Poetický dokument jako smyslová záležitost. K filmům Sergeje Loznitsy

Janis Prášilů se ve svých příspěvcích bude věnovat intermediálním přesahům dokumentu. V souvislosti s přehlídkou snímků Sergeje Loznitsy na portálu DAFilms.cz píše o podobě setkání dokumentárního filmu a krajinomalby.
04.12.2014 - Janis Prášil

Sergej Loznitsa

V polovině 90. let jsem měl možnost sledovat dokumentární seriál Nikity Michalkova Sentimentální putování po mé vlasti a jeho záběry se mi nesmazatelně vryly do paměti. V každé části, věnované dílu jiného ruského malíře, kamera zblízka prozkoumává plátno. Sleduje zobrazené detaily tradičního ruského interiéru, vesnice nebo zátiší, jako kdyby to byl příběh, který se před divákem odvíjí v čase stejně jako film. Ve snaze přesáhnout meze výtvarného média však Michalkov zachází ještě dál: k vizuální pouti po každé malbě přidává zvukovou stopu. Hlasy lidí, zvuk větru nebo štěkot psa nás přesvědčují, že jsme svědky právě probíhající události. Michalkov se tak snaží proniknout pod povrch dvojrozměrného plátna a nalézt pod stylizací a umělcovým rukopisem skutečný svět.

Právě v době, kdy patriot Michalkov natáčí tuto dokumentární poctu vlasti, začíná Sergej Loznitsa (jehož vůbec první online retrospektivu nyní zdarma uvádí portál DAFilms.cz) vytvářet své první filmové imprese. I on používá řeč dokumentárního filmu a zároveň se stává básníkem, krajinářem a portrétistou. Jeho obrazové kompozice vytváří spojnici mezi filmem a krajinomalbou obohacenou pohybem a zvukem o třetí rozměr. Vyjadřují atmosféru doby a genia loci.  Jako citlivý pozorovatel volí filmový básník observační přístup k předkamerovému dění. Zdaleka však překračuje meze cinema vérité a z všednodenních událostí vytváří rituál, slavnost. V detailech objevuje neustálou přítomnost nehmatatelného. Nedívá se však z boží perspektivy, ale z pozice malíře, který dává zobrazovanému objektu prostor, aby nalezl vlastní tvář.

Loznitsa má schopnost nahlédnout skutečnost v její celistvosti. Snad proto lze v jeho snímcích pouze obtížně oddělit živé od neživého. Obojí je komplementární součástí téhož světa. Je proto možné tvrdit, že lidská postava je pro autora zároveň stěžejním objektem i doplňkem krajiny.  Člověk je stafáží, jež dotváří kompozici jako proměnlivý a pohyblivý bod v prostoru. Lidská bytost se stává součástí velkého funkčního organizmu. Pohyby postav, které s každodenní rutinou vykonávají své povinnosti, jsou přísně účelné a zautomatizované. Jako by dělníci odlévající ocel nebo rybáři provádějící do nekonečna řadu rutinních úkonů při výlovu zamrzlého rybníka byli stroje pulzující životem.

Tvůrce abstrahuje z předkamerové skutečnosti jednotlivé elementy a vyzdvihuje jejich poetičnost a smyslovou působivost, ať už je to krása továrenských strojů, horká pára stoupající z lokomotivy, ledové kry unášené proudem při oblevě nebo ticho nesené ranní mlhou nad vesnicí. To nejsou sentimentální žánrové krajinky, ale meditativní kompozice. Loznitsa využívá různé vyjadřovací prostředky, ale vždy se zabývá motivem pohybu a času – s podobnou intenzitou jako v oblasti hraného filmu například Béla Tarr. Ve snímku Portrét zastavuje čas: postavy se mění ve statické objekty hledící do kamery. Ve snímku Krajina jde ještě dál. Dává v něm do pohybu samotné snímané prostředí. Dlouhým panorámováním v jednom záběru nepřetržitě sledujeme proměňující se prostředí vesnice kolem sebe. Tento inovativní způsob rámování zajišťuje neustálý přísun nových obrazových kompozic.

Bence Fliegauf ve svém radikálním formalistickém snímku Mléčná dráha postavil nehybnou kameru na jedno místo.  Postavy tak vstupovaly a vystupovaly ze záběru, akce probíhala mimo záběr a byla naznačena pouze zvukovou stopou. V hrané rekonstrukci skutečné události Je to jen vítr využívá Fliegauf účinků ambientního zvuku, kterým navozuje silnou autentickou bezprostřední atmosféru bez použití slova a hudby. Podobně experimentuje s audiovizuální složkou i Loznitsa. Vytváří harmonie hlasů a zvuků beze slov, když používá zvukové projevy okolního prostředí jako autentizační a poetický prostředek zároveň. Pracuje s prostředky cinéma pure, dokonalými kompozicemi, rytmem, časem, pohybem, světlem, experimentuje s formou a zůstává zároveň věrný poetické a univerzální výpovědi. Ať už prostřednictvím found footage zobrazuje archetypální prostředí vesnice, ideologické rozpoložení sovětské společnosti 50. let, nebo přináší záběry ze současného dění na Ukrajině, předává zároveň i nadčasovou zprávu o době, místu, společnosti a člověku.


Medailon autora


Janis Prášilů studuje teorii a dějiny filmu a audiovizuálních médií na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Spolupracuje s Národním filmovým archivem, Mezinárodním festivalem dokumentárních filmů Ji.hlava a Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary. Přispívá do časopisu Cinepur a na webový portál 25fps. Zajímá se o přesahy mezi filmem, výtvarným uměním a hudbou.





další blogy autora:

Hudba jako prodleva mezi smrtí a nekonečnemJanis Prášil ve svém blogu uvažuje o Sólu – letošním vítězném snímku ji.hlavské sekce Česká radost, který je nyní k vidění v kinech. Podařilo se v něm zachytit těžko zobrazitelný vnitřní svět duševně nemocného hudebníka? A co když právě nemoc umožňuje nahlédnout trýznivou podstatu bytí?14.11.2019 - Janis Prášil
Prostor k nadechnutíFilmový publicista Janis Prášil srovnává ve svém blogu dva letošní dokumentární portréty – Forman vs. Forman a Jiří Suchý: Lehce s životem se prát.26.09.2019 - Janis Prášil
Malí kapitalistéFilmový publicista Janis Prášil ve svém dalším blogu uvažuje o baťovském fenoménu, který zachytil ve svém dokumentu Baťa, první globalista režisér Peter Kerekes. Mohl by se dnes, kdy se výroba přesouvá z Evropy do zemí s polodiktátorským režimem, kde se nedodržují lidská práva, Baťův příběh opakovat?06.06.2019 - Janis Prášil
Kalašnikov a technologie emocíJak blízko se ve videích natočených z jedoucích aut a posbíraných na Youtube ocitá vedle sebe spektakulárnost a destrukce? Také o tom uvažuje ve svém dalším blogu filmový publicista Janis Prášil, když rozebírá dokumentární esej Dmitrije Kalašnikova The Road Movie. Snímek z roku 2016 uvádí 27. května pražský Světozor v rámci cyklu Dokumentární pondělí.16.05.2019 - Janis Prášil
Od aktivismu k politice a zpětJanis Prášil uvažuje nad novým dokumentem Víta Janečka a Zuzany Piussi s názvem Obléhání města, který podle něj překračuje rozměr protikapitalistické agitky a poodkrývá novou rovinu boje občanů s jejich vlastními zástupci.28.03.2019 - Janis Prášil
Limity svobody – nová realita současného slovenského dokumentuJanis Prášil komentuje ceněný slovenský snímek Marka Kuboše Poslední autoportrét07.02.2019 - Janis Prášil
Totalitní obrysy karnevalové společnosti – Den vítězství Sergeje LoznitsyJanis Prášil reflektuje nový film Sergeje Loznitsy Den vítězství, který má premiéru na 53. ročníku MFF Karlovy Vary 05.07.2018 - Janis Prášil
A co teď, Evropo?Janis Prášil glosuje nový film Human Flow čínského umělce a aktivisty Aj Wej-weje24.05.2018 - Janis Prášil
Arabská reality show ve službách politického uměníJanis Prášil reflektuje německý snímek Básnířka vypovídající o současné situaci v Saúdské Arábii skrze básně hlavní hrdinky.08.03.2018 - Janis Prášil
Sama – kult osobnosti na pozadí sociálního dramatuJanis Prášil reflektuje sociálně angažovaný dokument Otakara Faifra Sama, který byl uveden na 21. MFDF Ji.hlava a nyní je nominován také na Cenu české filmové kritiky15.02.2018 - Janis Prášil

   poslední blogy:
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková