Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a my

Producent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.
06.09.2018 - Radim Procházka

Sex, lži a video (Sex Lies and Videotape, 1989)

Existuje profese, o které většina laiků netuší, co přesně dělá, zato všichni od filmu ji chovají v úctě, nebo se tak alespoň tváří – filmový producent. Přitom právě na něm nebo na ní záleží možná ještě více než na režisérech a režisérkách, jaká kinematografie bude. A tak není od věci, abych začal svou éru blogera právě pokusem definovat, jaké je moje povolání. Koneckonců ani moje děti často nedokážou uspokojit své učitele přesvědčivou odpovědí na banální otázku: Co dělá tvůj tatínek? 

Rovnou ale připouštím, že se v té trochu tajemné roli většina z nás cítí dobře – považujeme se za kardinály Richelieu, kteří z pozadí tahají za nitky. Trocha zviditelnění neuškodí, králi Francie se díky tomu určitě nestaneme, ale snad to pomůže porozumět nám a s námi i provozu současné (nejen české) kinematografie. Zvláště v dnešní době, kdy se tolik lidí cítí povoláno posuzovat například to, kolik diváků musí přijít na film, aby byl hoden veřejné podpory. Jakkoli mi spojení „kulturní hodnoty“ přišlo vždy zcela srozumitelné, vím, že oponenti ho dokázali zpochybňovat už dávno, ve věku nevinnosti před nástupem fake news, v době, kdy jediným aeronetem v zemi byly webové stránky Institutu Václava Klause.    

Když se zeptáme veřejnosti, zda zná nějakého producenta, na koho si vzpomenou? Nejznámější je dnes určitě Harvey Weinstein. Ale ne kvůli Pulp Fiction nebo Zamilovanému Shakespearovi, které vedle dalších skvělých filmů vyprodukoval. Proslavilo ho zveřejnění informací o jeho sexuálním obtěžování, které nastartovalo kampaň #MeToo.  

A jak to máme v Česku? Dle vlastního dotazování vím, že si lidé po delším přemýšlení vybaví Jiřího Pomeje. Jeho nejslavnějším producentským počinem byly dluhy, které nasekal při produkci filmu Andělská tvář. Takže zase trochu složitá reference pro vysvětlení: Co ten tvůj tatínek vlastně dělá?  

Harvey Weinstein

Když před pár lety hledala naše asociace (APA, pozn. redakce) někoho, kdo by se za ni mohl přimluvit v parlamentu a poslanci ho nepřehlíželi jako krajinu v mezivolebním období, přesvědčila Jana Svěráka, aby se nechal zvolit do jejího předsednictva. Jako jediného z našich řad ho totiž znají všechny poslankyně a rády se s ním fotografují. Ano, slyším tu drobnou výhradu, Jan Svěrák je především a hlavně režisér, a to dokonce oscarový, což je hlavní důvod, proč se volení zástupci lidu cítí poctěni, když s ním promluví. Ale Jan Svěrák je také producentem téměř všech svých filmů. S dalšími partnery (neboli koproducenty) pro ně zajišťuje financování, což je hlavní a nejpragmatičtější raison d’êtré existence producentů. 

Ale bohužel, či bohudík, se ani divácky úspěšný producent Svěrák nepohybuje ve světě „investuju, levněji vyrobím a se ziskem prodám“. Tenhle prostý byznysmodel funguje pouze v Hollywoodu. Náklady na výrobu filmů v malých jazycích, jako je čeština, jsou dnes objektivně daleko vyšší než jejich potenciální výnosy. My, producenti, ale věříme, že vytváříme ony kulturní hodnoty, a tudíž si zasloužíme veřejnou podporu. Tedy (tzv. měkké) peníze, jejichž přidělení se neměří potenciálním ziskem a o které jde při financování filmu především. Bez nich by sešel na úbytě.

Producenti jsou tedy v každodenní praxi především žadateli různých grantů a manažery transparentního nakládání s nimi. Do tabulek, příkazů, zákazů, definic a především finančních limitů musejí vměstnat něco tak neuchopitelného, nenaplánovatelného a drahého, jako je filmová tvorba. V širším kontextu pak promýšlejí a nastavují institucionální mantinely fungování kinematografie, takže vedou téměř permanentní debatu s institucemi státními (především Státním fondem kinematografie) a veřejnoprávními (hlavně Českou televizí), ale také s politiky, o tom, jaký smysl má naše práce pro společnost a jak se má financovat.

Film je jedním z nejlepších reprezentantů české kultury v zahraničí a pro budoucí generace „konzervuje“ významné události a náš pohled na ně, ale třeba také pomáhá uchovat současný český jazyk v jeho mluvené podobě. 

Film ale společnost a její jazyk i rozvíjí a kultivuje, tím že jí „nastavuje zrcadlo“. Mimochodem sousloví „přijdu, až nastaví zrcadlo“ se stalo součástí běžného českého jazyka díky filmu Vesničko má středisková, který navíc skvěle reprezentoval v zahraničí, když byl nominován na Oscara. Nastavovat zrcadlo ovšem dnes můžeme a musíme především domácí „měšťácké společnosti, v níž je dolar alfou a omegou života“. Velkorysý politik jednoduše podporuje umělce, aby mu připomínali, jako kdysi šaškové králům, jak se chová. A producent díky přiměřené nezávislosti na komerčním úspěchu pro to může vytvářet stabilní zázemí.

Jiří Pomeje    

Producent ale není žádný cifršpión. Umožňuje jiným tvořit, a to je tvořivé gesto samo o sobě. Zajímavé je, že to mnoha institucím nestačí a tvořivost producenta pro jistotu vypichují. Například v České televizi stvořili pleonasmus „kreativní producent“. Společně s mnoha kolegy věřím, že jsme kreativní i bez přívlastku.  Na filmových školách se zase učí „producentská dramaturgie“, která má zřejmě vystihnout specifický pohled producenta na filmovou tvorbu. Nicméně každé naše rozhodnutí dramaturgicky (a často i velmi dramaticky) ovlivňuje výslednou podobu filmu. Například počet natáčecích dnů ovlivní způsob snímání, který se zase promítne do úpravy dialogů a tím do celkového vyznění filmu.    

Producent je nejbližším a nejdlouhodobějším partnerem režiséra, tedy hlavního autora filmového díla. Měl by na něj být napojený, měl by rozumět jeho intuici, měl by mu stačit intelektuálně, měl by u něj požívat autoritu. Ale nemusí mít ambice suplovat jeho roli, což je podle mne největší omyl mnoha mých kolegů. Zvykl jsem si přirovnávat producenta k překladateli, který tlumočí okolnímu světu umělecké záměry autorů a snaží se pro ně získat podporu. Takže je to možná i diplomat a vyjednavač, zkrátka onen kardinál Richelieu, který v pozadí tahá za nitky. Ovšem spíše než bezcitným pragmatikem, který jde přes mrtvoly, by měl být realistickým idealistou.        

Producent dnes o svých záměrech přesvědčuje především výše jmenované instituce. Před veřejností své konání obhajovat nemusí, protože na zisku z uvádění filmů není závislý. O to citlivější ale jeho vztah k veřejnosti je, protože nepřímo utrácí peníze lidí, kteří si jeho výrobky neobjednali. Tenhle vztah je dynamický: vyvíjí se v čase, ovlivňují ho konkrétní výkony filmařů nebo postoj politické reprezentace. Nelze jej přesně definovat a věci nařizovat nebo zakazovat.  Ale lze o něm mluvit, psát takovéto články, veřejně vysvětlovat svá rozhodnutí a nést za ně odpovědnost.  

Proč ovlivňujeme podobu kinematografie více než kdokoliv jiný, je snad těm, kteří dočetli až sem, zcela zřejmé. Shrňme, že právě producenti svým vkusem, či častěji možná nevkusem, a svou odvahou, či častěji možná bojácností, rozhodují o tom, jaké filmy nakonec vzniknou, nebo nevzniknou. Jsou dveřníky, kteří drží klíč k tomu, kdo dostane v tvrdé konkurenci šanci. Jsou v pravidelném kontaktu s ostatními představiteli kinematografie a politickou mocí, která si díky nim dělá obrázek o tom, jak tvůrci uvažují, jaké mají cíle a jaké potřebují podmínky ke své tvorbě. A mohou ovlivnit také povědomí veřejnosti o tom, co je současná kinematografie a jaké je její postavení v rámci současného umění. A mohou přesvědčit diváky o tom, že film je především zábava, která je bude těšit. Musíme se pokusit to stihnout dříve, než nás novodobí Hitlerové a Stalinové definitivně onálepkují jako buržoazní a úpadkové slouhy židovsko-muslimské lobby. A než začnou demonstrativně veřejně mazat digitální soubory s naší tvorbou.         

Mimochodem věděli jste, že se Weinstein také podílel na globálním úspěchu filmu Sex, lži a video?





další blogy autora:

Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml