Prostor k nadechnutí

Filmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.
26.09.2019 - Janis Prášil

Pro život i dílo Miloše Formana byla svoboda klíčový pojem

Životopisné snímky Forman vs. Forman (2019) Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny a Jiří Suchý: Lehce se životem se prát (2019) Olgy Sommerové vypráví příběhy o hledání svobody. První se odehrává v normalizovaném Československu a druhý v emigraci. Ukazují, jak se Miloš Forman a Jiří Suchý vypořádávají se schizofrenní realitou totalitní společnosti, jež nutí umělce rozhodovat se mezi svobodou a domovem.

Miloš Forman patří k tvůrcům, kteří neplánovali emigraci. Okupace ho zastihla v době, kdy se nacházel v zahraničí a rozhodoval se, zda se vrátit, či nevrátit do vlasti, jež se pro něj během jeho nepřítomnosti změnila v past. Byla to svoboda vykoupená narušením rodinných vazeb. Forman své syny neviděl sedm let a jeho první manželství nepřežilo exil. Třeštíková s Hejnou akcentují téma svobody a vykořeněnosti, které sahá až do raného dětství režiséra, jež poznamenala smrt rodičů v koncentračním táboře i hororové vzpomínky na gestapo. Emotivní střihovou koláž prostupují bohaté archivní materiály zachycující dramatické společenské proměny. Intimitu časosběrných dokumentů se podařilo propojit s dramatičností konfliktu mezi osobními dějinami jednotlivce a velkými dějinami společnosti tak, jako v případě příběhu Lídy Baarové ve snímku Třeštíkové a Hejny Zkáza krásou (2016).

Helena Třeštíková vzpomíná na Formanův snímek Konkurs (1963) jako na iniciační zkušenost. S díly československé nové vlny se na plátna kin poprvé dostala uvěřitelná autenticita. Ani banální všednodennost však nemůže být v prostředí, které hlásá doktrínu socialistického realismu, apolitická a vnitřní konflikt mezi postavou a prostředím se přenáší z Formanových raných děl i do jeho epických amerických příběhů. Značný prostor dostává téma svobody v ukázkách ze snímků Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), Vlasy (1979), Ragtime (1981) nebo Lid versus Larry Flynt (1996). Na příkladu Amadea (1984) se vyjevuje  schizofrenie systému, který zrazuje své vlastní principy. Tentýž režim nechal svého bývalého občana točit v Praze velkofilm pro Američany, zatímco ve stejné době držel ve vězení jiného umělce, Václava Havla. Po odchodu do exilu se Forman setkává s jiným druhem nesvobody. „Svobodní nejsme nikde, ale když si mám vybrat mezi tím, být vydán na milost idiotovi nebo divákovi, volba je jasná.“ Tvůrce dochází k závěru, že represe je všude, ale komerční tlak je únosnější, než ten ideologický.
 

Jiří Suchý si v nesvobodném režimu dokázal zachovat tvůrčí svobodu
 

Příběh Jiřího Suchého Lehce se životem se prát (2019) je méně politický. Sommerová místo historického kontextu akcentuje zejména osobní zážitky hlavní postavy. Vedle tragédií jako je smrt Suchého první manželky Běly nebo skon Jiřího Šlitra však rezonují i politické události. Divadlo Semafor se stalo celospolečenským fenoménem a jeho zakladatelé vytvořili v oblasti populární kultury prostor pro nerežimní zábavu, kam se lidé chodili „nadechnout čerstvého vzduchu“. Archivní záběry na hořící sovětské tanky a střelbu v ulicích během okupace emotivně podkresluje píseň Suchého a Šlitra z roku 1969 Jo, to jsem ještě žil. V době, když začala okupace, byl Suchý s manželkou v zahraničí. Z osobních pohnutek se vrací domů, protože „není emigrantský typ“ a jeho rozhodnutí přerůstá v gesto národní loajality. Když se nečekaně objeví na jevišti Semaforu, zatímco si veřejnost myslela, že je v Londýně, sklízí největší potlesk v životě. „Lidé byli rádi, že se také někdo vrací.“

Forman ani Suchý nebyli dizidenti, přesto jejich příběhy nezůstaly apolitické. Třeštíková s Hejnou i Sommerová rozšířili portrét jednotlivce o kolektivní historickou zkušenost a ukázali, jak se vyrovnat s represivním systémem. Ať už to bylo nalezení tvůrčí svobody v rámci systému a stmelování lidí zábavou nezatíženou ideologickou objednávkou v případě Suchého, nebo vybudování nového domova v zahraničí v případě Formana. Formanův syn Petr, který namluvil část snímku svého zesnulého otce, představuje kontinuitu jak na úrovni osobního, tak i kolektivního příběhu režiséra, jenž upozorňuje na to, že naše země je svobodná jen na papíře, ale bude trvat dlouho, než se lidé osvobodí uvnitř.





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Proč Magnesii Literu nezískala letos žádná žena?Spisovatelka a nakladatelka Barbora Baronová se ve svém novém dok.blogu ptá, co vede k tomu, že letošní vítězové prestižní Magnesie Litery jsou výhradně pánským klubem. Důvodem je podle ní nerovné zastoupení mužů a žen v jednotlivých porotách, které odráží stereotypní uvažování o tom, kdo literatuře v Česku vlastně „rozumí“ a kdo o její kvalitě rozhoduje. Debata zdaleka není jen odrazem stavu současné české literární scény.24.09.2020 - Barbora Baronová
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová