Proč Magnesii Literu nezískala letos žádná žena?

Spisovatelka a nakladatelka Barbora Baronová se ve svém novém dok.blogu ptá, co vede k tomu, že letošní vítězové prestižní Magnesie Litery jsou výhradně pánským klubem. Důvodem je podle ní nerovné zastoupení mužů a žen v jednotlivých porotách, které odráží stereotypní uvažování o tom, kdo literatuře v Česku vlastně „rozumí“ a kdo o její kvalitě rozhoduje. Debata zdaleka není jen odrazem stavu současné české literární scény.
24.09.2020 - Barbora Baronová

Letošní vítězové prestižních literárních cen Magnesia Litera. Proč mezi nimi není ani jedna žena-spisovatelka a o čem to vypovídá? Foto ČT

Už když byly letos v březnu vyhlášeny nominace na cenu Magnesia Litera, napsala jsem pro webový magazín Host 7 dní online neboli H7O.cz text Magnesii Liteře chybí ženská perspektiva o tom, jak alarmující je složení literárních komisí v této nejsledovanější knižní soutěži v Česku, a to konkrétně v otázce genderu. Na úvod komentáře jsem otevřeně zmínila, že jsem do soutěže poslala také svoji odbornou publikaci Ženy o ženách o dokumentaristkách, které jsem zkoumala nemainstreamovými feministickými vědeckými metodami s důrazem na gender, a že text píšu proto, že se jako autorka odborně recenzované publikace cítím znevýhodněna a diskriminována tím, že v komisi pro sekci odborná literatura nesedí ani jedna žena-odbornice, jen samí muži-vědci. Ti disponují jinou životní zkušeností, a proto i perspektivou, názory, hodnotami a tématy, které považují za důležité zkoumat. Ve svém březnovém textu jsem zdůrazňovala, že právě v oněch nevědomých preferencích, kde rozhoduje jen určitá část populace, spočívá nebezpečí pro celou společnost. Zde je důležité zmínit také skutečnost, že mnoho hlasů se nikdy neosmělí ke kritice proto, že je jejich názor může do budoucna ohrozit, znevýhodnit – zvlášť pokud jde o soutěž tak mediálně renomovanou, jako je Magnesia Litera. Já jsem naštěstí svou cenu už v roce 2016 získala, tudíž jsem měla a mám výhodu komentovat soutěž z pozice toho, komu už vlastně o nic nejde. Ona kritika není poháněna frustrací ani vztekem, ale spíš snahou konečně prolomit stereotypní uvažování o tom, kdo literatuře v Česku vlastně rozumí – jinak totiž obsazování komisí muži (byť nezáměrně, jen nereflektovaně) nevnímám.

Ani po #MeToo u nás nejsme dál

Nevyváženost a nereprezentativnost je patrná napříč celou ML – o kvalitní literatuře letos rozhodovalo dvacet pět mužů a jen deset žen. Člověk by čekal, že v době, kdy už i českou společností rezonují témata jako nerovnost platů, chybějící ženy na vedoucích pozicích nebo #MeToo, bude svět české literatury dál. Ale není. Není až tak moc, že o nás píšou zahraniční literární vědci, akademičtí experti na českou literaturu Rajendra Chitnis (University of Oxford) a Peter Zusi (University College London) – a je z toho mezinárodní ostuda. Poukazují totiž – stejně jako v březnovém textu na H7O i já –, že tématem Magnesie Litery není ani tak to, kdo nakonec zvítězil, jako to, kdo ve 21. století rozhoduje o vkusu a kvalitě a svoji genderově jednostrannou perspektivu prezentuje jako obecné a odborné rozhodnutí. V kategorii odborné literatury se jedná o preference výhradně mužské – tudíž ve smyslu reprezentace doslova neobjektivní. 

Kdo tomu nerozumí (nebo rozumět nechce), měl by si vzpomenout na předvolební průzkum – v něm se na názor taky ptáme širokého spektra českých občanů, ne jenom osmdesátiletých voliček, abychom získali o světě specifičtější představu. Akademici Chitnis a Zusi tvrdí, že aby bylo možné věřit závěru, že loni nenapsala kvalitní literární text žádná Češka, měl by k tomu dospět vyrovnaný počet žen a mužů, zatímco spíš v porotách došlo k tomu, že „jedno chápání literární hodnoty mohlo být neúmyslně zvýhodněno před druhým“. Také tématu neúmyslnosti se věnuji ve svém březnovém textu, kde v této souvislosti píšu o „diskriminaci skryté, ne vždy uvědomované; takové, kterou nejde hned úplně jasně dokázat, u níž je člověk osočován z přehánění, vyhřezávání osobních frustrací, sugerování si takzvaných nesprávných pocitů“.

Zde představujeme obálky šesti knih, které byly letos nominované na ceny Magnesia Litera a napsaly je ženy. Ačkoliv nezvítězily, stojí za pozornost. Zleva shora: Hornické vdovy Kamily Hladké, Jmenuji se Orel Romi Grey, Tapetář Emy Labudové, Vytěžený kraj Veroniky Bendové, Katedrála viditelná a neviditelná Jany Maříkové-Kubkové a kolektivu a český překlad Manuálu pro uklízečky Lucii Berlinové v překladu Martiny Knápkové. 

Když jsem se na jaře pouštěla do diskuzí s literárními praktiky i teoretiky, nepředpokládala jsem, že se ve zveřejněných výsledcích skutečně tak dominantně projeví „vkus mužů“. Samozřejmě jsem se nemohla mýlit víc – věřila jsem, že minimálně Hornické vdovy Kamily Hladké ve své kategorii zvítězí. Podle Chitnise a Zusiho dokonce žádná kategorie Magnesie Litery ve svém výsledku zdaleka neodrazila podobu české literatury za rok 2019 tak, jak ji měli možnost externě, bez subjektivního zatížení vůči autorům, tématům či nakladatelstvím, pozorovat zvenčí. 

Ve chvílích, jako je vyhlášení cen ML, se vždy vracívám k tématu kvót – ženy je odmítají, aby nebyly vnímány „do počtu“, muži se jim vysmívají, ale obě reakce vycházejí z ryze mužské perspektivy (byť tyto názory pronášejí i ženy). Ta automaticky předjímá, že horší výsledek bude reprezentovat právě žena. Jak však správně komentují Chitnis a Zusi, pravděpodobná bouřlivá reakce by v české společnosti nastala, „kdyby porota s převahou žen nad muži téměř tři ku jedné vyprodukovala jedenáct vítězek“. 

Jak funguje výběr těch „nejlepších“?

Zásadní vhled do toho, jak vlastně Magnesia Litera v rámci rozhodování funguje, přináší zářijový díl Liberatury. V něm moderátor Radia Wave Jonáš Zbořil diskutuje s podcasterkou Bárou Votavovou a členem poroty v kategorii próza, jinak novinářem Salonu Právo Zbyňkem Vlasákem, který velmi otevřeně (a tudíž cenně!) popisuje mechanismus výběru těch „nejlepších“ v ML. Poukazuje mimo jiné na to, jak náročný je proces výběru a že jej často definuje určitý konsenzus. Jak by nicméně vypadal konsenzus, kdyby se do diskuzí víc zapojovaly ženy? Zbyněk Vlasák dále odhaluje, že při diskuzích (konkrétně v kategorii próza) padají názory typu: Alena Mornštajnová být vítězkou nemůže, protože už prodává tolik knih, že by jí udělená cena v dalším prodeji stejně nepomohla. Dostat publikace do povědomí lidí je totiž podle Zbyňka Vlasáka jedním z poslání soutěže. Čistě hypotetická otázka však zní: Kolik knih tak mohlo být loni už předem vyřazeno, když se ženy-autorky teď v Česku prodávají dobře třeba jako právě zmíněná Alena Mornštajnová? Mimochodem, argument o podpoře zvýšení prodeje kvalitního titulu, který by jinak někdo mohl přehlédnout, obratem popírá kategorie publicistika, již vyhrál Aleš Palán se svými samotářskými eposy, které trhají s nakladatelstvím Prostor – na rozdíl od již zmíněných Hornických vdov, vydaných samotnou autorkou v jejím malém nakladatelství Dcera sestry – žebříčky knižních bestsellerů. Každá jednotlivá komise ML tak evidentně jedná a koná podle vlastních pravidel a preferencí. A opět se ptám – jaké by ty preference byly, kdyby svou perspektivu mohly vnést do diskuzí další ženy než jen těch deset letos vybraných? To, že zase jiný přístup reprezentuje kategorie literatury překladové, doložil svými zkušenostmi ve facebookové diskuzi pod mým textem překladatel Viktor Janiš. Je právě zajímavé posuzovat zkušenosti jednotlivých komisí – a najít modely, které mohou být literárnímu světu nejvíce prospěšné.
 

Takto vypadala tisková konference k nominacím na letošní ceny Magnesia Litera. Všichni nominovaní dorazit nemohli, přesto jsou na rozdíl od pozdějších vítězů ML na fotce alespoň nějaké autorky. Foto Jakub Hněvkovský.

Chitnis a Zusi se ve svém textu, jak již bylo zmíněno výše, podivují nad tím, jak to, že „all-male“ výsledek Magnesie Litery nevyvolal v české společnosti větší pozdvižení. Je to dle mé zkušenosti proto, že feminismus a témata s ním spojená – včetně rovné reprezentace žen v rozhodovacích panelech – jsou v českém prostředí stále ještě často vysmívanou věcí. V otázce genderu je tudíž třeba odvést ještě kus argumentační práce, aby názory týkající se feminismu byly chápány správně, tak aby napomohly dobré věci, třeba právě adekvátní reprezentaci hlasů v literárním světě.

Důležitost diverzity nejen v literatuře

Předtím si ještě dovolím odkázat na knihu Bibliodiverzita. Manifest nezávislé nakladatelky australské nakladatelky a spisovatelky Susan Hawthorneové, kterou jsem vydala v českém překladu. Velmi stručně – tématem této knihy esejů je důležitost zachování bibliodiverzity (knižní rozmanitosti) ve společnosti, což znamená, že je podporován vznik co největšího množství knih, avšak těch, které reprezentují co nejširší názorové spektrum, zahrnující perspektivu menšin chápaných národnostně, kulturně, genderově, věkově, ale třeba i politicky. Je nutné, aby vycházely knihy, s nimiž se může ztotožnit osmdesátiletá seniorka, sedmnáctiletý vietnamský student, hendikepovaný čtyřicátník nebo třicetiletá matka samoživitelka. Pokud totiž budeme preferovat a publikovat jen perspektivu, vkus, témata nebo názory například úspěšných pětačtyřicátníků a zapomeneme, že naši společnost tvoří i osobnosti s odlišnými zkušenostmi, projeví se to především v kultuře našeho života.

Dovolím si nyní uvést pět názorů, se kterými jsem se po sepsání svého březnového textu setkala nejčastěji. 

1. O mužích se v historii ví víc, protože jsou lepší.

Chitnis a Zusi ve svém textu na základě řady výzkumů tvrdí, že „v akademickém a literárním světě […] byly spisovatelky a vědkyně, snad s výjimkou určitých oblastí (překladu), historicky marginalizovány na základě hluboce zakořeněných praktik převážně mužsky dominantní kultury“. Ženy totiž byly dlouhá staletí chápány primárně jako reprezentantky sféry privátní. A protože se z dějin zaznamenávaly spíše události velké než ty malé, každodenní, ženy se do zápisů prakticky nedostaly – a to ani ty, které měly talent. O jejich osudu totiž většinově rozhodovali ti, kdo měli moc a peníze – tedy muži. 

Příklady, jak se o ženách v minulosti smýšlelo, přináší kniha Snídaně u Sothebyho Philipa Hooka. Cituji pro představu Albrechta Dürera: „Iluminátor mistr Gerhart má osmnáctiletou dceru Susannu, která iluminovala malou desku se Spasitelem, za niž jsem jí dal jeden gulden. Pozoruhodné, žena – a co dokáže udělat.“ A ještě Goethe o Angelice Kauffmanové: „Má neuvěřitelné a na ženu opravdu výrazné nadání.“ Až v 19. století byly ženy vpuštěny do akademické sféry, teprve v roce 1919 mohly volit a od toho se odvíjelo i chápání postavení žen a jejich hodnota v rámci veřejné sféry. Nesmírně podnětné knihy k postavení žen v české společnosti, literatuře, ale i kultuře obecně sepsaly mimo jiné české historičky Milena Lenderová a Dana Musilová, filmová teoretička Petra Hanáková, akademičky Libuše Heczková a Eva Kalivodová, socioložka Marcela Linková a mnohé další.

2. Do projektů se teď víc vybírají ženy a my muži jsme diskriminováni.

Myšlenka opět vychází z mužské perspektivy, kdy je veřejný prostor přisuzován primárně mužům, ze kterého si ženy chtějí ukrajovat. Přitom by měl být s ohledem na reprezentaci ve společnosti vnímán ve svém základu jako půl na půl. Provokativní je myšlenka vnímat kulturní prostor naopak jako stoprocentně vlastněný ženami, do něhož jsou do počtu dodatečně dosazováni muži. Hezká příležitost nahlédnout věc jinou optikou! Pod mým textem ve facebookové diskuzi rovněž padlo konstatování jednoho muže, že mu jako tvůrci ještě nikdo nenabídnul místo v proklamovaně mužské porotě nebo čistě mužském čísle časopisu. Přitom se tyto věci běžně děly a dějí (například již zmiňovaná porota ML v sekci odborná literatura), jen je monogenderové mužské zastoupení vnímáno jako standard a norma, nevzbuzuje pozdvižení, není tematizováno, je vnímáno jako „normální“, proto si toho dlouho nikdo nevšímal.

3. Je těžké kohokoliv sehnat do poroty, natož ještě řešit, jestli se jedná o muže, nebo ženu.

S tímto tématem souvisí hluboké podfinancování mnohých kulturních rozhodovacích pozic. Očekávají se expertní, odborné posudky, ale práce, která stojí neskutečné množství času a energie, není adekvátně finančně ohodnocena. Oháníme se prestiží, mezinárodním přesahem, ale na živou kulturu, speciálně literaturu, jde v Česku stále žalostně málo peněz. Pavel Mandys, šéf Magnesie Litery, o tom ví své, Ondřej Lipár z Asociace spisovatelů také, stejně jako porotci, kteří sedí ve státních grantových komisích… A pak ještě my zvenčí výsledky rozporujeme – ale snad pro dobrou věc!

4. Muži přece nevolí automaticky muže a ženy zase ženy.

Ale letos to k této myšlence svádí, když převaha mužů v porotě vybrala za vítěze výhradně muže. Na druhou stranu je důležité přednést i argument Pavla Mandyse, který poukazuje na fakt, že navzdory dlouhodobé převaze rozhodujících mužů (někdy 2:3, jindy 2:5) v některých ročnících, například 2016, kdy jsem získala cenu i já, bylo navzdory většině posuzujících mužů zvoleno více vítězek než vítězů, konkrétně třeba v poměru 6:2. Ale opakuji – celou dobu tu nejde o vítěze, ale o ty, kdo disponují mocí rozhodovat.

5. Mělo by jít o kvalitu porotců, ne o kvantitu.

Opět se v diskuzi na téma dorovnávání počtu žen do kolektivu jedná o názor z mužské perspektivy, který předjímá, že kvalitu reprezentuje muž, ne žena. Jako by ženy ze svého středu nedokázaly vygenerovat dostatečně kvalitní expertky – vždyť i nám ženám jde o kvalitu především a rozhodně nechceme žádné pofidérní mužské rozhodčí. Tematizovat by se mělo slovo vyváženost, ne kvalita.

Dobré zprávy na závěr

Diskuze kolem ML otevřela ještě další témata – například jednočlenné komise nebo udělování extra cen v kategoriích muž-žena. Ale to by bylo na dvakrát tak dlouhý komentář. Na závěr raději přikládám pár dobrých zpráv. Pavel Mandys z Magnesie Litery přislíbil klást v příští obměně porot ML větší zřetel na genderově vyváženou reprezentaci. Jména do porot mohou nominovat mimochodem i jednotlivé literární oborové organizace – například Obec překladatelů, PEN nebo Asociace spisovatelů. Z posledně zmíněné organizace se k vyvážené reprezentaci staví kladně i její šéf Ondřej Lipár, jemuž je možné nominace rovnou zasílat. Porotce ML Zbyněk Vlasák nabídl svůj post před pár týdny k dispozici, a to kvůli plánované nominaci knihy Praskliny, kterou napsala jeho partnerka, spisovatelka Klára Vlasáková. Fakt, aby se nedostal do střetu zájmů, doprovodil myšlenkou nahradit svou osobu právě ženou. 

A co pro vyváženou reprezentaci názorů v české (nejen literární) společnosti můžeme udělat my ostatní? Já jsem už sepsala a poslala Ondřeji Lipárovi seznam žen do kategorie odborná literatura. Kupodivu mě během pár minut napadlo dvacet vhodných reprezentantek. Možná je načase, abychom my všichni zapřemýšleli a začali iniciovat obdobné nominační seznamy (na všech možných úrovních), aby organizátoři podobných aktivit nemuseli přemýšlet a hledat, ale rovnou oslovovat a nabízet.
 

Na rozdíl od vítězů, kde letos chyběly ženy, byla moderátorská dvojice na udílení cen Magnesie Litery tradičně genderově vyrovnaná. Tvořili ji už poněkolikáté moderátorka Daniela Písařovicová a herec a režisér Jiří Havelka. K přehrání je zde televizní záznam z udílení výročních knižních cen z Nové scény Národního divadla v Praze. Zdroj: Česká televize.
 




   poslední blogy:
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Omezené spektrum autistického randěníFilmový publicista Martin Šrajer ve svém dok.blogu upozorňuje na filmy a televizní pořady z nedávné doby, v nichž dominují postavy vykazující rysy poruchy autistického spektra. Patří k nim i nový australský dokumentární seriál Láska ve spektru, jenž je nyní dostupný na Netflixu. Nakolik potvrzuje či naopak vyvrací stereotypy zobrazování autismu?01.10.2020 - Martin Šrajer
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová