Po-volání

Tereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.
16.07.2020 - Tereza Reichová

Jak bych si bez všech těchto věcí mohla užívat volnou tvorbu? Ptá se Reichová, která kromě natáčení také ráda učí a vede workshopy. Foto DAFilms

Miluju svou práci. Není mě sice schopná úplně uživit, ale nemůžu říct, že bych dělala něco, co by mi nedávalo smysl. Jen po nouzovém stavu se mnou tyto jistoty otřásly.

Je to tak deset let, kdy jsem si přiznala, že jsem workoholička. Tu nálepku jsem si nedala já, ale dali mi ji kamarádi, kteří sledovali, jak běhám ze schůzky na schůzku a vstávám uprostřed noci k jednomu rendru za druhým a pak se co měsíc sesypu a ležím doma v horečkách. Oponovala jsem, že workoholik přeci vydělává peníze. Není to tak. Člověk může pracovat, nevydělávat, a přesto tuto diagnózu mít. Ono se jí totiž v našich kruzích přezdívá jinak. Je to neschopnost říkat ne. 

Za těch deset let jsem se naučila nebrat práce pro neziskovky za dva tisíce. Většinou trvaly týdny a převážně se odehrávaly v e-mailových komunikacích a na nekonečných schůzkách. Netočím každou performanci a demonstraci, kterou kamarádi pořádají, a nespoluorganizuji všechny akce v okolí. Tedy to jsem si ještě nedávno myslela...

Během nucené karantény jsem dělala jen na svých dlouhodobějších pracích. Tvorba scénáře ve stádiu vývoje a natáčení rozhlasového dokumentu. V klidu a rytmu rodiny jsem chodila čerpat nápady na dlouhé výlety, četla si. Práce mi dávala svobodu a o to víc jsem si užívala bytí s rodinou v režimu 24/7. 

Ozvěna starých časů

Měsíc a půl vše opět jede jako před koronavirem. Dělám pořád vše, co chci, většina z těch věcí i generuje peníze. Ale pořád se jako ozvěna vrací věta mých přátel před deseti lety. Nedělám toho už zdaleka tolik, ale přibyly dvě důležité věci. Rodina, která vydá za víc než poloviční úvazek, a mírné zestárnutí, jež už volá po nutnosti klidu, a malá únava mne doběhne okamžitě.
 

Tereza Reichová si v hamace moc času neužije... Foto archiv Terezy Reichové
 

Měla jsem možnost nahlédnout do diářů kamarádů dokumentaristů, kteří si nenašli zdroj financí v jiném oboru, a mají dny proškrtané dost podobnými nápisy jako já. Směsice večerních projekcí a několikadenních workshopů mimo rodinu, schůzky s kameramany a institucemi či vyblokované dny pro střižnu jsou překryty deadliny na texty, fondy a občas se tam objeví nějaká ta akce s rodinou. 

Celý minulý měsíc jsem v únavě obíhala toto nepřeberné množství povinností, které jsem si na sebe sama ušila, a vzpomínala na období karantény. Začala jsem mít pocit, že jsem se vrátila v čase o deset let nazpět. Že toho zas dělám moc. Jaké by to bylo, kdybych měla jen ty své autorské věci a rodinu? 

Růst skrze to všechno

Ale pak jsem se zastavila. Opravdu bych chtěla jen natáčet a zbytek času být doma, chodit do lesa a číst knížky? Ne. Co bych dělala bez setkávání se se studenty a účastníky workshopů? Dialog s mladými lidmi, kteří ještě nejsou políbeni filmovou mašinérií a kteří mne často překvapí svým pohledem na věc, je pro mne stejně hodnotný jako tvorba filmu. A schůzky? Vždyť ať se setkávám se členy štábu, potenciálními postavami do filmu, či lidmi z neziskového sektoru, se kterými řeším potenciální spolupráci, vždy rozhovor skončí delším posezením, než bylo v plánu, a odcházím obohacena. Někdy tím, že po otázce „A na čem vlastně děláš?“ přijde skvělý podnět pro můj rozpracovaný film, jindy jsem jen překvapena osobním příběhem a občas zase posunuta novou pracovní výzvou. A návštěvy institucí a psaní grantových žádostí? Zformulování mých vizí do úhledných balíčků, u kterých se vztekám nad jejich nesrozumitelností, osamocené přesvědčování neznámých lidí na druhé straně stolu o nutnosti podpory mé práce... Vždyť skrze to též rostu. Jak bych si bez všech těchto věcí mohla užívat volnou tvorbu?





další blogy autora:

Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková