Tak ďaleko, tak blízko... ale ako vlastne?

Strukturální analýza nového celovečerního dokumentu Jara Vojteka

Snímek z natáčení filmu Tak ďaleko, tak blízko (Jaro Vojtek, 2015)

Slovenský režisér Jaro Vojtek má za sebou úspešný rok. Na jeseň 2014 do kín prišiel jeho hraný celovečerný debut Deti a pred čosi vyše mesiacom aj ďalší celovečerný film – dokument Tak ďaleko, tak blízko. Oba filmy spája skúmanie vzťahov medzi rodičmi a deťmi, testovanie ich funkčnosti, pozorovanie ich zlyhávania, ale aj zachytávanie vôle rozvíjať ich, hoci sa to niekedy zdá priam nemožné. Kým Deti tvoria štyri modelové poviedky o rodičoch a deťoch, film Tak ďaleko, tak blízko je portrétom štyroch konkrétnych autistických mladých ľudí a ich najbližších.

Na Slovensku sa už veľa popísalo o tom, aký je tento Vojtekov film užitočný: že búra mýty a stereotypy o autizme a ukazuje neskutočnú obetavosť rodičov, ktorí padajú od vyčerpania, no nevzdávajú sa a odmietajú svoje deti odložiť do neprimeranej ústavnej starostlivosti, kde musia byť medikované a kde nemajú možnosť sa rozvíjať. Trochu menej sa už píše o tom, v akých situáciách Vojtek autistov nakrúcal a najmä ako je film postrihaný.

Film Tak ďaleko, tak blízko v sebe nesie istú apóriu, ktorú odráža už názov. Ako nakrútiť dokumetárny portrét autistov, ak ich osobnostný profil, ich diagnóza, tak ako ju často laicky chápeme, predpokladá takú mieru uzatvorenosti do seba, že to neumožňuje nijaký hĺbkový ponor do prežívania a vnímania protagonistov? Ako sa priblížiť autistom, a nenarušiť ich krehkú rovnováhu spočívajúcu na predvídateľnej alebo vopred určenej rutine? A ak sa nám už zdá, že im rozumieme a správne čítame ich reakcie, rozumieme im naozaj, alebo usudzujeme len na základe toho, čo my sami poznáme a dokážeme precítiť?

Práve to sú otázky, ktoré vo mne vyvstali pri prvom sledovaní filmu. Pri druhom a treťom pozeraní som si na ne pokúsila odpovedať.

Tento text nebude recenziou. Tých už na Slovensku vyšlo viacero – a dobrých. Za všetky spomeniem aspoň tú Zuzany Mojžišovej v týždni č. 16/ 2015 alebo tú od Pavla Smejkala v májovom vydaní mesačníka Film.sk. Tento text bude skôr analýzou toho, ako Vojtek o mladých autistoch vypovedá a ako túto výpoveď štruktúruje.

Zo štyroch protagonistov filmu dvaja patria k tzv. funkčným autistom. Druhí dvaja trpia ťažšou formou postihnutia. Táto symetria vo vzorke protagonistov umožňuje Vojtekovi striedať performatívnejšie sekvencie so sekvenciami (zdanlivo) observačnými.

Silvia a Milan sú tí komunikatívni autisti. Síce svojsky, no v podstate adekvátne reagujú na svoje okolie. Ich inakosť je sympatická, zábavná a pôvabná. Obaja mladí ľudia navyše ochotne spolupracujú s režisérom. Po úvodných scénach „zbližovania“, kde ich kamera iba sleduje, začínajú na štáb reagovať. Vnímajú kameru, obracajú sa k nej. Odpovedajú na otázky položené mimo záberu. Chytajú sa na iniciované situácie, odhaľujú svoje postoje aj emócie: spokojnosť, nadšenie, radosť, ale aj neistotu. Vďaka tomu nie sú len figúrkami–atrakciami, hoci povrchné sledovanie filmu by k takémuto vnímaniu mohlo zvádzať.

Jakub a Andrej naopak komunikujú málo a ťažko. Kameru akoby vôbec nevnímali. (V skutočnosti to tak nie je, štáb a kamera boli zrejme prinajmenšom v prvých fázach nakrúcania výrazne rušivým elementom – nie náhodou po nich Andrej v jednej scéne dokonca hodí polievkovou lyžicou.) O to intenzívnejšie režisérovi asistujú ich rodičia. Poskytnú rodinný videoarchív, podelia sa o anamnézu, vysvetlia že pre autistov s ťažkým postihnutím na Slovensku nejestvujú primerané zariadenia, v ktorých by mali vhodné podmienky. Respektíve nejestvovali, kým ich oni sami nevytvorili.

Vojtek pri tomto rozprávaní volí formu neinvazívneho voice overu, kde napríklad hlas Andrejovho otca používa doslova ako komentár krížený s vnútorným monológom. Informačne veľmi nosné a pritom pomerne nenásilné sú aj rodinné rozhovory Jakubových rodičov so starším synom, Jakubovým bratom, ktorý ako mladý vedecký pracovník v USA skúma, ako a čím by sa stav ťažkých autistov mohol zlepšiť.

No nielen vďaka tomu sa Vojtekovi darí divákov naladiť aj na týchto dvoch nekomunikatívnych protagonistov. On totiž zachádza ešte ďalej. Ukazuje, resp. naznačuje to, čo si s ťažšími formami autizmu málokedy spájame: citový vývoj postáv, zmeny ich správania, ochotu spolupracovať.

Tento vývoj máme možnosť sledovať predovšetkým na tom najťažšom prípade – na Andrejovi. Na začiatku ho v nekvalitom home videu vidíme len trpieť, zúfalo revať a ubližovať si. Neúnavná starostlivosť rodičov síce občas prinesie výsledky – Andrej sa napríklad teší z vody v bazéne, spieva si – no záchvaty paniky a úzkosti sprevádzané ničením vecí a sebapoškodzovaním nemiznú.

Po tom, ako jeho otec iniciuje vznik špecializovaného zariadenia pre autistov, kam sa Andrej presťahuje, jeho záchvaty vo filme skončia. Nahradí ich maximálne nepokoj. Ale nielen to. Vojtek nám v jednej scéne dokonca ukáže, že Andrej vie byť dokonca aj dojatý!

V tejto scéne s pomocou asistenta pripraví Andrej ostatným autistom v domove jedlo. Autistom chutí, podaktorí si chcú dokonca pridať. Andrej ich pozoruje, usmieva sa, zakrýva si oči: teší sa, očividne je pohnutý.

Čo však v skutočnosti vidíme? Nejde o scénu nakrútenú v jedinom zábere, ale o sled záberov, v závere dokonca doplnený extradiegetickou hudbou. Je dojatie skutočne Andrejovo, alebo nás dojíma v prvom rade Jaro Vojtek, keď emóciu vytvorí kauzálne pôsobiacim strihom a doladí hudbou, ktorá stereotypné pohyby autistu premení na pantomímu, na gestá nabité významom a citmi? Zrazu máme pred sebou situáciu, v ktorej sa udeje niečo zázračné. Všedné sa pomocou filmového aparátu zmení na vznešené.

Podobne nevieme ani to, či záchvaty autistom v špecializovanom domove skutočne ustali, alebo ich len Vojtek nenakrútil, prípadne ich vystrihol a nepoužil.

Ale čo na tom, že vidíme iba to, čo vidieť máme? Vidíme sktátka to, čo nám Vojtek ukazuje a cítime to, čo sa v nás usiluje vyvolať. A neukazuje nám toho málo: naznačuje, ba presviedča nás, že autistom je najlepšie v pokojnom, nemennom prostredí – a nemusí to byť nevyhnutne prostredie ich vlastnej rodiny – v chránenom priestore, do ktorého chaos sveta vstupuje len minimálne a kde môžu a dokážu byť šťastní, vďační, ba aj dojatí.

Jaro Vojtek nakrútil film, ktorý je zo štrukturálneho hľadiska určite jeho najprepracovanejším. Možno nešlo o zámer, no postupnosť scén a striedanie protagonistov má svoj nenápadný vzorec: Silvia – Jakub – Milan – Andrej – Milan – Jakub – Silvia. Táto postupnosť sa zopakuje dvakrát, pričom druhýkrát je neúplná: namiesto prechodu k Silvii prechádza Vojtek mimo poradia k Andrejovi. No práve tu ide o onú vyššie spomenutú, kľúčovú scénu filmu, v ktorej sa Andrej dojíma. Záverečných 20 minút filmu potom patrí dvom párovým scénam, kde spolu vystupujú Milan a Silvia, ďalej scéne so Silviou a jej otcom na plese a trom krátkym harmonickým scénam, kde Milanov pestún hovorí, že sa oňho s manželkou budú starať, aj keď už dovŕšil plnoletosť, kde Jakub skypuje s bratom a kde Andrej v noci nepokojne vychádza z izby v zariadení pre autistov, no napokon sa vracia, upokojuje sa a líha si spať.

Táto štruktúra mi pripomína iný slovenský dokument o ľuďoch s postihnutím – film Slepé lásky (2008) Juraja Lehotského. Aj tu sme videli štyroch protagonistov (hoci v izolovaných poviedkach) a aj tu sa základná naratívna schéma v poslednej štvrtine filmu zvrtne a ponúkne nám čosi ako šťastný (alebo otvorený) epilóg všetkých štyroch príbehov. Aj Slepé lásky sú na prvý pohľad observačný film, v ktorom však najvýznamnejšiu rolu zohráva percepcia režiséra a jeho predstavy o tom, ako svet vnímajú nevidomí ľudia.

Animovaná podmorská sekvencia v Láskach je tak ekvivalentom poetických, takmer rozprávkových scén, kde sa Jakub dotýka holého stromu ozdobeného vianočnými guľami a veľkonočnými vajíčkami, alebo kde sa Andrej dojíma nad tým, že jeho jogurt chutí niekomu inému.

Vojtek a Lehotský majú teda jedno spoločné: nenásilným spôsobom núkajú divákom ich vlastný spôsob videnia. Alebo len vzácne súznejú so svojimi protagonistami?

Vo Vojtekovom filme Tak ďaleko, tak blízko z pôvodnej objednávky na dvadsaťminútový osvetový film o autizme vyrástol autorský časozberný film, v ktorom si pozorovanie podáva ruku s navodzovaním situácií i pocitov. Vďaka tomu sa mu však darí scitlivovať nás voči odlišnosti, približovať nás k nej a dokonca sa v nej aj spoznávať.





další blogy autora:

Nespoznaný – bulvár alebo citlivý portrét?Bouřlivé diskuze vyvolal slovenský film Nespoznaný o životě Richarda Müllera. Mária Ferenčuhová však Remův film obhajuje a srovnává jej s Cooltúrou, jež Nespoznanému předcházela.01.12.2016 - Mária Ferenčuhová
Choroba, tvár, krajina – 5. októberMária Ferenčuhová svůj první letošní blog věnovala filmu slovenského kameramana Martina Kollára 5. október, který má svoji premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterrdamu.28.01.2016 - Mária Ferenčuhová
Kríza filmového komentára vo filme GardaIvan Ostrochovský svým filmem Garda pobouřil nejen slovenské historiky a dostal se tak do nepříliš bezpečné pozice. Jak z této krize ven a zda se v ní Garda ocitla oprávněně, píše ve svém blogu Mária Ferenčuhová.23.07.2015 - Mária Ferenčuhová
Rozpomínanie sa a spomínanie.
Slovenské dokumentárne filmy s terapeutickým účinkom
Jak se současné slovenské dokumenty vyrovnávají s minulostí? Má ponor do hlubin minulosti i terapeutický rozměr? A kde začíná obrušování hran? I o tom je nový blog Márii Ferenčuhové.05.03.2015 - Mária Ferenčuhová

O čom hovoríme, keď hovoríme (a robíme filmy) o dejináchNárod v dokumentu, aneb co o dokumentární reflexi slovenského „já“ prozrazuje srovnání Křehké identity Zuzany Piussi a Ve stínu krále Svatopluka Jakuba Julényho11.12.2014 - Mária Ferenčuhová
O číslach, viditeľnosti a Audiovizuálnom fondeMária Ferenčuhová se bude v prostoru dok.blogu pravidelně věnovat slovenskému dokumentu. Ve svém prvním příspěvku hodnotí, k jakým výsledkům vedla zvýšená finanční podpora dokumentární tvorby v posledních pěti letech.09.10.2014 - Mária Ferenčuhová

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka