Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavy

Estetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.
21.11.2019 - Tereza Hadravová

Znělka 23. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kterou natočil jeden z letošních festivalových hostů, kazašský režisér Sergej Dvorcevoj, zachycuje v dlouhém záběru tvář kazašské herečky Samal Esljamové

V časopise Estetika připravujeme k vydání zvláštní číslo věnované estetice Ludwiga Wittgensteina. Profesor Joachim Schulte, jehož jsme požádali o příspěvek, nám zaslal esej, v němž se zabývá interpretací tzv. Engelmannovy poznámky vydané v knize Culture and Value, anglickém překladu výběru textů z Wittgensteinových sešitů.

Poznámka sama je popisem několika situací, kladených do vzájemných kontrastů či analogií, přičemž není zcela zřejmé, co přesně je spojuje a co rozděluje. Já zůstanu pouze u prvního přirovnání.  Poznámku otevírá vzpomínka na rozhovor, který s Wittgensteinem vedl jeho přítel Engelmann: nad zásuvkami plnými vlastních zápisků si Engelmann jednoho večera upřímně posteskl, že jakkoli skvělé mu ve své úplnosti připadají, není možné je publikovat, neboť by je každý editorský zásah poškodil, jakákoli výpustka naprosto znehodnotila. Na to Wittgenstein odvětí, že to je totéž, jako když někoho pozorujeme v jeho každodenních, všedních úkonech, aniž by si byl vědom našeho pohledu. Ta představa, má Wittgenstein za to, je obdobně dech beroucí jako dojem, který v Engelmannovi zanechává pohled na hromady jeho celoživotních zápisků.

Každodennost vidíme tak nějak každý den a obvykle ji moc neprožíváme, což Wittgenstein vzápětí připustí a upřesňuje, že mu jde o určitý druh pohledu na člověka; pohledu, který je „unheimlich und wunderbar“, tísnivý a fantastický zároveň. Pokouší se jej ilustrovat popisem divadelního představení, ve kterém by normální lidé konali běžné úkony – herec by se posadil, zapálil si cigaretu, podrbal by se na noze… Wittgensteinovu odpověď jsem si četla na cestě na festival do Ji.hlavy a přemýšlela, co mohl mít v tomto případě na mysli. Představa, že se někdo na pódiu drbe na noze, mi připadá nejen zcela neúchvatná (i když možná se někdo umí úchvatně i podrbat), ale zároveň by mě nejspíš nepřekvapila ani negativně (neumím si představit, že by mi situace přišla jakkoli tísnivá – snad jen kdyby se drbal opravdu dlouho). Divadelní konvence by mi okamžitě pomohly se s viděným vypořádat, ať už jako s něčím, co je jen předehrou k nějakému jednání (postavy), nebo je skutečně obsahem dramatu, jež dřív nebo později označíme za absurdní a které možná donutí k jednání nás samé (nejspíš tak, že opustíme divadelní sál).

Kdybych byla na Wittgensteinově místě, na Engelmannovu historku bych reagovala jinak. Nejspíš bych si nejprve pomyslela něco o nepříjemně rozbujelém egu svého přítele a možná bych se pokusila obhájit úděl editora, který naopak může pomoci dát tomu chaosu z šuplíků, všem těm nahodilým stopám intelektuálního pinožení, nějaký řád, vytesat z nich Dílo. A v tuhle chvíli zjistím, že snad přece jen začínám rozumět tomu, co Wittgenstein svou replikou myslel. Moje odpověď by totiž podcenila Engelmannův charakter; Wittgenstein jako pravý přítel vyloučil možnost, že by Engelmannovo nadšení z vlastní tvorby bylo známkou ješitnosti. To, co Engelmanna fascinovalo, muselo být něco jiného.

Projekce filmů na letošní Ji.hlavě uváděla znělka, jejíž autor Sergej Dvorcevoj na festivalu obdržel cenu za přínos světové kinematografii. Hlavní představitelka jeho filmů Tulpan a Ajka Samal Esljamova je zde zachycená (údajně) náhodně, na moskevské stanici, když čeká na příjezd metra. Nečekané spojení čehosi tísnivého a úchvatného tentokrát dobře vystihuje mou diváckou zkušenost, pro kterou byl charakteristický dychtivý pohled i znepokojení.  Pokaždé se mi zdálo, že mi totiž něco důležitého uniklo, snad proto, že jsem se vždy nechala zlákat ke slídivému pohledu na unavenou tvář Samal Esljamové. Teprve po několikerém zhlédnutí jsem dokázala rozpoznat jednotlivé fáze znělky: úvodní zastavení protagonistky a vyprázdněnost jejího pohledu, způsob, jakým se vrací zpět do „tohoto světa“, a závěrečný gejzír činorodosti, ve kterém při nástupu předběhne vysokého muže čekajícího před ní a vrhne se proti proudu vystupujících pasažérů do právě zastavené vlakové soupravy.

Když mám nyní po ruce lepší příklad toho, o čem mluví Wittgenstein v Engelmannově poznámce, než je ten divadelní, který on sám uvádí, pomáhá mi to lépe porozumět oné matoucí analogii? V čem přesně může být pohled na herečku „po šichtě“ stejný jako pohled na vlastní poznámky a spisky? Také jich ostatně pár krabic mám a vzbuzují ve mně pouze úzkost. 

Lépe než takto to neumím – vidět samu sebe zvenku a zevnitř zároveň, asi jako (abych obohatila konverzaci Wittgensteina a Engelmanna o další podivné přirovnání) když člověk nepozná na fotografii svou tvář, a dojem neznámého si podrží i ve chvíli, kdy už ví, že vidí sám sebe. To je možná ten pohled, který jsme praktikovali my, kteří jsme s tísní a nadšením pozorovali Samal Esljamovou zachycenou ve chvíli, kdy nebyla přístupna pohledu, ani tomu vlastnímu ne. A snad právě takto spatřil Engelmann svou písemnou pozůstalost – jako by pohled na kompletní, needitované dílo složené ze všech písemných stop, soubor, ve kterém nákupní seznam hraje stejně podstatnou úlohu jako esej nebo architektonický plán, umožňoval zaujmout pozici vnějšího pozorovatele Engelmannova nitra, jeho životního pocitu či základního naladění.

Taková interpretace by u znalců Wittgensteina – obzvlášť u těch, kteří nevěří na „brouky v krabičce“1) – nejspíš neuspěla. Citlivější výklad (a také Engelmannovu poznámku v plném znění) si budete moci přečíst v časopise Estetika na jaře příštího roku. Jen škoda, že v něm Schulte zůstává u onoho (nepřesvědčivého) divadelního příkladu. To proto, že nebyl v Ji.hlavě.


Poznámky:

1) Viz §293 Filosofických zkoumání (v překladu Jiřího Pechara vyšla kniha v nakladatelství Filosofia v roce 1998).





další blogy autora:

Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Od tlachání o filmech k filozofii filmuTereza Hadravová rozjímá nad funkcí filmu ve „výtahových“ konverzacích. Kdy jste se někoho naposledy zeptali, zda viděl ten či onen nový film jenom proto, aby řeč nestála?07.06.2018 - Tereza Hadravová
Pro filozofii jako stvořený Estetička a filozofka Tereza Hadravová vede dialog s pedagogem Jerrym Goodenoughem z University of East Anglia o tom, zda schopnost filozofovat mají kromě filmu i jiná média. 25.01.2018 - Tereza Hadravová
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Film jako filozofický prostorFilozofka Tereza Hadravová si ve svém novém blogu klade otázku, jak film jako prostor může obohatit naše vlastní myšlení o další světnici. 11.05.2017 - Tereza Hadravová
Nebát se milovat filmTereza Hadravová sumarizuje své zážitky z 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Jako jednu z nejkomornějších a přitom nejvýraznějších zkušeností reflektuje setkání s italským filmovým kritikem Gionem A. Nazarrem.24.11.2016 - Tereza Hadravová
Anti-Molyneux: Zrakové vrávorání Michaela MadsenaFilozofka Tereza Hadravová reaguje na nedávnou online retrospektivu dánského režiséra Michaela Madsena. Stejně jako Madsen si klade otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?19.05.2016 - Tereza Hadravová
Filozofie 2.0Čtvrtý kanál rozhlasové verze britské BBC uvedl nový pořad The Global Philosopher, kde profesor z Harvardské univerzity diskutuje s filozofy-amatéry. Tereza Hadravová přináší kritický pohled na první díl celé série.31.03.2016 - Tereza Hadravová
Jak se daří dokumentu v časopise Film-PhilosophyTereza Hadravová se vydává do útrob archivu vědeckého časopisu Film-Philosophy, kde pátrá po textech týkajících se dokumentárního filmu.11.02.2016 - Tereza Hadravová
O důvodech k neudělení cenyPodle Terezy Hadravové se za nevyjasněnou dramaturgií a nepřesvědčivou autorskou výpovědí může skrývat vícevýznamová struktura. Dá se výrok letošní poroty zpochybnit?17.12.2015 - Tereza Hadravová

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer