Smrt jako turistická atrakce

Janis Prášil přichází s reflexí nového filmu ukrajinského režiséra Sergeje Loznitsy Austerlitz a zároveň přináší poznámky z besedy s tímto režisérem z festivalu v Karlových Varech, kde měl film svoji premiéru.
27.07.2017 - Janis Prášil

Bývalým koncentračním táborem Sachsenhausen denně projdou stovky lidí. Pózují před vstupní branou s nápisem „Arbeit macht frei“, fotografují pece a plynové komory a na místě poprav si pořizují dovolenková selfíčka. Tam, kde se před třemi čtvrtinami století umíralo, bezstarostně svačí, povídají si nebo se smějí turisté. Ukrajinský režisér Sergej Loznitsa jde ve své dokumentární eseji Austerlitz, odkazující na stejnojmenný román německého spisovatele W. G. Sebalda, proti očekávání jak formou, tak obsahem a zaměřuje se na život lhostejně proudící někdejší branou smrti. Všímá si přitom nejen kontrastu mezi minulostí a přítomností, ale i znepokojivé a v určitém smyslu nebezpečné distance, která je pro generace nezasažené válečnou zkušeností typická.

Austerlitz, který byl uveden na filmových festivalech po celém světě, letošní Karlovy Vary nevyjímaje, na rozdíl od běžných dokumentů o koncentračních táborech nabízí jiný přístup k tématu a odlišnou diváckou zkušenost. Ve snímku nenalezneme žádný rozhovor na kameru, snahu o subjektivizaci či průnik do mysli přítomných osob ani vyprávění o tragických osudech obětí nebo drastické popisy lidského utrpení. Namísto toho sledujeme dlouhé statické záběry, které se střídají v přísně strojovém rytmu a v precizních černobílých kompozicích zobrazují, jak do míst koncentrované smrti spontánně vstupují a zase z nich vystupují návštěvníci z jiné doby. Podnětnému diváckému zážitku napomáhá i plastická zvuková krajina plná zpěvu ptáků, šumění větru, lidské řeči a smíchu. Stačí, abychom zavřeli oči, a ocitneme se na místě plném života.

Observační metoda provází Loznitsu od počátku jeho filmografie, ať jsou to jeho rané snímky jako Krajina z roku 2003, v nichž se věnoval poetizaci všednodenního světa, nebo vyobrazení dějinných procesů, jako v Maidanu z roku 2014. Austerlitz je pokračováním jeho tvůrčího vývoje. Divák se může vžít do role citlivého pozorovatele a okem sociologa studovat lidské reakce, chování a gesta, jež jsou spolehlivější než slovo. Stejnou metodu ke společenské výpovědi využilo i režisérské duo Maria Kourkouta a Niki Giannari ve svém observačním snímku Strašidla obcházejí Evropou. Jejich autentický a zároveň poetický obraz uprchlické krize, který ocenila porota loňského Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, upřednostňuje distanci, odmítá inscenaci předkamerové reality a promlouvá stylizovanou filmovou řečí. Tvůrci tak osvobozují obraz od zažitých významových nánosů a schémat a z dálky zachycují to, co zblízka není vidět. Podobně jako Loznitsa zobrazují člověka jako objekt zasazený do konkrétní historické události a zároveň jako účastníka ahistorického příběhu lidské masy, řízené napříč časem různými dějinnými procesy. Právě místo a čas představují klíčové konstanty Loznitsova snímku, v němž se na jednom prostoru protínají dvě časová pásma. Stejné lidské davy, které dnes vidíme procházet místem kolektivní tragédie, by právě zde před více než sedmi dekádami umíraly.


Přes svou distancovanost a observační povahu Austerlitz vzbuzuje u diváků silné emoce, kterým Loznitsa čelil během diskuze po jedné z karlovarských festivalových projekcí, kde z části laického i odborného publika zaznívaly hlasy, které odsuzovaly domnělou manipulativnost Loznitsova dokumentu nebo kritizovaly ignoraci a netečnost protagonistů. Jak by vypadal snímek, kdyby se natáčel v místech vzdálených od turistických tras? Nemá přítomnost kamery vliv na chování zúčastněných? Sám autor však upozorňoval na to, že lze natočit pouze omezený výsek reality. Skutečnost, která je navíc natolik komplikovaná, že nepřipouští zjednodušující soudy. Autor na konkrétním fragmentu zachycuje obecný jev přítomný v současné západní společnosti, která zařadila koncentrační tábory mezi turistické atrakce. Loznitsa se svým dílem obrací k publiku, rozpoutává debatu a nutí k sebereflexi. Upozorňuje na ztrátu historické paměti a banalizaci zla a na jevy charakterizující společnost, z níž zmizel strach ze smrti a zůstala jen zvědavost. Varuje před nebezpečím, že historie se může opakovat.
 





další blogy autora:

O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař