Podvratná síla statistiky

Filmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous.
06.02.2020 - Radim Procházka

Vorlův Kouř se málem stal nejlepším českým porevolučním filmem. Foto Česká televize

Ceny české filmové kritiky nabízejí jako jediné mezi nejrůznějšími anketami pohled do svého zákulisí. Tradičně zveřejňují statistiky hlasování jednotlivých členů padesátihlavého sdružení, čímž se do umělého světa „vítězů“ a „poražených“ vrací relativita reálného života. V anketách často dominují filmy nikoliv nejlepší, ale ty, na nichž se kritici nejvíc shodnou. Zvláště v tomto případě může být průměr výsledkem značně nereprezentativním, když společně rozhodují tak rozdílné osobnosti jako Martin Šrajer s Vladimírem Hendrichem na straně jedné a Mirka Spáčilová a Věra Míšková na straně druhé. Největší debaty se letos vedly o vítězství filmu Jana Svěráka Kolja v mimořádném hlasování o nejlepší porevoluční snímek české kinematografie.

K Cenám kritiků mám vřelý vztah. Nejen proto, že se mi v nich podařilo několikrát uspět, ale především proto, že kvůli filmům, které jsem točil s Robertem Sedláčkem, tahle anketa kdysi vznikla. Měl by se toho ujmout nějaký filmový historik, aby ta epizoda z dějin porevoluční kinematografie neupadla v zapomnění. Když začátkem roku 2010 Sedláčkův film Muži v říji nezískal jedinou nominaci na Českého lva, řekla si část kritiků, kteří se sešli na Berlinale, že je třeba vytvořit alternativu, a do roka zorganizovali novou anketu. Letos proběhl už její desátý ročník. Nakolik tvoří skutečnou alternativu k Českým lvům, o tom se diskutuje po celou dobu její existence. Otázka však spíš zní, může-li hlasování takto široce rozkročeného sboru přinést radikálně jiný pohled. Mě ale přinejmenším vždycky hřál fakt, že tady na rozdíl od Českých lvů hlasují pouze lidé, kteří přinejmenším z povahy své profese zhlédli všechny posuzované filmy a řadu z nich dokonce několikrát.
 

Když začátkem roku 2010 Sedláčkův film Muži v říji (viz snímek) nezískal jedinou nominaci na Českého lva, řekla si část kritiků, že je třeba vytvořit alternativu, a tak vznikly Ceny české filmové kritiky. Foto Česká televize
 

V jednotlivostech jistě alternativy přinášet může. Příkladem budiž pro mne překvapivá letošní nominace snímku Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie v kategorii nejlepší dokument oproti „lvím“ nominacím, kde převažují více méně konvenční portréty slavných osobností. Na druhou stranu nám statistika ukazuje, že jeden z nich, portrét Jiřího Suchého od Olgy Sommerové, zaostal v hlasování kritiků za Vachkem o jediný hlas. Takže to zase tak velká alternativa není. Což ovšem nemůžeme s jistotou potvrdit, protože nevíme, jak dopadl Komunismus v hlasování akademiků. Co když tam nezíská hlas žádný nebo se Suchým naopak o jediný bod prohraje?

Na druhé straně ve statistice kritiků vidíme, že Vachkův pětihodinový opus zaujal svým střihem v kategorii audiovizuální počin, a kdyby mohlo Nabarvené ptáče získat jen jednu nominaci (takto bylo nominováno za kameru a výpravu zvlášť), měl by Komunismus „finále“ ve dvou kategoriích.

Ve druhém kole hlasování pak v kategorii nejlepší dokument porazila Dálava Martina Marečka Sólo Artemia Benkiho jen o dva hlasy. Tady budiž ale spíše vypíchnuto, že u kritiků se francouzský producent a režisér, který posledních třicet let žije a pracuje v Česku, vůbec mohl o ocenění ucházet. Na České lvy nemá nárok, protože není Čech, ani nemá mezi hlavními profesemi alespoň tři české tvůrce.
 

Díky statistikám víme, že Kolja nebyl pro kritiky tak suverénní kandidát. Foto MFF Karlovy Vary
 

Největší pozdvižení vyvolalo ocenění pro zmíněného Kolju. Jeden z hlasujících, Petr Fischer, to glosoval ještě v noci po vyhlášení na sociálních sítích slovy, že by se akce měla přejmenovat na „cenu sentimentálů“. O dva dny později přidal komentář, ve kterém odkazuje na známou sentenci kritika Andreje Stankoviče Co dělat, když Kolja vítězí? a obsáhle a trefně připomíná roli kritika, který má znejišťovat a hledat hlubší souvislosti. Stejnou roli má i kvalitní umění, které se tím liší od komerční produkce (byť bravurně zvládnuté, jako je třeba vítězný Kolja). Zde nám ovšem opět pomůže pohled do statistik, kterým pohotově argumentovala šéfka Sdružení českých filmových kritiků Jindřiška Bláhová. Podle ní například zařadili čeští kritici do svých top 10 celkem 172 českých filmů, které jim přišly něčím podnětné. Pro Kolju pak z 52 kritiků hlasovalo jen 12, ale častěji se u nich umisťoval na čele. Hledačský Kouř Tomáše Vorla, který by anketě kritiků jako vítěz slušel podstatně víc, odsunul Kolja na druhé místo o pouhých pár bodů.

Podrobná statistika jako pramen k bližšímu studiu jedné ankety ukazuje relativitu veškerého soutěžení. Režisér Karel Vachek ve své docentské habilitační přednášce na FAMU v roce 1999 konstatoval, že „další čeští filmaři útočí v duchu Járy da C. kýčem na baštu kýče – Americkou filmovou akademii; cvičným hřištěm v Čechách je jim Vachlerova filmová akademie, cvičnou cenou Český lev“. Přát Cenám české filmové kritiky, aby nebyly dalším cvičným hřištěm, je možná příliš velikášské. Dokud si ale zachovají nadhled v podobě excelových tabulek s přehledem hlasování, budeme přinejmenším i nadále vědět, kde tohle cvičné hřiště začíná a končí.    

Autor děkuje Miloši Kameníkovi za inspiraci.

 

Selfie Radima Procházky a jeho dcery ze slavnostního večera udílení Cen české filmové kritiky
 

 




další blogy autora:

Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml