Šumivá povaha moci

Filmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.
01.08.2019 - Jan Gogola ml.

Papež František je protagonistou dokumentu Wima Wenderse. Foto MFDF Ji.hlava

„Jsem Evropanka srdcem a přesvědčením,“ řekla nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ještě před svým nedávným zvolením. Hlasovalo pro ni 733 poslanců Evropského parlamentu a byla zvolena rozdílem devíti hlasů. Tyto volby jsou tak důkazem přetrvávajícího rozdělení Evropy, dosud nejvýrazněji demonstrovaného brexitem, jehož výsledky zastánci Evropské unie (EU) vysvětlovali nejčastěji tím, že se příznivci odchodu Velké Británie z EU rozhodovali na základě nikoliv faktů, ale emocí, čili dalo by se říct, že srdcem a přesvědčením. Evropa má srdce dlouhodobě rozdvojené, jelikož není zřejmé, pro co by vlastně mělo bít. Neustálé a povýtce heslovité odkazování k evropské identitě zastírá stav, kdy ji nedokážeme prožívat jako něco, čeho jsme každodenní a přirozenou součástí.

„Jaké by to bylo, sledovat jednou evropský projekt z estetických hledisek?“ ptá se rakouský myslitel Konrad Paul Liessmann ve stati nazvané Evropa nahlížená jako krásné umění – K estetice jednoho kontinentu, která je součástí knihy Vzdělání jako provokace (Academia, 2018). A pokračuje: „Evropa nahlížená jako krásné umění má synestetický půvab značné hloubky a dynamiky. S každým obratem dějin, s každým hnutím ve společnosti, s každou novou konstelací vzniká překvapující, mnohostranný, pestrý, třpytivě mihotavý obraz. Staré mizí, nové vzniká, existují ale i temné a skryté skvrny, falešné tóny a disonance, praskliny a třecí plochy, věci pokřivené a nestabilní. Pohlédneme-li sem přesněji, můžeme poznat, že z této estetické perspektivy by mohla získat nový význam i idea politiky.“ 

Liessmann nás vrací k filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory (2018) a k téměř rok starému blogogo, ve kterém se, inspirován knihou Zdeňka Konopáska Estetika sociálního státu (G plus G, 1998), zamýšlím nad potlačovaným estetickým rozměrem politiky. A také nad tím, že očekávatelné a až identické příspěvky o vizi budoucnosti republiky, které naši poslanci a senátoři poslali režisérce Bernátkové na její žádost, jsou výmluvným svědectvím o stavu české politické mentality. Průběh voleb předsedy Evropské komise od začátku kampaně po závěrečný projev Leyenové prokázal rozdíl mezi českou a evropskou politickou scénou, a to zejména v míře ambicióznosti a zároveň konkrétnosti vizí. Nicméně z hlediska politické imaginace (interaktivity, mizanscény, performativnosti či rétoriky) se jednalo i zde spíš o anestetickou než estetickou situaci, nevybočující z jednotvárného politického diskurzu monologických, statických a informativních událostí s opakujícími se prostředími a s povinnou unijní symbolikou: jako by se i na projevy srdce a přesvědčení vztahovala nějaká evropská směrnice.

Wendersovo filmové kázání

„Mluvím o zapojení se do života lidí a o blízkosti. Mluvte málo, naslouchejte hodně, říkejte toho tak akorát a vždy se lidem dívejte do očí.“ To jsou první slova pronesená papežem s pohledem upřeným přímo „do očí“ diváků ve filmu Wima Wenderse Papež František: Muž, který drží slovo (2018). František se do očí dívá, a to i během jízdy papamobilem, z něhož dokáže v davu rozeznat známou tvář jeptišky a z mobilního piedestalu k ní sestoupit. Jedná se o sestru Marucu, která papeže zná od roku 1969 a která ho charakterizuje takto: „Jeho život je jako kázání.“ 

A takový je i samotný film. Vypadá jako ten, o kom je. Jde o filmové kázání, a to v trojjediné podobě. Určující konstelací je osobní, až intimní přímluva v detailu snímaného papeže k divákovi. Vedle toho k nám aktér promlouvá prostřednictvím veřejných vystoupení. Třetí formou kázání je zmiňované naslouchání čili kázání životem: protagonista tak demonstruje to, co hlásá, drží svoje slovo i tím, že ho dává jiným, čímž se jim přibližuje a zapojuje se do jejich života. 

Jako v případě muže, který se v průběhu veřejného shromáždění skrze mikrofon k Františkovi sebevědomě a naléhavě přimlouvá za nezaměstnané jménem těch, kteří práci mají. Apel uzavírá slovy: „Musíme věřit, že práce je posvátná.“ Na to papež navazuje replikou o tom, že  „nedostatek práce okrádá o důstojnost“. Ve filmu se k tématu ještě vrací: „...prací se rozumí to nejušlechtilejší, co člověk má: napodobovat Boha vytvářením vlastníma rukama!“
 

Papež František a režisér Wim Wenders. Zájemci o zhlédnutí Wendersova filmu o papeži Františkovi mohou sledovat stránky společnosti Artinii.com, která organizuje komunitní projekce nejen tohoto snímku. Foto MFDF Ji.hlava
 

Osvobozující smích vyvolá reakce Františka na otázku asi desetileté holky, proč se chtěl stát papežem. „Člověk, který se touží stát papežem, se nemá rád. A Bůh mu nežehná,“ zní odpověď, při které se i její autor rozesměje, až si podupává nohou o zem. „Ne, nikdy jsem se nechtěl stát papežem,“ dodává a ujistí se, že dívce tato odpověď stačí. Svůj odstup od mocenských strategií posléze stvrzuje komentářem ke svým setkáním s představiteli jiných náboženství: „…nikdy se nesnažte druhého obracet na svou víru. Nikdy.“  

Akcent na interakci je nahrazen rétorickou figurou v brazilské favele, kde František mluví z pavlače k zástupům chudých s jistou subverzí o tom, jak se stát bohatým tím, že se podělím o to poslední. „Jak se říká: K fazolím vždy můžete přidat další vodu,“ pronese a vyvolá spiklenecký jásot davu, kterého se František pohotově zeptá: „Může člověk přidat víc vody k fazolím?!,“ aby se mu v salvách smíchu dostalo bouřlivého souhlasu. Humorem podle papeže „můžeme druhým pomoct cítit se lépe a být šťastnější“. V závěru filmu ostatně učiní toto doznání: „Každý den po své ranní modlitbě pronáším slova svatého Tomáše Mora. Prosbu za humor: ‚Dopřej mi chuť k jídlu, Pane, a také něco, co bych jedl‘.“ 

Moc jako nástroj změny

Až sarkasticky papež promlouvá v majestátním sále plném kardinálů, kde v sebekritickém proslovu hovoří o nemocech kurie jako administrativního orgánu Svatého stolce. K těmto neduhům řadí před často vážnými, až zachmuřenými výrazy církevních kmetů pocit nesmrtelnosti, doživotní imunity, nepostradatelnosti nebo třeba rivality, domýšlivosti, či duchovní Alzheimerovu chorobu. V archivním záběru se zase ještě jako arcibiskup obrací na náměstí v Buenos Aires k věřícím s metaforickou výzvou být kvasnicí: „…my jsme bratři a já vás chci požádat o znamení. Gesto, díky němuž bychom se cítili jako bratři, ale zároveň jako kvas. Jako fermentace bratrstva, bratrství v našem městě.“ 

Spoluautorem živých obrazů se pak František stává ve ztišených kompozicích. V jeho soustředěném mlčení na vlnách moře v místech utonulých imigrantů či v koncentračním táboře, jako by zazníval hlas dávných i dnešních obětí, kterým rovněž naslouchá. Historii zde zpřítomňuje tím, že do její tragické mizanscény s performativní pokorou vstupuje. V detenčním zařízení, obklopený zaměstnanci i vězni, dosahuje situační kontinuity s tradicí zase výpovědí o tom, že prvním, kdo byl prohlášen za svatého, byl vězeň ukřižovaný po boku Krista. 

Minulé s dnešním se potkává také v obrazech promítaných na baziliku sv. Petra, která tak představuje projekční plátno pro výjevy planetární krize, a to v souvislosti s papežovou ekologickou encyklikou. Pět set let vatikánského monumentu se promění ve skládku či se rozlévá v modři oceánu. Centrum křesťanské civilizace se stává manifestujícím živlem majestátní i zmrzačené přírody. Moc se decentralizuje jako šumák. Rozpouští se ve světě, aby umocňovala vliv toho ne-mocného. Potřebujeme osobnosti silné nikoliv v tom, jakou moc dokážou získat, nýbrž v tom, jak budou jejím prostřednictvím schopní emancipovat kontext. 

Liessmann v závěru citovaného textu přemýšlí o vztahu umění a politiky jako o možnosti vzniku nového politického projektu: „To evropské by se pak už nejevilo jen jako syntéza stávajícího či jako pokračování v dosaženém, nýbrž jako vlastní politický tvar, který své kontury a barvy, své zvuky a dějiny, své obrazy a metafory musí ještě hledat a najít. Nahlížena jako krásné umění by pak Evropa patřila k hlavním dílům estetiky, stejně bohaté zkušenostmi, jako vzrušujícím způsobem experimentování.“ 

Uvedené řádky se čtou s jistým vzrušením. Zároveň je třeba si přiznat, že dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem. Podle Wenderse se František po natáčení vždy loučil slovy: „Modlete se za mě.“ Já se jako volnomyšlenkář modlit neumím, nicméně dovoluji si vyslovit Františkovi uznání jako osobnosti, která je díky svému étosu, imaginaci a odvaze možná jediným uměleckým politikem naší doby.





další blogy autora:

OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
„V tobě, čtenáři…“V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.14.06.2018 - Jan Gogola ml.
Homo CynismusJan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.05.04.2018 - Jan Gogola ml.
Dekonstrukce666Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.01.02.2018 - Jan Gogola ml.

   poslední blogy:
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková