z roku 2003 Mýtus o Americe:

„Obecně vzato, mytický modus, jímž byla Amerika prodchnuta, otevřel biblické vyprávění sekulárním adaptacím a re-adaptacím. Díky této energii se pašije četly jako Boží doporučení občanské svobody; na tomto základě byli Otcové revoluce svatořečeni (a jejich odpůrci démonizováni), politické útvary nové republiky byly povýšeny na vůli nebes a principy Ústavy a Prohlášení nezávislosti prohlášeny za moderní ekvivalent Kázání na hoře či Desek zákona – řečeno s Melvillem, za ‚Bibli svobodných‘.“

Komplex epopeje

Ve zmiňovaném doslovu k Rituálům souhlasu Martin Procházka parafrázuje (s odkazem na výraz historika Garryho Willse (1934) „vynalézání Ameriky“) lexikografa Noaha Webstera (1758–1843) nazývaného „otcem americké vědy a vzdělání“: „Spojené státy naplňují předurčené poslání dané Prozřetelností a ‚Přírodou‘ jako manifestací Boží dokonalosti. To se však odehrává v rámci dějin lidstva, a proto musí být ono poslání znovu a znovu formulováno a interpretováno.“ Nutnost interpretovat Boží dokonalost pojímá Procházka jako paradox: 

„Paradoxní povaha poslání Spojených států klade velký důraz na rétoriku, kterou však nelze chápat jako pouhé ideologické řečnění zastírající skutečné zájmy a cíle politiků, nýbrž v tradičním aristotelském významu jako důležitou cestu k hledání konsensu o závažných hodnotách, na nichž spočívá společnost, a dokonce i smyslu národní existence a lidských dějin. Podle Sacvana Bercovitche (1933–2014) vede tato ‚rétorika konsensu‘ k formování tzv. rituálů souhlasu (rites of assent), jež v moderní demokracii nahrazují to, čím byly rituály přechodu (rites of passage) v archaických společnostech – přispívají rozhodujícím způsobem k formování ‚společenského pořádku‘ a umožňují tak překonat diskontinuity dějinného vývoje.“ 

Strejcovského film se zabývá Slovanskou epopejí Alfonse Muchy i z hlediska epopeje samotné epopeje. Sledujeme její pohnutý životopis od první poloviny 20. století až po loňské vystavení v Japonsku. Postupně tak před námi vyvstává příběh, jenž bychom mohli pojmenovat Rituály nesouhlasu: Josef Čapek, S. K. Neumann, Jaroslav Seifert nebo třeba M. C. Putna si přejí zánik epopeje či alespoň její ostrakizaci, přičemž ona nevyvolává vyhrocené spory pouze mezi intelektuálně-uměleckým establishmentem, ale také mezi Prahou a Moravským Krumlovem, restaurátory či potomky Alfonse Muchy, jehož vnuk se navíc s pražským magistrátem o vlastnictví práv k ní dlouhodobě soudí. Já zde samozřejmě nevolám po zániku či ostrakizaci kritiky, konfrontace, protestu, nicméně problematičnost veřejného diskurzu spatřuji v převládající absenci fenoménů horizontu, imaginace, metamorfózy, mýtu, syntézy, oné Zajacovy „moci ve prospěch něčeho“, která se ozývá v provolání Walta Whitmana „Slyším zpívat Ameriku“. Dílo tohoto básníka patří k leitmotivům Bercovitchovy knihy obsahující události permanentního diskurzivního zápasu, zahrnujícího také americká dramata i tragédie, který se již zhruba tři staletí odehrává v rámu obrazu s názvem Amerika, v němž se sbíhá osobní s nadosobním, každodenní s věčným, pozemské s náboženským, obyčejné s artificiálním, občanské s mýtickým, čin s vizí: Whitmanova Stébla trávy metamorfují v kmeny mrakodrapů jako do obývaných vertikál moderního věku přemosťujících nebe a zem. 

Český aktuálně reprezentativní slogan přitom zní „Nekecáme, makáme“ a vystihuje tak odstup, až nezájem o to, co přesahuje všednost a co se stává vskutku jen kecáním, jestliže se řečené také nežije. Dnešní stav se ale nevylíhl z hnízda, v němž si někdo žije na vysoké noze, prokecali jsme se do současnosti jako společnost, která je vždy líhní svých lídrů. To, že Zajacovo postesknutí nad absencí „moci ve prospěch něčeho“ (jestliže za ni nebudeme považovat bezskrupulózní „ano“) platí nejen pět, ale i třicet let po roce 1989, vyvolává otázku, co můžeme našemu diskurzu vlastně nabídnout. 

„Příběh Slovanské epopeje má více univerzální charakter, než si myslí většina lidí,“ promlouvá japonskou češtinou ve filmu Komplex epopeje japonský bohemista a překladatel Kenichi Abe, který u toho v tokijské restauraci krouží rukama nad hranou mísy se salátem: „My žijeme v takovém rámci, je tam hranice a my žijeme uvnitř toho jídla. A Mucha maluje takové ideální postavy, jsou tam samozřejmě i ty historické jako Komenský a tak, ale zároveň tam jsou fiktivní postavy a pohledy. A Mucha nás tak učí, že je možná jiný pohled, jiný způsob vidění, že pod tou miskou či nad ní je možná jiný svět, jiné jídlo…“

Komplex epopeje

My jsme ovšem naložení v salátu jakkoliv podstatných sporů o kapitalismus, komunismus, Evropu, národ, životní styl, gender, technologie, systémy kontroly, přičemž tajné služby jako by byly poslední instancí, která nám ještě naslouchá, což je také možné vysvětlení toho, že Andrej Bureš, s manažerským pseudonymem Babiš, ví, jak na nás. Protistrany zmiňovaných konfliktů si jejich prostřednictvím pěstují svoji identitu, ba dokonce se na sobě navzájem stávají závislými, protože bez protivníka by pozbyly smyslu. Mám za to, že charakter amerického mýtu můžeme chápat jako inspiraci k tomu, jak být spolu jinak a jak třeba vnímat fikci jako realitu – „Amerika je v našich očích básní,“ cituje Bercovitch transcendentalistu R. W. Emersona.

„No, víte co je zajímavý? Že pokud Mucha uvažoval o epopeji jako o nějaké zprávě nejen pro současníky, ale i pro lidi budoucí, pro budoucnost, tak dnešní doba se budoucností moc nezabývá, nebo nezná žádný její obraz. Náš obraz budoucnosti je jenom určitá nejasná hrůza z toho, co přijde. Takže si myslím, že by to byl cyklus černošedých monochromů, kde bysme neviděli nic, jenom nějakou temnotu,“ poznamenává kunsthistorik Tomáš Pospiszyl umístěný režisérem Strejcovským jako řada dalších protagonistů do rámu jednoho z Muchových výjevů. Strejcovský konceptem živých obrazů otevírá plátno Muchovo i filmové projekce jako dveře a propojuje nás s historií, kterou takto zbavuje výhradního aspektu minulosti. Z aktérů filmu se stávají aktéři dějin a záleží na každém z nich, a potažmo na nás jako divácích, jestli se budeme vnímat jako oběť Muchova zaslepeného slavjanofilství usnadňujícího stalinskou expanzi, nebo jestli v rámci Muchova výtvarného gesta zakusíme étos monumentálního pokusu předcházet imperialismům zpřítomněním verze mezinárodního sdílení vyjádřené ve finální scenérii cyklu „Apoteóza vzájemnosti“. 

Mucha nicméně v každém případě umožňuje zažít rituál souhlasu ve smyslu naší možné shody na tom potkat se skrze jeho dílo s dějinami jakkoliv různorodě tváří v tvář. „Důvod, proč je tak snadné se identifikovat s některými postavami, je ten, že jsou tam i postavy, které navazují kontakt s divákem, které se dívají ven z obrazu, které jako kdyby říkaly, dívejte se, co se děje za mnou, tam probíhá nějaká významná historická událost, něco, co si zaslouží i vaši pozornost,“ uvádí opět Pospiszyl, jehož nepřímo doplňuje členka japonského štábu filmujícího ve Veletržním paláci před odjezdem epopeje do Tokia. Ta v odstupu celkového záběru, bez vědomí, že Strejcovský točí, svým spolupracovníkům i mimo jejich „klapku“ bezděčně říká: „Já si nyní připadám jako jedna z postav těch obrazů,“ čímž předznamenává více než půlmiliónovou japonskou návštěvnost epopeje a její univerzální, nadčasoprostorový rozměr.  Muchův a stejně tak Strejcovského záměr nestát před obrazem i dějinami, nýbrž se nechat vzájemně prostoupit ostatně ztělesnil samotný Mucha tím, že stál sám sobě modelem jako Jan Hus a podle filozofa Miroslava Petříčka: „… jako by tím vlastně shrnul osobní poselství svého obrazu a celé své epopeje, že je určitý heretik, že se odchyluje a sám velmi vědomě a rozhodným způsobem určitý způsob chápání dějin odložil stranou.“

Komplex epopeje

Stejně tak můžeme odložit stranou Slovanskou epopej, Strejcovského film či Bercovitchovu knihu. Mám ale za to, že si díky nim máme příležitost uvědomit jednak to, že stranou není možné odložit dějiny a také naši roli v nich zastávanou třeba v podobách štětců, které se svým životním pohybem vmalovávají do světa ať už v rámech Muchy, či mimo ně. A že je tedy vždy už na nás, v jakých osobních i společenských obrazech žijeme: „… nejenom že je veškerá historie člověku k dispozici, ale samostatné já coby dědic minulých věků (stejně jako celá „Amerika“) musí využívat velkých děl minulosti svobodně – vybírat si, co je relevantní, zahazovat zastaralé a vylepšovat nedokonalé – coby živý manifest nespoutané originality…“ Tolik Bercovitchův komentář z Rituálů souhlasu k fragmentům deníku R. W. Emersona, z nichž vyjímám:

„Ten Bacon, Spinoza, Hume, Schelling, Kant nebo kdokoli další, kdo ti předkládá filosofii mysli, je jen více či méně neobratným překladatelem věcí ve tvém vlastním vědomí, které dokážeš vidět a snad i pojmenovat i sám. Místo abys bojácně dumal nad zastřeným smyslem jeho slov, řekni tedy, že se mu nepodařilo zachytit pro tebe tvé vlastní vědomí. Neměl úspěch, tak ať to zkusí někdo další. Když to nesvede Platón, tedy snad Spinoza. Když to nesvede Spinoza, snad Kant. Jisté je, že až se to podaří, nebude to nic odlehlého, ale tvůj vlastní prostý, přirozený a běžný stav.“





další blogy autora:

OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
Homo CynismusJan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.05.04.2018 - Jan Gogola ml.
Dekonstrukce666Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.01.02.2018 - Jan Gogola ml.

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml