Scorsese a Dylan mezi fakty a mýty

Filmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí.
25.07.2019 - Antonín Tesař

Bob Dylan ve filmu Rolling Thunder Revue. Foto Netfix

„Z Rolling Thunder Revue si nepamatuju nic. Stalo se to tak dávno, že jsem ještě ani nebyl na světě,“ říká Bob Dylan v úvodu nového filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue. Dylanův paradoxní komentář skvěle uvozuje snímek, který plynule a zákeřně propojuje dokumentaristiku s fikcí a směle se přitom hlásí ke kinematografickému iluzionismu Georgese Mélièse. Rolling Thunder Revue, který se vrací k turné Boba Dylana Rolling Thunder Revue z let 1975–1976, je neobyčejně vrstevnaté dílo vztahující se k Dylanově hvězdné personě, k americké společnosti sedmdesátých let, k tradici americké country a nakonec i k uměleckému gestu jako takovému. Je ale zajímavé i jako svérázná a provokativní reflexe filmového dokumentu coby tvaru, který je zároveň dramatický, ale vztahuje se ke skutečnosti a k paměti.

Měl Dylan něco se Sharon Stone?

Podstatné je už to, že film patří do žánru vzpomínkového hudebního dokumentu, tedy často vysmívaného typu filmů, jehož smysl je spíš v posílení hvězdné aury svých protagonistů, než ve snaze o autenticitu. Scorsese se formálně v podstatě pohybuje v téhle žánrové linii – míchá dohromady dlouhé koncertní pasáže, v nichž zazní často celé písně, s archivními záběry ze zákulisí a dnešními vzpomínkovými výpověďmi zainteresovaných osob, které buď pějí oslavné ódy, nebo vyprávějí neuvěřitelně znějící historky z divokého života superhvězd. Scorsese jen posouvá rovinu mýtu o něco dál – celá historka kolem vztahu Dylana a Sharon Stone, která se ve filmu objeví, je smyšlená. Fiktivních je i několik protagonistů, kteří ve filmu mluví. Ne náhodou jsou to právě figury, jež naplňují stereotypy hudebních dokumentů – producent, který uvažuje čistě ekonomicky a jakákoli umělecká hodnota jako by šla mimo něj, arogantní dokumentarista, který celé turné natáčel a slouží jako studnice ironických postřehů, a státní zástupce, jenž přemosťuje svět umění a svět politiky.

Scorseseho film přitom v žádném případě není založený na absurdním zveličování klišé šoubyznysu jako slavný mockument Hraje skupina Spinal Tap (režie Marty DiBergi, 1984). Spíš důmyslně upozorňuje na prostupnost kategorií skutečnosti a fikce. Dvě ze zmíněných fiktivních postav mají přímou návaznost na kinematografii. Dokumentarista Stefan Van Dorp má být autorem archivních záběrů z Dylanova turné. Ve skutečnosti se ale jedná o materiál, který během turné vznikal pod vedením samotného Dylana, jenž jej pak použil pro svůj monumentální čtyřhodinový fikční film Renaldo and Clara (1978). Státní zástupce Jack Tanner je zase postava pocházející z televizní minisérie Tanner '88, což byl mockument v režii Roberta Altmana natočený u příležitosti prezidentských voleb v roce 1988.

Bob Dylan i Martin Scorsese ve svém filmu s gustem diváka mystifikují. Foto Netflix

Téma vyprávění příběhů, vytváření mýtů a nespolehlivé paměti se mnohokrát vynořuje i v jednotlivých detailech Scorseseho filmu. Často v souvislosti se samotným Dylanem, který o sobě rozhodně nešíří do médií mystifikace poprvé, ale zdaleka ne jen ve vztahu k němu. Rolling Thunder Review zahrnuje příběh o tom, jak William Shakespeare do sebe v dětství nasával kreativitu kočujících hereckých společností procházejících jeho čtvrtí, univerzalismus Walta Whitmana, k němuž se snímek dostává přes jeho beatnického pokračovatele Allena Ginsberga, a především opakující se motiv masek, o kterých Dylan říká, že když je člověk nosí, tak vám bude spíš říkat pravdu, než bez nich. To všechno zároveň pojmenovává ambici Scorseseho díla být velkou mozaikou, která se rozlévá do množství kontextů a nerozlišuje mezi pravdou fakt a mýtů.

Velmi výstižně Scorsese pojmenovává svůj přístup hned na začátku filmu, kam umístil ranný film Georgese Mélièse Zmizení dámy u Roberta Houdini (1896). Na záběr, kde pomocí primitivního filmového triku nechává Méliès  „zmizet“ svou sekundantku, navazuje titulek Scorseseho filmu, jehož plný název zní Conjuring the Rolling Thunder Re-vue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese. Narážka na  Mélièse, který spojil kinematografii s uměním iluzionismu, popisuje a zároveň ospravedlňuje Scorseseho přístup. Scorsese fabuluje, ale zároveň to nijak nezastírá. Když se ve filmu objeví černobílá fotografie, kde je k Bobu Dylanovi v grafickém programu připojena Sharon Stone, je to svým způsobem přímý remake Mélièsova filmu – lež vytvořená vizuálním médiem, která ale díky technické nedokonalosti prozrazuje vlastní lživost. Scorsese navíc, stejně jako Méliès, nechce lhát – jeho cílem není podvod. Vytváří svět, který se podobá tomu našemu, ale zároveň existuje jen ve filmovém médiu. Je to svět vytvořený z chaosu více než čtyř set hodin hrubého materiálu, který Dylan natočil před téměř 45 lety během hektického turné. Snaha poskládat ze zákonitě dost mlhavých vzpomínek tehdejších aktérů něco rádoby „pravdivého“ by vedla nejspíš k mnohem pochybnějšímu výsledku. Scorsese namísto toho v mélièsovském stylu přičaroval k tehdejšímu dění několik fiktivních účastníků, kteří mohli provést onu "re-vue" ohlášenou v názvu filmu: revizi, smysl, který je požadavkem každého – i dokumentárního – vyprávění.





další blogy autora:

Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař

   poslední blogy:
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková