Proč je Česká televize hloupá

V nejnovějším blogu se Tomáš Feřtek zamýšlí nad povahou současné veřejnoprávní tvorby.
12.03.2015 - Tomáš Feřtek

Televizní film Osmy (2014) – jedná se o kulhavou záležitost či o drama evropské úrovně?

Proč se s oblibou nadává na produkci České televize? Je to na místě? Nebo jde o typický český kolorit hospodských a internetových diskuzí? Zaslouží si ČT naše poplatky?

Vyjadřovat pohrdání nad tím, co se vysílá v České televizi, je ve společenské konverzaci stejně oblíbená figura, jako pohrdat politiky a poslanci. I v aktuální debatě o tom, zda vůbec máme mít veřejnoprávní média, jsou běžné výroky jako: „za těch sedm miliard, které ČT dostává, odvádí podprůměrnou práci…“ „když to srovnáváme s tím, co vysílá BBC…“ ve srovnání s takovými seriály, jako je Fargo, Temný případ, House of Cards…“

Pro věcnost debaty je třeba si uvědomit dvě věci. Za prvé často srovnáváme nesrovnatelné. Ano, Česká televize asi nikdy nebude jako BBC, ať už jde o zdroje financování, autorský potenciál nebo přitažlivost pro tvůrce z celého světa. Tady srovnáváme obra s trpaslíkem. Navíc mladší kritická „downloadová“ generace samotnou televizi v celé šíři programů mnoho nesleduje, takže pro ni opravdu stojí v přímé konkurenci běžná česká seriálová produkce, jako jsou seriály Clona, Případy 1. oddělení nebo Cirkus Bukowski s absolutní špičkou světové produkce, jako je třeba Temný případ na HBO. Výsledek je opět předvídatelný. Pokud bychom srovnávali tu lepší část produkce ČT se seriály jiných středoevropských televizí, třeba i německé, polské či rakouské, zjistili bychom, že jsme přinejmenším konkurenceschopní a to i s melodramaty typu První republiky. Ostatně jestliže notně kulhavý televizní film Osmy (ČT 2014) mohl být oceněn jako nejlepší evropské televizní drama, vypovídá to o obvyklé kvalitě vcelku výstižně.

Zajímavější je otázka, proč se u nás nedaří vytvořit evropsky úspěšný seriál, když to zvládnou velikostí srovnatelné země, jako je třeba Dánsko (Zločin, Most). Odpověď je jednoduchá, byť asi málokoho potěší. Nejde o to, že by Česká televize a její vedení něčemu bránili, jako třeba před časem v trapném případě Hořícího keře Agnieszky Hollandové, kterého se nakonec ujala česká větev HBO. Současná produkce České televize je zhruba tak „hloupá“, jako jsou „hloupí“ zdejší tvůrci.

Jestliže dlouhá léta byla Česká televize uzavřená pevnost, kam byl vpuštěn jen někdo, kde si skupina lidí kryla navzájem záda a vyměňovala si tvůrčí příležitosti a výsledkem byla zamřelá produkce s mentálním otiskem osmdesátých let, dnes už to neplatí.  Zhruba před pěti lety se ČT otevřela prakticky všem zdejším tvůrcům. Dnes pro ni točí mladí i staří, zavedení i nováčci. Tedy Svoboda i Najbrt, Hřebejk i Prušinovský, Řehořek, Pachl, Klusák, Remunda, Vrabelová či Rudolfová. A desítky dalších. Výsledek je… no různý.

Na začátku zmíněná analogie s politikou je výstižná. Také jsme byli dlouhá léta přesvědčeni, že politiku ovládá mafie stran, které mezi sebe nikoho nepustí. A kdyby tam byli jiní, obyčejní lidé… Jenže poslední troje volby vždy nabídly šanci nějakému zbrusu novému uskupení, které dostalo příležitost předvést, jak dělají politiku ti „lepší a nezkorumpovaní“. Ani tenhle výsledek není právě oslnivý a musíme si připustit, že pokud se díváme na současné politiky s pohrdáním, díváme se fakticky do zrcadla.

U televizní tvorby je to stejné. Téměř s jistotou se dá říct, že neexistují utajení tvůrci a nerealizované skvělé scénáře, kterým jen brání v realizaci konzervativní televize. To, co vídáme na obrazovce, je to, co v tuhle chvíli jako společnost zvládneme. Pokud se nám to nezdá, jistě lze za ten nelichotivý obraz Českou televizi potrestat jejím zrušením či snížením veřejnoprávních poplatků.  Jen by bylo dobré si před tím odpovědět na otázku, jestli se opravdu domníváme, že to zlepší úroveň zdejší filmové a televizní produkce. Opět je to otázka podobná té, zda plivnutím na poslance v zrcadle vylepšíme demokracii.




   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer