Podvratná síla statistiky

Filmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous.
06.02.2020 - Radim Procházka

Vorlův Kouř se málem stal nejlepším českým porevolučním filmem. Foto Česká televize

Ceny české filmové kritiky nabízejí jako jediné mezi nejrůznějšími anketami pohled do svého zákulisí. Tradičně zveřejňují statistiky hlasování jednotlivých členů padesátihlavého sdružení, čímž se do umělého světa „vítězů“ a „poražených“ vrací relativita reálného života. V anketách často dominují filmy nikoliv nejlepší, ale ty, na nichž se kritici nejvíc shodnou. Zvláště v tomto případě může být průměr výsledkem značně nereprezentativním, když společně rozhodují tak rozdílné osobnosti jako Martin Šrajer s Vladimírem Hendrichem na straně jedné a Mirka Spáčilová a Věra Míšková na straně druhé. Největší debaty se letos vedly o vítězství filmu Jana Svěráka Kolja v mimořádném hlasování o nejlepší porevoluční snímek české kinematografie.

K Cenám kritiků mám vřelý vztah. Nejen proto, že se mi v nich podařilo několikrát uspět, ale především proto, že kvůli filmům, které jsem točil s Robertem Sedláčkem, tahle anketa kdysi vznikla. Měl by se toho ujmout nějaký filmový historik, aby ta epizoda z dějin porevoluční kinematografie neupadla v zapomnění. Když začátkem roku 2010 Sedláčkův film Muži v říji nezískal jedinou nominaci na Českého lva, řekla si část kritiků, kteří se sešli na Berlinale, že je třeba vytvořit alternativu, a do roka zorganizovali novou anketu. Letos proběhl už její desátý ročník. Nakolik tvoří skutečnou alternativu k Českým lvům, o tom se diskutuje po celou dobu její existence. Otázka však spíš zní, může-li hlasování takto široce rozkročeného sboru přinést radikálně jiný pohled. Mě ale přinejmenším vždycky hřál fakt, že tady na rozdíl od Českých lvů hlasují pouze lidé, kteří přinejmenším z povahy své profese zhlédli všechny posuzované filmy a řadu z nich dokonce několikrát.
 

Když začátkem roku 2010 Sedláčkův film Muži v říji (viz snímek) nezískal jedinou nominaci na Českého lva, řekla si část kritiků, že je třeba vytvořit alternativu, a tak vznikly Ceny české filmové kritiky. Foto Česká televize
 

V jednotlivostech jistě alternativy přinášet může. Příkladem budiž pro mne překvapivá letošní nominace snímku Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie v kategorii nejlepší dokument oproti „lvím“ nominacím, kde převažují více méně konvenční portréty slavných osobností. Na druhou stranu nám statistika ukazuje, že jeden z nich, portrét Jiřího Suchého od Olgy Sommerové, zaostal v hlasování kritiků za Vachkem o jediný hlas. Takže to zase tak velká alternativa není. Což ovšem nemůžeme s jistotou potvrdit, protože nevíme, jak dopadl Komunismus v hlasování akademiků. Co když tam nezíská hlas žádný nebo se Suchým naopak o jediný bod prohraje?

Na druhé straně ve statistice kritiků vidíme, že Vachkův pětihodinový opus zaujal svým střihem v kategorii audiovizuální počin, a kdyby mohlo Nabarvené ptáče získat jen jednu nominaci (takto bylo nominováno za kameru a výpravu zvlášť), měl by Komunismus „finále“ ve dvou kategoriích.

Ve druhém kole hlasování pak v kategorii nejlepší dokument porazila Dálava Martina Marečka Sólo Artemia Benkiho jen o dva hlasy. Tady budiž ale spíše vypíchnuto, že u kritiků se francouzský producent a režisér, který posledních třicet let žije a pracuje v Česku, vůbec mohl o ocenění ucházet. Na České lvy nemá nárok, protože není Čech, ani nemá mezi hlavními profesemi alespoň tři české tvůrce.
 

Díky statistikám víme, že Kolja nebyl pro kritiky tak suverénní kandidát. Foto MFF Karlovy Vary
 

Největší pozdvižení vyvolalo ocenění pro zmíněného Kolju. Jeden z hlasujících, Petr Fischer, to glosoval ještě v noci po vyhlášení na sociálních sítích slovy, že by se akce měla přejmenovat na „cenu sentimentálů“. O dva dny později přidal komentář, ve kterém odkazuje na známou sentenci kritika Andreje Stankoviče Co dělat, když Kolja vítězí? a obsáhle a trefně připomíná roli kritika, který má znejišťovat a hledat hlubší souvislosti. Stejnou roli má i kvalitní umění, které se tím liší od komerční produkce (byť bravurně zvládnuté, jako je třeba vítězný Kolja). Zde nám ovšem opět pomůže pohled do statistik, kterým pohotově argumentovala šéfka Sdružení českých filmových kritiků Jindřiška Bláhová. Podle ní například zařadili čeští kritici do svých top 10 celkem 172 českých filmů, které jim přišly něčím podnětné. Pro Kolju pak z 52 kritiků hlasovalo jen 12, ale častěji se u nich umisťoval na čele. Hledačský Kouř Tomáše Vorla, který by anketě kritiků jako vítěz slušel podstatně víc, odsunul Kolja na druhé místo o pouhých pár bodů.

Podrobná statistika jako pramen k bližšímu studiu jedné ankety ukazuje relativitu veškerého soutěžení. Režisér Karel Vachek ve své docentské habilitační přednášce na FAMU v roce 1999 konstatoval, že „další čeští filmaři útočí v duchu Járy da C. kýčem na baštu kýče – Americkou filmovou akademii; cvičným hřištěm v Čechách je jim Vachlerova filmová akademie, cvičnou cenou Český lev“. Přát Cenám české filmové kritiky, aby nebyly dalším cvičným hřištěm, je možná příliš velikášské. Dokud si ale zachovají nadhled v podobě excelových tabulek s přehledem hlasování, budeme přinejmenším i nadále vědět, kde tohle cvičné hřiště začíná a končí.    

Autor děkuje Miloši Kameníkovi za inspiraci.

 

Selfie Radima Procházky a jeho dcery ze slavnostního večera udílení Cen české filmové kritiky
 

 




další blogy autora:

Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka