Poznámky na okrajích knih

Čtení a zpracování non-fikčního textu probíhá nezřídka odlišně od čtení beletrie – text je více „používán“, poznámkován, čtenářka si z něj vybírá klíčové myšlenky, závěry a argumenty, k některým jeho částem se vrací, z textu dále cituje. Podtržení, vlnovky, vykřičníky i poznámky v zapůjčené knize mění její význam, a to i pokud tyto poznámky udělal člověk před pár lety sám.
20.08.2020 - Andrea Slováková

Někdo považuje čmárání do tištěných knih za barbarství, takže o to víc překvapí, že v digitálních knihách, kde poznámky nikoho nebolí, bývá tato praxe velmi omezená. Digitální média posouvají možnosti vzájemné komunikace, ale poznámkování ve čtečkách e-knih je u běžných platforem primitivní — často začíná a končí podtržením. Udělat poznámku je jednodušší, ale tato kvalita je omezená představivostí tvůrců softwaru té které čtečky. V rámci výzkumu čtenářských návyků, který prováděl tým Michala Lorenze z katedry informačních studií a knihovnictví Masarykovy univerzity v rámci výzkumného projektu společně s nakladatelstvím Nová beseda, z jehož perspektivy tento blog píšeme, jsme objevili čtenáře, kteří se naučili až díky čtečkám docenit, že do knih mohou psát a kreslit, jak se jim zamane.

I z vlastní zkušenosti práce s odbornými texty jsme při vytváření projektu, který byl zaměřený na tvoření nového formátu interaktivní knihy next book, jsme věděli, že je potřeba znovu ohledat možnosti a najít vstřícnější možnosti práce s elektronickými knihami — třeba i v inspiraci ideály formulovanými v 90. letech, kdy byla očekávání od internetových technologií výrazně větší, než to, s čím se spokojíme dnes. Nakladatelství Nová beseda proto strávilo téměř dva roky pracemi na platformě next-book, aby společně s tímto formátem vyvinulo plnohodnotné anotování v digitálních knihách. Next-book je platforma pro publikování knih přímo na webu a je postavená podobně jako web samotný — stanovuje základní pravidla a nechává vydavatele, aby je využili dle svých potřeb. Můžete se podívat na příklad webové knihy přímo na webu Nové besedy.

Co by chtěli?

Co teda čtenářům podle výsledků výzkumu čtenářských návyků chybí? Jde o dvě široké oblasti — jednak samotné poznámkování a pak to, co s nimi můžou dělat později. Zkoumali jsme, proč a jak lidé anotují – jak čtou, o čem přitom přemýšlejí, jaké druhy výpisků a poznámek si dělají, k jaké části textu se vztahují a podobně. Kromě zvýrazňování totiž čtenářky text klasifikují, strukturují, vizualizují si různá propojení, sledují opakující se motivy, dohledávají související zdroje a podobně. V druhé řadě pak mohou poznámky analyzovat, dělat shrnutí, zpětně je dohledávat po delší době, chtít je sdílet s ostatními, zveřejňovat, atp.
 


 

Tyto potřeby jsou nejvíce rozvinuté u odborníků, kteří s textem pracují komplexním způsobem, ale v menší míře jej ocení víceméně každý čtenář a čtenářka, už jen kvůli tomu, že to může být snadnější. U papírové knihy nemusí mít čtenář po ruce zvýrazňovač, zatímco u té digitální může být „přibalený“ vždy — stačí napsat potřebný programový kód.

V každé z oblastí existuje úzus umožněný a omezený papírovou formou knih, ale v digitálním prostředí zatím došlo spíše jen k napodobení některých prvků, spíše než aby nové médium rozvíjelo nová řešení v odpovědi na potřeby čtenářů. Možná jste si podtrhli text v Kindle, možná znáte správce citací Zotero či Mendeley, vyexportovali jste si informace do textového souboru, a nebo jste se setkali se sdílením citací na sociální síti, ať už na Facebooku, Twitteru nebo na specializované síti Goodreads, kterou provozuje Amazon.

Anotování a webové knihy

Anotování webových stránek je v praxi překvapivě slabé. Prvotní návrh webového prohlížeče počítal s možností, že čtenářky budou moci obsah upravovat přímo — jednoduše zapnou editační mód. S narůstající komplexitou stránek to ale přestalo být možné a prohlížeče už upravování neumožňovaly. Až o deset let později, ve druhé třetině nultých let, začala éra „uživatelského obsahu“, tedy obsahu od lidí, kteří nepracují s kódem — a vznikly blogy, dnes již spíš neslavně známé diskuse pod články, sociální sítě, a aplikace pro kancelářskou práci, jako je třeba sada Google Suite (Dokumenty, Tabulky atp.).
 


 

Google dokumenty umožňují anotování, ale pouze uvnitř editačního softwaru. Existují služby, které se snaží umožnit anotování jakékoli webové stránky. Asi nejpopulárnější taková služba je Genius.com, která však způsobila před lety skandál, protože jejich nástroj pro anotování obsahoval zásadní bezpečností problémy — nešlo však o chyby, právě naopak: aby anotování fungovalo, bylo nutné udělat „kompromisy“, které pak vedly k zaslouženému zkompromitování celé myšlenky. (Existují i další, akademičtější projekty s podobným cílem, např. dokie.li.)

Koncept webové knihy je velmi jednoduchý, ale zároveň silný: navrhněme webovou stránku s textem knihy tak, aby se dobře četla. V komunitě webových tvůrců se říká, že čtenáři na webu nečtou, ale pouze text skenují — to dává smysl, pokud si chcete koupit nový papiňák a brodíte se marketingovými popisky, anebo když chcete rychle projet zpravodajský portál — webové prohlížeče jsou na takové chování připravené. U knihy je naopak potřeba soustředěné čtení, takže je nutné přidat různé funkcionality — ať už jde o „stránkování“, zobrazení obsahu, nebo možnost zvýrazňování a dělání poznámek. Otázkou je, zda je možné webový prohlížeč zkrotit do té míry, že to celé začne dávat smysl – odpověď výzkumného týmu tady byla kladná.

Anotační funkcionalita je v případě next-booku obsažená přímo v knize, a tedy je možné ji rozvíjet, přizpůsobovat (a případně deaktivovat, pokud čtenář používá jiné řešení). Je dobrou ukázkou základní premisy webu jako takového: cílem není nabídnout „krabicové řešení“, ale sadu standardů, které usnadní základní věci, ale umožní je dále rozšiřovat a upravovat — a časem i promítat tento posun zpět do standardů. Vzpomeňte, jak vypadaly webové stránky před deseti lety — z velké části za ten posun může to, že výrobci prohlížečů reagují na potřeby tvůrců jednotlivých webových stránek a ti zase reagují na potřeby čtenářů. Přenesení publikování knih na web tak může otevřít nový rozvoj digitálního čtenářství — neomezený dnešními uzavřenými platformami pro elektronické čtení.
 

Do budoucna

Na základě poznatků z výzkumu se snažíme navrhovat základní stavební kameny systému, který umožní komplexní řešení, která dnes možná ani neumíme dohlédnout. Ať už půjde o nové metody práce s textem, porozumění čtenému, anebo o efektivnější učení a spolupráci ve skupině.

Příkladem takové knihy je Nejlepší plagiát, učebnice analytických metod zkoumání textu, kterými můžete odhalit mimo jiné jeho autorství. Tato webová kniha vznikla v rámci stejného projektu ve spolupráci s lingvisty z Univerzity Palackého a rozvíjí čtenářskou zkušenost pomocí současného zobrazení tří rovin textu: průvodního učebnicového textu, metodologických poznámek a analyzovaných zdrojů, u nichž jsou rovnou zobrazeny různé analytické hodnoty. Jde o experiment – klíčové však také je, že při použití platformy next book jej lze uskutečnit s minimálními náklady a velmi širokým obecenstvem (např. ve srovnání s tvorbou aplikace pro konkrétní operační systém nebo typ zařízení).

Naše očekávání od next booků je tedy dvojí — nejprve usnadní přístup k již existujícím textům v kvalitní podobě, a v dlouhodobém výhledu umožní další rozvoj digitálního čtenářství, které kvůli relativně konzervativní podobě stávajících e-knih nyní spíše ustupuje jiným typům digitálního obsahu.
 

Kolektiv autorů nakladatelství Nová beseda





další blogy autora:

Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Posedlost prostoremAndrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. 20.06.2019 - Andrea Slováková
Poznámky z Letní filozofické školy 2017Andrea Slováková přináší poznámky z Letní filozofické školy. Napříč mnoha obory od matematiky přes psychiatrii až po politologii se rozprostíralo téma přetržitosti a kontinuity.20.07.2017 - Andrea Slováková
První český originální radio podcastAndrea Slováková reflektuje podcastovou novinku Radia Wave, devítidílnou sérii Zhasni!, jež byla představena na festivalu Prix Bohemia Radio jako vůbec první podcast Českého rozhlasu.20.04.2017 - Andrea Slováková
Dokumentární přemýšlení ve zvukových kompozicíchDramaturgyně ji.hlavské sekce experimentálních filmů ve svém dalším blogu reflektuje radiodokumenty ze 33. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio, kde zasedla v porotě pro žánr dokumentu.30.03.2017 - Andrea Slováková
Experiment ve středuAndrea Slováková, kurátorka ji.hlavské sekce experimentálních filmů, uvažuje nad způsobem, jakým studenty filmové vědy naučit psát o nekonvenčních a podivuhodných filmech.21.07.2016 - Andrea Slováková
i-LaboratoriumJak si mohli festivaloví návštěvníci na letošní Ji.hlavě hrát a poznávat při tom třeba historii Československa prostřednictvím počítače19.11.2015 - Andrea Slováková
Co říkají první větyNapsat opravdu dobrou první větu je umění. Koláž představuje bakalářské a diplomové práce o dokumentární kinematografii prostřednictvím jejich prvních vět06.08.2015 - Andrea Slováková

   poslední blogy:
Dobývání vesmíru v době pandemieZnámá teoretička vizuální kultury si ve svém dok.blogu klade otázku, jakou zprávu podává rover Perseverance, jenž nedávno přistál na planetě Mars, o současném stavu naší společnosti. Čeho se stal symbolem? A jak důležitou roli v pochopení tohoto projektu NASA sehrávají všudypřítomné obrazy?04.03.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Letem podcastovým světem IModerátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec hodnotí nejzajímavější české podcasty. Co se podle něj vyplatí sledovat a proč? V prvním díle se zaměřuje na nejzdařilejší zpravodajské podcasty.18.02.2021 - Dan Moravec
Dokumentární útok na mainstream zadními vrátkyCo o aktuálních výbojích tuzemského dokumentu prozrazují nedávno udělené Ceny české filmové kritiky a nominace na České lvy?11.02.2021 - Tomáš Stejskal
Kratochvíl a Koudelka: básníci světlaOba jsou světově uznávaní fotografové a oba se nedávno dočkali svého dokumentárního portrétu. Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl prožili dětství a mládí v komunismu, ale s dědictvím totality se vyrovnávají odlišně. V čem se sobě navzájem podobají a v čem se naopak liší? A podařilo se to zachytit v dokumentárních portrétech?04.02.2021 - Janis Prášil
Tajné lásky a tajná pornografieČím kritika Antonína Tesaře zaujaly dokumenty z produkce Netflixu Circus of Books a Tajná láska, nořící se do „tajných dějin“ americké queer subkultury? „Oba snímky nejsou filmařsky nijak rafinované, jsou ale odzbrojující svou spontánností. V obou případech se tvůrcům zároveň daří plynule propojit malé a velké dějiny,“ zdůrazňuje Tesař.28.01.2021 - Antonín Tesař
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová