Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a my

Producent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.
06.09.2018 - Radim Procházka

Sex, lži a video (Sex Lies and Videotape, 1989)

Existuje profese, o které většina laiků netuší, co přesně dělá, zato všichni od filmu ji chovají v úctě, nebo se tak alespoň tváří – filmový producent. Přitom právě na něm nebo na ní záleží možná ještě více než na režisérech a režisérkách, jaká kinematografie bude. A tak není od věci, abych začal svou éru blogera právě pokusem definovat, jaké je moje povolání. Koneckonců ani moje děti často nedokážou uspokojit své učitele přesvědčivou odpovědí na banální otázku: Co dělá tvůj tatínek? 

Rovnou ale připouštím, že se v té trochu tajemné roli většina z nás cítí dobře – považujeme se za kardinály Richelieu, kteří z pozadí tahají za nitky. Trocha zviditelnění neuškodí, králi Francie se díky tomu určitě nestaneme, ale snad to pomůže porozumět nám a s námi i provozu současné (nejen české) kinematografie. Zvláště v dnešní době, kdy se tolik lidí cítí povoláno posuzovat například to, kolik diváků musí přijít na film, aby byl hoden veřejné podpory. Jakkoli mi spojení „kulturní hodnoty“ přišlo vždy zcela srozumitelné, vím, že oponenti ho dokázali zpochybňovat už dávno, ve věku nevinnosti před nástupem fake news, v době, kdy jediným aeronetem v zemi byly webové stránky Institutu Václava Klause.    

Když se zeptáme veřejnosti, zda zná nějakého producenta, na koho si vzpomenou? Nejznámější je dnes určitě Harvey Weinstein. Ale ne kvůli Pulp Fiction nebo Zamilovanému Shakespearovi, které vedle dalších skvělých filmů vyprodukoval. Proslavilo ho zveřejnění informací o jeho sexuálním obtěžování, které nastartovalo kampaň #MeToo.  

A jak to máme v Česku? Dle vlastního dotazování vím, že si lidé po delším přemýšlení vybaví Jiřího Pomeje. Jeho nejslavnějším producentským počinem byly dluhy, které nasekal při produkci filmu Andělská tvář. Takže zase trochu složitá reference pro vysvětlení: Co ten tvůj tatínek vlastně dělá?  

Harvey Weinstein

Když před pár lety hledala naše asociace (APA, pozn. redakce) někoho, kdo by se za ni mohl přimluvit v parlamentu a poslanci ho nepřehlíželi jako krajinu v mezivolebním období, přesvědčila Jana Svěráka, aby se nechal zvolit do jejího předsednictva. Jako jediného z našich řad ho totiž znají všechny poslankyně a rády se s ním fotografují. Ano, slyším tu drobnou výhradu, Jan Svěrák je především a hlavně režisér, a to dokonce oscarový, což je hlavní důvod, proč se volení zástupci lidu cítí poctěni, když s ním promluví. Ale Jan Svěrák je také producentem téměř všech svých filmů. S dalšími partnery (neboli koproducenty) pro ně zajišťuje financování, což je hlavní a nejpragmatičtější raison d’êtré existence producentů. 

Ale bohužel, či bohudík, se ani divácky úspěšný producent Svěrák nepohybuje ve světě „investuju, levněji vyrobím a se ziskem prodám“. Tenhle prostý byznysmodel funguje pouze v Hollywoodu. Náklady na výrobu filmů v malých jazycích, jako je čeština, jsou dnes objektivně daleko vyšší než jejich potenciální výnosy. My, producenti, ale věříme, že vytváříme ony kulturní hodnoty, a tudíž si zasloužíme veřejnou podporu. Tedy (tzv. měkké) peníze, jejichž přidělení se neměří potenciálním ziskem a o které jde při financování filmu především. Bez nich by sešel na úbytě.

Producenti jsou tedy v každodenní praxi především žadateli různých grantů a manažery transparentního nakládání s nimi. Do tabulek, příkazů, zákazů, definic a především finančních limitů musejí vměstnat něco tak neuchopitelného, nenaplánovatelného a drahého, jako je filmová tvorba. V širším kontextu pak promýšlejí a nastavují institucionální mantinely fungování kinematografie, takže vedou téměř permanentní debatu s institucemi státními (především Státním fondem kinematografie) a veřejnoprávními (hlavně Českou televizí), ale také s politiky, o tom, jaký smysl má naše práce pro společnost a jak se má financovat.

Film je jedním z nejlepších reprezentantů české kultury v zahraničí a pro budoucí generace „konzervuje“ významné události a náš pohled na ně, ale třeba také pomáhá uchovat současný český jazyk v jeho mluvené podobě. 

Film ale společnost a její jazyk i rozvíjí a kultivuje, tím že jí „nastavuje zrcadlo“. Mimochodem sousloví „přijdu, až nastaví zrcadlo“ se stalo součástí běžného českého jazyka díky filmu Vesničko má středisková, který navíc skvěle reprezentoval v zahraničí, když byl nominován na Oscara. Nastavovat zrcadlo ovšem dnes můžeme a musíme především domácí „měšťácké společnosti, v níž je dolar alfou a omegou života“. Velkorysý politik jednoduše podporuje umělce, aby mu připomínali, jako kdysi šaškové králům, jak se chová. A producent díky přiměřené nezávislosti na komerčním úspěchu pro to může vytvářet stabilní zázemí.

Jiří Pomeje    

Producent ale není žádný cifršpión. Umožňuje jiným tvořit, a to je tvořivé gesto samo o sobě. Zajímavé je, že to mnoha institucím nestačí a tvořivost producenta pro jistotu vypichují. Například v České televizi stvořili pleonasmus „kreativní producent“. Společně s mnoha kolegy věřím, že jsme kreativní i bez přívlastku.  Na filmových školách se zase učí „producentská dramaturgie“, která má zřejmě vystihnout specifický pohled producenta na filmovou tvorbu. Nicméně každé naše rozhodnutí dramaturgicky (a často i velmi dramaticky) ovlivňuje výslednou podobu filmu. Například počet natáčecích dnů ovlivní způsob snímání, který se zase promítne do úpravy dialogů a tím do celkového vyznění filmu.    

Producent je nejbližším a nejdlouhodobějším partnerem režiséra, tedy hlavního autora filmového díla. Měl by na něj být napojený, měl by rozumět jeho intuici, měl by mu stačit intelektuálně, měl by u něj požívat autoritu. Ale nemusí mít ambice suplovat jeho roli, což je podle mne největší omyl mnoha mých kolegů. Zvykl jsem si přirovnávat producenta k překladateli, který tlumočí okolnímu světu umělecké záměry autorů a snaží se pro ně získat podporu. Takže je to možná i diplomat a vyjednavač, zkrátka onen kardinál Richelieu, který v pozadí tahá za nitky. Ovšem spíše než bezcitným pragmatikem, který jde přes mrtvoly, by měl být realistickým idealistou.        

Producent dnes o svých záměrech přesvědčuje především výše jmenované instituce. Před veřejností své konání obhajovat nemusí, protože na zisku z uvádění filmů není závislý. O to citlivější ale jeho vztah k veřejnosti je, protože nepřímo utrácí peníze lidí, kteří si jeho výrobky neobjednali. Tenhle vztah je dynamický: vyvíjí se v čase, ovlivňují ho konkrétní výkony filmařů nebo postoj politické reprezentace. Nelze jej přesně definovat a věci nařizovat nebo zakazovat.  Ale lze o něm mluvit, psát takovéto články, veřejně vysvětlovat svá rozhodnutí a nést za ně odpovědnost.  

Proč ovlivňujeme podobu kinematografie více než kdokoliv jiný, je snad těm, kteří dočetli až sem, zcela zřejmé. Shrňme, že právě producenti svým vkusem, či častěji možná nevkusem, a svou odvahou, či častěji možná bojácností, rozhodují o tom, jaké filmy nakonec vzniknou, nebo nevzniknou. Jsou dveřníky, kteří drží klíč k tomu, kdo dostane v tvrdé konkurenci šanci. Jsou v pravidelném kontaktu s ostatními představiteli kinematografie a politickou mocí, která si díky nim dělá obrázek o tom, jak tvůrci uvažují, jaké mají cíle a jaké potřebují podmínky ke své tvorbě. A mohou ovlivnit také povědomí veřejnosti o tom, co je současná kinematografie a jaké je její postavení v rámci současného umění. A mohou přesvědčit diváky o tom, že film je především zábava, která je bude těšit. Musíme se pokusit to stihnout dříve, než nás novodobí Hitlerové a Stalinové definitivně onálepkují jako buržoazní a úpadkové slouhy židovsko-muslimské lobby. A než začnou demonstrativně veřejně mazat digitální soubory s naší tvorbou.         

Mimochodem věděli jste, že se Weinstein také podílel na globálním úspěchu filmu Sex, lži a video?





další blogy autora:

Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka

   poslední blogy:
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml