Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatu

Janis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky
15.02.2018 - Janis Prášil

Téma smrti a stáří vyvolává silné emoce, o to více, jde-li o slavnou herečku, jako v případě Luby Skořepové, o níž vypráví celovečerní dokument Otakara Faifra Sama. Široká i odborná veřejnost reflektuje přímočarý a osobitý režijní debut, který byl nominován na Cenu české filmové kritiky, především z hlediska jeho emotivní působivosti a společenské apelativnosti. V kontextu současného životopisného dokumentu se ukazují zdroje této působivosti, když Faifr na portrétu umělkyně účinně mísí divadelní stylizaci a rétorické prostředky sociálního dramatu.

Lídě Baarové bylo v době natáčení dokumentu Zkáza krásou Heleny Třeštíkové 78 let. V podobné věkové kategorii se pohybovala i 91letá operní pěvkyně Soňa Červená, když dělala rozhovor pro snímek Olgy Sommerové Červená. Obě umělkyně se dotkly stejných témat – osamělost, konec umělecké dráhy nebo sláva. Jejich životní osudy, které se klenuly přes několik režimů, však posloužily především jako portrét české historie 20. století. Podobný potenciál má i kariéra Skořepové, která působila na scéně Národního divadla nepřetržitě mezi lety 1948 až 2014. Faifr však natočil apolitický portrét, který záměrně odpoutal od historického kontextu a předložil silně osobní pohled na svou dlouholetou přítelkyni a její hereckou personu. Sám za kamerou, bez štábu natočil soukromou zpověď herečky, která mezi zdmi svého bytu čelí zoufalství a opuštěnosti a pokouší se prostřednictvím telefonátů spojit s vnějším světem.

Dekonstrukce mýtu

Faifr v jednom z rozhovorů přiznává, že v tom, jak se na situaci Skořepové dívalo okolí, je realita asi jiná, protože nebyla sama, zůstávala v kontaktu s přáteli, kolegy i rodinou. Ale sama se cítila a v tom je film pravdivý. Zároveň připomíná potřebu umělců uplatňovat své ego jak v soukromí, tak na jevišti, což je zřetelné i u Baarové nebo Červené, které nevystupují ze své „role“ ani v osobním životě. Režisér využil této prostupnosti soukromé a profesní sféry a místo, aby dobře cílenými otázkami snímal masku a odhaloval pod ní „skutečnou“ tvář protagonistky, nechává realitu zaznívat skrz sebestylizaci Skořepové. Když herečka před kamerou rekonstruuje a znovu prožívá situace, do nichž se dostávala během realizace své hry Nezlobíš se...? z roku 2011, promlouvá spontánně o svém emočním světě.

Sama

Divadelní dramaturg, herec a producent Faifr uplatnil svou zkušenost z oblasti divadla i v práci s filmovým prostorem a reáliemi. Stylizované monodrama zasadil výhradně do hereččina malého zanedbaného a přeplněného bytu a využil ho jako kontrastní prostředí ke vzpomínkovým lyrickým pasážím sestaveným ze soukromého archivu Skořepové. Šedesát let staré domácí filmy mají cenu nejen v osobní rovině a z hlediska filmové historie, ale i jako významotvorný a stylistický element. Faifr pracuje s archivními materiály podobně jako Péter Forgács, když nedokumentuje konkrétní události, ale vytváří silně subjektivní a nostalgický svět minulosti. Dávné obrazy krásy, mládí, štěstí a slávy za doprovodu písní Jany Kirschner emotivně kontrastují s neutěšenou syrovou přítomností stáří. Zatímco archivní lyrické pasáže rekonstruují kult osobnosti, obrazy přítomnosti jej dekonstruují.

Černobílý kontrast mezi mládím a stářím a jasně čitelné poselství sdělující všeobecně známé pravdy o lidské samotě neposkytují žádný interpretační prostor, tak jako například ve Zkáze krásou, kdy jsou archivní materiály zároveň autorským komentářem k vyprávění Baarové. Ani snímek Sama však není prost nadstavby a interpretační vrstvu nahrazuje sociálním apelem. Sociální přesah, který doprovázel dílo od jeho zrodu až po jeho uvedení, ať už v partnerství s nadací Krása pomoci Taťány Kuchařové, v alternativní distribuci, která dostala film mimo kinosály i do divadel, či svým dosahem v rámci školních a osvětových projekcí, ještě zesílil skonem protagonistky. Sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama svou emoční působivostí a osobním rozměrem poukazuje na širší společenský fenomén a rozdmýchává veřejnou debatu o nutnosti znovu integrovat stáří a smrt do života veřejnosti.





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml