Rodina jako cirkus života

O filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka
21.05.2020 - Petr Fischer

Z filmu Na krev. Foto Masterfilm

Český nový cirkus, to je především Cirk La Putyka. Kultovní soubor, který existuje už jedenáct let, na sebe nabalil moderní hipsterské publikum; lidi, které fascinuje kombinace akrobacie s dramatickým uměním a přitahuje je svůdný mýtus cirkusové tvůrčí svobody. Nejnovější film Erika Knoppa Na krev (2020) sleduje, odkud nabírají životní sílu kořeny tohoto hnutí českých nových cirkusáků, které kolem sebe vytvořil principál Rosťa Novák.

Režisér Knopp sledoval soubor – primárně Rosťu a jeho bratra Víťu, který má v La Putyce na starosti produkci – šest let. Jeho kamera se nakonec nejvíce ponořila do rodinných vztahů Novákových, kteří patří do slavného rodu loutkoherců Kopeckých. A protože v rodině, jak se zdálo již doktoru Freudovi, začínají všechny naše problémy, stává se hlavním hrdinou filmu právě rodinný klan Kopeckých-Novákových, posedlý onou tajemnou touhou hrát a bavit lidi.

Rodina se ukazuje jako něco bytostně ambivalentního. Je zdrojem ohromné síly, která dokáže udržet pohromadě velké projekty, a to i v době, kdy se všechno může ve chvíli zhroutit. Je to ale také místo ohromného tlaku, neboť rodina zavazuje a činí si nároky: na splácení dluhu života, na odpovědnost, na pokračování tradice, která je nakonec důležitější než konkrétní osudy jejich členů. A tak se i Rosťa stává podnikajícím novým cirkusákem nikoli kvůli osobnímu vnitřnímu přetlaku energie – jakkoliv jeho neposednost a hyperaktivita jsou zřejmé – nýbrž kvůli volání rodu, kterému bylo bohem či osudem souzeno sloužit této podivné kočovné múze. Chce sobě i světu dokázat, že toto dědictví žije, přestože se jemu i jeho otci vyhnulo ono „velké herectví“, opěvované v nekonečných historkách z natáčení. Rodina je kámen, na němž se dá stavět pevná stavba života; je ale také zátěží, břemenem, které je někdy téměř nemožné nést.
 

Z filmu Na krev. Foto Masterfilm

Krev, pot a slzy

Film Na Krev dokumentuje, jak rodina a její bytostné závazky povznášejí a zároveň ničí. Bez ní by nebyl Cirk La Putyka, bez ní by nebyly deprese a stavy smutku, které se mnohokrát ve filmu uvolňují v proudu slz, jež nesou stejnou ambivalenci jako rodina: jsou to slzy štěstí a euforické radosti, ale i slzy bolesti a fyzického i psychického utrpení. Smutní klauni skákající na trampolíně.

Režisér Knopp nevytváří formálně nijak výjimečnou strukturu, vypráví vlastně celkem klasickým způsobem, přičemž mísí rodinné archivy s obrazy z vystoupení La Putyky a s intimními výpověďmi ze zákulisí. Kouzlo jeho filmu je v dynamickém propojení všech těchto vrstev a ve velmi efektivním střihu, který umožňuje spadnout do filmu a nechat se odrážet jeho cirkusovými trampolínami. Tak jako většina představení Cirku La Putyka, i Knoppův film staví na kontrastním rytmu, tedy na střídání energetických výbojů, zahlcujících a beroucích dech, které vyvažují tišiny usebraného přemýšlení, v nichž se z drsných zpocených chlapů, povyšujících pohyby tělesné hmoty na umění, stávají hemžící se klubka citů (v tomto smyslu se zdá být přesný anglický název filmu Blood, Sweat and Tears).
 

Z filmu Na krev. Foto Masterfilm
 

Střihač Šimon Hájek vynalézavě prolíná archivní rodinné dokumenty s dnešní realitou, střihovým vrcholem jsou sekvence z představení La Putyky, zpřítomňující dynamiku těchto akrobatických show se sugestivně laděným divadelním podkladem. Je z nich na první pohled patrný pokus souboru kombinovat mrštnou sílu chytrých svalů s jistou vnitřní citlivostí – tedy něco, co prakticky nejde dohromady, podobně jako smutek a radost v klauniádě. U La Putyky se toto klaunství snadno dostává na hranici přeháněného citu, což na diváky může působit až kýčovitě, každá další lavina akrobatického eskamotérství však tyto nádechy zálibné sebevzhlíživosti snadno přebije. A potom: i klaun je vlastně trapný, když se na něj podíváme s chladným odstupem, jeho humor je didaktický, stereotypní, protože používá zjednodušené symboly a protiklady. Ale když ho vezmeme vážně, což je podmínka cirkusové hry, může být jeho prosté hraní s city ve své jednoduchosti až očistné.

Film Na krev ukazuje tyto klaunské pokusy o čištění duší od rodinných traumat v nebývalé intimitě. Šťastné konce ale nečekejte – to je to poslední, co je v „životě na krev“ důležité.




   poslední blogy:
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková