Skříňka s predátory

Janis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.
05.03.2020 - Janis Prášil

V síti

Vít Klusák a Barbora Chalupová se ve svém novém dokumentu V síti zaměřili na sexuální predátory lovící na internetu nezletilé oběti. Tvůrci volí konfrontační metodu, pracují s vyhrocenými emocemi, nadsázkou a odhalením. Vstupují do předkamerového prostoru a jsou jasně názorově vyhraněni. Zatímco jedna část publika je šokovaná samotným tématem, někteří diváci mají problém s jeho pojetím. Stěžují si na záměrné ohromování publika, návodnost i na to, že dílo zpracovává obecně známý fakt, aniž by odhalilo něco nového. Ještě děsivější názorový proud predátory dokonce hájí a svaluje vinu na oběti.

Nemá smysl se zamýšlet nad metodami, které jsou legitimní součástí angažovaných dokumentů, jejichž cílem je upozornit na negativní jevy a aktivizovat publikum, případně zákonodárce, aby sjednali nápravu. Společenská debata je nedílnou součástí těchto děl, která pokračují i po skončení projekce. Prorůstají veřejným prostorem, transformují jej, jsou to příběhy na pokračování. V síti zároveň navazuje na Klusákův dosavadní režijní rukopis, vyznačující se nejen volbou kontroverzních témat, stylizací nebo usvědčující přímočarostí, ale i psychologickým a sociologickým ponorem.
 


 

V síti
 

Jedním z nejzajímavějších aspektů Klusákovy tvorby je otázka, zda se podaří sledovaný subjekt, jenž reprezentuje určitou společenskou skupinu, přimět k sebereflexi. V Českém snu je to kolektivní postava spotřebitelů, kteří se nechají nalákat na fiktivní reklamní kampaň. Svět podle Daliborka se pokouší přimět samozvaného ochránce bílé rasy, neonacistu a youtubera ke kritickému náhledu na sebe sama, přičemž ho za tímto účelem tvůrce dovede až do bývalého koncentračního tábora v Osvětimi. V prvním případě se pracuje s iluzí, vytvořenou marketingovým týmem, ve druhém se sebeklamem. Otázka sebereflexe má však ve snímku V síti, zachycujícím internetové prostředí, ještě další rozměr.

Internet jako houba

Klusák a Chalupová použili médium jako zbraň. Najali plnoleté mladě vypadající herečky, nechali jim v televizním ateliéru postavit napodobeniny dětských pokojíčků a založili jim falešné profily na sociálních sítích. Zkonstruovali fiktivní svět jako past, do níž nachytali sexuální agresory, kteří zneužívají bezbřehosti internetu a zaměřují se na snadnou kořist. Tvůrci predátory vyjmuli z neuchopitelné virtuální reality a „zhmotnili“ je v téměř démonické podobě. Záběry z webkamer ukazují pohlavní údy nebo rozpixelované ovály obličejů, z nichž koukají pouze nerozostřené oči a ústa. Je to dokonalý obraz odlidštěného, anonymního zla. 

Pod tímto děsivým povrchem se skrývají tři kategorie agresorů. První skupina popírá problematičnost svého jednání a svaluje vinu na oběť, společnost nebo na nedostatek příležitostí. Druhá připouští nezákonnost svého chování, ale kvůli svým potřebám se nechce omezovat. Třetí skupina se touto otázkou vůbec nezabývá. U všech kategorií převládá dojem, že není nic, co by je v páchání jejich činnosti zastavilo. Internet pro ně představuje bezpečné, nepostižitelné prostředí bez hranic a zákona.
 


 

V síti
 

I na nerovný a pouze jednostranně prospěšný „vztah“ však musí být dva. V síti definuje i druhou kolektivní postavu, která není schopna vyhodnotit riziko a bránit se. Není to film o pedofilech, ale o predátorech, o honu za kořistí, o tom, jak jedna část populace zneužívá jinou. Není novinkou, že na internetu se takoví lovci vyskytují, ale jak toto prostředí funguje, je na veřejnosti v podstatě tabu. Znají ho jen dotčené skupiny, tedy agresoři a jejich mlčící oběti, ať už ty aktuální, nebo odrostlé. Klusák a Chalupová otevírají Pandořinu skříňku. Zobrazují nejen alarmující rozměr sexuálního zneužívání na internetu, ale i povahu prostředí, míru tlaku, manipulaci, zastrašování a vydírání, jimž je oběť vystavena. Zkonkrétňují problém, dávají mu tvář, aby už nešlo o záležitost dvou anonymních skupin. Jejich snímek má však i širší poselství. Internet je jako houba, nasává do sebe vše kolem, je taková, jaké je její prostředí. Není to jen obraz jednotlivců a skupin, ale i systému, který má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toxické prostředí podporuje.





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Proč Magnesii Literu nezískala letos žádná žena?Spisovatelka a nakladatelka Barbora Baronová se ve svém novém dok.blogu ptá, co vede k tomu, že letošní vítězové prestižní Magnesie Litery jsou výhradně pánským klubem. Důvodem je podle ní nerovné zastoupení mužů a žen v jednotlivých porotách, které odráží stereotypní uvažování o tom, kdo literatuře v Česku vlastně „rozumí“ a kdo o její kvalitě rozhoduje. Debata zdaleka není jen odrazem stavu současné české literární scény.24.09.2020 - Barbora Baronová
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová