Satanismus je aktivismus

V předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.
19.12.2019 - Antonín Tesař

Z filmu Hail Satan? Foto outnow.ch

V desítce nejoblíbenějších filmů excentrického režiséra a mediální celebrity Johna Waterse se letos kromě dokumentu Amazing Grace o Aretě Franklin objevil i film Hail, Satan? (2019) věnovaný americké organizaci The Satanic Temple, jejíž členové se hlásí k satanismu. „Neposílejte letos k Vánocům peníze na Toys for Tots (dobročinná sbírka organizovaná americkými mariňáky), dejte je těmhle kacířům,“ vzkazuje Waters čtenářům ve svém komentáři. Autorovi vrcholně ofenzivních opusů jako Růžoví plameňáci (1972) musela být na první pohled sympatická tahle skupina mladých satanistů, kteří usilují o vystavění sochy okultního božstva Bafometa vedle monumentu s deseti božími přikázáními před budovou Kapitolu ve městě Little Rock v Arkansasu. Satanic Temple totiž dělají něco velmi podobného, co v sedmdesátých letech prováděl Waters s hereckou grupou Dreamlanders ve svých prvních filmech – berou si ty největší symboly zla, hnusu a opovržení a ironicky je představují jako pozitivní hodnoty.
 

„Smyslem dokumentu Hail Satan? je prezentovat členy Satanic Temple v pozitivním světle. Kvůli tomu to ale není špatný, natožpak hloupý film. Naopak, jeho divácká vstřícnost jde ruku v ruce s duchem celé této skupiny, která se tváří jako „satanistická sekta“, ale ve skutečnosti je to ateistická náboženská iniciativa, které nejde o nic jiného než o garanci náboženské svobody v USA.“
 

Právě tohle je jeden z nejzajímavějších znaků současné satanistické církve. Zrodila se nejen ze staršího satanismu, jak ho hlásal Anton LaVey, ale ještě spíš z tak zvané satanic panic, dlouhé morální paniky, která trvala od konce sedmdesátých let ještě po významnou část následující dekády a dojíždí v podstatě dodnes. Americká média a část veřejnosti tehdy strašila veřejnost zprávami o vzestupu satanistických sekt, jejichž členové se oddávali rituálům plným perverzního sexu a brutálního násilí. Tento mýtus výrazně podporovaly hororové filmy, ale i zpravodajství, které nakonec vytvořily hodně konkrétní obraz náboženství, jež ale v téhle podobě nikdy reálně neexistovalo, totiž coby partičky pomatenců obracejících krucifixy hlavou dolů a pořádajících orgie s krvavými oběťmi na černých mších v odlehlých lesících. V křesťanských Spojených státech představoval satanismus čisté zlo a zároveň nebyl spojený s žádnými konkrétními společenskými reáliemi. Proto to byla ideální ideologická zbraň, již bylo možné svrhnout na jakýkoli terén. Za škodlivou satanistickou propagandu byla označena heavy metalová hudba, která rychle a ochotně sama ďábelskou image vzala za svou, ale třeba také hra na hrdiny Dračí doupě nebo Harry Potter.

Satan jako symbol vzdoru 

Společenství, které si říká Satanic Temple, prostě jen tuhle ideologickou zbraň vzalo a obrátilo ji proti jejím dřívějším uživatelům. Jeho členové nevěří na biblického Antikrista a už vůbec neobětují novorozeňata za úplňkových nocí. Ve skutečnosti jsou to ateisté, kteří si Satana zvolili jako maskota pro svůj společenský aktivismus. A nemohli si vybrat lépe. Kdokoli, kdo se veřejně přihlásí k satanismu, vyvolává ve společnosti formované křesťanstvím a satanskou panikou okamžitě silné negativní emoce. Je to dokonalý vztyčený prostředník proti nejrůznějším hysterickým a samozvaným ochráncům pravé křesťanské morálky, kterých je v USA (a nejen tam) pořád mnoho. Jak ale jeden z členů hnutí přímo v dokumentu říká, Satan coby padlý anděl rebelující proti Bohu je také symbolem vzepření se autoritě, symbolem vzdoru a neochoty se podřídit oficiálnímu diktátu. V jistém smyslu platí, že satanismus rovná se aktivismus.

Dokument Hail, Satan? se s úspěchem premiérově promítal na letošním festivalu v Sundance. Od té doby sklízí pozitivní recenze a objevuje se v mnoha (mainstreamových) žebříčcích nejlepších dokumentů roku. Většina publicistů je přitom nadšena ani ne tak z filmu samotného, ale spíš z lidí, které portrétuje. Snímek americké dokumentaristky Penny Lane se liší od jejích předchozích filmů jako Náš Nixon (2013) nebo Nuts! (2016), které nápaditě a často podvratně pracují s found footage nebo animací. Hail Satan? je oproti tomu velmi tradičně strukturovaný a natočený mainstreamový dokument, jehož hlavním smyslem je prezentovat členy Satanic Temple v pozitivním světle.
 

Z filmu Hail Satan? Foto outnow.ch
 

Kvůli tomu to ale není špatný, natožpak hloupý film. Naopak, jeho divácká vstřícnost jde ruku v ruce s duchem celé této skupiny, která se tváří jako „satanistická sekta“, ale ve skutečnosti je to ateistická náboženská iniciativa, které nejde o nic jiného než o garanci náboženské svobody v USA.  

Kulturní válka s křesťanskou Amerikou

Satanic Temple je produkt dnešní hypermediální éry a kulturních válek. Jeden z členů spolku v dokumentu přímo říká, že ateismus mu vždycky připadal jako nudný, negativní a svým způsobem bezobsažný světonázor, takže mu připadalo mnohem zábavnější a vlastně adekvátnější přihlásit se k Satanovi. Zároveň v sobě má i generační rozměr. Šlo o generaci dětí, které v sedmdesátkách a osmdesátkách chtěly jen hrát Dračí doupě a poslouchat metal, přičemž dospělí jim pořád dokola tvrdili, že je pokouší Satan, a teď jim to oplácejí stejnou mincí. Jako by říkali, dobře, chtěli jste to – a máte to mít. Dokument Hail Satan? má podobnou strategii. Slibuje divákům potrhlé satanisty a pak jim dá naprosto příčetné a rozumně uvažující osoby, které mají mnohem jasnější a srovnanější názory než většina strůjců náboženských morálních panik. Zároveň satanistům umožnil, aby vysvětlili své performativní aktivity, které jsou často postavené právě na tom, že si členové skupiny hrají na stereotypní satanistickou sektu. Hail Satan? je tak součástí kulturní války, kterou satanisté vedou s křesťanskou Amerikou. A to celkem podstatnou součástí. Film sám se stal takovou mediální událostí, že aktivity Satanic Temple výrazně zviditelnil a hlavně osvětlil.

Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být Hail Satan? cennou lekcí. Jejich opozice totiž může tyto strašáky převzít, obléknout si jejich oblečení a udělat z nich svoji zástavu. Satan se tím nestane o nic skutečnějším, ale naopak se rozplyne jeho temná moc.




   poslední blogy:
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Velkofilmy z archivůFilmový publicista Tomáš Stejskal si ve svém blogu klade otázku, zda mohou současné dokumentární hity jako Apollo 11 či Diego Maradona změnit vnímání dokumentů.19.09.2019 - Tomáš Stejskal