Rodina jako cirkus života

O filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka
21.05.2020 - Petr Fischer

Z filmu Na krev. Foto Masterfilm

Český nový cirkus, to je především Cirk La Putyka. Kultovní soubor, který existuje už jedenáct let, na sebe nabalil moderní hipsterské publikum; lidi, které fascinuje kombinace akrobacie s dramatickým uměním a přitahuje je svůdný mýtus cirkusové tvůrčí svobody. Nejnovější film Erika Knoppa Na krev (2020) sleduje, odkud nabírají životní sílu kořeny tohoto hnutí českých nových cirkusáků, které kolem sebe vytvořil principál Rosťa Novák.

Režisér Knopp sledoval soubor – primárně Rosťu a jeho bratra Víťu, který má v La Putyce na starosti produkci – šest let. Jeho kamera se nakonec nejvíce ponořila do rodinných vztahů Novákových, kteří patří do slavného rodu loutkoherců Kopeckých. A protože v rodině, jak se zdálo již doktoru Freudovi, začínají všechny naše problémy, stává se hlavním hrdinou filmu právě rodinný klan Kopeckých-Novákových, posedlý onou tajemnou touhou hrát a bavit lidi.

Rodina se ukazuje jako něco bytostně ambivalentního. Je zdrojem ohromné síly, která dokáže udržet pohromadě velké projekty, a to i v době, kdy se všechno může ve chvíli zhroutit. Je to ale také místo ohromného tlaku, neboť rodina zavazuje a činí si nároky: na splácení dluhu života, na odpovědnost, na pokračování tradice, která je nakonec důležitější než konkrétní osudy jejich členů. A tak se i Rosťa stává podnikajícím novým cirkusákem nikoli kvůli osobnímu vnitřnímu přetlaku energie – jakkoliv jeho neposednost a hyperaktivita jsou zřejmé – nýbrž kvůli volání rodu, kterému bylo bohem či osudem souzeno sloužit této podivné kočovné múze. Chce sobě i světu dokázat, že toto dědictví žije, přestože se jemu i jeho otci vyhnulo ono „velké herectví“, opěvované v nekonečných historkách z natáčení. Rodina je kámen, na němž se dá stavět pevná stavba života; je ale také zátěží, břemenem, které je někdy téměř nemožné nést.
 

Z filmu Na krev. Foto Masterfilm

Krev, pot a slzy

Film Na Krev dokumentuje, jak rodina a její bytostné závazky povznášejí a zároveň ničí. Bez ní by nebyl Cirk La Putyka, bez ní by nebyly deprese a stavy smutku, které se mnohokrát ve filmu uvolňují v proudu slz, jež nesou stejnou ambivalenci jako rodina: jsou to slzy štěstí a euforické radosti, ale i slzy bolesti a fyzického i psychického utrpení. Smutní klauni skákající na trampolíně.

Režisér Knopp nevytváří formálně nijak výjimečnou strukturu, vypráví vlastně celkem klasickým způsobem, přičemž mísí rodinné archivy s obrazy z vystoupení La Putyky a s intimními výpověďmi ze zákulisí. Kouzlo jeho filmu je v dynamickém propojení všech těchto vrstev a ve velmi efektivním střihu, který umožňuje spadnout do filmu a nechat se odrážet jeho cirkusovými trampolínami. Tak jako většina představení Cirku La Putyka, i Knoppův film staví na kontrastním rytmu, tedy na střídání energetických výbojů, zahlcujících a beroucích dech, které vyvažují tišiny usebraného přemýšlení, v nichž se z drsných zpocených chlapů, povyšujících pohyby tělesné hmoty na umění, stávají hemžící se klubka citů (v tomto smyslu se zdá být přesný anglický název filmu Blood, Sweat and Tears).
 

Z filmu Na krev. Foto Masterfilm
 

Střihač Šimon Hájek vynalézavě prolíná archivní rodinné dokumenty s dnešní realitou, střihovým vrcholem jsou sekvence z představení La Putyky, zpřítomňující dynamiku těchto akrobatických show se sugestivně laděným divadelním podkladem. Je z nich na první pohled patrný pokus souboru kombinovat mrštnou sílu chytrých svalů s jistou vnitřní citlivostí – tedy něco, co prakticky nejde dohromady, podobně jako smutek a radost v klauniádě. U La Putyky se toto klaunství snadno dostává na hranici přeháněného citu, což na diváky může působit až kýčovitě, každá další lavina akrobatického eskamotérství však tyto nádechy zálibné sebevzhlíživosti snadno přebije. A potom: i klaun je vlastně trapný, když se na něj podíváme s chladným odstupem, jeho humor je didaktický, stereotypní, protože používá zjednodušené symboly a protiklady. Ale když ho vezmeme vážně, což je podmínka cirkusové hry, může být jeho prosté hraní s city ve své jednoduchosti až očistné.

Film Na krev ukazuje tyto klaunské pokusy o čištění duší od rodinných traumat v nebývalé intimitě. Šťastné konce ale nečekejte – to je to poslední, co je v „životě na krev“ důležité.




   poslední blogy:
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka