Příliv a odliv DokuVlny na Radiu Wave

Rozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.
15.03.2018 - Andrea Hanáčková

Když se před rokem ozvala na Radiu Wave poprvé znělka nového cyklu DokuVlna, jásali jsme: Hurá! Budeme mít pravý dokumentární podcast! Jako britský The Documentary Life, australský Earshot, španělské Radio Ambulante nebo americký This American Life. Když se poprvé ozvali od mikrofonu Brit Jensen a Jiří Slavičínský, ještě to neznělo, jako když své podcasty uvádí Thom Powers ze slavné stránky Pure Non Fiction. Ale rozhodně šlo o osobité pojetí žánru podcast. Jak to s DokuVlnou vypadá po roce?

Témata a technologie

Ambice DokuVlny byla zřejmá a jasně deklarovaná: nacházet témata a situace atraktivní pro mladé posluchače – cílovou skupinu Radia Wave. Zkoumat problémy současné společnosti, nahlížet je optikou domácího prostředí i zahraničí. Zvýraznit vizuální potenciál zvuku a nabídnout netradiční úhel pohledu. Bylo zřejmé, že dramaturgie doširoka otevře dveře debutantům, všem, kteří si chtějí dokument jako žánr teprve osahat. 

Ve více než polovině případů opravdu jde o dokumentaristické debuty, do cyklu přispěli studenti FAMU, novináři i filmaři, kteří auditivní médium teprve poznávají, posluchačsky i autorsky. Zkušená dramaturgie je vede spolehlivě k výsostně autorským výpovědím s výraznou reportérskou narací. Vypráví se hodně skrze situace, zásadní roli hraje vždy precizně zvládnutá zvuková stopa (kromě Jiřího Slavičínského se na dokumentech často podílí třeba Roman Špála nebo Dominik Budil).

Jednoduchá tematická analýza odvysílaných pořadů ukazuje, že z původního záměru tvůrci neuhnuli ani o píď. V podcastu za sebou najdete dokument o jídelně pro lidi bez domova, o homosexuálním páru a nepovolených bohoslužbách pro LGBTQ komunitu, o hledání harmonie v životě s přírodou. Různými způsoby jsou tematizována psychická onemocnění, stáří a umírání, dobrovolná smrt. Třikrát se DokuVlna podívala na život v okolních postkomunistických zemích – sociální dno reprezentuje manželský pár na polských veřejných záchodcích, mladý reportér veze humanitární pomoc do válkou devastované Ukrajiny, rumunská hudební redaktorka nabízí typizovanou story ze zemí, kde v devadesátkách vládla nevídaná svoboda a nikdo přesně nevěděl, jak s ní naložit. Jeden dokument se netradičně dívá na dědictví komunistické minulosti v Čechách, další nabízí pohled na hlasový workshop, nechybí odlehčené téma cestování, posluchači se mohou vypravit na Filipíny za malou okatou opicí nártounem.

Filmařka a dokumentaristka Eva Lammelová a její buldoček | foto: Barbora Linková

Tematicky se tedy DokuVlna určitě vyhraňuje vůči investigativnímu rozhlasovému Dokumentu Plus (Český rozhlas Plus), je výrazně liberálnější a ve stopáži flexibilnější než cyklus Dobrá vůle (Český rozhlas Dvojka), zásadně si zakládá na autenticitě zvuku a reportérských postupech na rozdíl třeba od Radiodokumentu Vltavy. Výběrem témat a respondentů je tak paradoxně nejblíže Dokumentu Dvojky, což je nečekané vzhledem ke zcela odlišné cílové skupině: zatímco Radio Wave se jednoznačně profiluje jako stanice pro mladé posluchače, Dvojka s ambicí „rodinné stanice“ vysílá ve většině svého času pro věkovou skupinu 60+.  Důležitější než téma je tedy pro DokuVlnu jiná věc – totiž forma podcastu a předpokládaná skupina technologicky zdatných uživatelů, kteří si dokument spíše než ve vysílání poslechnou on demand nebo přímo z některého zdroje podcastového poslechu (mobil, PC, tablet). Navíc stopáž jednotlivých dílů se pohybuje od osmi do pětadvaceti minut, je tedy velmi vstřícná vůči mladým posluchačům. 

Situace, kdy lidé dělají něco úplně poprvé.

Leitmotiv historicky prvního vysílání DokuVlny (únor 2017) se nesl právě ve znamení nových začátků. Pro většinu autorů se NĚCO v rámci zkoumaného dokumentárního podcastu skutečně odehrálo poprvé. Magdaléna Trusinová zaznamenala první pražskou jídelnu otevřenou ženami bez domova. Lumír Košař natočil svůj první rozhlasový dokument o homosexuálním Asiatovi, který se seznamuje přes Grindr. Filmařka Eva Lammelová poprvé mluvila veřejně o své diagnóze panická porucha a díky mikrofonu se také poprvé zeptala rodičů na některé detaily svého dospívání. 

Silná dramaturgie cyklu se pozná mimo jiné i podle odvahy nechat dokument do značné míry v syrové podobě, nepřikrašlovat ho, nevylepšovat. Dobře to vidíme na autorské práci Silvie Čechové Pan Koláček z cukrárny. Sedmdesátiletý respondent Koláček je komunista a mladou studentku tento jednoduchý fakt zaujme jako téma k hovoru. Přestože není schopna relevantní oponentury a působí vůči zkušenému marxistickému ideologovi dosti bezradně, cílovou skupinu zřejmě upoutá způsob myšlení, s nímž už se v mainstreamovém prostoru (naštěstí) dnes nesetkáváme. DokuVlna se do role zprostředkovatele životního postoje postavila během uplynulého roku opakovaně. Někdy dokumentarista přiměje vytrvalým dotazováním a trpělivým nasloucháním svého sociálního herce k hluboké sebereflexi, jako se to podařilo Brit Jensen v portrétu dánského designéra, kterému se úplně nezdařil životní restart v maringotce uprostřed Českomoravské vrchoviny. Jindy zůstává autor v pozadí natolik, že se jako posluchači i pozorovatelé dostáváme přímo dovnitř zobrazených situací.

Kontroverzní Berka, který se rozhodl zemřít

Takové řešení však někdy vede až k totální absenci autorského postoje, jako se to stalo u kontroverzního dokumentu Berka se rozhodl zemřít. Výchozí situace je od počátku zřejmá – chovatel ovcí na Facebooku oznámil, že plánuje ukončit svůj život. Autorka Martina Pouchlá a jeden z Berkových přátel se rozhodnou zjistit příčinu výjimečného rozhodnutí. Berka však po celou dobu působí, jako by už rozprávěl z druhého břehu. Nevzrušivě zabíjí ovci, připravuje jídlo, odmítá přijmout empatii, objetí, přímým odpovědím na otázky se vyhýbá. Dění kolem Berky tak působí chladně, intelektuálně odtažitě, přestože se jeho přítel zmítá v emocích a neví, zda má reagovat pláčem nebo fackou. Stručné autorské závěrečné slovo sděluje, že Berka svůj úmysl skutečně naplnil a ze světa odešel. Pouhá observace však v tomto případě znamená spoluúčastnit se pasivním pozorováním téměř návodného jednání, které vyvolává naléhavé otázky vůči jednajícímu respondentovi. Autorka je však nepoloží, nechá nás s tíživým sdělením, jehož předmětem není akademická rozprava o právu na sebevraždu, ale reálný člověk. Jeho neemotivní cestu ke smrti autorka zaznamenala, aniž nabídla alespoň základní milníky hodnot, jimiž se v příběhu sama orientovala.

Oslava sedmdesátých pátých narozenin pana Koláčka | foto: Silvie Čechová

Síla moderace

Na příkladu eticky hraničního dokumentu o Berkovi je zřejmá největší bolest DokuVlny. Velmi by pomohlo, kdyby po odeznění příběhu mohl být odvysílán rozhovor s autorkou tak, jak to ostatně DokuVlna původně avizovala. 

Původní dramaturgický záměr se totiž intenzivně blížil zahraničním podcastům, kde v nejlepších titulech hostí konkrétní producent nebo moderátor aktuální dokumenty a jejich autory. Často bývají hostitelé dva. Brit Jensen a Jiří Slavičínský přesně takto měli v úmyslu živou moderací doprovodit autorské dokumenty, chtěli o nich mezi sebou i s posluchači diskutovat, chtěli být nedílnou součástí živého přemýšlení o rozhlasovém dokumentu. Tento záměr byl však hned po prvním díle vedením stanice zpochybněn, v okleštěné podobě se objevil ještě při druhém a třetím pokračování a poté zanikl úplně. Moderátoři Brit a Jiří určitě nejsou prototypy akčních spíkrů. V Čechách žijící Dánka Brit Jensen netrefí vždycky správný český tvar slovesa, Jiří při moderaci naplňuje spíše představu plachého introverta. No a co? Na nekorektní angličtinu je zvyklý každý, kdo si sem tam pustí BBC, etalon rozhlasové dokumentaristiky. V českém rigidním prostředí by nám jen prospělo, kdyby z rádia zněla cizinecká čeština, na níž můžeme ocenit především úsilí mluvčího o co nejpřesnější vyjádření myšlenky. Oba dramaturgové jsou totiž především velmi kompetentní o dokumentech přemýšlet. Když jsem po prvním vysílání DokuVlny zadala svým studentům písemný feedback, byla to právě neformální, uvolněná, dialogická moderace, která je bavila, zaujala a udržela při poslechu.

Namísto podpory a prostoru, který měli moderátoři dostat k růstu a zdokonalování daného formátu, byl však jejich záměr zastaven. Autorské dokumenty tak nyní ohlašují libovolní hlasatelé Radia Wave, pro něž jde o zaměnitelnou položku v programové skladbě. Není tedy divu, že k prezentovaným dílům nemají žádný vztah, že nedokážou unikátní příběhy prodat jako významnou programovou investici.

Dobrodruh Torben si v maringotce plnil svůj celoživotní sen – žít prostě a v přírodě | foto: Brit Jensen

Promarněná šance

DokuVlna se také za celou dobu existence nedočkala relevantní promo kampaně, pár videopříspěvků na Facebooku neodpovídá očekávání, které na začátku DokuVlna vzbuzovala. Až nad tím zůstává rozum stát – ve srovnání s masivní podporou, jaká se dostala „prvnímu českému podcastu Zhasni“, produkovanému kreativním HUBem Českého rozhlasu ve spolupráci s Radiem Wave, je až nepochopitelné, proč dokumentární podcasty DokuVlny až fatálně nevyužily talent a velkou erudici dvojice zkušených dokumentaristů. Připomeňme jen, že Brit Jensen má za sebou dlouholetou mezinárodní dokumentaristickou zkušenost, řadu evropských mediálních projektů a pořady v dánštině a angličtině. Jiří Slavičínský absolvoval mezinárodní školu rozhlasového featuru a dvouletý koučink v Kanadě u skvělého Chrise Brookse v Battery Radio. Jeho featury dodnes visí na stránkách CBC Canada a vysílají je třeba Irové. Napadlo mě hned na začátku, proč vlastně spolu Brit a Jiří nemluví prostě anglicky a proč Radio Wave tímto způsobem nezkusí překročit české hranice a nabídnout svůj erbovní dokumentární podcast zahraničnímu publiku. Stačilo by pak české dokumenty anglicky otitulkovat a proniknout tak celkem snadno na evropský podcastový trh. 

Z celé DokuVlny a jejího ambiciózního nástupu tak zůstala řádka kvalitních dokumentů, které si zakládají na vynikajícím zvuku, rozmanitém způsobu vyprávění a objevování nových talentů. Na možná pochybení má nový cyklus právo. Žádné z nich nebylo takové, aby zpochybnilo samotnou existenci tohoto podcastu. Z dálky viděno, bez detailní znalosti vnitřních mechanismů Radia Wave, působí ovšem celé to roční úsilí dosti marnotratně. Jako by si sama stanice po celý rok ujasňovala, oč vlastně novou řadou podcastů usiluje.





další blogy autora:

Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Posmutnělá konference v unaveném PolskuAndrea Hanáčková přináší reflexi z akce Radio Research Conference 2017, která se konala v polském městě Lublin. Kromě nových pohledů na radiotvorbu předkládá také důležité svědectví o mediální situaci v Polsku.08.02.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka