Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?

Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.
30.08.2018 - Andrea Hanáčková

Studio 68. Mistr zvuku Českého rozhlasu Zdeněk Tichý a rusista a redaktor Českého rozhlasu Libor Dvořák. Foto: Jiří Šeda, Český rozhlas

Blog píšu na sklonku srpna 2018, ve dnech, kdy doznívá vysílání koncentrované k datu 21. srpna 1968. Ať zapnu rozhlas na kterékoliv stanici, všude někdo vzpomíná, popisuje, jak to bylo, nesentimentálně mluví o tom, že většina lidí jednala tehdy intuitivně a podle zaběhnutých pracovních návyků. Vyšly skvělé speciály, znovu vysílá Rádio Retro, komentátoři se přou o ne-vhodnost lidové nespokojenosti při pietním aktu před rozhlasem, kdy dav přepískal projev premiéra Babiše. K rozhlasu je upřena pozornost a mnoho lidí si vzpomíná na nejlepší léta strávená právě s tímto médiem. Otázkou je, jak Český rozhlas s touto pozorností a nostalgickou vděčností naloží. Brzy totiž přijde podzim a s ním nutné dozvuky rozhlasové zimy, jara a léta.

Pamětníci stárnou

Kulatá výročí obvykle vyvolávají v rozhlase paniku. Osmičkové výročí! Zase! Co s tím? Husarské kousky, které se ještě před patnácti dvaceti lety dařily špičkovým rozhlasovým reportérům, už není snadné zopakovat. Kdo vyslechl před lety strhující pátrání Marka Janáče po studiu 7 v labyrintu rozhlasových chodeb a schodišť, kterým dokazoval, jak obtížné bylo pro okupanty rozhlasové vysílání skutečně vypnout, kdo slyšel podobnou rekonstrukci Tomáše Černého mimo jiné o srpnovém vysílání na severu Čech, ví, jak postupně pamětníci – stále stejní respondenti těchto dokumentů – stárnou a jak je těžké uchovat vzpomínkám auditivní svěžest. 

Výrazně se to projevilo v ambiciózním projektu Radiožurnálu a Českého rozhlasu Plus Studio 68, kdy moderátoři Jan Pokorný a Martin Veselovský hostili po celou „okupační“ noc z 20. na 21. srpna komentátory, pamětníky, tehdejší rozhlasáky a mluvili s nimi o událostech před půl stoletím. Pomalé a často usedavé vzpomínky, jakkoli zajímavé, v horizontu mnoha hodin však přece jen občas únavné, ožily vždy v okamžiku, kdy se z terénu hlásili reportéři s inscenovanými reportážemi rekonstruujícími události okupační noci. Slyšeli jsme o mostech, po kterých právě „teď“ přejíždí těžká vojenská technika, o střelbě v konkrétních ulicích českých měst, o tom, jak fungovaly v dané době telefony, vlaky, letiště či pošty. Všechno působilo velmi autenticky, reportéři si dali záležet i na zvukových podkresech. Skutečně reportážní popis toho, co se přesně dělo v jednotlivých chvílích daných dní, to však nebyl, naštěstí vyšel už v roce 2008 v Radioservisu na CD Srpen 1968 jako desetihodinový komentovaný výběr autentických nahrávek. (Kdo by chtěl syrovou chronologicky řazenou auditivní svodku srpnových dnů, najde ji i na bohaté stránce Ústavu pro studium totalitních režimů.)

Skvělou práci odvedlo opět Centrum Nová média, které připravilo webový speciál 1968. Vynikající interaktivní mapa, vrstevnatá časová osa Den po dni, soutěž o nejlepší fotku roku 1968, při níž vyšly na světlo někdy skutečně vynikající černobílé reportáže. Analytický charakter výročí logicky nahrál spoustě fundovaných pořadů na Plusu, ale výborné rozhovory zněly i ve dvojkové Kávě o čtvrté nebo u Lucie Výborné na Radiožurnálu. Intenzivně promoval rozhlas i historicky první společné vysílání stejného programu na všech stanicích, původní rozhlasovou hru Petra Kazdy Včera, dne 20. srpna. Přestože autoři použili několik autentických hlášení, nešlo o dokudrama, i když postavy konkrétních rozhlasových techniků i reportérů byly inspirovány skutečnými rozhlasáky.

Jakkoli je osmičkový rok podle Jiřího Pehe pravidelně přehlídkou národních traumat, rozhlasáci bývají připraveni dobře. Otázkou je, co se stane, až srpen pomine.

Srpen 1968 - Prolomení barikád u Českého rozhlasu sovětskými okupanty, Praha, Vinohradská třída | Foto: Oldřich Bečvář

Co je viditelné hned a co až později

V rozhlase se toho totiž nasbíralo za poslední měsíce opravdu hodně a těžko říci, kdo z toho má radost. Je ale poměrně jasné, kdo z toho může profitovat a politicky těžit. Od sporu generálního ředitele Zavorala s reportérem Jankem Kroupou a následnou vlnou vzdoru v samotném rozhlase působí každá další zpráva jako odkrytí neuralgických bodů současné podoby veřejnoprávního média. Od počátku roku avizované propouštění zaměstnanců se v souvislosti s událostmi uvnitř rádia nutně jeví jako normalizační opatření, jakkoli se vedení rozhlasu opakovaně zaklíná větami o optimalizaci. Odvolání na platovou politiku působí krajně alibisticky v situaci, kdy se od roku 2005 nezvedl rozhlasový poplatek a žádný ředitel neměl od té doby odvahu sdělit koncesionářům, že v 21. století není možné dělat moderní veřejnoprávní rozhlas za cenu jednoho cappuccina měsíčně. Nejasně komunikované personální kroky a ekonomicky i eticky pochybné teorie o tom, že ušetřené peníze propuštěných kolegů umožní navýšit plat těm, kdo měli štěstí a mohli v rádiu zůstat – to je hořký obraz současných, mediálně hojně propíraných vztahů vrcholného managementu a rozhlasových odborů. Petice, otevřené dopisy, napjatá atmosféra mezi zaměstnanci, zprávy o účelových osobních dotaznících a personálních pohovorech, nic z toho obrazu rozhlasového média u veřejnosti neprospívá. Je pravda, že generální ředitel mluví i o pravděpodobnější příčině napjaté finanční situace v rozhlase – budoucí novele o DPH, která by zrušila výjimku pro veřejnoprávní média. Právě na tomto poli je zřejmě nutné efektivně jednat o zachování této výjimky.

Velmi ztuha se v Čechách prosazují základní etická pravidla pro lidi pracující v médiích ve vztahu k jejich politickým ambicím. Různé experimenty a testy flexibility zákonů nebo profesního kodexu se nevyhýbají ani Českému rozhlasu. V létě vyšly brzy po sobě dvě zprávy o neetickém chování lidí z veřejnoprávních institucí: Člen Rady ČTK Petr Žantovský v rozporu se zákonem účinkuje v pořadech Českého rozhlasu a jako externista si zde nechává honorovat své diskuzní příspěvky v programu vlastní manželky. Ředitel brněnského studia Jaromír Ostrý zase nevidí problém v tom, že by se případně po neúspěšném pokusu o zisk senátorského křesla za hnutí ANO vrátil do křesla ředitele brněnského studia Českého rozhlasu. „Z principu svého zaměstnání pro něj platí mnohem přísnější kritéria nezávislosti a profesní etiky než v případě soukromých médií,“ glosuje druhý případ přiléhavě Jan Motal

A pohlédněme ještě na orgán, který to má všechno kontrolovat a velmi přiměřeně a uvážlivě regulovat, tedy na Radu Českého rozhlasu. To, co probíhá dlouho skrytě v parlamentních kuloárech, přes lobbisty a důvěrné informace při volbě nových radních do Rady Českého rozhlasu, se pak projeví jako velký průšvih ve chvíli, kdy takoví radní začnou skutečně mluvit o tom a do toho, co rozhlas vysílá a jak. To jim mimochodem podle zákona naprosto nepřísluší, neomalenost je však už jaksi zakotvena v profesních profilech některých radních. Konkrétně nás tedy rada uprostřed léta obdařila neuvěřitelně trapnou kauzou údajného auditivního „porna“ v dopoledním vysílání stanice Vltava, ještě konkrétněji tří slov ve třech lehce vulgárních obrazech, jež byly citací uměleckého díla (románu Alana Hollinghursta Linie krásy). K čemu tento záhadný poukaz na neslušnost artové stanice sloužil, bylo zjevné velmi brzy z komentáře radního Tomáše Kňourka v Parlamentních listech, kdy do jednoho pytle naházel zvrhlou Británii, literární prasečiny a jistěže islamisty (bez prolinku, ať si to laskavý čtenář dohledá). Podobně případně se vyjádřil radní Vítězslav Jandák, který z vyslechnutého úryvku literárního pořadu usoudil, že „stanic je moc“. Smát se tomu nelze, protože jednání těchto lidí vůči rozhlasu je nebezpečné a jejich vyjadřování bohorovné a zcela nekompetentní. Naprosto zarážející je především reakce celé rady, která ochotně panu Kňourkovi skočila na špek a místo prostého požadavku na nutný čas k seznámení se s celým pořadem (šlo o hudebně-literární koláž Ahoj! aneb Na počátku byla voda!) vynesla okamžitě příkrá hodnocení na základě několikaminutové ukázky. Orgán volený Poslaneckou sněmovnou, skupina lidí, která má kontrolovat činnost Českého rozhlasu a střežit jeho veřejnoprávní poslání, posuzuje na základě nahodilého podnětu dvouhodinový pořad podle jediné citace vytržené z kontextu. Kdyby to nebylo tak tristní, mohli bychom se tomu smát jako scéně z Cimrmana, když Lehár, Kalmán, Nedbal a Piskáček nahlédnou do partitury operety Proso a jurodivě vykřikují své posudky na něco, co nikdy neslyšeli („tvrdá pornografie“, „drsné maso“). Teprve se uvidí, jaký efekt bude mít množství rozhořčených reakcí posluchačů, překladatelů, literátů na Facebooku i přímé písemné stížnosti na chování radních, jež mířily k samotné radě i do Poslanecké sněmovny. 

Samozřejmé věci

V loňském roce Český rozhlas velmi efektivně a zcela v duchu média „veřejné služby“ oslovil českou veřejnost projektem Ježíškových vnoučat. Díky rozhlasu se zvedla obrovská vlna solidarity vůči seniorům a rozhlas byl na několik měsíců lídrem těch nejlepších společenských pohnutek lidí v této zemi.

Dva tři týdny srpna 2018 podobně připomněly v multimediálním kontextu, že před půl stoletím byl Československý rozhlas progresivním, úctyhodným a respektabilním médiem. Vůbec není od věci opakovat zdánlivě obyčejné věci, které pamětníkům připadají banálně samozřejmé, lidem mladším čtyřiceti let však možná už nepředstavitelné.

foto: iRozhlas.cz

Při pietním aktu 21. srpna 2018 před budovou rozhlasu na Vinohradské ulici připomněl generální ředitel René Zavoral ve svém projevu jedinečnou vlastnost rádia a jeho vysílání: možnost identifikovat si slyšenou informaci s konkrétní hodnotou, například svobodou, a být ochoten pro zachování takové hodnoty něco udělat. V roce 1968 jít k budově rozhlasu a bránit ji. 

A tu nejvíce „samozřejmou“ věc ve veřejném prostoru řekl při stejné příležitosti předseda Senátu Milan Štěch: „Právě rok 1968 ukázal, jak zásadní roli mohou v kritických chvílích života společnosti sehrát veřejnoprávní média. /…/ Považuji různé pokusy o diskreditaci veřejnoprávních médií: Českého rozhlasu, České televize a ČTK za nepřijatelné, neboť bez nich bychom zůstali odkázáni pouze na soukromá média a jen obtížně bychom rozlišovali objektivní a účelové informace.“ 

Bylo by vynikající, kdyby vysoký kredit, který  značce Český rozhlas buduje den za dnem tisícovka rozhlasáků, většinou dobře vzdělaných, s pevně ukotvenými zásadami profese a perfekcí, neničily nepromyšlené výroky, osobní výpady a zbytnělá ega jednotlivců. Každý další otřes nahrává všem prorokům konce veřejnoprávních médií, všem kreativním dobrodincům, kteří by rušili koncesionářské poplatky, všem chytrákům, kteří by nejraději sloučili rádio s televizí, aby se to pak jednodušeji celé ovládalo přes jedinou radu. S pohledem na okolní země přestalo být ohrožení latentní. Manévry na hranicích demokratických médií jsou zjevně v plném proudu.





další blogy autora:

Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Příliv a odliv DokuVlny na Radiu WaveRozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.15.03.2018 - Andrea Hanáčková
Posmutnělá konference v unaveném PolskuAndrea Hanáčková přináší reflexi z akce Radio Research Conference 2017, která se konala v polském městě Lublin. Kromě nových pohledů na radiotvorbu předkládá také důležité svědectví o mediální situaci v Polsku.08.02.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer