Stopy v audiovizuálním ekosystému

Michal Bregant je jednoznačným příznivcem digitalizace, zároveň ale ví, že není „řešením všeho“. Ve svém prvním příspěvku tak vyzývá k debatě nad tím, co, jak a zda vůbec uchovávat v archivech.
10.09.2015 - Michal Bregant

Depozitář NFA

Časový součet existujících audiovizuálních záznamů mnohonásobně přesahuje představitelný čas lidského života na mnoho generací. V každém okamžiku, kdy pořizujeme nový záznam, rozšiřujeme tuto „nekonečnou“ masu dat o další elementy, které pravděpodobně nebudou nikdy nikým konzumovány. Představa o tom, že audiovizuálními záznamy dokumentujeme svou existenci, posilujeme paměť a vědomí kontinuity, tak dostává jisté trhliny. Dovolím si triviální příklad z turistického centra Prahy: léta jsem úřadoval v rohové místnosti ve třetím patře paláce Lažanských na křižovatce u Národního divadla. Od jara do podzimu se pod okny odehrávalo mechanické divadlo: lidé přicházeli a pořizovali si „na památku“ fotku s panoramatem Hradčan, stavěli se k zábradlí, aby stvrdili svou přítomnost. Počítal jsem, kolik asi záběrů se tady takhle pořídí za den, měsíc, rok… a kolik z nich někdy někdo ještě uvidí, nebo dokonce bude mít čas se do nich zahledět, aby ono miniaturní obrazové svědectví přečetl a pochopil. A totéž se odehrává před všemi památkami či jinými kuriozitami na světě. Ohňostroj marnosti. Tady se nedá mluvit o systému, hierarchii, vědomém procesu porozumění. Namísto nich se rozpíná chaos, ale my se přece snažíme v něm rozpoznávat konkrétní stopy, které by umožnily rekonstruovat fakta, zážitky, svědectví, kdykoli to bude nutné.

Kritické množství udržitelného už bylo patrně dávno překročeno a nám nezbývá než plout v entropii. Jak se má v takové situaci chovat archiv? Má se snažit sklízet (česky se dnes už říká harvestovat) audiovizuální data bující na všech možných i nemožných polích, aby nakonec snad zachoval maximum stop – tedy vytvořil datový poklad, který se jednou stane východiskem pro daleko sofistikovanější ovlivňování audiovizuálního, ale hlavně každého jiného trhu? A má pak vrhnout takto nasbíraná data do nějakého virtuálního prostoru, aby byla dostupná pro každého? Nebo se má snažit strukturovat, třídit, organizovat a pak zpřístupňovat nějaký systém dat? Nejde tu teď o rozpočet, o to, na co budeme mít. Jde totiž o principiální otázku, jak se budeme chovat ke svým stopám. Necháme je roztát jako stopy v jarním sněhu, nebo se pokusíme jejich otisky ukládat a pečovat o ně s tušením, že o ně bude zájem, protože nesou možnost poznání a o poznání snad budou usilovat i příští generace…

Když se v Československu zhroutil režim a s ním i jeho instituce, filmový archiv nejen že přežil, on dokonce z té situace vyšel posílen. Jak s ohledem na své ukotvení, tak s ohledem na své sbírky. Na obojím má zásluhu Vladimír Opěla, muž pevných zásad a nesmlouvavý profesionál. Hned po roce 89 objížděl s řidičem různé skomírající instituce a do avie (to byla taková trochu nešikovná věc mezi dodávkou a náklaďákem, která vozila všechno možné) nakládal filmové materiály, které byly v tu chvíli určeny ke zkáze. Zdálo se totiž, že nic není důležitější než transformace ekonomiky, a málokdo pomyslel na to, že to neznamená nový začátek, ale naopak hluboké propojení budoucího s minulým. (Se vším dobrým i zlým, co jsme si v tu chvíli snad ani nedokázali představit.) Ona skříňová avie se stala měrnou jednotkou při sběru materiálu, který by jinak nepochybně skončil někde ve spalovně. Ať už se filmy měřily na jednotlivá okna, metry nebo avie, šlo vždy o určité celky, takže bylo možné odhadovat a případně dohledávat, co chybí.

Dnes jsme v radikálně odlišné situaci. Empiricky známe vždy jen určitý úsek audiovizuální krajiny, kterou obýváme, tušíme různá síťová propojení (třeba mezinárodní televizní výrobce a vysílatele), ale zmapovat tuto krajinu jako celek patrně dokážeme jen v hrubých obrysech: neznáme pořádně ani její rozlohu, ani její reliéf. Ale hlavně tušíme, že množství audiovizuálních dat, která se v ní rodí, se dá stěží trvale uchovat ve smysluplném systému. Musíme tedy aspoň klást otázku, jak se společnost sama staví ke své audiovizuální paměti: co a jak chce uchovat? Dnes už nikdo nezpochybňuje (nebo si to aspoň ve slušné společnosti nedovolí) třeba péči o přírodní či lidskou krajinu, respektujeme jako fakt, že je třeba pečovat o biodiverzitu, že tání ledovců je víc než reálnou hrozbou, že stavební památky se nemají bourat kvůli vyššímu výnosu z užívání pozemku. Uvědomujeme si, že také audiovizuální stopy jsou součástí naší identity? Že se v nich odráží život nás a našich předků? Stojíme o to, aby bylo zachováno svědectví o našem chování a jednání? Pokud je ve hře naše vlastní svoboda a naše společná demokracie – a nemáme opakovat fatální chyby a omyly z dřívějška, měli bychom pečovat i o naše vlastní audiovizuální stopy a měli bychom se naučit je strukturovat – třeba tak, že budeme mluvit ne o archivu, ale o archivech. Totiž o síti hnízd, v nichž lze o určité objemy dat pečovat tak, aby byly k dispozici, aby byly živé a užitečné.

Národní filmový archiv ze své tradice ví, co má sbírat a jak o to má pečovat. Ale stále silněji si uvědomujeme, co všechno se kolem nás rodí a jak rychle to beze stopy zaniká. Pokud ale nebereme ono „nekonečné“ množství audiovizuálních stop jako pouhý datový smog, pak společnost potřebuje širokou debatu o tom, jak má nakládat se záznamy své vlastní existence. Potřebujeme diskuzní prostor pro archiváře, sociology, historiky, umělce, politiky – a možná hlavně lidi nesystémové, kteří položí sobě i nám otázku: chceme, aby byl obraz naší minulosti zachován? Odpovědi by měly vést k praktickým důsledkům: například k tomu, jak vůbec zmapovat dnešní audiovizuální krajinu a jak v ní pak sklízet data.




   poslední blogy:
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal