Smrt jako turistická atrakce

Janis Prášil přichází s reflexí nového filmu ukrajinského režiséra Sergeje Loznitsy Austerlitz a zároveň přináší poznámky z besedy s tímto režisérem z festivalu v Karlových Varech, kde měl film svoji premiéru.
27.07.2017 - Janis Prášil

Bývalým koncentračním táborem Sachsenhausen denně projdou stovky lidí. Pózují před vstupní branou s nápisem „Arbeit macht frei“, fotografují pece a plynové komory a na místě poprav si pořizují dovolenková selfíčka. Tam, kde se před třemi čtvrtinami století umíralo, bezstarostně svačí, povídají si nebo se smějí turisté. Ukrajinský režisér Sergej Loznitsa jde ve své dokumentární eseji Austerlitz, odkazující na stejnojmenný román německého spisovatele W. G. Sebalda, proti očekávání jak formou, tak obsahem a zaměřuje se na život lhostejně proudící někdejší branou smrti. Všímá si přitom nejen kontrastu mezi minulostí a přítomností, ale i znepokojivé a v určitém smyslu nebezpečné distance, která je pro generace nezasažené válečnou zkušeností typická.

Austerlitz, který byl uveden na filmových festivalech po celém světě, letošní Karlovy Vary nevyjímaje, na rozdíl od běžných dokumentů o koncentračních táborech nabízí jiný přístup k tématu a odlišnou diváckou zkušenost. Ve snímku nenalezneme žádný rozhovor na kameru, snahu o subjektivizaci či průnik do mysli přítomných osob ani vyprávění o tragických osudech obětí nebo drastické popisy lidského utrpení. Namísto toho sledujeme dlouhé statické záběry, které se střídají v přísně strojovém rytmu a v precizních černobílých kompozicích zobrazují, jak do míst koncentrované smrti spontánně vstupují a zase z nich vystupují návštěvníci z jiné doby. Podnětnému diváckému zážitku napomáhá i plastická zvuková krajina plná zpěvu ptáků, šumění větru, lidské řeči a smíchu. Stačí, abychom zavřeli oči, a ocitneme se na místě plném života.

Observační metoda provází Loznitsu od počátku jeho filmografie, ať jsou to jeho rané snímky jako Krajina z roku 2003, v nichž se věnoval poetizaci všednodenního světa, nebo vyobrazení dějinných procesů, jako v Maidanu z roku 2014. Austerlitz je pokračováním jeho tvůrčího vývoje. Divák se může vžít do role citlivého pozorovatele a okem sociologa studovat lidské reakce, chování a gesta, jež jsou spolehlivější než slovo. Stejnou metodu ke společenské výpovědi využilo i režisérské duo Maria Kourkouta a Niki Giannari ve svém observačním snímku Strašidla obcházejí Evropou. Jejich autentický a zároveň poetický obraz uprchlické krize, který ocenila porota loňského Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, upřednostňuje distanci, odmítá inscenaci předkamerové reality a promlouvá stylizovanou filmovou řečí. Tvůrci tak osvobozují obraz od zažitých významových nánosů a schémat a z dálky zachycují to, co zblízka není vidět. Podobně jako Loznitsa zobrazují člověka jako objekt zasazený do konkrétní historické události a zároveň jako účastníka ahistorického příběhu lidské masy, řízené napříč časem různými dějinnými procesy. Právě místo a čas představují klíčové konstanty Loznitsova snímku, v němž se na jednom prostoru protínají dvě časová pásma. Stejné lidské davy, které dnes vidíme procházet místem kolektivní tragédie, by právě zde před více než sedmi dekádami umíraly.


Přes svou distancovanost a observační povahu Austerlitz vzbuzuje u diváků silné emoce, kterým Loznitsa čelil během diskuze po jedné z karlovarských festivalových projekcí, kde z části laického i odborného publika zaznívaly hlasy, které odsuzovaly domnělou manipulativnost Loznitsova dokumentu nebo kritizovaly ignoraci a netečnost protagonistů. Jak by vypadal snímek, kdyby se natáčel v místech vzdálených od turistických tras? Nemá přítomnost kamery vliv na chování zúčastněných? Sám autor však upozorňoval na to, že lze natočit pouze omezený výsek reality. Skutečnost, která je navíc natolik komplikovaná, že nepřipouští zjednodušující soudy. Autor na konkrétním fragmentu zachycuje obecný jev přítomný v současné západní společnosti, která zařadila koncentrační tábory mezi turistické atrakce. Loznitsa se svým dílem obrací k publiku, rozpoutává debatu a nutí k sebereflexi. Upozorňuje na ztrátu historické paměti a banalizaci zla a na jevy charakterizující společnost, z níž zmizel strach ze smrti a zůstala jen zvědavost. Varuje před nebezpečím, že historie se může opakovat.
 





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml