Podvratná síla statistiky

Filmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous.
06.02.2020 - Radim Procházka

Vorlův Kouř se málem stal nejlepším českým porevolučním filmem. Foto Česká televize

Ceny české filmové kritiky nabízejí jako jediné mezi nejrůznějšími anketami pohled do svého zákulisí. Tradičně zveřejňují statistiky hlasování jednotlivých členů padesátihlavého sdružení, čímž se do umělého světa „vítězů“ a „poražených“ vrací relativita reálného života. V anketách často dominují filmy nikoliv nejlepší, ale ty, na nichž se kritici nejvíc shodnou. Zvláště v tomto případě může být průměr výsledkem značně nereprezentativním, když společně rozhodují tak rozdílné osobnosti jako Martin Šrajer s Vladimírem Hendrichem na straně jedné a Mirka Spáčilová a Věra Míšková na straně druhé. Největší debaty se letos vedly o vítězství filmu Jana Svěráka Kolja v mimořádném hlasování o nejlepší porevoluční snímek české kinematografie.

K Cenám kritiků mám vřelý vztah. Nejen proto, že se mi v nich podařilo několikrát uspět, ale především proto, že kvůli filmům, které jsem točil s Robertem Sedláčkem, tahle anketa kdysi vznikla. Měl by se toho ujmout nějaký filmový historik, aby ta epizoda z dějin porevoluční kinematografie neupadla v zapomnění. Když začátkem roku 2010 Sedláčkův film Muži v říji nezískal jedinou nominaci na Českého lva, řekla si část kritiků, kteří se sešli na Berlinale, že je třeba vytvořit alternativu, a do roka zorganizovali novou anketu. Letos proběhl už její desátý ročník. Nakolik tvoří skutečnou alternativu k Českým lvům, o tom se diskutuje po celou dobu její existence. Otázka však spíš zní, může-li hlasování takto široce rozkročeného sboru přinést radikálně jiný pohled. Mě ale přinejmenším vždycky hřál fakt, že tady na rozdíl od Českých lvů hlasují pouze lidé, kteří přinejmenším z povahy své profese zhlédli všechny posuzované filmy a řadu z nich dokonce několikrát.
 

Když začátkem roku 2010 Sedláčkův film Muži v říji (viz snímek) nezískal jedinou nominaci na Českého lva, řekla si část kritiků, že je třeba vytvořit alternativu, a tak vznikly Ceny české filmové kritiky. Foto Česká televize
 

V jednotlivostech jistě alternativy přinášet může. Příkladem budiž pro mne překvapivá letošní nominace snímku Karla Vachka Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie v kategorii nejlepší dokument oproti „lvím“ nominacím, kde převažují více méně konvenční portréty slavných osobností. Na druhou stranu nám statistika ukazuje, že jeden z nich, portrét Jiřího Suchého od Olgy Sommerové, zaostal v hlasování kritiků za Vachkem o jediný hlas. Takže to zase tak velká alternativa není. Což ovšem nemůžeme s jistotou potvrdit, protože nevíme, jak dopadl Komunismus v hlasování akademiků. Co když tam nezíská hlas žádný nebo se Suchým naopak o jediný bod prohraje?

Na druhé straně ve statistice kritiků vidíme, že Vachkův pětihodinový opus zaujal svým střihem v kategorii audiovizuální počin, a kdyby mohlo Nabarvené ptáče získat jen jednu nominaci (takto bylo nominováno za kameru a výpravu zvlášť), měl by Komunismus „finále“ ve dvou kategoriích.

Ve druhém kole hlasování pak v kategorii nejlepší dokument porazila Dálava Martina Marečka Sólo Artemia Benkiho jen o dva hlasy. Tady budiž ale spíše vypíchnuto, že u kritiků se francouzský producent a režisér, který posledních třicet let žije a pracuje v Česku, vůbec mohl o ocenění ucházet. Na České lvy nemá nárok, protože není Čech, ani nemá mezi hlavními profesemi alespoň tři české tvůrce.
 

Díky statistikám víme, že Kolja nebyl pro kritiky tak suverénní kandidát. Foto MFF Karlovy Vary
 

Největší pozdvižení vyvolalo ocenění pro zmíněného Kolju. Jeden z hlasujících, Petr Fischer, to glosoval ještě v noci po vyhlášení na sociálních sítích slovy, že by se akce měla přejmenovat na „cenu sentimentálů“. O dva dny později přidal komentář, ve kterém odkazuje na známou sentenci kritika Andreje Stankoviče Co dělat, když Kolja vítězí? a obsáhle a trefně připomíná roli kritika, který má znejišťovat a hledat hlubší souvislosti. Stejnou roli má i kvalitní umění, které se tím liší od komerční produkce (byť bravurně zvládnuté, jako je třeba vítězný Kolja). Zde nám ovšem opět pomůže pohled do statistik, kterým pohotově argumentovala šéfka Sdružení českých filmových kritiků Jindřiška Bláhová. Podle ní například zařadili čeští kritici do svých top 10 celkem 172 českých filmů, které jim přišly něčím podnětné. Pro Kolju pak z 52 kritiků hlasovalo jen 12, ale častěji se u nich umisťoval na čele. Hledačský Kouř Tomáše Vorla, který by anketě kritiků jako vítěz slušel podstatně víc, odsunul Kolja na druhé místo o pouhých pár bodů.

Podrobná statistika jako pramen k bližšímu studiu jedné ankety ukazuje relativitu veškerého soutěžení. Režisér Karel Vachek ve své docentské habilitační přednášce na FAMU v roce 1999 konstatoval, že „další čeští filmaři útočí v duchu Járy da C. kýčem na baštu kýče – Americkou filmovou akademii; cvičným hřištěm v Čechách je jim Vachlerova filmová akademie, cvičnou cenou Český lev“. Přát Cenám české filmové kritiky, aby nebyly dalším cvičným hřištěm, je možná příliš velikášské. Dokud si ale zachovají nadhled v podobě excelových tabulek s přehledem hlasování, budeme přinejmenším i nadále vědět, kde tohle cvičné hřiště začíná a končí.    

Autor děkuje Miloši Kameníkovi za inspiraci.

 

Selfie Radima Procházky a jeho dcery ze slavnostního večera udílení Cen české filmové kritiky
 

 




další blogy autora:

Jak je důležité míti MarhoulaProducent Radim Procházka uvažuje o tom, co dnes znamená dostat se do hlavní soutěže prestižního filmového festivalu, jako se to nyní podařilo Václavu Marhoulovi s filmem Nabarvené ptáče na právě probíhajícím Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Jaké filmy mají dnes úspěch na předních festivalech a co za tímto úspěchem stojí? Je to originalita, nebo znalost prostředí a trendů?29.08.2019 - Radim Procházka
Někdo si z nás vystřelilProducent Radim Procházka bilancuje letošní karlovarský filmový festival z pozice tak zvaného industry hosta neboli filmového profesionála. Jaký je postoj festivalových dramaturgů k současným českým filmům a měla by filmový festival podporovat firma na výrobu zbraní? 11.07.2019 - Radim Procházka
O filmové režii aneb Český lev dokumentárníProducent Radim Procházka se zamýšlí nad možností rovného boje o Českého lva za režii pro tvůrce hraných a dokumentárních filmů.26.03.2019 - Radim Procházka
Máme na víc Vladimire Vladimiroviči?Producent Radim Procházka představuje svůj nový film Máme na víc, jenž jde právě v těchto dnech do kinodistribuce24.01.2019 - Radim Procházka
TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“Producent Radim Procházka bilancuje uplynulý rok 2018, dobré zprávy těsně vítězí se skóre 3:203.01.2019 - Radim Procházka
Ďábel skrytý na vrátniciRadim Procházka a "kauza vrátnice" na FAMU11.10.2018 - Radim Procházka
Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a myProducent Radim Procházka otevírá novou sérii blogů úvodním textem o své profesi „dveřníka, držícího klíče k šancím ostatních“.06.09.2018 - Radim Procházka

   poslední blogy:
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn a či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaký je vztahé mohou být konotace obrazůvizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková