Šumivá povaha moci

Filmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.
01.08.2019 - Jan Gogola ml.

Papež František je protagonistou dokumentu Wima Wenderse. Foto MFDF Ji.hlava

„Jsem Evropanka srdcem a přesvědčením,“ řekla nová předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ještě před svým nedávným zvolením. Hlasovalo pro ni 733 poslanců Evropského parlamentu a byla zvolena rozdílem devíti hlasů. Tyto volby jsou tak důkazem přetrvávajícího rozdělení Evropy, dosud nejvýrazněji demonstrovaného brexitem, jehož výsledky zastánci Evropské unie (EU) vysvětlovali nejčastěji tím, že se příznivci odchodu Velké Británie z EU rozhodovali na základě nikoliv faktů, ale emocí, čili dalo by se říct, že srdcem a přesvědčením. Evropa má srdce dlouhodobě rozdvojené, jelikož není zřejmé, pro co by vlastně mělo bít. Neustálé a povýtce heslovité odkazování k evropské identitě zastírá stav, kdy ji nedokážeme prožívat jako něco, čeho jsme každodenní a přirozenou součástí.

„Jaké by to bylo, sledovat jednou evropský projekt z estetických hledisek?“ ptá se rakouský myslitel Konrad Paul Liessmann ve stati nazvané Evropa nahlížená jako krásné umění – K estetice jednoho kontinentu, která je součástí knihy Vzdělání jako provokace (Academia, 2018). A pokračuje: „Evropa nahlížená jako krásné umění má synestetický půvab značné hloubky a dynamiky. S každým obratem dějin, s každým hnutím ve společnosti, s každou novou konstelací vzniká překvapující, mnohostranný, pestrý, třpytivě mihotavý obraz. Staré mizí, nové vzniká, existují ale i temné a skryté skvrny, falešné tóny a disonance, praskliny a třecí plochy, věci pokřivené a nestabilní. Pohlédneme-li sem přesněji, můžeme poznat, že z této estetické perspektivy by mohla získat nový význam i idea politiky.“ 

Liessmann nás vrací k filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory (2018) a k téměř rok starému blogogo, ve kterém se, inspirován knihou Zdeňka Konopáska Estetika sociálního státu (G plus G, 1998), zamýšlím nad potlačovaným estetickým rozměrem politiky. A také nad tím, že očekávatelné a až identické příspěvky o vizi budoucnosti republiky, které naši poslanci a senátoři poslali režisérce Bernátkové na její žádost, jsou výmluvným svědectvím o stavu české politické mentality. Průběh voleb předsedy Evropské komise od začátku kampaně po závěrečný projev Leyenové prokázal rozdíl mezi českou a evropskou politickou scénou, a to zejména v míře ambicióznosti a zároveň konkrétnosti vizí. Nicméně z hlediska politické imaginace (interaktivity, mizanscény, performativnosti či rétoriky) se jednalo i zde spíš o anestetickou než estetickou situaci, nevybočující z jednotvárného politického diskurzu monologických, statických a informativních událostí s opakujícími se prostředími a s povinnou unijní symbolikou: jako by se i na projevy srdce a přesvědčení vztahovala nějaká evropská směrnice.

Wendersovo filmové kázání

„Mluvím o zapojení se do života lidí a o blízkosti. Mluvte málo, naslouchejte hodně, říkejte toho tak akorát a vždy se lidem dívejte do očí.“ To jsou první slova pronesená papežem s pohledem upřeným přímo „do očí“ diváků ve filmu Wima Wenderse Papež František: Muž, který drží slovo (2018). František se do očí dívá, a to i během jízdy papamobilem, z něhož dokáže v davu rozeznat známou tvář jeptišky a z mobilního piedestalu k ní sestoupit. Jedná se o sestru Marucu, která papeže zná od roku 1969 a která ho charakterizuje takto: „Jeho život je jako kázání.“ 

A takový je i samotný film. Vypadá jako ten, o kom je. Jde o filmové kázání, a to v trojjediné podobě. Určující konstelací je osobní, až intimní přímluva v detailu snímaného papeže k divákovi. Vedle toho k nám aktér promlouvá prostřednictvím veřejných vystoupení. Třetí formou kázání je zmiňované naslouchání čili kázání životem: protagonista tak demonstruje to, co hlásá, drží svoje slovo i tím, že ho dává jiným, čímž se jim přibližuje a zapojuje se do jejich života. 

Jako v případě muže, který se v průběhu veřejného shromáždění skrze mikrofon k Františkovi sebevědomě a naléhavě přimlouvá za nezaměstnané jménem těch, kteří práci mají. Apel uzavírá slovy: „Musíme věřit, že práce je posvátná.“ Na to papež navazuje replikou o tom, že  „nedostatek práce okrádá o důstojnost“. Ve filmu se k tématu ještě vrací: „...prací se rozumí to nejušlechtilejší, co člověk má: napodobovat Boha vytvářením vlastníma rukama!“
 

Papež František a režisér Wim Wenders. Zájemci o zhlédnutí Wendersova filmu o papeži Františkovi mohou sledovat stránky společnosti Artinii.com, která organizuje komunitní projekce nejen tohoto snímku. Foto MFDF Ji.hlava
 

Osvobozující smích vyvolá reakce Františka na otázku asi desetileté holky, proč se chtěl stát papežem. „Člověk, který se touží stát papežem, se nemá rád. A Bůh mu nežehná,“ zní odpověď, při které se i její autor rozesměje, až si podupává nohou o zem. „Ne, nikdy jsem se nechtěl stát papežem,“ dodává a ujistí se, že dívce tato odpověď stačí. Svůj odstup od mocenských strategií posléze stvrzuje komentářem ke svým setkáním s představiteli jiných náboženství: „…nikdy se nesnažte druhého obracet na svou víru. Nikdy.“  

Akcent na interakci je nahrazen rétorickou figurou v brazilské favele, kde František mluví z pavlače k zástupům chudých s jistou subverzí o tom, jak se stát bohatým tím, že se podělím o to poslední. „Jak se říká: K fazolím vždy můžete přidat další vodu,“ pronese a vyvolá spiklenecký jásot davu, kterého se František pohotově zeptá: „Může člověk přidat víc vody k fazolím?!,“ aby se mu v salvách smíchu dostalo bouřlivého souhlasu. Humorem podle papeže „můžeme druhým pomoct cítit se lépe a být šťastnější“. V závěru filmu ostatně učiní toto doznání: „Každý den po své ranní modlitbě pronáším slova svatého Tomáše Mora. Prosbu za humor: ‚Dopřej mi chuť k jídlu, Pane, a také něco, co bych jedl‘.“ 

Moc jako nástroj změny

Až sarkasticky papež promlouvá v majestátním sále plném kardinálů, kde v sebekritickém proslovu hovoří o nemocech kurie jako administrativního orgánu Svatého stolce. K těmto neduhům řadí před často vážnými, až zachmuřenými výrazy církevních kmetů pocit nesmrtelnosti, doživotní imunity, nepostradatelnosti nebo třeba rivality, domýšlivosti, či duchovní Alzheimerovu chorobu. V archivním záběru se zase ještě jako arcibiskup obrací na náměstí v Buenos Aires k věřícím s metaforickou výzvou být kvasnicí: „…my jsme bratři a já vás chci požádat o znamení. Gesto, díky němuž bychom se cítili jako bratři, ale zároveň jako kvas. Jako fermentace bratrstva, bratrství v našem městě.“ 

Spoluautorem živých obrazů se pak František stává ve ztišených kompozicích. V jeho soustředěném mlčení na vlnách moře v místech utonulých imigrantů či v koncentračním táboře, jako by zazníval hlas dávných i dnešních obětí, kterým rovněž naslouchá. Historii zde zpřítomňuje tím, že do její tragické mizanscény s performativní pokorou vstupuje. V detenčním zařízení, obklopený zaměstnanci i vězni, dosahuje situační kontinuity s tradicí zase výpovědí o tom, že prvním, kdo byl prohlášen za svatého, byl vězeň ukřižovaný po boku Krista. 

Minulé s dnešním se potkává také v obrazech promítaných na baziliku sv. Petra, která tak představuje projekční plátno pro výjevy planetární krize, a to v souvislosti s papežovou ekologickou encyklikou. Pět set let vatikánského monumentu se promění ve skládku či se rozlévá v modři oceánu. Centrum křesťanské civilizace se stává manifestujícím živlem majestátní i zmrzačené přírody. Moc se decentralizuje jako šumák. Rozpouští se ve světě, aby umocňovala vliv toho ne-mocného. Potřebujeme osobnosti silné nikoliv v tom, jakou moc dokážou získat, nýbrž v tom, jak budou jejím prostřednictvím schopní emancipovat kontext. 

Liessmann v závěru citovaného textu přemýšlí o vztahu umění a politiky jako o možnosti vzniku nového politického projektu: „To evropské by se pak už nejevilo jen jako syntéza stávajícího či jako pokračování v dosaženém, nýbrž jako vlastní politický tvar, který své kontury a barvy, své zvuky a dějiny, své obrazy a metafory musí ještě hledat a najít. Nahlížena jako krásné umění by pak Evropa patřila k hlavním dílům estetiky, stejně bohaté zkušenostmi, jako vzrušujícím způsobem experimentování.“ 

Uvedené řádky se čtou s jistým vzrušením. Zároveň je třeba si přiznat, že dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem. Podle Wenderse se František po natáčení vždy loučil slovy: „Modlete se za mě.“ Já se jako volnomyšlenkář modlit neumím, nicméně dovoluji si vyslovit Františkovi uznání jako osobnosti, která je díky svému étosu, imaginaci a odvaze možná jediným uměleckým politikem naší doby.





další blogy autora:

Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
„V tobě, čtenáři…“V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.14.06.2018 - Jan Gogola ml.
Homo CynismusJan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.05.04.2018 - Jan Gogola ml.
Dekonstrukce666Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.01.02.2018 - Jan Gogola ml.

   poslední blogy:
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.