Prostor k nadechnutí

Filmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.
26.09.2019 - Janis Prášil

Pro život i dílo Miloše Formana byla svoboda klíčový pojem

Životopisné snímky Forman vs. Forman (2019) Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny a Jiří Suchý: Lehce se životem se prát (2019) Olgy Sommerové vypráví příběhy o hledání svobody. První se odehrává v normalizovaném Československu a druhý v emigraci. Ukazují, jak se Miloš Forman a Jiří Suchý vypořádávají se schizofrenní realitou totalitní společnosti, jež nutí umělce rozhodovat se mezi svobodou a domovem.

Miloš Forman patří k tvůrcům, kteří neplánovali emigraci. Okupace ho zastihla v době, kdy se nacházel v zahraničí a rozhodoval se, zda se vrátit, či nevrátit do vlasti, jež se pro něj během jeho nepřítomnosti změnila v past. Byla to svoboda vykoupená narušením rodinných vazeb. Forman své syny neviděl sedm let a jeho první manželství nepřežilo exil. Třeštíková s Hejnou akcentují téma svobody a vykořeněnosti, které sahá až do raného dětství režiséra, jež poznamenala smrt rodičů v koncentračním táboře i hororové vzpomínky na gestapo. Emotivní střihovou koláž prostupují bohaté archivní materiály zachycující dramatické společenské proměny. Intimitu časosběrných dokumentů se podařilo propojit s dramatičností konfliktu mezi osobními dějinami jednotlivce a velkými dějinami společnosti tak, jako v případě příběhu Lídy Baarové ve snímku Třeštíkové a Hejny Zkáza krásou (2016).

Helena Třeštíková vzpomíná na Formanův snímek Konkurs (1963) jako na iniciační zkušenost. S díly československé nové vlny se na plátna kin poprvé dostala uvěřitelná autenticita. Ani banální všednodennost však nemůže být v prostředí, které hlásá doktrínu socialistického realismu, apolitická a vnitřní konflikt mezi postavou a prostředím se přenáší z Formanových raných děl i do jeho epických amerických příběhů. Značný prostor dostává téma svobody v ukázkách ze snímků Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), Vlasy (1979), Ragtime (1981) nebo Lid versus Larry Flynt (1996). Na příkladu Amadea (1984) se vyjevuje  schizofrenie systému, který zrazuje své vlastní principy. Tentýž režim nechal svého bývalého občana točit v Praze velkofilm pro Američany, zatímco ve stejné době držel ve vězení jiného umělce, Václava Havla. Po odchodu do exilu se Forman setkává s jiným druhem nesvobody. „Svobodní nejsme nikde, ale když si mám vybrat mezi tím, být vydán na milost idiotovi nebo divákovi, volba je jasná.“ Tvůrce dochází k závěru, že represe je všude, ale komerční tlak je únosnější, než ten ideologický.
 

Jiří Suchý si v nesvobodném režimu dokázal zachovat tvůrčí svobodu
 

Příběh Jiřího Suchého Lehce se životem se prát (2019) je méně politický. Sommerová místo historického kontextu akcentuje zejména osobní zážitky hlavní postavy. Vedle tragédií jako je smrt Suchého první manželky Běly nebo skon Jiřího Šlitra však rezonují i politické události. Divadlo Semafor se stalo celospolečenským fenoménem a jeho zakladatelé vytvořili v oblasti populární kultury prostor pro nerežimní zábavu, kam se lidé chodili „nadechnout čerstvého vzduchu“. Archivní záběry na hořící sovětské tanky a střelbu v ulicích během okupace emotivně podkresluje píseň Suchého a Šlitra z roku 1969 Jo, to jsem ještě žil. V době, když začala okupace, byl Suchý s manželkou v zahraničí. Z osobních pohnutek se vrací domů, protože „není emigrantský typ“ a jeho rozhodnutí přerůstá v gesto národní loajality. Když se nečekaně objeví na jevišti Semaforu, zatímco si veřejnost myslela, že je v Londýně, sklízí největší potlesk v životě. „Lidé byli rádi, že se také někdo vrací.“

Forman ani Suchý nebyli dizidenti, přesto jejich příběhy nezůstaly apolitické. Třeštíková s Hejnou i Sommerová rozšířili portrét jednotlivce o kolektivní historickou zkušenost a ukázali, jak se vyrovnat s represivním systémem. Ať už to bylo nalezení tvůrčí svobody v rámci systému a stmelování lidí zábavou nezatíženou ideologickou objednávkou v případě Suchého, nebo vybudování nového domova v zahraničí v případě Formana. Formanův syn Petr, který namluvil část snímku svého zesnulého otce, představuje kontinuitu jak na úrovni osobního, tak i kolektivního příběhu režiséra, jenž upozorňuje na to, že naše země je svobodná jen na papíře, ale bude trvat dlouho, než se lidé osvobodí uvnitř.





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml