Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatu

Janis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky
15.02.2018 - Janis Prášil

Téma smrti a stáří vyvolává silné emoce, o to více, jde-li o slavnou herečku, jako v případě Luby Skořepové, o níž vypráví celovečerní dokument Otakara Faifra Sama. Široká i odborná veřejnost reflektuje přímočarý a osobitý režijní debut, který byl nominován na Cenu české filmové kritiky, především z hlediska jeho emotivní působivosti a společenské apelativnosti. V kontextu současného životopisného dokumentu se ukazují zdroje této působivosti, když Faifr na portrétu umělkyně účinně mísí divadelní stylizaci a rétorické prostředky sociálního dramatu.

Lídě Baarové bylo v době natáčení dokumentu Zkáza krásou Heleny Třeštíkové 78 let. V podobné věkové kategorii se pohybovala i 91letá operní pěvkyně Soňa Červená, když dělala rozhovor pro snímek Olgy Sommerové Červená. Obě umělkyně se dotkly stejných témat – osamělost, konec umělecké dráhy nebo sláva. Jejich životní osudy, které se klenuly přes několik režimů, však posloužily především jako portrét české historie 20. století. Podobný potenciál má i kariéra Skořepové, která působila na scéně Národního divadla nepřetržitě mezi lety 1948 až 2014. Faifr však natočil apolitický portrét, který záměrně odpoutal od historického kontextu a předložil silně osobní pohled na svou dlouholetou přítelkyni a její hereckou personu. Sám za kamerou, bez štábu natočil soukromou zpověď herečky, která mezi zdmi svého bytu čelí zoufalství a opuštěnosti a pokouší se prostřednictvím telefonátů spojit s vnějším světem.

Dekonstrukce mýtu

Faifr v jednom z rozhovorů přiznává, že v tom, jak se na situaci Skořepové dívalo okolí, je realita asi jiná, protože nebyla sama, zůstávala v kontaktu s přáteli, kolegy i rodinou. Ale sama se cítila a v tom je film pravdivý. Zároveň připomíná potřebu umělců uplatňovat své ego jak v soukromí, tak na jevišti, což je zřetelné i u Baarové nebo Červené, které nevystupují ze své „role“ ani v osobním životě. Režisér využil této prostupnosti soukromé a profesní sféry a místo, aby dobře cílenými otázkami snímal masku a odhaloval pod ní „skutečnou“ tvář protagonistky, nechává realitu zaznívat skrz sebestylizaci Skořepové. Když herečka před kamerou rekonstruuje a znovu prožívá situace, do nichž se dostávala během realizace své hry Nezlobíš se...? z roku 2011, promlouvá spontánně o svém emočním světě.

Sama

Divadelní dramaturg, herec a producent Faifr uplatnil svou zkušenost z oblasti divadla i v práci s filmovým prostorem a reáliemi. Stylizované monodrama zasadil výhradně do hereččina malého zanedbaného a přeplněného bytu a využil ho jako kontrastní prostředí ke vzpomínkovým lyrickým pasážím sestaveným ze soukromého archivu Skořepové. Šedesát let staré domácí filmy mají cenu nejen v osobní rovině a z hlediska filmové historie, ale i jako významotvorný a stylistický element. Faifr pracuje s archivními materiály podobně jako Péter Forgács, když nedokumentuje konkrétní události, ale vytváří silně subjektivní a nostalgický svět minulosti. Dávné obrazy krásy, mládí, štěstí a slávy za doprovodu písní Jany Kirschner emotivně kontrastují s neutěšenou syrovou přítomností stáří. Zatímco archivní lyrické pasáže rekonstruují kult osobnosti, obrazy přítomnosti jej dekonstruují.

Černobílý kontrast mezi mládím a stářím a jasně čitelné poselství sdělující všeobecně známé pravdy o lidské samotě neposkytují žádný interpretační prostor, tak jako například ve Zkáze krásou, kdy jsou archivní materiály zároveň autorským komentářem k vyprávění Baarové. Ani snímek Sama však není prost nadstavby a interpretační vrstvu nahrazuje sociálním apelem. Sociální přesah, který doprovázel dílo od jeho zrodu až po jeho uvedení, ať už v partnerství s nadací Krása pomoci Taťány Kuchařové, v alternativní distribuci, která dostala film mimo kinosály i do divadel, či svým dosahem v rámci školních a osvětových projekcí, ještě zesílil skonem protagonistky. Sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama svou emoční působivostí a osobním rozměrem poukazuje na širší společenský fenomén a rozdmýchává veřejnou debatu o nutnosti znovu integrovat stáří a smrt do života veřejnosti.





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Architektura jako tvář dobyJanis Prášil o experimentálních filmech Jana Bušty a Haruny Honcoop, jejichž projekce byly součástí podzimní výstavy Praha zítra?30.11.2017 - Janis Prášil

   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová