Umělci a jejich doba

Martin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.
30.07.2020 - Martin Šrajer

Z filmu Meky. Foto Bontonfilm

„Myslím, že když danou osobnost vidíme komplexně, i s její odvrácenou, temnou stránkou, vnímáme rovněž její dílo komplexněji, hlouběji, v celé její rozpolcenosti, nikoli pouze v zářné skvělosti,“ pronesla Daňa Horáková v rozhovoru ke své knize O Pavlovi, v níž otevřeně popsala Pavla Juráčka, své soužití s ním i vnitřní proměnu, kterou během bolestivého vztahu prodělala.

Při čtení jejích slov přichází na mysl množství českých dokumentárních portrétů z posledních měsíců a let. Marně bychom mezi nimi hledali alespoň jeden, který by výše popsanou maximu důsledněji naplňoval a portrétovanou osobnost skutečně ukazoval v její komplexnosti, se všemi rozpory a pochybeními. Dokumenty jako Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (2019), Karel Svoboda: Šťastná léta (2020), Můj otec Antonín Kratochvíl (2020) nebo nejnověji Meky (2020) vznikly s neskrývaným obdivem a úctou tvůrců a tvůrkyň k sociálním hercům, o nichž se rozhodli natáčet.

Samotná absence kritického odstupu přitom zpravidla není reflektována, a někdy zřejmě ani myslitelná (o Karlu Svobodovi natáčel film jeho syn). Tuzemskými dokumentárními portréty prostupuje vděk umělcům za to, že do svého soukromí vpustili filmový štáb. Na oplátku v nich víceméně chybí konfrontace, nesouhlasné názory či snaha lépe pochopit sporné a nepříjemné kapitoly životního příběhu dotyčného. (Za zmínku stojí, že málokdy jde o příběh dotyčné – o mužích se u nás natáčejí filmy nesrovnatelně častěji než o ženách, jejichž dlouhodobě tlumené hlasy by přitom alespoň takto mohly být zesíleny.)

Nebořit Mekyho image

Meky je dynamickou a nostalgickou změtí nových a archivních záběrů, natáčených na různé formáty a doprovázených málokdy utichající hudbou. Poněkud uspěchaný a nesoustředěný film ze všeho nejvíc připomíná videoklip, pro nějž je prioritou neztratit rytmus, nikoli lépe pochopit člověka, o němž vypráví. Ležérní projev Mira Žbirky, který si za všech okolností zachovává nadhled a neztrácí humor, se tak odráží v celkovém pojetí. Film protagonistu ukazuje výhradně takového, jak se sám prezentuje, přijímá a stvrzuje jeho veřejnou image. Citlivější témata, jejichž rozebírání je Žbirkovi viditelně i slyšitelně nekomfortní („Zle sa mi o tom hovorí“), jsou vždy jenom naťuknuta.
 

Z filmu Meky. Foto Bontonfilm
 

Detaily Žbirkovy mlčící tváře, opakované tak často, až pozbývají schopnosti sdělit nějakou emoci a začínají plnit čistě rytmizační funkci, filmu chybějící hloubku dodat nedovedou. Režisér Šimon Šafránek se živou kolážovitou formou sice vyhnul vybudování filmového pomníku, jakým je až nevkusně obdivný film o Karlu Svobodovi, nicméně zůstává na povrchu a mýty o životě a kultuře v „konsolidované“ společnosti pozdního socialismu se bourat nesnaží.

Jde samozřejmě o zcela legitimní přístup, odrážející možná nejen pokoru režiséra vůči populárnímu hudebníkovi, ale také preference diváků, potažmo české (a slovenské) společnosti. Na velikány socialistické a normalizační (pop)kultury chceme vzpomínat v rámci zavedených postkomunistických narativů o umlčovaných umělcích a restriktivním režimu, kde pro vyjednávání s mocí nezbývalo mnoho prostoru. Podřídit se a nevzdorovat bylo v pořádku. Stejně zjednodušující a v něčem konejšivý, individuální morálku a zodpovědnost netematizující pohled na předchozí dekády ostatně zaujímají také mnohé jiné české filmy obracející se k danému období.

Možná tak nejde jen o odraz vlídnosti a opatrnosti konkrétního filmaře, ale rovněž o důsledek toho, jak chceme jako národ vzpomínat na nedávnou minulost. Daňou Horákovou prosazovaný komplexní pohled, připouštějící chyby portrétovaného a ideálně zohledňující i pozici toho, kdo portrét vytváří, by vyžadoval klást si otázky, které ze zavedených myšlenkových a narativních rámců vybočují. Tím spíš nám ovšem mohou pomoct objevit něco nového a nakonec začít ve více rozměrech vnímat nejen umělce a jeho dílo, ale také svět, kterého jsme součástí.




   poslední blogy:
Zprávy podle potřeby?Nejsledovanější francouzská televize TF1 plánuje do konce roku umožnit divákům, aby přizpůsobili zpravodajský obsah svému vkusu a zájmu. Může však zpravodajství fungovat podobně jako sociální síť, kde po vyfiltrování sledujeme jen to, co nás zajímá, a uzavíráme se tak ještě víc do sociálních bublin? Milan Kruml ve svém dalším dok.blogu uvažuje, jaké nebezpečí představuje personalizace televizního zpravodajství.08.04.2021 - Milan Kruml
Jeden Netflix vládne všemJak streamovací gigant formuje podobu současného dokumentu?01.04.2021 - Martin Šrajer
Když mi umře hrdinkaLiterární dokumentaristka Barbora Baronová popisuje situaci, se kterou se bohužel setkává čím dál častěji. Co dělat, když zemře hrdinka chystané knihy, ještě než autorizuje své promluvy? Je lepší někdy na autorizaci rezignovat, aby příběh vůbec zazněl?25.03.2021 - Barbora Baronová
O švábech a lidechCo spojuje tři loňské filmy čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, Vivos a Šváb, které lze zhlédnout na právě probíhajících jarních Ozvěnách Ji.hlavy? „Všechny tři snímky vypráví o boji se zlem. To se šíří organismem společnosti jako nákaza a vyvolává reakci imunitního systému v podobě občanských nepokojů,“ vyvozuje Prášil.18.03.2021 - Janis Prášil
Rok života v pandemii a pod rouškouNa prahu druhého roku s pandemií jsou na webových stránkách stanic Plus a Dvojka Českého rozhlasu k poslechu dvě dokumentární série, které mapují českou variantu celosvětového problému. Časosběrný Rok pod rouškou (2020) i analytický Život během pandemie (2021) mají výraznou dokumentární hodnotu už nyní, jejich cena bude časem narůstat. Zásadní jsou však nejen otázky, které obě série kladou, ale také ty, jež zatím nezazněly.11.03.2021 - Andrea Hanáčková
Dobývání vesmíru v době pandemieZnámá teoretička vizuální kultury si ve svém dok.blogu klade otázku, jakou zprávu podává rover Perseverance, jenž nedávno přistál na planetě Mars, o současném stavu naší společnosti. Čeho se stal symbolem? A jak důležitou roli v pochopení tohoto projektu NASA sehrávají všudypřítomné obrazy?04.03.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Letem podcastovým světem IModerátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec hodnotí nejzajímavější české podcasty. Co se podle něj vyplatí sledovat a proč? V prvním díle se zaměřuje na nejzdařilejší zpravodajské podcasty.18.02.2021 - Dan Moravec
Dokumentární útok na mainstream zadními vrátkyCo o aktuálních výbojích tuzemského dokumentu prozrazují nedávno udělené Ceny české filmové kritiky a nominace na České lvy?11.02.2021 - Tomáš Stejskal
Kratochvíl a Koudelka: básníci světlaOba jsou světově uznávaní fotografové a oba se nedávno dočkali svého dokumentárního portrétu. Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl prožili dětství a mládí v komunismu, ale s dědictvím totality se vyrovnávají odlišně. V čem se sobě navzájem podobají a v čem se naopak liší? A podařilo se to zachytit v dokumentárních portrétech?04.02.2021 - Janis Prášil
Tajné lásky a tajná pornografieČím kritika Antonína Tesaře zaujaly dokumenty z produkce Netflixu Circus of Books a Tajná láska, nořící se do „tajných dějin“ americké queer subkultury? „Oba snímky nejsou filmařsky nijak rafinované, jsou ale odzbrojující svou spontánností. V obou případech se tvůrcům zároveň daří plynule propojit malé a velké dějiny,“ zdůrazňuje Tesař.28.01.2021 - Antonín Tesař