Scorsese a Dylan mezi fakty a mýty

Filmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí.
25.07.2019 - Antonín Tesař

Bob Dylan ve filmu Rolling Thunder Revue. Foto Netfix

„Z Rolling Thunder Revue si nepamatuju nic. Stalo se to tak dávno, že jsem ještě ani nebyl na světě,“ říká Bob Dylan v úvodu nového filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue. Dylanův paradoxní komentář skvěle uvozuje snímek, který plynule a zákeřně propojuje dokumentaristiku s fikcí a směle se přitom hlásí ke kinematografickému iluzionismu Georgese Mélièse. Rolling Thunder Revue, který se vrací k turné Boba Dylana Rolling Thunder Revue z let 1975–1976, je neobyčejně vrstevnaté dílo vztahující se k Dylanově hvězdné personě, k americké společnosti sedmdesátých let, k tradici americké country a nakonec i k uměleckému gestu jako takovému. Je ale zajímavé i jako svérázná a provokativní reflexe filmového dokumentu coby tvaru, který je zároveň dramatický, ale vztahuje se ke skutečnosti a k paměti.

Měl Dylan něco se Sharon Stone?

Podstatné je už to, že film patří do žánru vzpomínkového hudebního dokumentu, tedy často vysmívaného typu filmů, jehož smysl je spíš v posílení hvězdné aury svých protagonistů, než ve snaze o autenticitu. Scorsese se formálně v podstatě pohybuje v téhle žánrové linii – míchá dohromady dlouhé koncertní pasáže, v nichž zazní často celé písně, s archivními záběry ze zákulisí a dnešními vzpomínkovými výpověďmi zainteresovaných osob, které buď pějí oslavné ódy, nebo vyprávějí neuvěřitelně znějící historky z divokého života superhvězd. Scorsese jen posouvá rovinu mýtu o něco dál – celá historka kolem vztahu Dylana a Sharon Stone, která se ve filmu objeví, je smyšlená. Fiktivních je i několik protagonistů, kteří ve filmu mluví. Ne náhodou jsou to právě figury, jež naplňují stereotypy hudebních dokumentů – producent, který uvažuje čistě ekonomicky a jakákoli umělecká hodnota jako by šla mimo něj, arogantní dokumentarista, který celé turné natáčel a slouží jako studnice ironických postřehů, a státní zástupce, jenž přemosťuje svět umění a svět politiky.

Scorseseho film přitom v žádném případě není založený na absurdním zveličování klišé šoubyznysu jako slavný mockument Hraje skupina Spinal Tap (režie Marty DiBergi, 1984). Spíš důmyslně upozorňuje na prostupnost kategorií skutečnosti a fikce. Dvě ze zmíněných fiktivních postav mají přímou návaznost na kinematografii. Dokumentarista Stefan Van Dorp má být autorem archivních záběrů z Dylanova turné. Ve skutečnosti se ale jedná o materiál, který během turné vznikal pod vedením samotného Dylana, jenž jej pak použil pro svůj monumentální čtyřhodinový fikční film Renaldo and Clara (1978). Státní zástupce Jack Tanner je zase postava pocházející z televizní minisérie Tanner '88, což byl mockument v režii Roberta Altmana natočený u příležitosti prezidentských voleb v roce 1988.

Bob Dylan i Martin Scorsese ve svém filmu s gustem diváka mystifikují. Foto Netflix

Téma vyprávění příběhů, vytváření mýtů a nespolehlivé paměti se mnohokrát vynořuje i v jednotlivých detailech Scorseseho filmu. Často v souvislosti se samotným Dylanem, který o sobě rozhodně nešíří do médií mystifikace poprvé, ale zdaleka ne jen ve vztahu k němu. Rolling Thunder Review zahrnuje příběh o tom, jak William Shakespeare do sebe v dětství nasával kreativitu kočujících hereckých společností procházejících jeho čtvrtí, univerzalismus Walta Whitmana, k němuž se snímek dostává přes jeho beatnického pokračovatele Allena Ginsberga, a především opakující se motiv masek, o kterých Dylan říká, že když je člověk nosí, tak vám bude spíš říkat pravdu, než bez nich. To všechno zároveň pojmenovává ambici Scorseseho díla být velkou mozaikou, která se rozlévá do množství kontextů a nerozlišuje mezi pravdou fakt a mýtů.

Velmi výstižně Scorsese pojmenovává svůj přístup hned na začátku filmu, kam umístil ranný film Georgese Mélièse Zmizení dámy u Roberta Houdini (1896). Na záběr, kde pomocí primitivního filmového triku nechává Méliès  „zmizet“ svou sekundantku, navazuje titulek Scorseseho filmu, jehož plný název zní Conjuring the Rolling Thunder Re-vue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese. Narážka na  Mélièse, který spojil kinematografii s uměním iluzionismu, popisuje a zároveň ospravedlňuje Scorseseho přístup. Scorsese fabuluje, ale zároveň to nijak nezastírá. Když se ve filmu objeví černobílá fotografie, kde je k Bobu Dylanovi v grafickém programu připojena Sharon Stone, je to svým způsobem přímý remake Mélièsova filmu – lež vytvořená vizuálním médiem, která ale díky technické nedokonalosti prozrazuje vlastní lživost. Scorsese navíc, stejně jako Méliès, nechce lhát – jeho cílem není podvod. Vytváří svět, který se podobá tomu našemu, ale zároveň existuje jen ve filmovém médiu. Je to svět vytvořený z chaosu více než čtyř set hodin hrubého materiálu, který Dylan natočil před téměř 45 lety během hektického turné. Snaha poskládat ze zákonitě dost mlhavých vzpomínek tehdejších aktérů něco rádoby „pravdivého“ by vedla nejspíš k mnohem pochybnějšímu výsledku. Scorsese namísto toho v mélièsovském stylu přičaroval k tehdejšímu dění několik fiktivních účastníků, kteří mohli provést onu "re-vue" ohlášenou v názvu filmu: revizi, smysl, který je požadavkem každého – i dokumentárního – vyprávění.





další blogy autora:

Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer