Potřebujeme média veřejné služby?

Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.
23.07.2020 - Andrea Hanáčková

Zpochybňování existence veřejnoprávních médií může být pro demokracii nebezpečné. Foto je logem řady Dokument na stanici Dvojka, autorem fotky je Tomáš Vodňanský

„Začínám chápat lidi, kteří jsou zaujati proti koncesionářským poplatkům,“ napsal na Facebook Kamil Fajmon, člověk, jehož si velmi vážím, znalec rozhlasového vysílání, aktivní diskutér s Radou Českého rozhlasu i ombudsmanem této instituce. Krátká diskuze pod příspěvkem přidala pár hejtů a přikryl ji čas. Nemůžu to ale dostat z hlavy. Zpochybňování koncesionářských poplatků nebo požadavek na jejich kategorizaci se ozývá jen z extrémních částí politického spektra, nedávný průzkum agentur Median a STEM/MARK navíc prokázal, že čtyři pětiny lidí jsou pro zachování poplatků. Kladu si ale otázku, kdo a jak má bránit veřejnoprávní média, když i nejvěrnější příznivci odvracejí svou přízeň, protože nedostávají to, co by si od svého rádia (a své televize) přáli?

Co všechno je „v troskách“?

Nejprve musím uvést na pravou míru obsah zmíněného příspěvku. Posluchač se zlobí, protože téměř vše, „co kdy na rozhlase uznával, je v troskách“. Kritizuje nekvalitní a intelektuálně nedostačující regionální vysílání, absenci kritické publicistiky a dokumentaristiky, která se aktuálně vyžívá především v portrétních dokumentech a neškodných historických krimi kauzách. Vadí mu marginalizovaná tvorba pro děti a její generální odsun na digitální stanici Rádio Junior a také zmenšující se počet nových titulů původních rozhlasových her. Konstatuje úpadek moderátorských kvalit na všech stanicích s akcentem na „kulometnou, moderátorsky afektovanou lineární Vltavu“ a servilní duch debat. Zůstávají podle něj jen „střípky, které ještě kulturně založený člověk hledající souvislosti může sledovat“.

Považuji za velmi problematické dát, nebo nedat takovému názoru za pravdu. Opírá se totiž o konkrétní posluchačská očekávání, o konkrétní posluchačskou zkušenost, osobní preference, vkus a potřeby. Lze namítnout, že kritickou publicistiku produkuje Český rozhlas Plus i Radio Wave, že děti dnes konzumují audio obsah hlavně v mobilech a tabletech, takže digitalizace „jejich“ programu je spíše v pořádku, a podobně. Oponentura v jednotlivostech však nemá valného smyslu. V jiném výčtu jiného stěžovatele by figurovaly zcela jiné položky, například málo dechovky, málo moderátorů, kteří si s posluchači „opravdu povídají“, málo rozhovorů s herci ze seriálů, málo tipů na místní zajímavosti a vlastivědných „toulek“. Schválně volím posluchače z jiné sociální skupiny, než jsem já, třeba sousedku z chalupy, která rádio poslouchá věrně a pozorně.
 

Autor podcastu Studio N, Filip Titlbach. Foto Daniel Kuchta
 

Ta se mnou ovšem nepovede diskuzi o relevanci poplatku, „za rádio se přece vždycky platilo“, říká mi. Máme spolu k debatě přes plot zajímavější věci, než je smysl veřejnoprávních médií, a bylo by ode mě nabubřelé ji poučovat, že když za rádio platí kdokoli jiný než občané, už to není médium veřejnoprávní. A když se rádio platí třeba formou daně, kterou přerozděluje aktuálně vládnoucí skupina, nevede to k posílení nezávislosti, ale naopak.

Ve své sociální bublině to nikomu vysvětlovat nemusím, přesto z ní zaznívá názor napadající elementární podstatu veřejnoprávního média. „S rádiem to jde od desíti k pěti, za tohle mám platit?“ Považuji za problém, když se takto poučený nespokojený hlas spojí s hlasy lidí, kteří různorodé způsoby převzetí kontroly nad veřejnoprávními médii deklarují jako svůj cíl. Lidí sledujících konkrétní záměr veřejnoprávní média v Česku krok za krokem normalizovat, zklidnit, umravnit, dostat do patřičných mezí. Co s tím?

Podcast roku a odchody posledních dvou let

Odborná i laická veřejnost se shoduje na tom, že minimálně v oblasti zpravodajství a publicistiky odvádí média veřejné služby zcela nadstandardní výkony. Skupina Active Media se s úctyhodnou profesionalitou zhostila již podruhé vyhlášení českého Podcastu roku a hlavní cena opět míří do Českého rozhlasu. V prvním ročníku v červnu 2019 bylo toto ocenění spojeno se solidním regionálním skandálem – jako nejlepší podcast byla vyhlášená non-fiction detektivka Matematika zločinu, společný projekt Českého rozhlasu a Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Dílo, které takto skvěle veřejnoprávní rozhlas reprezentovalo, se ovšem jevilo rozhlasovému managementu natolik problematické, že nikdy nebylo do éteru odvysíláno. Je zahrabané kdesi v útrobách rozhlasového webu. Další důsledky vleklé kauzy Matematiky zločinu (psala jsem o ní tady, tady a tady) jsou podobně tristní: zcela zkrotla progresivní řada Dokument, kterou Ivan Studený a jeho spolupracovníci budovali dva roky jako investigativní segment dokumentární publicistiky. Cyklus nadále běží v nejasné dramaturgii, kombinující především reprízy, sem tam portréty, starší tituly a občasné reakce na současné dění, zásadně ubylo kritického pohledu na současnost. Z Českého rozhlasu odešel šéf Tvůrčí skupiny Dokument Daniel Moravec. Ve vší úctě k dokumentaristkám a dokumentaristům, kteří v rozhlase zůstali a nadále pracují, alibistické jednání managementu Českého rozhlasu ve věci Matematiky zločinu zastavilo dynamiku Tvůrčí skupiny Dokument, jež za posledních pět let prosadila progresivní dramaturgii, nové dokumentární řady, rozšíření žánru na čtyři stanice Českého rozhlasu (stanice Vltava, Dvojka, Plus a Radio Wave), zahraniční koprodukce, spolupráci s neziskovým sektorem, respekt mezinárodní komunity a uspořádala největší rozhlasovou konferenci v Praze (The International Feature Conference, 2018).

Letošní vítěz soutěže Podcast roku – zpravodajský podcast Vinohradská 12 – je na tom podstatně lépe. Editorka a moderátorka Lenka Kabrhelová patří mezi špičkové zahraniční reportérky, na podcastu pracuje několik rešeršistů, společně neváhají spolupracovat s externisty z nezávislých médií. Témata a dikce denního podcastu jsou přitom k současné vládnoucí garnituře i k Hradu značně kritické. Stejně tak tento podcast zaujímá přísně analytická stanoviska i v tématech zahraniční politiky, neváhá vymezit se vůči vlivu ruské a čínské propagandy, podrobně se kriticky věnuje americké politické scéně, ale také dění v Polsku nebo Maďarsku.
 

Podcast Vinohradská 12 zvítězil ve veřejnoprávní kategorii soutěže Podcast roku 2019
 

Je zajímavé porovnat Vinohradskou 12 s podcastem Studio N Deníku N, který se profiluje publicisticky velmi podobně. Aby ne, když jeho autorem a tváří je Filip Titlbach, moderátor, jenž se učil rozhlasové řemeslo ve veřejnoprávním rozhlase. Opustil ho v poměrně velké vlně odchodů z Českého rozhlasu Plus, Radia Wave a portálu iRozhlas.cz v průběhu let 2018 a 2019, kdy (nejen) po kauze Janka Kroupy odešla řada vynikajících reportérů, dokumentaristů, redaktorů i moderátorů. Titlbach nemá k ruce obrovský rozhlasový archiv a skupinu rešeršistů, přesto v nezávislé produkci a od jediného stolu odvádí v žánru auditivní publicistiky zcela srovnatelný výkon, denní publicistický podcast. Mívá skvělé hosty, hloubkovou analytiku, navíc si může dovolit lehkonohý nekorektní humor. To vše trénoval na vlnách Radia Wave, obrovskou šanci pak využil právě v nezávislém Deníku N. Znovu a znovu se tak ukazuje, že největší hodnotu má mít veřejnoprávní médium právě v lidech, do nichž investuje peníze i know-how, a musí si je udržet. Personální politika posledních pěti let je v tomto ohledu k pláči a bilance o to smutnější, když se podíváme, kdo naopak do rozhlasu přichází a stává se „tváří“ stanic.

Fluktuace zaměstnanců je samozřejmě jevem, který se nevyhýbá ani stabilním institucím včetně veřejnoprávních. Může být tedy standardní, jindy je důsledkem řízeného propouštění, nazývaného odpudivým slovem „optimalizace“, nebo může mít pachuť odchodů z důvodů znechucení a neochoty nadále přistupovat na nastavené normy komunikace. Aniž bych konkrétním odchodům přiřazovala kteroukoli z těchto příčin (což nemohu, většinu jmenovaných osobně neznám), namátkou jen za uplynulé dva roky vnímám odchody vynikajících editorů Nikoly Bojčeva, Radka Kříže, Davida Černého, všestranně nadaného rozhlasáka Jana Hergeta, zmíněného Daniela Moravce, reportérky Márie Pfeiferové, investigativního novináře Janka Kroupy – jeho kauzou z roku 2017 mimochodem celý personální marasmus odstartoval.

Stojaté vody managementu

Příznačné je, že se nehýbou horní patra instituce. Management je soudržný, jakkoli o jednotlivých aktérech vedení rozhlasu mnoho slyšet není. Nezřídka je jako základní charakteristika zaměstnance uváděna loajalita vůči vrcholným orgánům, vnitřní normy nahrazují zastaralý Kodex. Zmíněná kauza Janka Kroupy i trápení s Matematikou zločinu dobře ukázaly, že stačí vyčkat, až se bouře přežene.

Zůstávají lidé zodpovědní za špatně komunikovanou proměnu regionálních stanic, které se z jistě problematických, ale ještě stále osobitých a kompaktních regionálních institucí proměnily v unifikované a centralizované pobočky. Už pár let jsou evergreenem nářky na pochybení v tom, čemu se nepoeticky v rozhlase říká „výroba“ – nedostatek studií, chaotické plánování frekvencí, špatně nastavené kompetence. Přes řadu zjevných komunikačních pochybení a nezvládnuté mediální výstupy (za všechny aspoň nejkřiklavější příklady Jiřího Černého nebo odchod Petra Fischera) zůstávají ve vedení rozhlasu lidé zodpovědní za vnější obraz média.
 

Podcastový true crime seriál Matematika zločinu zvítězil v loňské soutěži Podcast roku 2018. Podcast má ve vztahu k Českému rozhlasu složitou historii. Ilustrace Veronika Zacharová
 

A nakonec – v prioritách však na prvním místě – je tu program, alfa a omega veřejnoprávního rozhlasu. Na jedné straně úspěšné zpravodajství a publicistika, kterou produkují proudové stanice Radiožurnál a Plus i zásadní investigativní a agendu nastolující práce reportérů serveru iRozhlas.cz, na straně druhé stále banálnější, rozjívenější proudy stanice Dvojka, nepříliš šťastně komunikovaná aktuální proměna Vltavy a navrch pudinkové tlachy Luboše Xavera Veselého na všech stanicích regionů. Na jedné straně odvážní, precizní novináři, kteří se nebojí argumentačně rozporovat premiérovy kroky v průběhu koronakrize nebo neomalenost českého prezidenta, neochotného k jednoduché omluvě za chybu, na straně druhé generální ředitel, který při přímém dotazu na loajalitu a neproblémovost vedení Českého rozhlasu vůči vládnoucí garnituře mluví o velké pracovitosti a pokoře rozhlasových pracovníků.

Když maďarský novinář Márton Gergely uvažuje o tom, jak je dnes v Maďarsku definován veřejný zájem a jak ho případně bránit, sází v obecném mediálním marasmu hodně na mladou generaci lidí, kteří již vyrostli v prostředí pluralitních médií a zcela jinak zacházejí s informacemi. Nebojí se říci, že generace „gulášového socialismu“, jež se v Maďarsku částečně kryje s našimi Husákovými dětmi, zásadně editorsky selhala ve fázi, kdy byla média chápána jako klíčová součást politického vlivu (v Maďarsku kolem roku 2006). Tito lidé perfektně znají řemeslo, jsou pro ně svaté standardy ověřování informací a vyváženosti, ale nedaří se jim efektivně komunikovat v situaci, kdy se nedemokratická část politické scény obrací zády k médiím veřejné služby. Situace u nás se Maďarsku zatím naštěstí ani vzdáleně nepodobá, je však příznačné, že z rozhlasu odcházejí hlavně mladší lidé, pro něž je těžkopádnost procesů veřejnoprávního rádia špatně snesitelná.

Hejty a veřejnoprávnost

Předchozí odstavce ukazují, že při pohledu na Český rozhlas se vlna nelibosti spouští poměrně rychle a je živena množstvím přítoků z různých stran. Stále znovu narážíme a budeme narážet na problém nekompetentních mediálních rad a snahy rozleptat systém veřejnoprávních médií zevnitř, a to bohužel podle platné legislativy. Ta se nezmění, dokud se nezmění politické složení sněmovny, neboť té samozřejmě nominace a volby v aktuálním nastavení vyhovuje. A tak jsou koncesionáři posledních pár měsíců statisty ve frašce s krycím názvem „nominace členů rady navržených různými neziskovými a regionálními organizacemi“, protože ve skutečnosti jde o nominace výsostně politické. (Mluvím samozřejmě o změně, která by vedla k lepšímu systému volby mediálních rad, nikoli o variantě, kdy by si vládnoucí věrchuška ANO–KSČM–SPD–Trikolóra prosadila zákony podobné maďarské nebo polské cestě.)

Tristní poměry v Radě Českého rozhlasu nedávno popsal její dlouholetý člen Jiří Vejvoda. Vysvětlil také, v čem je zhoubná okatá loajalita generálního ředitele vůči této radě. Systém neveřejných zasedání, na nichž se „testuje“ průchodnost kontroverzních témat, navazuje na praxi „secvičných“ politických jednání na komunální úrovni, kde se při samotném projednávání primátoři a starostové rozčilují, když je veřejně otvíráno nežádoucí téma. Přiznejme generálnímu řediteli alespoň to, že se velmi poučil z kauzy Janka Kroupy a při zvídavých otázkách Rady na konkrétní pořady si vyhrazuje čas pro vlastní analýzu (naposledy například v červnu 2020, kdy odpovídal radnímu Tomáši Kňourkovi na zastoupení členů politické strany SPD v diskuzních pořadech Radiožurnálu).

Od Rady Českého rozhlasu tedy relevantní zpětnou vazbu na rozhlasové vysílání i vnitřní stav rozhlasu příliš očekávat nelze, stejně jako se od ní jen stěží dočkáme aktivní obrany veřejnoprávní instituce, osvětové práce, kompetentní diskuze. Jak tedy naložit s tématem médií veřejné služby v době, kdy se rozvíjí spektrum zpravodajských, publicistických, zábavních, ale i fikčních podcastů do takové šíře, že s přehledem brzy zaopatří většinu uživatelských skupin kromě sociálně a technologicky nejslabších posluchačů? A jak naložit s tématem poplatků za rozhlas (a televizi), když ho otvírají už nejen populističtí politici a nepřátelé veřejnoprávních médií, ale i nejvěrnější posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia?
 

Redaktorka a moderatorka zpravodajskeho podcastu Vinohradska 12, Lenka Kabrhelova. Foto Český rozhlas
 

Jistě není řešením se tématu vyhýbat. Zmíněný podcast Vinohradská 12 ukázal v již zmíněném rozhovoru s novinářem Gergelym nejužší propojení mezi zájmy vládnoucí strany, změnami legislativy a možnou cestou k likvidaci veřejnoprávního média, jak proběhla v Maďarsku. Podobně rychle proběhla razantní proměna mediální scény v Polsku. Jediným možným způsobem, jak zabránit podobnému vývoji u nás, je osvěta, kterou by měla dělat především sama veřejnoprávní média, dále též školy a samotné rodiny, v nichž jsou veřejnoprávní média důležitým zdrojem informací i zážitků. Nelze se také nadále vyhýbat tématu zvyšování veřejnoprávního poplatku a je dobře, že ho i generální ředitel poslední dva roky zmiňuje. Rozhlas nemůže stavět svou prestiž na tom, že je plný pracovitých a pokorných lidí, případně jednou ročně uspořádat velkou vánoční sbírku. Jestliže René Zavoral opakovaně deklaruje své sympatie a podporu řediteli České televize Petru Dvořákovi a zároveň jedním dechem říká, že by nechtěl být v jeho kůži, měly by následovat konkrétní kroky, které tuto podporu zviditelní.

Některé výroky již nyní cílí správným směrem, ukazují na nutnou pluralitu veřejnoprávního rozhlasového vysílání, míří i k těm posluchačům, o něž se komerční sektor nestará. Je třeba najít příběh, který srozumitelně vysvětlí rozsah a užitek médií veřejné služby. Stále znovu opakovat, že ve veřejnoprávních médiích má být primárním zájmem služba posluchačům, nikoli poslechovost a rozhodně ne zájmy kteréhokoli z politických nebo společensky vlivných subjektů, o jedincích, a to i nejvýše politicky postavených, nemluvě. Zcela sebevědomým gestem veřejnoprávního rozhlasu tak bylo rozhodnutí nevysílat živě Hovory z Lán s prezidentem, který se ve svém projevu neobejde bez vulgarit. Velmi nesebevědomě naopak působily lednové tanečky kolem jediného vystoupení prezidenta v talk show Luboše Xavera Veselého. Veřejnoprávní rozhlas má mít samozřejmě zájem na tom, aby na jeho stanicích zazníval i hlas prezidenta, kterého si těsná většina lidí vybrala jako vrcholného představitele země. Jeho blahosklonná reakce, „jak se na rozhovor těší“ a že „má pana Veselého rád“, by však měla v kriticky uvažujícím médiu působit jako alarm. Jde o politika placeného z veřejných prostředků, jehož vystupování a činy podléhají veřejné kontrole – to má médium veřejné služby zajímat v první řadě. (Další rozhovor s prezidentem vedl v Českém rozhlase zcela profesionálně a bez zbytečného humbuku Jan Pokorný 5. 5. 2020.)

Veřejnoprávní média mají dále jako jedno ze zásadních poslání napomáhat utváření svobodného názoru, nikoli podporovat politiku nebo potřeby některé strany, hnutí nebo konkrétního člověka. Logika vzniku veřejnoprávních médií vyšla z rané zkušenosti prvních rádií: zatímco soukromí majitelé se ochotně podřídí diktátu trhu a spotřebitelů v úpravách playlistu i ve skladbě a projevu moderátorů a zatímco státní rádio nutně podporuje politiku aktuálně vládnoucí strany a preferuje pozitivní obraz konkrétní země, musí se rádio veřejnoprávní řídit pouze a jedině zájmy svých koncesionářů. To není snadné a v ideální podobě to vlastně není možné – nelze prostě ani s využitím 22 existujících stanic a vysíláním v režimu 24/7 vyhovět v každém okamžiku úplně všem.
 

Pořad Xaver a host moderátora Luboše Xavera Veselého na regionálních stanicích ČRo vzbuzuje rozporuplné reakce. Foto Český rozhlas
 

Zcela na místě je otázka, jak rozhlas zachází se svým zastaralým Kodexem a jaké činí konkrétní kroky k jeho nutné revizi a obnově. Poté, co se od roku 2013 radikálně proměnila česká mediální scéna a nejčtenější printy, zpravodajské servery i nejposlouchanější Rádio Impuls jsou v rukách firem a svěřeneckých fondů blízkých premiérovi země, působí nutně veřejnoprávní médium jako součást opozice prostě proto, že mluví v zájmu vyváženosti i o chybných krocích vládnoucí garnitury. Právě proto by sám rozhlas měl nejhorlivěji iniciovat debatu o veřejnoprávnosti, o novém Kodexu, o společenské objednávce koncesionářek a koncesionářů.

Oponenti poukazují na země, kde systém veřejnoprávních médií funguje jinak než v Česku, nebo dokonce na země, kde další fungování médií veřejné služby prochází referendy. Ve Švýcarsku se o zásadní proměně veřejnoprávních médií hlasovalo od roku 1982 už pětkrát. Diskutujme o výši poplatku, podobě média, chtějme větší veřejnou kontrolu, nastolujme téma jiného systému mediálních rad. Považuji ale za nebezpečné zpochybňovat roli veřejnoprávního rozhlasu (nebo televize) na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem, momentálního (i když třeba déle trvajícího) nezdaru konkrétních odpovědných šéfů vysílání nebo špatné kondice některých stanic.





další blogy autora:

České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Omezené spektrum autistického randěníFilmový publicista Martin Šrajer ve svém dok.blogu upozorňuje na filmy a televizní pořady z nedávné doby, v nichž dominují postavy vykazující rysy poruchy autistického spektra. Patří k nim i nový australský dokumentární seriál Láska ve spektru, jenž je nyní dostupný na Netflixu. Nakolik potvrzuje či naopak vyvrací stereotypy zobrazování autismu?01.10.2020 - Martin Šrajer
Proč Magnesii Literu nezískala letos žádná žena?Spisovatelka a nakladatelka Barbora Baronová se ve svém novém dok.blogu ptá, co vede k tomu, že letošní vítězové prestižní Magnesie Litery jsou výhradně pánským klubem. Důvodem je podle ní nerovné zastoupení mužů a žen v jednotlivých porotách, které odráží stereotypní uvažování o tom, kdo literatuře v Česku vlastně „rozumí“ a kdo o její kvalitě rozhoduje. Debata zdaleka není jen odrazem stavu současné české literární scény.24.09.2020 - Barbora Baronová
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová