Satanismus je aktivismus

V předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.
19.12.2019 - Antonín Tesař

Z filmu Hail Satan? Foto outnow.ch

V desítce nejoblíbenějších filmů excentrického režiséra a mediální celebrity Johna Waterse se letos kromě dokumentu Amazing Grace o Aretě Franklin objevil i film Hail, Satan? (2019) věnovaný americké organizaci The Satanic Temple, jejíž členové se hlásí k satanismu. „Neposílejte letos k Vánocům peníze na Toys for Tots (dobročinná sbírka organizovaná americkými mariňáky), dejte je těmhle kacířům,“ vzkazuje Waters čtenářům ve svém komentáři. Autorovi vrcholně ofenzivních opusů jako Růžoví plameňáci (1972) musela být na první pohled sympatická tahle skupina mladých satanistů, kteří usilují o vystavění sochy okultního božstva Bafometa vedle monumentu s deseti božími přikázáními před budovou Kapitolu ve městě Little Rock v Arkansasu. Satanic Temple totiž dělají něco velmi podobného, co v sedmdesátých letech prováděl Waters s hereckou grupou Dreamlanders ve svých prvních filmech – berou si ty největší symboly zla, hnusu a opovržení a ironicky je představují jako pozitivní hodnoty.
 

„Smyslem dokumentu Hail Satan? je prezentovat členy Satanic Temple v pozitivním světle. Kvůli tomu to ale není špatný, natožpak hloupý film. Naopak, jeho divácká vstřícnost jde ruku v ruce s duchem celé této skupiny, která se tváří jako „satanistická sekta“, ale ve skutečnosti je to ateistická náboženská iniciativa, které nejde o nic jiného než o garanci náboženské svobody v USA.“
 

Právě tohle je jeden z nejzajímavějších znaků současné satanistické církve. Zrodila se nejen ze staršího satanismu, jak ho hlásal Anton LaVey, ale ještě spíš z tak zvané satanic panic, dlouhé morální paniky, která trvala od konce sedmdesátých let ještě po významnou část následující dekády a dojíždí v podstatě dodnes. Americká média a část veřejnosti tehdy strašila veřejnost zprávami o vzestupu satanistických sekt, jejichž členové se oddávali rituálům plným perverzního sexu a brutálního násilí. Tento mýtus výrazně podporovaly hororové filmy, ale i zpravodajství, které nakonec vytvořily hodně konkrétní obraz náboženství, jež ale v téhle podobě nikdy reálně neexistovalo, totiž coby partičky pomatenců obracejících krucifixy hlavou dolů a pořádajících orgie s krvavými oběťmi na černých mších v odlehlých lesících. V křesťanských Spojených státech představoval satanismus čisté zlo a zároveň nebyl spojený s žádnými konkrétními společenskými reáliemi. Proto to byla ideální ideologická zbraň, již bylo možné svrhnout na jakýkoli terén. Za škodlivou satanistickou propagandu byla označena heavy metalová hudba, která rychle a ochotně sama ďábelskou image vzala za svou, ale třeba také hra na hrdiny Dračí doupě nebo Harry Potter.

Satan jako symbol vzdoru 

Společenství, které si říká Satanic Temple, prostě jen tuhle ideologickou zbraň vzalo a obrátilo ji proti jejím dřívějším uživatelům. Jeho členové nevěří na biblického Antikrista a už vůbec neobětují novorozeňata za úplňkových nocí. Ve skutečnosti jsou to ateisté, kteří si Satana zvolili jako maskota pro svůj společenský aktivismus. A nemohli si vybrat lépe. Kdokoli, kdo se veřejně přihlásí k satanismu, vyvolává ve společnosti formované křesťanstvím a satanskou panikou okamžitě silné negativní emoce. Je to dokonalý vztyčený prostředník proti nejrůznějším hysterickým a samozvaným ochráncům pravé křesťanské morálky, kterých je v USA (a nejen tam) pořád mnoho. Jak ale jeden z členů hnutí přímo v dokumentu říká, Satan coby padlý anděl rebelující proti Bohu je také symbolem vzepření se autoritě, symbolem vzdoru a neochoty se podřídit oficiálnímu diktátu. V jistém smyslu platí, že satanismus rovná se aktivismus.

Dokument Hail, Satan? se s úspěchem premiérově promítal na letošním festivalu v Sundance. Od té doby sklízí pozitivní recenze a objevuje se v mnoha (mainstreamových) žebříčcích nejlepších dokumentů roku. Většina publicistů je přitom nadšena ani ne tak z filmu samotného, ale spíš z lidí, které portrétuje. Snímek americké dokumentaristky Penny Lane se liší od jejích předchozích filmů jako Náš Nixon (2013) nebo Nuts! (2016), které nápaditě a často podvratně pracují s found footage nebo animací. Hail Satan? je oproti tomu velmi tradičně strukturovaný a natočený mainstreamový dokument, jehož hlavním smyslem je prezentovat členy Satanic Temple v pozitivním světle.
 

Z filmu Hail Satan? Foto outnow.ch
 

Kvůli tomu to ale není špatný, natožpak hloupý film. Naopak, jeho divácká vstřícnost jde ruku v ruce s duchem celé této skupiny, která se tváří jako „satanistická sekta“, ale ve skutečnosti je to ateistická náboženská iniciativa, které nejde o nic jiného než o garanci náboženské svobody v USA.  

Kulturní válka s křesťanskou Amerikou

Satanic Temple je produkt dnešní hypermediální éry a kulturních válek. Jeden z členů spolku v dokumentu přímo říká, že ateismus mu vždycky připadal jako nudný, negativní a svým způsobem bezobsažný světonázor, takže mu připadalo mnohem zábavnější a vlastně adekvátnější přihlásit se k Satanovi. Zároveň v sobě má i generační rozměr. Šlo o generaci dětí, které v sedmdesátkách a osmdesátkách chtěly jen hrát Dračí doupě a poslouchat metal, přičemž dospělí jim pořád dokola tvrdili, že je pokouší Satan, a teď jim to oplácejí stejnou mincí. Jako by říkali, dobře, chtěli jste to – a máte to mít. Dokument Hail Satan? má podobnou strategii. Slibuje divákům potrhlé satanisty a pak jim dá naprosto příčetné a rozumně uvažující osoby, které mají mnohem jasnější a srovnanější názory než většina strůjců náboženských morálních panik. Zároveň satanistům umožnil, aby vysvětlili své performativní aktivity, které jsou často postavené právě na tom, že si členové skupiny hrají na stereotypní satanistickou sektu. Hail Satan? je tak součástí kulturní války, kterou satanisté vedou s křesťanskou Amerikou. A to celkem podstatnou součástí. Film sám se stal takovou mediální událostí, že aktivity Satanic Temple výrazně zviditelnil a hlavně osvětlil.

Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být Hail Satan? cennou lekcí. Jejich opozice totiž může tyto strašáky převzít, obléknout si jejich oblečení a udělat z nich svoji zástavu. Satan se tím nestane o nic skutečnějším, ale naopak se rozplyne jeho temná moc.





další blogy autora:

Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
O zvucích obrazemFilmový publicista Antonín Tesař se ve svém textu zabývá novým snímkem Johany Ožvold The Sound is Innocent, jenž na ji.hlavském festivalu soutěží v České radosti. 03.10.2019 - Antonín Tesař
Scorsese a Dylan mezi fakty a mýtyFilmový publicista Antonín Tesař ve svém blogu uvažuje o novém filmu Martina Scorseseho Rolling Thunder Revue, který zdařile propojuje dokumentaristiku s fikcí. Stejnojmenné turné Boba Dylana ze sedmdesátých let je tak obohaceno v mélièsovském stylu o několik fiktivních účastníků i událostí. Scorseseho dílo je reflexí toho, nakolik věrně je možné v dokumentu pracovat se skutečností a pamětí. 25.07.2019 - Antonín Tesař
Víc než jen šňůra zábavných historekFilmový publicista Antonín Tesař ve svém prvním blogu pro dok.revue reflektuje dvě sezony seriálu HBO Historky ze šňůry, který si formou animovaného dokumentu dělá legraci z mýtů o popových hvězdách a jejich životních eskapádách.30.05.2019 - Antonín Tesař

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml