Pro koho bude Prix Bohemia Radio?

Rozhlasová dokumentaristka Andrea Hanáčková reflektuje rozhlasový festival Prix Bohemia Radio, jenž se poprvé konal v Olomouci letos na začátku října.
10.11.2016 - Andrea Hanáčková

Rozhlasový festival se letos konal po dvaatřicáté (3. až 5. října 2016). Tradičně se na něm setkala fikční a nonfikční auditivní tvorba, tvůrci s posluchači, vkus posluchačů Dvojky, Vltavy, Radiožurnálu i Radia Wave. Přesto si zároveň letošní Prix Bohemia Radio (PBR) odbyla několik premiér. Poprvé se uskutečnila v Olomouci, poprvé se intenzivně propojila s univerzitním prostředím, poprvé zkusila skloubit historické, často honosné architektonické kulisy s nejnovějšími trendy auditivní tvorby. Z těchto setkání vyplývají důležité otázky festivalové identity, předpokládaných cílových skupin a podoby veřejnoprávní služby, již chce rozhlas na své vrcholné akci reprezentovat.

Poděbrady – Praha – Olomouc

Z autopsie znám několik ročníků poděbradských PBR, které se odehrávaly v prostoru poklidného lázeňského města, na ose kolonády, lázeňských domů a hotelových konferenčních místností, divadla, parku, za hojné účasti poděbradských občanů a samozřejmě lázeňských hostů. Přestože se především mladší režiséři, tvůrci i produkční snažili občasný stereotyp festivalu narušit zvukovou performancí, originálním řešením společenských večerů nebo živější debatou mezi tvůrci a festivalovou porotou, stále nad festivalem visel odér nejvznešenější a nejprestižnější re-prezentace Českého rozhlasu jako blahobytného média. Bylo to útulné, lázeňské, maloměstské setkávání.  Prestiži PBR jako mezinárodního festivalu tyhle charakteristiky rozhodně neprospívaly. Když jsem poprvé zasedala v dokumentární porotě tohoto festivalu, objevovaly se tam starší tituly z jiných mezinárodních soutěží, některé již ověnčené cenami, jiné už jinde v diskuzních fórech kritizované, rozhodně však ne novinky nebo nejlepší autorská díla daných žánrů.

Rozhodnutí přestěhovat festival do Prahy na Vinohradskou sice nabídlo možnost pražským rozhlasákům mít festival „doma“, zároveň ale znamenal nivelizaci významu festivalu v mnohosti jiných pražských akcí. Osvěžením v oblasti odborné rozhlasové reflexe byly dvě konference pořádané prof. Vedralem, reprezentativně působilo největší rekonstruované pražské studio i moderace divadla Vosto5. Pražská verze festivalu se ale odehrávala v časech, kdy se vedení Českého rozhlasu potácelo ve vnitřních sporech a posléze působilo ve vztahu ke svému nejreprezentativnějšímu podniku zcela bezradně. Produkce se smrskla do jediné osoby a raději nevzpomínat dobu, kdy jsme si s kolegy na mezinárodní konferenci sháněli desetikoruny na kafe z automatu.

Prix Bohemia Radio, Foto: Khalil Baalbaki

Co všechno hrálo roli při rozhodování, kam festival přesunout, to přesně nevím. Určitě však byla důležitá vstřícnost města a Univerzity Palackého, historický charakter Olomouce a dobrá kondice místního regionálního rozhlasu. Unikátní prostory barokního jezuitského konviktu, kde ve třech patrech sídlí uměnovědné katedry, podkrovní divadlo a hudební sál, sklepní univerzitní komunitní rádio UP AIR, jedinečný parkán a útulné uličky staré Olomouce vytvořily zázemí pro hlavní události třídenního festivalu. Studentský festivalový tým zvládl v rekordně krátkém čase zajistit vše potřebné, studenti následně zaplnili festivalové poslechové místnosti i rozlehlé auditorium při setkání s investigativními novináři. Rekonstruovaná tereziánská Pevnost poznání, v níž sídlí rozsáhlý komplex interaktivních výstav, hostil dětský program. Na své si přišli milovníci hudební alternativy (party radia Wave) i ctitelé nejkultivovanějšího rozhlasového projevu Hany Maciuchové. Ta se noblesním způsobem zhostila role čestné prezidentky festivalu a kromě nutných oficiálních zdravic a rozhovorů pro kamery navštěvovala běžný program a zjevně si poslechové dny velmi užívala. Odborná konference reflektovala tvorbu pro děti především v kontextu veřejnoprávních rozhlasů zemí Visegrádské čtyřky. Mezinárodní poroty rozhlasových her a dokumentu ocenily tři nejlepší díla fikčního a nonfikčního žánru, do síně slávy byly uvedeny ctěné osobnosti. V arcibiskupském paláci, nejhonosnějším prostoru olomoucké diecéze se konal slavnostní večer s bohatým rautem. Panuje obecný pocit, že se „olomoucká Prix“ vydařila, že městu rozhlasový festival sluší a že se všichni těší na příště. Potud bych tedy vystačila s glosou.

Oceněná díla jako pobídky k tvůrčí odvaze

Progresivně se zachovaly obě zmíněné poroty. Ta, která posuzovala fikční tvorbu (Ján Šimko, Dora Viceníková, Tomáš Zielinski, Dušan Kozák a Maďarka Otília Cseicsner), zvolila za vítěze hru Zuzy Ferenczové Problém (Vyskočit z kůže) – skicu ze života patnáctileté dívky, která zoufale hledá řešení v situaci nechtěného těhotenství a i přes projevenou empatii okolí se nakonec uchyluje k sebevraždě. Jakkoli má režijní realizace hry slabá místa, podpořila mezinárodní porota především dramaturgii, téma hry a odvahu zobrazit v rozhlase i takto ostře viděný námět ze života současných teenagerů. Paradoxně tak právě toto rozhodnutí akcentovalo i hlavní téma festivalové konference o rozhlasové tvorbě pro děti a mládež. Dramaturgyně Zuzana Vojtíšková tam hru Problém uváděla jako příklad realizace, jež musela být velmi pracně protlačena rozhlasovým soukolím tradice a nevole pouštět konzervativním posluchačům současná dramata s kontroverzním vyzněním a přítomností sprostých slov. Vojtíšková poukázala na schizofrenní situaci Českého rozhlasu Dvojka, který v sobotním čase od 13 hodin nasazuje programový slot „hra pro celou rodinu“ s ambicí uvádět především současné hry pro mládež, musí však čelit nevoli převažující cílové skupiny Dvojky 60+, která chce slyšet „své“ hry pro mládež, ty, na nichž vyrostla, verneovky a dobrodružné příběhy. Mimořádně poučný byl v tomto ohledu přístup švédské kolegyně, producentky dětských a teenagerských rozhlasových sérií s milionovým rozpočtem (v korunách). Tvrdila, že stížnosti na vulgární mluvu v rozhlase neřeší, je-li využita funkčně, se svými posluchači komunikuje přímo prostřednictví sociálních sítí, zpětné vazby jí dávají vybrané dětské skupiny metodami focus group. Snad tedy právě nejvyšší ocenění této konkrétní hry trochu uvolní sešněrované představy o tom, co má rozhlas nabízet dnešním dětem. Přestane je paternalisticky ochraňovat a nabídne jim typ zážitku, který se přiblíží jejich reálně žitému světu.

Prix Bohemia Radio, Foto: Khalil Baalbaki

Dokumentární porota (Apolena Rychlíková, Ondřej Moravec, Natálie Deáková, Polka Malgorzata Zerwe, Andrea Hanáčková) ocenila tři snímky. Hrdinou prvního jsou stěhováci, bezdomovci, hrabalovští hledači krásy v odpadcích a na veřejných záchodcích (Dominik Mačas: Dobyvatel ztracené krásy). Hrdinou druhého je mladý učitel umírající na rakovinu (Jan Hanák: Diptych. Život za život). Oceněny tak byly dokumenty, které otevírají sociální tematiku a téma smrti. Především druhé jmenované je z rozhlasu vytěsňováno stejně jako ze společnosti, jistěže nenápadně a nepřiznaně, se sdělením „off record“, že pořady o smrti snižují poslechovost a že je posluchači nechtějí. Porota se tak svým rozhodnutím postavila za pořad, který kultivovanou formou představuje poslední věci člověka, jak si je pro sebe připravil umírající Zdeněk a s plným vědomím je předal prostřednictvím rozhlasového dokumentaristy dál. Podpořila tak zároveň dramaturgickou odvahu neustupovat posluchačské nelibosti a nastolovat ve veřejnoprávním médiu i témata nepopulární, společností odmítaná, tím víc však potřebná reflexe. Třetí oceněný snímek Daniela Moravce Čechy Čechům – Bez nenávisti zkoumá kořeny společenské nenávisti napřené na podzim roku 2015 proti uprchlíkům a přesměrované tak na chvíli z Romů, Židů, homosexuálů, případně intelektuálů, sluníčkářů, havloidů a pražské kavárny. I v tomto případě vedle nesporných dokumentárních kvalit ocenila porota především téma, načasování dokumentu, jeho společenskou aktuálnost a potřebnost.

Obě poroty tedy přitakaly odvaze tvůrců k experimentu a k akcentování specifik auditivního média, které působí na emoce vnímatele jen prostřednictvím sluchového vjemu. Takovou zprávu by mělo vnímat nejen festivalové publikum, ale především samotný rozhlas, jeho vedení, vedoucí tvůrčích skupin, obhájci současných trendů tvorby. Právě oni by si měli klást otázky, jak vlastně chtějí být rozhlas a jeho festival vnímáni. Ptát se, jak mezinárodní soutěž a doprovodný program festivalu odráží současnou kondici veřejnoprávního média a jeho vizi o postavení auditivní tvorby a vysílání v kontextu ostatních médií. Zjišťovat, nakolik rozhlas flexibilně reaguje na možnost prostřednictvím festivalu zviditelnit svoji pokročilost v technologiích, svoji připravenost v práci na sociálních sítích, svoji schopnost komunikovat skrze festivalové dění úspěchy a progresivní trendy rozhlasové tvorby.

Prix Bohemia Radio, Foto: Khalil Baalbaki

Prix Bohemia Radio má potenciál stát se moderním dynamickým festivalem, když se začne chovat civilně, přátelsky a pružně. To už se letos v části programu podařilo, i když třeba závěrečný večer pořád působí jako variace dopoledního vysílání pro ženy, sbírka klišé a duchaprázdných projevů (čest výjimkám). Jako zásadní se mi jeví to, aby festival přijali za svůj lidé zevnitř Českého rozhlasu. Aby ho měli rádi, těšili se na něj a byli na něj hrdí. Aby tam pro každou z rozhlasových profesí bylo místo. Když Prix Bohemia Radio představí mezinárodnímu společenství jednou za dva roky to nejlepší ze své tvorby a propojí podobu festivalu s proklamací jasné vize veřejnoprávního rozhlasu jednadvacátého století, mladá studentská Olomouc a potažmo i ostatní veřejnost tento vzkaz radostně přijme.





další blogy autora:

České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml