Posedlost prostorem

Andrea Slováková ve svém blogu uvažuje o povaze a roli prostoru v médiu virtuální reality. Za výjimečná přitom považuje taková díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat a jež zároveň přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu.
20.06.2019 - Andrea Slováková

Unrest VR

Imerzivnost média virtuální reality (VR) bývá často (a v populárnější reflexi téměř výhradně) spojována s jeho prostorovostí. Divák je dílem obklopen, je tedy do něj více vztažen. K rozplynutí se ve světě díla však přispívají také další estetické aspekty (například to, jak a čím je prostor naplněn, anebo narativní prvky, jako třeba logika výskytu a konání postav), dále technické parametry (rozlišení videa, pokud se jedná o natáčené 360° filmy, kvalita „sešití“ obrazu do sférického tvaru, práce s perspektivou a plynulostí zobrazení na těchto švech; v animovaných, resp. CGI dílech pak například způsob zobrazení pohybu) či kognitivní aspekty (poznatelnost zobrazovaných artefaktů). 

Když francouzský filozof Michel Foucault dobu vinoucí se od modernismu přibližně k nástupu postmodernismu označil za éru prostoru, připsal mu váhu určujícího faktoru uspořádání a vnímání reality. „Devatenácté století našlo své podstatné mytologické zdroje ve druhém zákonu termodynamiky. Naše doba by naproti tomu byla spíše epochou prostoru. […] žijeme v okamžiku, kdy je naše zkušenost mnohem méně zkušeností dlouhého života vyvíjejícího se v čase než zkušeností sítě, která spojuje body a proplétá se svým vlastním tkanivem. Mohli bychom říci, že určité ideologické konflikty, jimiž se živí dnešní spory, se odehrávají mezi věrnými potomky času a náruživými obyvateli prostoru.“1) Jsme teď už v post-prostorové epoše?

V dílech ve VR divák upírá svůj zrak na různá místa a vnímá výsek v šířce svého periferního vidění. Pokud je dílo narativní, směr pohledu je statisticky předvídatelný. Mnohá VR díla pracují s tím, že propracovávají pouze část obrazu v tomto předpokládaném preferovaném výřezu a zbytek prostoru je spíše, jen „aby tam byl“. Není propracovaný, nic se v něm neděje, typicky se jedná o statické „pozadí“. Přestože už jsou nyní VR díla mnohem promyšlenější a propracovanější, než tomu bylo před třemi lety, kdy vypukl kvantitativní boom této tvorby, vzniká mnoho takových, která zpracovávají obsah, jenž by klidně mohl být ztvárněn či vyprávěn ve 2D filmu. Dokumentarista se někdy také zmýlí. Třeba natočí mluvící hlavy, které mechanicky doplní archivními obrázky a fotografiemi – jeho film by mohl existovat jako reportáž v časopise anebo radiodokument.

HanaHana, 2016

Výjimečná jsou ta díla, která by jinde než ve VR médiu nemohla existovat, zároveň však v rámci virtuální reality přestala uvažovat pouze v zajetí prostorových otázek a posunula se do podoby více „rizomatického“ přístupu. Od res extenza, descartovské věci rozprostraněné, k věci myslící, res cogitans. Nejde pouze o virtuální prostor, jde o virtuální realitu, která má spoustu jiných příznaků a vlastností než „jen“ prostorovost. Takováto díla jsem zatím našla ve třech kategoriích:

(1) Abstrahující: vytvářejí abstraktní prostorové struktury, v nichž se divák pohybuje. Například instalace Unrest VR zkonstruovala abstraktní zviditelnění procesů mezisynaptických aktivit v mozku člověka postiženého svalovou atrofií. V úvodu je divák uložen do místnosti (zatímco reálně leží v posteli, která je součástí scénografie instalace), kde vstoupí svými smysly do role nemocného. Následná metaforická vizualizace vnitřních procesů (vychází z dokumentace neurosenzorické reakce na bolest a mdloby) mu umožňuje mentálně i smyslově zůstat v tomto rámci a je divácky neméně „pohlcující“ než konkretizující úvod.

(2) Nenarativní: s celým 360° prostorem pracují typicky mnohem precizněji a komplexněji než ta narativní. Prostor je vizuálně koherentní, detailně propracovaný ve všech směrech (pohledu). Příkladem může být lyrická plavba Re-animated, v níž vyrůstají objekty reprezentující konkrétní věci (stromy, liány, skály – vznikly na základě 3D skenů reálné fauny a flóry na ostrově Kaua'i), uživatel však neprochází příběhem, ale brodí se spíše mentální mapou vedoucí k objevení ptáka õ'õ', který vyhynul pravděpodobně v roce 1987.

(3) „Sandboxová“2) – čili budující otevřený svět, ať už reprezentující skutečná místa, nebo zcela fikční. Například instalace HanaHana vystavěla podivný postapokalyptický svět za pomoci členitých planin, neurčitých objektů a proměnlivých artefaktů ve tvarech úlomků lidského těla, aby tak zkoušela podoby a hranice možností fyzičnosti prožitku při divákově zkoumání tohoto obtížně uchopitelného „místa“. 

Unrest VR, 2017

VR lyrika v těchto výjimečných dílech myslí na pohyby prostorem (obrazu i zvuku), ale také na vlastnosti předmětů jakožto audiovizuálních artefaktů. Jejich světy jsou komplexní, netriviální, skrývají i překvapení, ale zároveň mají vnitřní logiku (i když třeba není konzistentní s logikou naší skutečnosti). Především však kompoziční – či lépe stavební – strategie zmíněné v těchto třech kategoriích zpravidla dávají vzniknout dílům ztvárňujícím téma a motivy výrazovými prostředky typickými pro médium virtuální reality.


1) Michel Foucault: Myšlení vnějšku. Vyd. 2. Praha: Herrmann & synové, 2003, s. 71.

2) Tento výraz není úplně přesný – „filmová“ i interaktivní VR díla mají zpravidla mnohem méně možností pohybu a proměn světa než díla herní. Přeneseně jej zde však používám pro díla založená primárně na vybudování světa, v němž je podstatou diváckého zážitku prozkoumávání tohoto světa a interakce s ním.





další blogy autora:

Poznámky na okrajích knihČtení a zpracování non-fikčního textu probíhá nezřídka odlišně od čtení beletrie – text je více „používán“, poznámkován, čtenářka si z něj vybírá klíčové myšlenky, závěry a argumenty, k některým jeho částem se vrací, z textu dále cituje. Podtržení, vlnovky, vykřičníky i poznámky v zapůjčené knize mění její význam, a to i pokud tyto poznámky udělal člověk před pár lety sám.20.08.2020 - Andrea Slováková
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Poznámky z Letní filozofické školy 2017Andrea Slováková přináší poznámky z Letní filozofické školy. Napříč mnoha obory od matematiky přes psychiatrii až po politologii se rozprostíralo téma přetržitosti a kontinuity.20.07.2017 - Andrea Slováková
První český originální radio podcastAndrea Slováková reflektuje podcastovou novinku Radia Wave, devítidílnou sérii Zhasni!, jež byla představena na festivalu Prix Bohemia Radio jako vůbec první podcast Českého rozhlasu.20.04.2017 - Andrea Slováková
Dokumentární přemýšlení ve zvukových kompozicíchDramaturgyně ji.hlavské sekce experimentálních filmů ve svém dalším blogu reflektuje radiodokumenty ze 33. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio, kde zasedla v porotě pro žánr dokumentu.30.03.2017 - Andrea Slováková
Experiment ve středuAndrea Slováková, kurátorka ji.hlavské sekce experimentálních filmů, uvažuje nad způsobem, jakým studenty filmové vědy naučit psát o nekonvenčních a podivuhodných filmech.21.07.2016 - Andrea Slováková
i-LaboratoriumJak si mohli festivaloví návštěvníci na letošní Ji.hlavě hrát a poznávat při tom třeba historii Československa prostřednictvím počítače19.11.2015 - Andrea Slováková
Co říkají první větyNapsat opravdu dobrou první větu je umění. Koláž představuje bakalářské a diplomové práce o dokumentární kinematografii prostřednictvím jejich prvních vět06.08.2015 - Andrea Slováková

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml