Poctivost a střety zájmů

Falešný úvodník nového editora a letmé zamyšlení o různých způsobech psaní o filmu
22.01.2015 - Tomáš Stejskal

Už dlouho uvažuji o různých podobách hranic, které by člověk neměl překročit. Když jsem zvažoval možnost rozšířit řady jihlavského festivalu a vydat se tak na pomyslnou „druhou stranu barikády“, objevil se tento problém dost možná poprvé ve výraznějších konturách, ale rozhodně nikoli poprvé. Otázka v jeho pozadí zcela jednoduše zní: „V jakých případech se jako novinář na volné noze dostávám do situace možného střetu zájmů?“

Rozhodnutí, zda se starat o PR a mediální komunikaci Ji.hlavy, mělo jeden velmi jednoduchý důvod. Jako filmový publicista jsem festival dlouhodobě považoval za zásadní událost přinejmenším v českém kontextu, rád na něj jezdil, rád o něm psal. A vždy to byla i trochu osobní věc. Poprvé jsem se v Ji.hlavě déle bavil se svou ženou (tehdy jsem tam byl možná poprvé coby novinář, bydlel jsem v tělocvičně a po několika málo hodinkách spánku se pravidelně odebíral do press centra vypsat se z filmových zážitků minulého dne) a na předposledním ročníku jsem viděl nejen spoustu skvělých filmů, ale také jsem tam svou nynější manželku požádal o ruku. Zda se podílet na festivalu, který je pro člověka srdeční záležitostí, to není příliš těžká volba.

Poněkud komplikovanější je otázka, jak se postavit ke své dosavadní práci novináře, k věci, jíž jsem zasvětil mnoho času, která je pro mě důležitá a má podle mého smysl. O čem mohu psát, kde bych to měl zvážit a co už je naprosté tabu? Toto citlivé téma jsme v rámci jihlavského týmu hojně diskutovali už v době, kdy jsem se k němu přidával.

Když mě na podzim tehdejší editorka dok.revue Tereza Hadravová požádala, zda bych jako filmový publicista a zároveň jihlavský „insider“ nepřispíval do pravidelného blogu, neviděl jsem na tom nic špatného a rád nabídku přijal. Nyní, když se Tereza věnuje radostem i starostem mateřské dovolené a já po ní přebral editorskou záštitu nad dok.revue, tu přemýšlím nad svým dalším blogovým příspěvkem a otázka různých typů hranic a možných střetů zájmů se mi opět navrací.

V českém kulturním a novinářském prostředí není problém vnitřní integrity vůbec nepodstatným tématem. Kulturní rubriky leckterých deníků či týdeníků se pod mnoha různými tlaky (lhostejno zda jde o vliv internetu, či různá fúzování a změny majitelů) proměňují, na literaturu, film a další umění zbývá stále méně místa. To není ublížený povzdech ani kritika mediálního provozu, ale prosté konstatování faktu. Samotný výběr témat či charakter textů přitom leckdy nebývá zcela v rukou konkrétního redaktora, většina listů má přinejmenším určitou vnitřní politiku či představu o svém čtenáři. Proč o těchto celkem samozřejmých věcech píši? Prostě proto, že ať už člověk coby novinář působí na volné noze či v jediném konkrétním listu, musí se potýkat s určitými kompromisy, které k novinářské praxi nevyhnutelně patří. Základními kvalitami novináře přitom podle mě zůstávají kompetentnost v dané oblasti a poctivost. Nepřísluší mi soudit, nakolik se mi dostává toho prvního, ale mohu snad bez výčitek prohlásit, že jsem vždy usiloval přinejmenším o to druhé.

Může tedy člověk spolupracovat s filmovým festivalem a stále přitom s klidným svědomím působit coby filmový publicista? A pokud ano, o čem může psát a kde by si už měl dávat pozor? Nemám v rukávu univerzální odpovědi, ale rád bych se v tomto blogu, který je zároveň falešným úvodníkem nového editora dok.revue, vyznal z toho, čemu věřím a podle čeho bych se rád i nadále řídil.

Kritika je subjektivní, nezávislý názor a jako taková je opakem PR. Jistě, tohle je celkem jasné, definiční vymezení. Ale i při sebevětší míře nezávislosti (přinejmenším té vnějškové) jsem si v minulosti nad leckterými svými články – ať už šlo o recenze či reportáže z festivalů – zpětně říkal, zda nevypovídají víc o mně než o samotném tématu. A hned vzápětí: zda lze obojí od sebe oddělit a zda by to vlastně nutně bylo špatně. Kritika je lakmusovým papírkem ponořeným do bouřlivých vod dobové kulturní situace, jenže v ruce jej nedrží analytik, ale mnohem spíše „klaun a prorok“, jak chápal roli kritika Karel Thein. Ať totiž jdete jakkoli daleko za rozebírané dílo, a ať už se při tom zaštitujete jakoukoli metodou, vždy je primární vztah k dané látce. Za úvahami, rešeršemi, diagnózami a kontextuálními hodnoceními je v jakési rudimentární podobě stejně skryto ono opovrhované a primitivní „líbí/nelíbí“. Argumenty přijdou až posléze.

Stejně jako bych nikdy nemohl dělat PR něčemu, čemu plně nevěřím, tak bych nechtěl psát vlastní publicistické texty chladně, na objednávku či pod tlakem autocenzury. Nyní se lze ptát různě. Třeba: je horší, když reportáž o zahraničním festivalu do filmového časopisu napíše kompetentní člověk, který zároveň spolupracuje s jiným festivalem, nebo když text o tomtéž napíše „nezávislý“ novinář, který zdaleka tak kompetentní není? Ideální by samozřejmě byl svět plný kvalitních, dobře placených a zcela nezávislých novinářů.

Rád bych se vyhnul zbytečným pochybám (ať už vnitřním či vnějším) a ve svém dalším mediálním působení – na stránkách tohoto periodika či jinde – se nechci pouštět do reflektování jiných festivalů ani do kritického hodnocení dokumentárních filmů. Už jen proto, že nereflektovaná autocenzura je mocná čarodějka. Ale psát o jiných oblastech kinematografie nebo dělat rozhovory s dokumentaristy, případně poodhalit v obecnějším článku něco o dokumentární tvorbě, jíž se koncentrovaně věnuji, a tudíž do ní snad mám jistý vhled? Přijde mi to normální. A nikoli proto, že je to přinejmenším u nás celkem běžné, ale prostě kvůli tomu, že jsou témata či filmy, které mě nenechávají lhostejným, a mám stále potřebu se k nim vyjadřovat. Pokud člověk hraje s otevřenými kartami – navenek i k sobě samému –, není podle mého nejhlubšího přesvědčení důvod ke znepokojení. Tudíž se i na stránkách dok.revue s mými články budete občas setkávat, byť rolí editora i nadále bude především se starat o koncepci časopisu a shánět kvalitní texty od jiných autorů.




   poslední blogy:
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David