„Ten, bez něhož by to nebylo“

Režisér Ladislav Helge zemřel 31. ledna 2016. Za normalizace byl donucen opustit československou kinematografii. Nikdy se jí však nevzdal úplně. O Helgem jako občanovi píše Michal Bregant ve svém blogu.
25.02.2016 - Michal Bregant

Ladislav Helge v roce 1968, zdroj: Česká televize

K starým mistrům hodným toho jména chovám všeobecnou úctu, ale z praktických důvodů jsem si pro ně vytvořil soukromou typologii. Jak jejich řady řídnou, začínám mít obavy, aby se mi její rejstřík nezúžil; marně se rozhlížím, kde v dnešní střední generaci režisérů najít třeba typ „vlastenec“, „patetik“, „producent“, „filozof“. Typ „občan“ mi nejlépe reprezentuje Ladislav Helge, který 31. ledna 2016 odešel v 88 letech. Byl asi nejvýznamnější přechodovou postavou české kinematografie: několikrát, ať z donucení, nebo z rozhodnutí, musel vystoupit z role umělce a projevit se jako homo politicus. Když se dnes ohlédneme za jeho žalostně krátkou kariérou v československé kinematografii, vidíme Helgeho jako mravně integrální osobnost, jakých je v české společnosti po druhé světové válce málo. Všechny přechody, ať umělecké, nebo společenské, Helge prožíval zcela autenticky. Byl vždy u toho, když se měnily poměry, a často byl těchto proměn spíše strůjcem než účastníkem. Ač natočil jen „málo“ filmů, jeho kariéra je z občanského hlediska nesmírně bohatá a dramatická.

Helge se hlásil k Jiřímu Krejčíkovi jako ke svému učiteli. Krejčík byl v pozdních letech možná trochu vrtošivý, ale stále monumentální, jen bylo potřeba jeho vnitřní patos uvidět, porozumět mu v osobním i společenském rozměru. (Studenti na to už neměli trpělivost.) Helgeho občanství bylo civilní, jakoby neorealistické, a možná proto oslovovalo studenty snáz. Škoda, že mu jeho skromnost a sebekritičnost nedovolily trávit se studenty více času.

Helgeho jsem poznal blíže díky tomu, že přijal mou nabídku, aby usedl v umělecké radě FAMU. (To je těleso, kterému se na „normálních“ univerzitách říká vědecká rada, což je přece jen srozumitelnější.) Jako děkan jsem stál o to, aby uměleckou radu FAMU netvořili jen aktivní filmaři, ale lidé, kteří jsou schopni přemýšlet v širších souvislostech, zvláště společenských, a smýšlet o škole kriticky. Helge tuto roli přijal a k mé radosti v ní setrval až do konce mého děkanování. Bylo tam takových vzácných lidí více; o jednom z nich bude ještě řeč, zde chci jmenovat alespoň Annu Kareninu nebo Vladimíra Kokoliu – právě mezi nimi a Helgem byla cítit jiskra úcty a zájmu. Ano, Helge byl nenahraditelný. Vždy když cítil nějaké pochybnosti, přešel do útoku, kladl otázky, které neuznávaly žádné tiché dohody: Helge byl hlučný. A když už je řeč o jeho zvukovosti, tak musím připomenout suchý zvuk jeho dlaní, který provázel jeho energické výstupy. Helge měl typická gesta rukou, za nimiž jako by se skrýval, jenže marně, protože i jeho výrazná tvář a upřený pohled vždy vyjadřovaly jeho ostré myšlení. Helge byl stručný, jasný, kritický. Měl smysl nejen pro spravedlnost, ale i ironii, až sarkasmus, což dávalo jeho názorům a soudům razanci anti-kýče. A pocty přijímal s rozpaky. Měl také znamenitou paměť, kterou ovšem nepoužíval k tomu, aby posouval významy minulých situací. Když nevěděl, tak nebájil a mlčel.

Zasedání umělecké rady FAMU se mnohokrát protáhla do pozdních hodin. Helge, skoro o čtyřicet let starší než já, vydržel sedět třeba dlouho do noci, ale nenořil se do vzpomínek, nýbrž chtěl probírat aktuální dění v kinematografii, kultuře, politice. Helge miloval film a kinematografii vůbec a k FAMU choval kritickou lásku: bez patosu, bez iluzí, bez mýtů. Měl o naši kinematografii, kulturu a vlastně i společnost starost: zajímaly ho filmy a osudy mladších a nejmladších tvůrců, ale výzvy, aby zase začal na FAMU učit, odmítal. Ješitnost opravdu neměl ve výbavě, zato byl vrchovatě kritický k sobě i ke všem možným přetvářkám a předstíráním kolem.


Při dlouhých rozpravách došlo takřka pravidelně na přátelskou, ale vážnou výtku od dalšího člena umělecké rady Jaromíra Kallisty. Ta se týkala osudové schůze obnovovaného Fitesu v lednu 1990. Byl jsem té schůze v Radiopaláci na Vinohradech účasten, ale dokázal jsem tam pobrat snad jen atmosféru obnovy, návratu, diskuze. Ona schůze vyústila v rozhodnutí, které mnozí považujeme za klíčové pro českou kinematografii v postnormalizačním období: ke zrušení Ústředního ředitelství československého filmu vedlo nadšení z právě znovunabývané svobody, ale byl to také patrně začátek privatizačního procesu, který rozhodl o osudu české kinematografie. Ta se už nikdy od té doby nestala uceleným ekonomickým systémem, a tedy ani průmyslovým odvětvím. Kallista, který tam byl onoho památného 6. ledna 1990 též, se k Helgemu s úctou vztahoval jako k staršímu kolegovi a respektované autoritě, ale ten Radiopalác mu vždy připomínal jako něco, co se stát nemělo. (I když možná muselo, ale to je jiné téma.) Helge se vynořil hned po převratu jako morální autorita, ale výzvu, aby se stal hlavou, možná spíš náčelníkem naší kinematografie, odmítl. Myslím, že tušil, co nás čeká, a věděl, že v oparu rozpadlé normalizace, z něhož měl vyrůst kapitalismus, by své představy o profesionalitě a etice prosazoval jen velmi těžko, ne-li marně.

V úterý 9. února 2016 krátce po poledni se konalo poslední rozloučení s Helgem v krematoriu v Motole. Přišel jsem o dost dřív, abych za Národní filmový archiv, kde hned po druhé světové válce Helge pracoval, zařídil věnec. Na přilehlém hřbitově panoval liduprázdný klid, jen po asfaltové cestě zvolna stoupal starý muž, Helgeho souputník A. J. Liehm. Šel ztěžka, ale bylo jasné, že rozloučit se musí. Smuteční hosté zaplnili malou obřadní síň jen zčásti, jediný projev měl Radim Špaček. Když obřad skončil, Liehm se rozhlédl a pravil: „A kde jsou všichni čeští filmaři? Tady by přece mělo být narváno.“  Než připojil svůj podpis do kondolenční knihy, nadiktoval svůj vzkaz pro Ladislava Helgeho: „Láďovi, bez něhož by to nebylo.“

Helge byl nejen občan, ale také intelektuál se svědomím. Chci věřit, že s jeho odchodem tento typ v českém filmu nezmizel navždy. Věřím, že v nastupující generaci se najdou režiséři, kteří budou své individuální občanské vědomí vyjadřovat silně a osobitě, a že se najdou ti, které si budu moci zcela soukromě řadit do těch nejnáročnějších kategorií. Když se dnes dívám na filmy Jana Březiny, Jana Těšitele, Olma Omerzu, Víta Zapletala nebo na filmy Heleny Všetečkové, Heleny Papírníkové, Martina Kohouta (i mnoha dalších dokumentaristů), naplňuje mě to nadějí, že otázky mravní nejsou jen nostalgickým tématem velikánů 20. století, ale že i dnes jsou tu mladí tvůrci, pro něž je film také nástrojem myšlení a analýzy stavu jedince i společnosti, v níž je mu dáno žít.




   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml