„Ten, bez něhož by to nebylo“

Režisér Ladislav Helge zemřel 31. ledna 2016. Za normalizace byl donucen opustit československou kinematografii. Nikdy se jí však nevzdal úplně. O Helgem jako občanovi píše Michal Bregant ve svém blogu.
25.02.2016 - Michal Bregant

Ladislav Helge v roce 1968, zdroj: Česká televize

K starým mistrům hodným toho jména chovám všeobecnou úctu, ale z praktických důvodů jsem si pro ně vytvořil soukromou typologii. Jak jejich řady řídnou, začínám mít obavy, aby se mi její rejstřík nezúžil; marně se rozhlížím, kde v dnešní střední generaci režisérů najít třeba typ „vlastenec“, „patetik“, „producent“, „filozof“. Typ „občan“ mi nejlépe reprezentuje Ladislav Helge, který 31. ledna 2016 odešel v 88 letech. Byl asi nejvýznamnější přechodovou postavou české kinematografie: několikrát, ať z donucení, nebo z rozhodnutí, musel vystoupit z role umělce a projevit se jako homo politicus. Když se dnes ohlédneme za jeho žalostně krátkou kariérou v československé kinematografii, vidíme Helgeho jako mravně integrální osobnost, jakých je v české společnosti po druhé světové válce málo. Všechny přechody, ať umělecké, nebo společenské, Helge prožíval zcela autenticky. Byl vždy u toho, když se měnily poměry, a často byl těchto proměn spíše strůjcem než účastníkem. Ač natočil jen „málo“ filmů, jeho kariéra je z občanského hlediska nesmírně bohatá a dramatická.

Helge se hlásil k Jiřímu Krejčíkovi jako ke svému učiteli. Krejčík byl v pozdních letech možná trochu vrtošivý, ale stále monumentální, jen bylo potřeba jeho vnitřní patos uvidět, porozumět mu v osobním i společenském rozměru. (Studenti na to už neměli trpělivost.) Helgeho občanství bylo civilní, jakoby neorealistické, a možná proto oslovovalo studenty snáz. Škoda, že mu jeho skromnost a sebekritičnost nedovolily trávit se studenty více času.

Helgeho jsem poznal blíže díky tomu, že přijal mou nabídku, aby usedl v umělecké radě FAMU. (To je těleso, kterému se na „normálních“ univerzitách říká vědecká rada, což je přece jen srozumitelnější.) Jako děkan jsem stál o to, aby uměleckou radu FAMU netvořili jen aktivní filmaři, ale lidé, kteří jsou schopni přemýšlet v širších souvislostech, zvláště společenských, a smýšlet o škole kriticky. Helge tuto roli přijal a k mé radosti v ní setrval až do konce mého děkanování. Bylo tam takových vzácných lidí více; o jednom z nich bude ještě řeč, zde chci jmenovat alespoň Annu Kareninu nebo Vladimíra Kokoliu – právě mezi nimi a Helgem byla cítit jiskra úcty a zájmu. Ano, Helge byl nenahraditelný. Vždy když cítil nějaké pochybnosti, přešel do útoku, kladl otázky, které neuznávaly žádné tiché dohody: Helge byl hlučný. A když už je řeč o jeho zvukovosti, tak musím připomenout suchý zvuk jeho dlaní, který provázel jeho energické výstupy. Helge měl typická gesta rukou, za nimiž jako by se skrýval, jenže marně, protože i jeho výrazná tvář a upřený pohled vždy vyjadřovaly jeho ostré myšlení. Helge byl stručný, jasný, kritický. Měl smysl nejen pro spravedlnost, ale i ironii, až sarkasmus, což dávalo jeho názorům a soudům razanci anti-kýče. A pocty přijímal s rozpaky. Měl také znamenitou paměť, kterou ovšem nepoužíval k tomu, aby posouval významy minulých situací. Když nevěděl, tak nebájil a mlčel.

Zasedání umělecké rady FAMU se mnohokrát protáhla do pozdních hodin. Helge, skoro o čtyřicet let starší než já, vydržel sedět třeba dlouho do noci, ale nenořil se do vzpomínek, nýbrž chtěl probírat aktuální dění v kinematografii, kultuře, politice. Helge miloval film a kinematografii vůbec a k FAMU choval kritickou lásku: bez patosu, bez iluzí, bez mýtů. Měl o naši kinematografii, kulturu a vlastně i společnost starost: zajímaly ho filmy a osudy mladších a nejmladších tvůrců, ale výzvy, aby zase začal na FAMU učit, odmítal. Ješitnost opravdu neměl ve výbavě, zato byl vrchovatě kritický k sobě i ke všem možným přetvářkám a předstíráním kolem.


Při dlouhých rozpravách došlo takřka pravidelně na přátelskou, ale vážnou výtku od dalšího člena umělecké rady Jaromíra Kallisty. Ta se týkala osudové schůze obnovovaného Fitesu v lednu 1990. Byl jsem té schůze v Radiopaláci na Vinohradech účasten, ale dokázal jsem tam pobrat snad jen atmosféru obnovy, návratu, diskuze. Ona schůze vyústila v rozhodnutí, které mnozí považujeme za klíčové pro českou kinematografii v postnormalizačním období: ke zrušení Ústředního ředitelství československého filmu vedlo nadšení z právě znovunabývané svobody, ale byl to také patrně začátek privatizačního procesu, který rozhodl o osudu české kinematografie. Ta se už nikdy od té doby nestala uceleným ekonomickým systémem, a tedy ani průmyslovým odvětvím. Kallista, který tam byl onoho památného 6. ledna 1990 též, se k Helgemu s úctou vztahoval jako k staršímu kolegovi a respektované autoritě, ale ten Radiopalác mu vždy připomínal jako něco, co se stát nemělo. (I když možná muselo, ale to je jiné téma.) Helge se vynořil hned po převratu jako morální autorita, ale výzvu, aby se stal hlavou, možná spíš náčelníkem naší kinematografie, odmítl. Myslím, že tušil, co nás čeká, a věděl, že v oparu rozpadlé normalizace, z něhož měl vyrůst kapitalismus, by své představy o profesionalitě a etice prosazoval jen velmi těžko, ne-li marně.

V úterý 9. února 2016 krátce po poledni se konalo poslední rozloučení s Helgem v krematoriu v Motole. Přišel jsem o dost dřív, abych za Národní filmový archiv, kde hned po druhé světové válce Helge pracoval, zařídil věnec. Na přilehlém hřbitově panoval liduprázdný klid, jen po asfaltové cestě zvolna stoupal starý muž, Helgeho souputník A. J. Liehm. Šel ztěžka, ale bylo jasné, že rozloučit se musí. Smuteční hosté zaplnili malou obřadní síň jen zčásti, jediný projev měl Radim Špaček. Když obřad skončil, Liehm se rozhlédl a pravil: „A kde jsou všichni čeští filmaři? Tady by přece mělo být narváno.“  Než připojil svůj podpis do kondolenční knihy, nadiktoval svůj vzkaz pro Ladislava Helgeho: „Láďovi, bez něhož by to nebylo.“

Helge byl nejen občan, ale také intelektuál se svědomím. Chci věřit, že s jeho odchodem tento typ v českém filmu nezmizel navždy. Věřím, že v nastupující generaci se najdou režiséři, kteří budou své individuální občanské vědomí vyjadřovat silně a osobitě, a že se najdou ti, které si budu moci zcela soukromě řadit do těch nejnáročnějších kategorií. Když se dnes dívám na filmy Jana Březiny, Jana Těšitele, Olma Omerzu, Víta Zapletala nebo na filmy Heleny Všetečkové, Heleny Papírníkové, Martina Kohouta (i mnoha dalších dokumentaristů), naplňuje mě to nadějí, že otázky mravní nejsou jen nostalgickým tématem velikánů 20. století, ale že i dnes jsou tu mladí tvůrci, pro něž je film také nástrojem myšlení a analýzy stavu jedince i společnosti, v níž je mu dáno žít.




   poslední blogy:
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal