Smrt jako turistická atrakce

Janis Prášil přichází s reflexí nového filmu ukrajinského režiséra Sergeje Loznitsy Austerlitz a zároveň přináší poznámky z besedy s tímto režisérem z festivalu v Karlových Varech, kde měl film svoji premiéru.
27.07.2017 - Janis Prášil

Bývalým koncentračním táborem Sachsenhausen denně projdou stovky lidí. Pózují před vstupní branou s nápisem „Arbeit macht frei“, fotografují pece a plynové komory a na místě poprav si pořizují dovolenková selfíčka. Tam, kde se před třemi čtvrtinami století umíralo, bezstarostně svačí, povídají si nebo se smějí turisté. Ukrajinský režisér Sergej Loznitsa jde ve své dokumentární eseji Austerlitz, odkazující na stejnojmenný román německého spisovatele W. G. Sebalda, proti očekávání jak formou, tak obsahem a zaměřuje se na život lhostejně proudící někdejší branou smrti. Všímá si přitom nejen kontrastu mezi minulostí a přítomností, ale i znepokojivé a v určitém smyslu nebezpečné distance, která je pro generace nezasažené válečnou zkušeností typická.

Austerlitz, který byl uveden na filmových festivalech po celém světě, letošní Karlovy Vary nevyjímaje, na rozdíl od běžných dokumentů o koncentračních táborech nabízí jiný přístup k tématu a odlišnou diváckou zkušenost. Ve snímku nenalezneme žádný rozhovor na kameru, snahu o subjektivizaci či průnik do mysli přítomných osob ani vyprávění o tragických osudech obětí nebo drastické popisy lidského utrpení. Namísto toho sledujeme dlouhé statické záběry, které se střídají v přísně strojovém rytmu a v precizních černobílých kompozicích zobrazují, jak do míst koncentrované smrti spontánně vstupují a zase z nich vystupují návštěvníci z jiné doby. Podnětnému diváckému zážitku napomáhá i plastická zvuková krajina plná zpěvu ptáků, šumění větru, lidské řeči a smíchu. Stačí, abychom zavřeli oči, a ocitneme se na místě plném života.

Observační metoda provází Loznitsu od počátku jeho filmografie, ať jsou to jeho rané snímky jako Krajina z roku 2003, v nichž se věnoval poetizaci všednodenního světa, nebo vyobrazení dějinných procesů, jako v Maidanu z roku 2014. Austerlitz je pokračováním jeho tvůrčího vývoje. Divák se může vžít do role citlivého pozorovatele a okem sociologa studovat lidské reakce, chování a gesta, jež jsou spolehlivější než slovo. Stejnou metodu ke společenské výpovědi využilo i režisérské duo Maria Kourkouta a Niki Giannari ve svém observačním snímku Strašidla obcházejí Evropou. Jejich autentický a zároveň poetický obraz uprchlické krize, který ocenila porota loňského Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, upřednostňuje distanci, odmítá inscenaci předkamerové reality a promlouvá stylizovanou filmovou řečí. Tvůrci tak osvobozují obraz od zažitých významových nánosů a schémat a z dálky zachycují to, co zblízka není vidět. Podobně jako Loznitsa zobrazují člověka jako objekt zasazený do konkrétní historické události a zároveň jako účastníka ahistorického příběhu lidské masy, řízené napříč časem různými dějinnými procesy. Právě místo a čas představují klíčové konstanty Loznitsova snímku, v němž se na jednom prostoru protínají dvě časová pásma. Stejné lidské davy, které dnes vidíme procházet místem kolektivní tragédie, by právě zde před více než sedmi dekádami umíraly.


Přes svou distancovanost a observační povahu Austerlitz vzbuzuje u diváků silné emoce, kterým Loznitsa čelil během diskuze po jedné z karlovarských festivalových projekcí, kde z části laického i odborného publika zaznívaly hlasy, které odsuzovaly domnělou manipulativnost Loznitsova dokumentu nebo kritizovaly ignoraci a netečnost protagonistů. Jak by vypadal snímek, kdyby se natáčel v místech vzdálených od turistických tras? Nemá přítomnost kamery vliv na chování zúčastněných? Sám autor však upozorňoval na to, že lze natočit pouze omezený výsek reality. Skutečnost, která je navíc natolik komplikovaná, že nepřipouští zjednodušující soudy. Autor na konkrétním fragmentu zachycuje obecný jev přítomný v současné západní společnosti, která zařadila koncentrační tábory mezi turistické atrakce. Loznitsa se svým dílem obrací k publiku, rozpoutává debatu a nutí k sebereflexi. Upozorňuje na ztrátu historické paměti a banalizaci zla a na jevy charakterizující společnost, z níž zmizel strach ze smrti a zůstala jen zvědavost. Varuje před nebezpečím, že historie se může opakovat.
 





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková