Příliv a odliv DokuVlny na Radiu Wave

Rozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.
15.03.2018 - Andrea Hanáčková

Když se před rokem ozvala na Radiu Wave poprvé znělka nového cyklu DokuVlna, jásali jsme: Hurá! Budeme mít pravý dokumentární podcast! Jako britský The Documentary Life, australský Earshot, španělské Radio Ambulante nebo americký This American Life. Když se poprvé ozvali od mikrofonu Brit Jensen a Jiří Slavičínský, ještě to neznělo, jako když své podcasty uvádí Thom Powers ze slavné stránky Pure Non Fiction. Ale rozhodně šlo o osobité pojetí žánru podcast. Jak to s DokuVlnou vypadá po roce?

Témata a technologie

Ambice DokuVlny byla zřejmá a jasně deklarovaná: nacházet témata a situace atraktivní pro mladé posluchače – cílovou skupinu Radia Wave. Zkoumat problémy současné společnosti, nahlížet je optikou domácího prostředí i zahraničí. Zvýraznit vizuální potenciál zvuku a nabídnout netradiční úhel pohledu. Bylo zřejmé, že dramaturgie doširoka otevře dveře debutantům, všem, kteří si chtějí dokument jako žánr teprve osahat. 

Ve více než polovině případů opravdu jde o dokumentaristické debuty, do cyklu přispěli studenti FAMU, novináři i filmaři, kteří auditivní médium teprve poznávají, posluchačsky i autorsky. Zkušená dramaturgie je vede spolehlivě k výsostně autorským výpovědím s výraznou reportérskou narací. Vypráví se hodně skrze situace, zásadní roli hraje vždy precizně zvládnutá zvuková stopa (kromě Jiřího Slavičínského se na dokumentech často podílí třeba Roman Špála nebo Dominik Budil).

Jednoduchá tematická analýza odvysílaných pořadů ukazuje, že z původního záměru tvůrci neuhnuli ani o píď. V podcastu za sebou najdete dokument o jídelně pro lidi bez domova, o homosexuálním páru a nepovolených bohoslužbách pro LGBTQ komunitu, o hledání harmonie v životě s přírodou. Různými způsoby jsou tematizována psychická onemocnění, stáří a umírání, dobrovolná smrt. Třikrát se DokuVlna podívala na život v okolních postkomunistických zemích – sociální dno reprezentuje manželský pár na polských veřejných záchodcích, mladý reportér veze humanitární pomoc do válkou devastované Ukrajiny, rumunská hudební redaktorka nabízí typizovanou story ze zemí, kde v devadesátkách vládla nevídaná svoboda a nikdo přesně nevěděl, jak s ní naložit. Jeden dokument se netradičně dívá na dědictví komunistické minulosti v Čechách, další nabízí pohled na hlasový workshop, nechybí odlehčené téma cestování, posluchači se mohou vypravit na Filipíny za malou okatou opicí nártounem.

Filmařka a dokumentaristka Eva Lammelová a její buldoček | foto: Barbora Linková

Tematicky se tedy DokuVlna určitě vyhraňuje vůči investigativnímu rozhlasovému Dokumentu Plus (Český rozhlas Plus), je výrazně liberálnější a ve stopáži flexibilnější než cyklus Dobrá vůle (Český rozhlas Dvojka), zásadně si zakládá na autenticitě zvuku a reportérských postupech na rozdíl třeba od Radiodokumentu Vltavy. Výběrem témat a respondentů je tak paradoxně nejblíže Dokumentu Dvojky, což je nečekané vzhledem ke zcela odlišné cílové skupině: zatímco Radio Wave se jednoznačně profiluje jako stanice pro mladé posluchače, Dvojka s ambicí „rodinné stanice“ vysílá ve většině svého času pro věkovou skupinu 60+.  Důležitější než téma je tedy pro DokuVlnu jiná věc – totiž forma podcastu a předpokládaná skupina technologicky zdatných uživatelů, kteří si dokument spíše než ve vysílání poslechnou on demand nebo přímo z některého zdroje podcastového poslechu (mobil, PC, tablet). Navíc stopáž jednotlivých dílů se pohybuje od osmi do pětadvaceti minut, je tedy velmi vstřícná vůči mladým posluchačům. 

Situace, kdy lidé dělají něco úplně poprvé.

Leitmotiv historicky prvního vysílání DokuVlny (únor 2017) se nesl právě ve znamení nových začátků. Pro většinu autorů se NĚCO v rámci zkoumaného dokumentárního podcastu skutečně odehrálo poprvé. Magdaléna Trusinová zaznamenala první pražskou jídelnu otevřenou ženami bez domova. Lumír Košař natočil svůj první rozhlasový dokument o homosexuálním Asiatovi, který se seznamuje přes Grindr. Filmařka Eva Lammelová poprvé mluvila veřejně o své diagnóze panická porucha a díky mikrofonu se také poprvé zeptala rodičů na některé detaily svého dospívání. 

Silná dramaturgie cyklu se pozná mimo jiné i podle odvahy nechat dokument do značné míry v syrové podobě, nepřikrašlovat ho, nevylepšovat. Dobře to vidíme na autorské práci Silvie Čechové Pan Koláček z cukrárny. Sedmdesátiletý respondent Koláček je komunista a mladou studentku tento jednoduchý fakt zaujme jako téma k hovoru. Přestože není schopna relevantní oponentury a působí vůči zkušenému marxistickému ideologovi dosti bezradně, cílovou skupinu zřejmě upoutá způsob myšlení, s nímž už se v mainstreamovém prostoru (naštěstí) dnes nesetkáváme. DokuVlna se do role zprostředkovatele životního postoje postavila během uplynulého roku opakovaně. Někdy dokumentarista přiměje vytrvalým dotazováním a trpělivým nasloucháním svého sociálního herce k hluboké sebereflexi, jako se to podařilo Brit Jensen v portrétu dánského designéra, kterému se úplně nezdařil životní restart v maringotce uprostřed Českomoravské vrchoviny. Jindy zůstává autor v pozadí natolik, že se jako posluchači i pozorovatelé dostáváme přímo dovnitř zobrazených situací.

Kontroverzní Berka, který se rozhodl zemřít

Takové řešení však někdy vede až k totální absenci autorského postoje, jako se to stalo u kontroverzního dokumentu Berka se rozhodl zemřít. Výchozí situace je od počátku zřejmá – chovatel ovcí na Facebooku oznámil, že plánuje ukončit svůj život. Autorka Martina Pouchlá a jeden z Berkových přátel se rozhodnou zjistit příčinu výjimečného rozhodnutí. Berka však po celou dobu působí, jako by už rozprávěl z druhého břehu. Nevzrušivě zabíjí ovci, připravuje jídlo, odmítá přijmout empatii, objetí, přímým odpovědím na otázky se vyhýbá. Dění kolem Berky tak působí chladně, intelektuálně odtažitě, přestože se jeho přítel zmítá v emocích a neví, zda má reagovat pláčem nebo fackou. Stručné autorské závěrečné slovo sděluje, že Berka svůj úmysl skutečně naplnil a ze světa odešel. Pouhá observace však v tomto případě znamená spoluúčastnit se pasivním pozorováním téměř návodného jednání, které vyvolává naléhavé otázky vůči jednajícímu respondentovi. Autorka je však nepoloží, nechá nás s tíživým sdělením, jehož předmětem není akademická rozprava o právu na sebevraždu, ale reálný člověk. Jeho neemotivní cestu ke smrti autorka zaznamenala, aniž nabídla alespoň základní milníky hodnot, jimiž se v příběhu sama orientovala.

Oslava sedmdesátých pátých narozenin pana Koláčka | foto: Silvie Čechová

Síla moderace

Na příkladu eticky hraničního dokumentu o Berkovi je zřejmá největší bolest DokuVlny. Velmi by pomohlo, kdyby po odeznění příběhu mohl být odvysílán rozhovor s autorkou tak, jak to ostatně DokuVlna původně avizovala. 

Původní dramaturgický záměr se totiž intenzivně blížil zahraničním podcastům, kde v nejlepších titulech hostí konkrétní producent nebo moderátor aktuální dokumenty a jejich autory. Často bývají hostitelé dva. Brit Jensen a Jiří Slavičínský přesně takto měli v úmyslu živou moderací doprovodit autorské dokumenty, chtěli o nich mezi sebou i s posluchači diskutovat, chtěli být nedílnou součástí živého přemýšlení o rozhlasovém dokumentu. Tento záměr byl však hned po prvním díle vedením stanice zpochybněn, v okleštěné podobě se objevil ještě při druhém a třetím pokračování a poté zanikl úplně. Moderátoři Brit a Jiří určitě nejsou prototypy akčních spíkrů. V Čechách žijící Dánka Brit Jensen netrefí vždycky správný český tvar slovesa, Jiří při moderaci naplňuje spíše představu plachého introverta. No a co? Na nekorektní angličtinu je zvyklý každý, kdo si sem tam pustí BBC, etalon rozhlasové dokumentaristiky. V českém rigidním prostředí by nám jen prospělo, kdyby z rádia zněla cizinecká čeština, na níž můžeme ocenit především úsilí mluvčího o co nejpřesnější vyjádření myšlenky. Oba dramaturgové jsou totiž především velmi kompetentní o dokumentech přemýšlet. Když jsem po prvním vysílání DokuVlny zadala svým studentům písemný feedback, byla to právě neformální, uvolněná, dialogická moderace, která je bavila, zaujala a udržela při poslechu.

Namísto podpory a prostoru, který měli moderátoři dostat k růstu a zdokonalování daného formátu, byl však jejich záměr zastaven. Autorské dokumenty tak nyní ohlašují libovolní hlasatelé Radia Wave, pro něž jde o zaměnitelnou položku v programové skladbě. Není tedy divu, že k prezentovaným dílům nemají žádný vztah, že nedokážou unikátní příběhy prodat jako významnou programovou investici.

Dobrodruh Torben si v maringotce plnil svůj celoživotní sen – žít prostě a v přírodě | foto: Brit Jensen

Promarněná šance

DokuVlna se také za celou dobu existence nedočkala relevantní promo kampaně, pár videopříspěvků na Facebooku neodpovídá očekávání, které na začátku DokuVlna vzbuzovala. Až nad tím zůstává rozum stát – ve srovnání s masivní podporou, jaká se dostala „prvnímu českému podcastu Zhasni“, produkovanému kreativním HUBem Českého rozhlasu ve spolupráci s Radiem Wave, je až nepochopitelné, proč dokumentární podcasty DokuVlny až fatálně nevyužily talent a velkou erudici dvojice zkušených dokumentaristů. Připomeňme jen, že Brit Jensen má za sebou dlouholetou mezinárodní dokumentaristickou zkušenost, řadu evropských mediálních projektů a pořady v dánštině a angličtině. Jiří Slavičínský absolvoval mezinárodní školu rozhlasového featuru a dvouletý koučink v Kanadě u skvělého Chrise Brookse v Battery Radio. Jeho featury dodnes visí na stránkách CBC Canada a vysílají je třeba Irové. Napadlo mě hned na začátku, proč vlastně spolu Brit a Jiří nemluví prostě anglicky a proč Radio Wave tímto způsobem nezkusí překročit české hranice a nabídnout svůj erbovní dokumentární podcast zahraničnímu publiku. Stačilo by pak české dokumenty anglicky otitulkovat a proniknout tak celkem snadno na evropský podcastový trh. 

Z celé DokuVlny a jejího ambiciózního nástupu tak zůstala řádka kvalitních dokumentů, které si zakládají na vynikajícím zvuku, rozmanitém způsobu vyprávění a objevování nových talentů. Na možná pochybení má nový cyklus právo. Žádné z nich nebylo takové, aby zpochybnilo samotnou existenci tohoto podcastu. Z dálky viděno, bez detailní znalosti vnitřních mechanismů Radia Wave, působí ovšem celé to roční úsilí dosti marnotratně. Jako by si sama stanice po celý rok ujasňovala, oč vlastně novou řadou podcastů usiluje.





další blogy autora:

Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Posmutnělá konference v unaveném PolskuAndrea Hanáčková přináší reflexi z akce Radio Research Conference 2017, která se konala v polském městě Lublin. Kromě nových pohledů na radiotvorbu předkládá také důležité svědectví o mediální situaci v Polsku.08.02.2018 - Andrea Hanáčková
Drzá investigace Ivana StudenéhoAndrea Hanáčková rozebírá dílo rozhlasového dokumentaristy Ivana Studeného29.06.2017 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová