Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatu

Janis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky
15.02.2018 - Janis Prášil

Téma smrti a stáří vyvolává silné emoce, o to více, jde-li o slavnou herečku, jako v případě Luby Skořepové, o níž vypráví celovečerní dokument Otakara Faifra Sama. Široká i odborná veřejnost reflektuje přímočarý a osobitý režijní debut, který byl nominován na Cenu české filmové kritiky, především z hlediska jeho emotivní působivosti a společenské apelativnosti. V kontextu současného životopisného dokumentu se ukazují zdroje této působivosti, když Faifr na portrétu umělkyně účinně mísí divadelní stylizaci a rétorické prostředky sociálního dramatu.

Lídě Baarové bylo v době natáčení dokumentu Zkáza krásou Heleny Třeštíkové 78 let. V podobné věkové kategorii se pohybovala i 91letá operní pěvkyně Soňa Červená, když dělala rozhovor pro snímek Olgy Sommerové Červená. Obě umělkyně se dotkly stejných témat – osamělost, konec umělecké dráhy nebo sláva. Jejich životní osudy, které se klenuly přes několik režimů, však posloužily především jako portrét české historie 20. století. Podobný potenciál má i kariéra Skořepové, která působila na scéně Národního divadla nepřetržitě mezi lety 1948 až 2014. Faifr však natočil apolitický portrét, který záměrně odpoutal od historického kontextu a předložil silně osobní pohled na svou dlouholetou přítelkyni a její hereckou personu. Sám za kamerou, bez štábu natočil soukromou zpověď herečky, která mezi zdmi svého bytu čelí zoufalství a opuštěnosti a pokouší se prostřednictvím telefonátů spojit s vnějším světem.

Dekonstrukce mýtu

Faifr v jednom z rozhovorů přiznává, že v tom, jak se na situaci Skořepové dívalo okolí, je realita asi jiná, protože nebyla sama, zůstávala v kontaktu s přáteli, kolegy i rodinou. Ale sama se cítila a v tom je film pravdivý. Zároveň připomíná potřebu umělců uplatňovat své ego jak v soukromí, tak na jevišti, což je zřetelné i u Baarové nebo Červené, které nevystupují ze své „role“ ani v osobním životě. Režisér využil této prostupnosti soukromé a profesní sféry a místo, aby dobře cílenými otázkami snímal masku a odhaloval pod ní „skutečnou“ tvář protagonistky, nechává realitu zaznívat skrz sebestylizaci Skořepové. Když herečka před kamerou rekonstruuje a znovu prožívá situace, do nichž se dostávala během realizace své hry Nezlobíš se...? z roku 2011, promlouvá spontánně o svém emočním světě.

Sama

Divadelní dramaturg, herec a producent Faifr uplatnil svou zkušenost z oblasti divadla i v práci s filmovým prostorem a reáliemi. Stylizované monodrama zasadil výhradně do hereččina malého zanedbaného a přeplněného bytu a využil ho jako kontrastní prostředí ke vzpomínkovým lyrickým pasážím sestaveným ze soukromého archivu Skořepové. Šedesát let staré domácí filmy mají cenu nejen v osobní rovině a z hlediska filmové historie, ale i jako významotvorný a stylistický element. Faifr pracuje s archivními materiály podobně jako Péter Forgács, když nedokumentuje konkrétní události, ale vytváří silně subjektivní a nostalgický svět minulosti. Dávné obrazy krásy, mládí, štěstí a slávy za doprovodu písní Jany Kirschner emotivně kontrastují s neutěšenou syrovou přítomností stáří. Zatímco archivní lyrické pasáže rekonstruují kult osobnosti, obrazy přítomnosti jej dekonstruují.

Černobílý kontrast mezi mládím a stářím a jasně čitelné poselství sdělující všeobecně známé pravdy o lidské samotě neposkytují žádný interpretační prostor, tak jako například ve Zkáze krásou, kdy jsou archivní materiály zároveň autorským komentářem k vyprávění Baarové. Ani snímek Sama však není prost nadstavby a interpretační vrstvu nahrazuje sociálním apelem. Sociální přesah, který doprovázel dílo od jeho zrodu až po jeho uvedení, ať už v partnerství s nadací Krása pomoci Taťány Kuchařové, v alternativní distribuci, která dostala film mimo kinosály i do divadel, či svým dosahem v rámci školních a osvětových projekcí, ještě zesílil skonem protagonistky. Sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama svou emoční působivostí a osobním rozměrem poukazuje na širší společenský fenomén a rozdmýchává veřejnou debatu o nutnosti znovu integrovat stáří a smrt do života veřejnosti.





další blogy autora:

Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka