Televizní docusoap nyní v rozhlasové verzi, nutně jinak

Úspěšná televizní docusoap Cesta ze dna se v novém podání dostala do vysílání Českého rozhlasu. Jakému úskalí musí televizní formát čelit při transformaci do rozhlasového dokumentu a jaké to naopak přináší výhody?
03.03.2016 - Andrea Hanáčková

Cesta ze dna, zdroj: Česká televize

Otlučené a počmárané zdi v obývacím pokoji u Martiny. Bára s blokem na kolenou opřená o zeď z lidských lebek a kostí v mělnické kostnici. Katka v elegantním oblečení a postoji na pavlači domu v brněnském ghettu. Šárka a její muž připíjející si ze stylových sklenic kvalitním vínem. Tyto intenzivní obrazy mám v sobě jako ikony čtyř příběhů žen, které před časem natočila pro Českou televizi Veronika Korčáková Sobková v cyklu Cesta ze dna (spoluautorkou byla Daniela Gébová). Paradoxní je, že mi uvízly v hlavě především proto, že jsem zmíněné ženy nejprve poznala skrze jejich výpověď auditivní ve stejnojmenné dokumentární minisérii Českého rozhlasu. Zmíněné situace se mé představě vytvořené sluchovou percepcí vymykaly a vlastně mne dost zaskočily. Následný text je tak zároveň úvahou nad tím, jak různě k nám promlouvá dokument zvukem a obrazem a nakolik nás může překvapit konfrontace dvou podob jediného osudu.

Mluvíme totiž především o zcela rozdílných žánrech. Pro Českou televizi točila Veronika Korčáková Sobková docusoap – po dobu tří let sledovala osudy šesti žen, které si vybrala v konkurzu a tematizovala především jejich nezaměstnanost, případně dlouhodobé hledání uspokojivé práce. Bylo však od počátku zřejmé – a pro žánr nutné a vysoce žádoucí – aby každá z žen zároveň představovala určitý charakterový prototyp, rozdílnou etnickou, věkovou, geografickou i vzdělanostní úroveň. Od počátku měla každá z žen výrazný potenciál vývoje osobního příběhu a zřejmě i tušenou přítomnost nějakého stínu, překážky, osobnostního rysu nebo i objektivní danosti, která jim brání plně se realizovat. Osmidílný seriál dávkoval v paralelních liniích všech šest příběhů budovaných téměř výhradně na situacích, spíše výjimečně v sebereflexivních zpovědích. Divák se mohl dohadovat, jak asi dopadne narušené Martinino manželství, rozhořčovat se nad silným kuřáctvím Báry a obdivovat, že s ním později dokázala skoncovat, pozorovat Katčino fyzické uzdravování a podobně.

Rozhlasová podoba stejnojmenného cyklu se vyvíjela jinak a vyústila také ve zcela jiný žánr. Těsně před premiérou televizní Cesty ze dna se Veronika Korčáková Sobková setkala s rozhlasovou dramaturgyní nových formátů a dlouholetého cyklu Dobrá vůle Lenkou Svobodovou. Domluvily se spolu na pokračování natáčení osudů čtyř ze šesti žen, poslední reportážní záběry vznikly v únoru 2016. Další spolupráce se odehrála v rovině producentské – zde se šťastně spojila prozíravost zkušené televizí dramaturgyně Aleny Müllerové a chuť Lenky Svobodové zkusit něco nového a s televizí se domluvit. Takto rozhlas získal 140 hodin materiálu, které po odvysílání TV cyklu Cesta ze dna zůstaly k dispozici. Autorka dotočila aktuální situaci svých respondentek a materiál kompletně přestříhala. V příbězích dochází ke zlomovým životním okamžikům – narození dětí, svatba, nemoc, likvidace firmy, exekuce, rozvod, zásadní proměna vztahu k hodnotám lidského života, ale i úspěch po sérii neúspěchů. Základní životní situace je stejná – žena nemůže najít práci. Až děsivě společný je i zásadně determinující vliv peněz na životní pocit zpovídaných žen – všechny postupně přiznávají, že vztahy v rodině, jejich duševní i fyzické zdraví a vlastní sebeúcta nesmírně utrpěly v okamžiku, kdy se peníze staly alfou a omegou dennodenního snažení. Vznikly tedy čtyři samostatné portréty, v nichž mizí přítomné paralely s ostatními respondentkami. Každá z žen je náhle sama za sebe se svým kontinuálním příběhem v klasickém časosběrném formátu, v němž se radikálně proměňuje postavení autorky i vyznění jednotlivých příběhů.

   


Cesta ze dna, zdroj: Česká televize

Co se tedy stane s původně televizním dokumentárním materiálem, když pro posluchače zcela mizí vizuální konkretizace zvuku, podvědomá permanentní přítomnost členů štábu a nutná stylizace a domluvená forma prezentace záběrů?

Rozhlasové podoby respondentek jsou mnohem hutnější než ty televizní. Čtyřdílná minisérie Cesta ze dna se vysílala v rámci rozhlasového cyklu Dobrá vůle, který má k dispozici třicetiminutovou stopáž. To je pro časosběrný dokument hraniční časový prostor. Dramaturgie nutně musela volit zúžený fokus a z příběhů vypustit třeba i velmi podstatné pasáže, na nichž si nepochybně televizní verze zakládala – mám na mysli třeba partnerské dialogy, v nichž si mohl televizní divák užít nejen „doku“, ale hlavně onu „soap“, a to někdy doslova. V této souvislosti nejsilněji vyvstávají například scény, kdy Šárka s partnerem popíjejí víno ve vaně (nejhojněji diskutovaný moment na sociálních sítích), nebo nepříjemné hovory Báry s manželem o „zbytečnosti“ tvůrčího psaní, které pro ni představuje vytouženou formu seberealizace. Je příznačné, že tam kde autorka tyto scény ponechala, působí v rozhlase inscenovaněji než na obrazovce. Konkrétně třeba dialog u jídla mezi Katkou a jejím otcem, který jí „vysvětluje“, jak a k čemu ji vychoval a proč je důležité, aby si našla práci. Romský akcent nás orientuje v sociálním postavení přítomných osob, oceníme slovník i češtinu, přesto celá scéna působí uměle. Jiné okamžiky vyšly však i ve zvuku přirozeně a pro vývoj dokumentární situace velmi vhodně – jako třeba když Martina se svým partnerem prochází kolem kostela, kde před třemi lety měli svatbu, a nyní přemýšlí o rozvodu, nebo když Šárka jede s dětmi na výlet a je patrné, že jí průvodcovská role výborně vyhovuje. Výtečná je scéna, v níž Katka nese na úřad práce neschopenku a úřednice jí vysvětluje přesnou posloupnost následných kroků. Vizuální představu si posluchač okamžitě spojí s libovolným úřadem a může se hned soustředit především na hlasy a sdělení. Slyšíme jednání dvou žen, z nichž každá akceptuje kompetenci té druhé. Reportážní charakter situace umocňuje sociální téma a nenápadně nabízí posluchači i téma Katčiny vynikající schopnosti jednání, která ji předurčuje k úspěchu. Katka si získává naše sympatie, začínáme jí fandit a doufáme, že to nevzdá.

Výrazně kratší stopáž nutí autorku k dynamickému střihu a ke koncentraci méně významných událostí do podoby stručných komentářů. Někdy se pětiminutová televizní scéna vejde do jediné věty, která ve spojení s výraznějším diegetickým zvukem vytvoří pocit rychle plynoucího času (Martinin krátkodobý pokus zvládnout roli spolumajitelky a hospodské), jindy vyřeší překlenutí časového období autorský komentář. Ten je zřejmě nejvýraznější změnou převodu materiálu z obrazového do auditivního tvaru.

Autorka do dokumentů vstupuje poměrně razantně, s přiznanou osobní sympatií a možná místy nadbytečně zdůrazňuje svůj dobrý vztah s jednotlivými ženami. Odpovídá to tomu, co prozradila v jedné z rozhlasových debat k sérii – její osobní ambicí je, aby se život portrétovaných respondentů měnil k lepšímu. Fandí jim, přeje jim dobrý vývoj řešených problémů. Posluchačům tak ovšem připravuje hned na začátku jistý handicap. Svým výrazným autorským komentářem nás od začátku vlastně uklidňuje: to co uslyšíte, bude nelehké, ale dopadne to dobře, to mi věřte. Kompozici buduje výhradně na situacích, jen zřídka slyšíme položené otázky – to je zajímavý posun od televizních verzí, kdy se autorka občas na konci beznadějné lamentace svých respondentů zeptá, jak se v danou chvíli partneři nebo celá rodina cítí. Nutí je tak reflektovat skutečnost, že navzdory životní mizérii mají alespoň jeden druhého a rozhodně vždycky naději. Ta snaha vyhmátnout v každém okamžiku pozitivní moment je patrná i v rozhlasové verzi, místy možná až příliš explicitně, díky uměřené volbě slov však přijatelně a vlastně skutečně povzbudivě. Podpůrně v tomto ohledu působí i nediegetická hudba, která je využita jako tmelící element prostorově a časově velmi různorodých prostředí a zároveň jako neverbální komentář zobrazovaných osudů. V kontextu rozhlasové dokumentaristiky však využití písní Adele a vlastně i tradičních spirituálů působí nejen nezvykle, ale skoro nepatřičně. Zatímco melodramatické, někdy až tklivé hudební motivy v televizním zpracování umocnily žánr docusoap a mohly doprovodit odpovídající vizuální vjem (osamělý pes za brankou, pustá jarní krajina, zamlžené město z výšky radniční věže), v rozhlasové verzi hraje hudba podstatnější roli, protože je vedle hlasu, zvuku a ticha zásadním kompozičním prvkem auditivního tvaru. Sjednocující funkci sehrála vybraná hudba rozhodně dobře, z hlediska vyznění však posunula dokumenty směrem k – ostatně proklamovanému –  happy endu ve všech případech.

Pozoruhodně vynikla v rozhlasové sérii autorčina vnímavost vůči sdělení, její schopnost dostat se mentálně a pocitově opravdu blízko ke svým respondentkám, chápat je, aniž by byl patrný jakýkoli hodnotící soud – jeho náznak se objevil v jediném případě, v drobné úvaze nad osudem Martiny. S hlasem se tu pracuje zcela v intencích rozhlasového média jako se stěžejním charakterotvorným prvkem. Dobře patrné je to právě v příběhu Martiny, matky, která byla celý život úspěšnou podnikatelkou a na kolena ji dostala až touha mít vlastní děti. Podařilo se jí to po šesti letech pokusů o umělé oplodnění a s milionovým dluhem. Přesto na začátku optimisticky věří, že vše zvládne i při péči o narozená dvojčata. Postupně se však hlas láme, viditelně v něm ochabuje vůle a síla. Martina se propadá do kolotoče hmotného nedostatku, hrozby exekuce a vleklé partnerské krize. Když v závěru, po množství pokusů o solidní práci, rozvodu a nelehké péči o dvě malé děti ve věku těsně před padesátkou bilancuje, jak se vyvinul její život za několik posledních let, vnímáme v hlase nebývalou míru sebereflexe, objevenou pokoru a nově také permanentní strach jako následek prožitého několikaletého stresu. Její vlastně docela nečekaná osobní zpověď má veliký přesah ve společnosti zaměřené stále majoritně na výkonnostní kvality – Martina přiznává, že právě snaha být ve všech směrech úspěšná, mít věci a lidi pod kontrolou a ovládnout vše vlastní vůlí mohla stát za krachem osobních „projektů“, které se mocí ovládnout nedají – spokojené partnerství a mateřství.

   


Cesta ze dna, zdroj: Česká televize

Přes omezenou stopáž je úctyhodné, jak široké spektrum témat se daří autorce nastolit. Přestože neopouští tematickou linii nezaměstnanosti, jiná témata se generují z kontextu příběhů a dostředivou silou hlavní téma podporují. U Báry jsem intenzivně vnímala téma výchovy dětí, jimž předáváme konkrétní modely chování a jednání. V rozhlasové verzi bylo upozaděno téma jejího submisivního postavení v partnerství, které naopak intenzivně vyniká ve verzi televizní. Martina otevřeně zveřejňuje problém umělého oplodnění, obludného rozměru finanční náročnosti tohoto farmaceutického byznysu a mnohaleté finanční důsledky, které ji srazily na kolena. Při mnoha situacích Romky Katky jsem cítila vděčnost, že téma nezaměstnanosti Romů je takto široce otevřeno veřejné diskuzi právě v čase, kdy celá Evropa nahlas uvažuje o zaměstnatelnosti uprchlíků. Katka zažívá potíže kvůli své etnicitě permanentně, a to umí perfektně česky, je vzdělaná a má podpůrné rodinné zázemí. Poněkud matnější je tematická linie u Šárky, kterou zjevně finančně zabezpečuje poměrně movitý manžel. Je však zřejmé, že frustrace z nezaměstnanosti nemusí být vždy spojena s hmotnou nouzí, ale že je palčivá v jakékoli situaci, kdy je ohrožen životní standard a chybí pocit smysluplně naplňovaného času.

Posluchač poměrně záhy dekóduje jednotlivá prostředí, dokáže je zasadit do kontextu předchozího dění a kvůli vysokému tempu událostí se posluchačská empatie a hlubší emoce dostaví až nakonec. Je rozhodně i velká zásluha zvukového mistra Romana Špály, že jsou četné zvukové změny čitelné a srozumitelné. U všech pořadů mi však zůstal nejasný pocit nedořečenosti. Snad právě kvůli upozaděným tématům, která však – kromě nezaměstnanosti – velmi intenzivně utvářela životní pocit portrétovaných žen. Až následně zhlédnuté televizní díly seriálu mi některé osobnostní aspekty osvětlily a vlastně celkový pohled na respondentky poněkud změnily. Rozdíl je rozhodně v percepční situaci – u televize jsem mnohem více pozorovatelkou dění, mám velké množství informací a potřebuji odstup pro jejich vyhodnocení. Získaný obraz je určitě objektivnější, ale nedotýká se mne zdaleka tak, jako sdělení auditivní, které si nárokuje pozornost jediného smyslu. O to intenzivněji atakuje moji představivost, nutnost komparovat slyšené s vlastní zkušeností a tím si přítomný příběh přisvojit. Jsem rozhodně blíže, pociťuji empatii, stávám se spolutvůrkyní nastoleného příběhu, mohu důsledněji a soustředěněji domýšlet, co není explicitně řečeno. Rozhlasové zpracování čtyř příběhů tak naplňuje dramaturgickou ambici, kterou Lenka Svobodová vyjadřuje v průvodních textech k dokumentární minisérii: „Dokumenty podtrhují existenční, ale i vztahové, existenciální a duchovní uzdravení životů sledovaných žen. Mnohdy se totiž nejedná pouze o nalezení práce, ale v souvislosti s tím také o znovuobjevení vlastní hodnoty a uchopení smyslu života.“

Před rokem, v lednu roku 2015 se na půdě Českého rozhlasu uskutečnilo pracovní setkání filmových a rozhlasových dokumentaristů. Seděli jsme tam se studenty FAMU, JAMU, olomoucké UP, debatovali o nových formátech, poslouchali vynikající feature BBC. Pamatuji si překvapení a obdiv televizních a filmových kolegů nad tím, že Český rozhlas věnuje takovou pozornost dalšímu vzdělávání svých tvůrců, a radost nad bohatou diskuzí, která vznikla nad možnostmi spolupráce obou médií. Její konkrétní podobu teď představila Cesta ze dna, její výsledky by mohly přesvědčit zainteresované producenty, že spolupráce smysl má a může vytvořit nečekanou kvalitu, která není „ochuzením“ o obraz, ale nalezením přímější cesty k zobrazovanému příběhu.





další blogy autora:

České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml