Poprvé...

Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.
01.11.2020 - Tereza Reichová

Z filmu Ondřeje Lidického Pan Tumor - od jedné neúspěšné buňky až po veleúspěšný projekt napříč celým organismem

Jak se asi stane, že se člověk rozhodne natočit film, aniž by to někdy předtím dělal?

Tuto otázku jsem si kladla, když jsem fascinovaně pročítala náměty, které přišly do letošního ročníku My Street Films. Lektorští matadoři Viola Ježková s Ivem Bystřičanem dostali letos do rukou tolik zajímavých textů, že musela vzniknout druhá pražská lektorská skupina, do které jsem byla přizvána já s Veronikou Liškovou.

Jak protřídit náměty a rozhodnout, který oporu ke vzniku dostane a který ne? Člověku by se chtělo říct, že to lze těžko poznat, ale není tomu tak. Prvotní fascinace, jiskra, která se nutně do námětu otiskne, spolehlivě napoví. Nebývá schovaná v popisu plánovaného natáčení, výběru postav či záběrování. Ale skrývá se ve větách, které začínají v osobním zaujetí. Například slovy: „Nemohla jsem si pomoct a vracela jsem se tam pořád dokola...“

To, co tyto filmy odděluje od filmů zkušenějších kolegů, je opravdová potřeba vyprávět. Vyprávět o něčem, na čem jim záleží či co je fascinuje. Nemudrují: „O čem bych tak mohl točit teď?“ Moc dobře to vědí a stojí jim to za skok do neprobádaných vod filmařiny.
 

Z filmu Věry Matějkové Konec dovolené 
 

Ve chvíli, kdy před vámi sedí ti, kteří měli tuto potřebu, přichází otázka číslo dva. Jak tu jejich jiskřičku nezadusit. Pro mne osobně je to vždy největší oříšek. Film není báseň, kterou ve chvíli políbení můzou člověk napíše na koleni. Chuť se spontánně do natáčení pustit často následně přizabije respekt z technické zodpovědnosti a dlouhého času, který si natáčení žádá. Pořád se ozývá otázka: „Jak to natočit dobře?“

V těchto chvílích vzpomínám na první „dívíčkovou“ kameru, se kterou jsem měla tu čest. Fascinace tlačítkem zoom in, nekonečně dlouhé záběry z nejneočekávanějších perspektiv a hlavně filmy, které jsou asi tím nejodvážnějším, co jsem kdy natočila. Protože jsem nevěděla, jak se to běžně dělá.
 

Z filmu Jakuba Voláka Co jsi říkal?
 

Ale účastníci workshopu žijí v jiné době. Natočit film hezky je dnes dostupné a na první pohled se zdá, že i jednoduché. Ale hezky neznamená dobře. Právě fuck the rules je to, co z prvotin dělá často nejlepší filmy. A pro nás lektory je velká škola účastníkům netvrdit, že pravidla se musí dodržovat, a přitom jim ukázat, jaké možnosti film má.

Letos jsem měla tu čest být u vzniku filmů, které se nebály experimentovat mnohým způsobem, a často mne až uvedlo do rozpaků, že mě jejich formální lehkost vyvedla z míry. „Kdo řekl, že nemůžu střihat do obrazu, aniž by se přezáběroval? Kdo zakázal prolínačky? Proč bych si nemohl záběr zrychlit, když je moc dlouhý?“  Ano. Vše je dovoleno. A hlavně, jak jsem již zmínila, žádný z filmařských kánonů nedělá film dobrým.

Formálně čisté, přesto zcela odlišné filmy, nasáklé šťávou chtít něco sdělit, něco prožít, zjistit, zakonzervovat… Některé jsou filmařsky vyňuňané, jiné punkově drzé. Takové jsou krátké filmy, které vznikly u nás či v lektorských skupinách Violy Ježkové a Iva Bystřičana nebo v brněnské skupině Jaroslava Kratochvíla a Bohdana Bláhovce.
 

Z filmu Ondřeje Piláta Johana 
 

Jejich autoři se uměli vrátit po často bolestných cestách hledání filmového tvaru, který by byl jen jejich, až na začátek. K prvotní otázce: „Proč jsem to chtěl točit? Co mne na tom tak vábilo?“ A pustit se do toho. Klobouk dolů.





další blogy autora:

Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Letem podcastovým světem IModerátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec hodnotí nejzajímavější české podcasty. Co se podle něj vyplatí sledovat a proč? V prvním díle se zaměřuje na nejzdařilejší zpravodajské podcasty.18.02.2021 - Dan Moravec
Dokumentární útok na mainstream zadními vrátkyCo o aktuálních výbojích tuzemského dokumentu prozrazují nedávno udělené Ceny české filmové kritiky a nominace na České lvy?11.02.2021 - Tomáš Stejskal
Kratochvíl a Koudelka: básníci světlaOba jsou světově uznávaní fotografové a oba se nedávno dočkali svého dokumentárního portrétu. Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl prožili dětství a mládí v komunismu, ale s dědictvím totality se vyrovnávají odlišně. V čem se sobě navzájem podobají a v čem se naopak liší? A podařilo se to zachytit v dokumentárních portrétech?04.02.2021 - Janis Prášil
Tajné lásky a tajná pornografieČím kritika Antonína Tesaře zaujaly dokumenty z produkce Netflixu Circus of Books a Tajná láska, nořící se do „tajných dějin“ americké queer subkultury? „Oba snímky nejsou filmařsky nijak rafinované, jsou ale odzbrojující svou spontánností. V obou případech se tvůrcům zároveň daří plynule propojit malé a velké dějiny,“ zdůrazňuje Tesař.28.01.2021 - Antonín Tesař
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.