Stopy v audiovizuálním ekosystému

Michal Bregant je jednoznačným příznivcem digitalizace, zároveň ale ví, že není „řešením všeho“. Ve svém prvním příspěvku tak vyzývá k debatě nad tím, co, jak a zda vůbec uchovávat v archivech.
10.09.2015 - Michal Bregant

Depozitář NFA

Časový součet existujících audiovizuálních záznamů mnohonásobně přesahuje představitelný čas lidského života na mnoho generací. V každém okamžiku, kdy pořizujeme nový záznam, rozšiřujeme tuto „nekonečnou“ masu dat o další elementy, které pravděpodobně nebudou nikdy nikým konzumovány. Představa o tom, že audiovizuálními záznamy dokumentujeme svou existenci, posilujeme paměť a vědomí kontinuity, tak dostává jisté trhliny. Dovolím si triviální příklad z turistického centra Prahy: léta jsem úřadoval v rohové místnosti ve třetím patře paláce Lažanských na křižovatce u Národního divadla. Od jara do podzimu se pod okny odehrávalo mechanické divadlo: lidé přicházeli a pořizovali si „na památku“ fotku s panoramatem Hradčan, stavěli se k zábradlí, aby stvrdili svou přítomnost. Počítal jsem, kolik asi záběrů se tady takhle pořídí za den, měsíc, rok… a kolik z nich někdy někdo ještě uvidí, nebo dokonce bude mít čas se do nich zahledět, aby ono miniaturní obrazové svědectví přečetl a pochopil. A totéž se odehrává před všemi památkami či jinými kuriozitami na světě. Ohňostroj marnosti. Tady se nedá mluvit o systému, hierarchii, vědomém procesu porozumění. Namísto nich se rozpíná chaos, ale my se přece snažíme v něm rozpoznávat konkrétní stopy, které by umožnily rekonstruovat fakta, zážitky, svědectví, kdykoli to bude nutné.

Kritické množství udržitelného už bylo patrně dávno překročeno a nám nezbývá než plout v entropii. Jak se má v takové situaci chovat archiv? Má se snažit sklízet (česky se dnes už říká harvestovat) audiovizuální data bující na všech možných i nemožných polích, aby nakonec snad zachoval maximum stop – tedy vytvořil datový poklad, který se jednou stane východiskem pro daleko sofistikovanější ovlivňování audiovizuálního, ale hlavně každého jiného trhu? A má pak vrhnout takto nasbíraná data do nějakého virtuálního prostoru, aby byla dostupná pro každého? Nebo se má snažit strukturovat, třídit, organizovat a pak zpřístupňovat nějaký systém dat? Nejde tu teď o rozpočet, o to, na co budeme mít. Jde totiž o principiální otázku, jak se budeme chovat ke svým stopám. Necháme je roztát jako stopy v jarním sněhu, nebo se pokusíme jejich otisky ukládat a pečovat o ně s tušením, že o ně bude zájem, protože nesou možnost poznání a o poznání snad budou usilovat i příští generace…

Když se v Československu zhroutil režim a s ním i jeho instituce, filmový archiv nejen že přežil, on dokonce z té situace vyšel posílen. Jak s ohledem na své ukotvení, tak s ohledem na své sbírky. Na obojím má zásluhu Vladimír Opěla, muž pevných zásad a nesmlouvavý profesionál. Hned po roce 89 objížděl s řidičem různé skomírající instituce a do avie (to byla taková trochu nešikovná věc mezi dodávkou a náklaďákem, která vozila všechno možné) nakládal filmové materiály, které byly v tu chvíli určeny ke zkáze. Zdálo se totiž, že nic není důležitější než transformace ekonomiky, a málokdo pomyslel na to, že to neznamená nový začátek, ale naopak hluboké propojení budoucího s minulým. (Se vším dobrým i zlým, co jsme si v tu chvíli snad ani nedokázali představit.) Ona skříňová avie se stala měrnou jednotkou při sběru materiálu, který by jinak nepochybně skončil někde ve spalovně. Ať už se filmy měřily na jednotlivá okna, metry nebo avie, šlo vždy o určité celky, takže bylo možné odhadovat a případně dohledávat, co chybí.

Dnes jsme v radikálně odlišné situaci. Empiricky známe vždy jen určitý úsek audiovizuální krajiny, kterou obýváme, tušíme různá síťová propojení (třeba mezinárodní televizní výrobce a vysílatele), ale zmapovat tuto krajinu jako celek patrně dokážeme jen v hrubých obrysech: neznáme pořádně ani její rozlohu, ani její reliéf. Ale hlavně tušíme, že množství audiovizuálních dat, která se v ní rodí, se dá stěží trvale uchovat ve smysluplném systému. Musíme tedy aspoň klást otázku, jak se společnost sama staví ke své audiovizuální paměti: co a jak chce uchovat? Dnes už nikdo nezpochybňuje (nebo si to aspoň ve slušné společnosti nedovolí) třeba péči o přírodní či lidskou krajinu, respektujeme jako fakt, že je třeba pečovat o biodiverzitu, že tání ledovců je víc než reálnou hrozbou, že stavební památky se nemají bourat kvůli vyššímu výnosu z užívání pozemku. Uvědomujeme si, že také audiovizuální stopy jsou součástí naší identity? Že se v nich odráží život nás a našich předků? Stojíme o to, aby bylo zachováno svědectví o našem chování a jednání? Pokud je ve hře naše vlastní svoboda a naše společná demokracie – a nemáme opakovat fatální chyby a omyly z dřívějška, měli bychom pečovat i o naše vlastní audiovizuální stopy a měli bychom se naučit je strukturovat – třeba tak, že budeme mluvit ne o archivu, ale o archivech. Totiž o síti hnízd, v nichž lze o určité objemy dat pečovat tak, aby byly k dispozici, aby byly živé a užitečné.

Národní filmový archiv ze své tradice ví, co má sbírat a jak o to má pečovat. Ale stále silněji si uvědomujeme, co všechno se kolem nás rodí a jak rychle to beze stopy zaniká. Pokud ale nebereme ono „nekonečné“ množství audiovizuálních stop jako pouhý datový smog, pak společnost potřebuje širokou debatu o tom, jak má nakládat se záznamy své vlastní existence. Potřebujeme diskuzní prostor pro archiváře, sociology, historiky, umělce, politiky – a možná hlavně lidi nesystémové, kteří položí sobě i nám otázku: chceme, aby byl obraz naší minulosti zachován? Odpovědi by měly vést k praktickým důsledkům: například k tomu, jak vůbec zmapovat dnešní audiovizuální krajinu a jak v ní pak sklízet data.




   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka