Poetický dokument jako smyslová záležitost. K filmům Sergeje Loznitsy

Janis Prášilů se ve svých příspěvcích bude věnovat intermediálním přesahům dokumentu. V souvislosti s přehlídkou snímků Sergeje Loznitsy na portálu DAFilms.cz píše o podobě setkání dokumentárního filmu a krajinomalby.
04.12.2014 - Janis Prášil

Sergej Loznitsa

V polovině 90. let jsem měl možnost sledovat dokumentární seriál Nikity Michalkova Sentimentální putování po mé vlasti a jeho záběry se mi nesmazatelně vryly do paměti. V každé části, věnované dílu jiného ruského malíře, kamera zblízka prozkoumává plátno. Sleduje zobrazené detaily tradičního ruského interiéru, vesnice nebo zátiší, jako kdyby to byl příběh, který se před divákem odvíjí v čase stejně jako film. Ve snaze přesáhnout meze výtvarného média však Michalkov zachází ještě dál: k vizuální pouti po každé malbě přidává zvukovou stopu. Hlasy lidí, zvuk větru nebo štěkot psa nás přesvědčují, že jsme svědky právě probíhající události. Michalkov se tak snaží proniknout pod povrch dvojrozměrného plátna a nalézt pod stylizací a umělcovým rukopisem skutečný svět.

Právě v době, kdy patriot Michalkov natáčí tuto dokumentární poctu vlasti, začíná Sergej Loznitsa (jehož vůbec první online retrospektivu nyní zdarma uvádí portál DAFilms.cz) vytvářet své první filmové imprese. I on používá řeč dokumentárního filmu a zároveň se stává básníkem, krajinářem a portrétistou. Jeho obrazové kompozice vytváří spojnici mezi filmem a krajinomalbou obohacenou pohybem a zvukem o třetí rozměr. Vyjadřují atmosféru doby a genia loci.  Jako citlivý pozorovatel volí filmový básník observační přístup k předkamerovému dění. Zdaleka však překračuje meze cinema vérité a z všednodenních událostí vytváří rituál, slavnost. V detailech objevuje neustálou přítomnost nehmatatelného. Nedívá se však z boží perspektivy, ale z pozice malíře, který dává zobrazovanému objektu prostor, aby nalezl vlastní tvář.

Loznitsa má schopnost nahlédnout skutečnost v její celistvosti. Snad proto lze v jeho snímcích pouze obtížně oddělit živé od neživého. Obojí je komplementární součástí téhož světa. Je proto možné tvrdit, že lidská postava je pro autora zároveň stěžejním objektem i doplňkem krajiny.  Člověk je stafáží, jež dotváří kompozici jako proměnlivý a pohyblivý bod v prostoru. Lidská bytost se stává součástí velkého funkčního organizmu. Pohyby postav, které s každodenní rutinou vykonávají své povinnosti, jsou přísně účelné a zautomatizované. Jako by dělníci odlévající ocel nebo rybáři provádějící do nekonečna řadu rutinních úkonů při výlovu zamrzlého rybníka byli stroje pulzující životem.

Tvůrce abstrahuje z předkamerové skutečnosti jednotlivé elementy a vyzdvihuje jejich poetičnost a smyslovou působivost, ať už je to krása továrenských strojů, horká pára stoupající z lokomotivy, ledové kry unášené proudem při oblevě nebo ticho nesené ranní mlhou nad vesnicí. To nejsou sentimentální žánrové krajinky, ale meditativní kompozice. Loznitsa využívá různé vyjadřovací prostředky, ale vždy se zabývá motivem pohybu a času – s podobnou intenzitou jako v oblasti hraného filmu například Béla Tarr. Ve snímku Portrét zastavuje čas: postavy se mění ve statické objekty hledící do kamery. Ve snímku Krajina jde ještě dál. Dává v něm do pohybu samotné snímané prostředí. Dlouhým panorámováním v jednom záběru nepřetržitě sledujeme proměňující se prostředí vesnice kolem sebe. Tento inovativní způsob rámování zajišťuje neustálý přísun nových obrazových kompozic.

Bence Fliegauf ve svém radikálním formalistickém snímku Mléčná dráha postavil nehybnou kameru na jedno místo.  Postavy tak vstupovaly a vystupovaly ze záběru, akce probíhala mimo záběr a byla naznačena pouze zvukovou stopou. V hrané rekonstrukci skutečné události Je to jen vítr využívá Fliegauf účinků ambientního zvuku, kterým navozuje silnou autentickou bezprostřední atmosféru bez použití slova a hudby. Podobně experimentuje s audiovizuální složkou i Loznitsa. Vytváří harmonie hlasů a zvuků beze slov, když používá zvukové projevy okolního prostředí jako autentizační a poetický prostředek zároveň. Pracuje s prostředky cinéma pure, dokonalými kompozicemi, rytmem, časem, pohybem, světlem, experimentuje s formou a zůstává zároveň věrný poetické a univerzální výpovědi. Ať už prostřednictvím found footage zobrazuje archetypální prostředí vesnice, ideologické rozpoložení sovětské společnosti 50. let, nebo přináší záběry ze současného dění na Ukrajině, předává zároveň i nadčasovou zprávu o době, místu, společnosti a člověku.


Medailon autora


Janis Prášilů studuje teorii a dějiny filmu a audiovizuálních médií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Spolupracuje s Národním filmovým archivem, Mezinárodním festivalem dokumentárních filmů Ji.hlava a Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary. Přispívá do časopisu Cinepur a na webový portál 25fps. Zajímá se o přesahy mezi filmem, výtvarným uměním a hudbou.





další blogy autora:

Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml