Po-volání

Tereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.
16.07.2020 - Tereza Reichová

Jak bych si bez všech těchto věcí mohla užívat volnou tvorbu? Ptá se Reichová, která kromě natáčení také ráda učí a vede workshopy. Foto DAFilms

Miluju svou práci. Není mě sice schopná úplně uživit, ale nemůžu říct, že bych dělala něco, co by mi nedávalo smysl. Jen po nouzovém stavu se mnou tyto jistoty otřásly.

Je to tak deset let, kdy jsem si přiznala, že jsem workoholička. Tu nálepku jsem si nedala já, ale dali mi ji kamarádi, kteří sledovali, jak běhám ze schůzky na schůzku a vstávám uprostřed noci k jednomu rendru za druhým a pak se co měsíc sesypu a ležím doma v horečkách. Oponovala jsem, že workoholik přeci vydělává peníze. Není to tak. Člověk může pracovat, nevydělávat, a přesto tuto diagnózu mít. Ono se jí totiž v našich kruzích přezdívá jinak. Je to neschopnost říkat ne. 

Za těch deset let jsem se naučila nebrat práce pro neziskovky za dva tisíce. Většinou trvaly týdny a převážně se odehrávaly v e-mailových komunikacích a na nekonečných schůzkách. Netočím každou performanci a demonstraci, kterou kamarádi pořádají, a nespoluorganizuji všechny akce v okolí. Tedy to jsem si ještě nedávno myslela...

Během nucené karantény jsem dělala jen na svých dlouhodobějších pracích. Tvorba scénáře ve stádiu vývoje a natáčení rozhlasového dokumentu. V klidu a rytmu rodiny jsem chodila čerpat nápady na dlouhé výlety, četla si. Práce mi dávala svobodu a o to víc jsem si užívala bytí s rodinou v režimu 24/7. 

Ozvěna starých časů

Měsíc a půl vše opět jede jako před koronavirem. Dělám pořád vše, co chci, většina z těch věcí i generuje peníze. Ale pořád se jako ozvěna vrací věta mých přátel před deseti lety. Nedělám toho už zdaleka tolik, ale přibyly dvě důležité věci. Rodina, která vydá za víc než poloviční úvazek, a mírné zestárnutí, jež už volá po nutnosti klidu, a malá únava mne doběhne okamžitě.
 

Tereza Reichová si v hamace moc času neužije... Foto archiv Terezy Reichové
 

Měla jsem možnost nahlédnout do diářů kamarádů dokumentaristů, kteří si nenašli zdroj financí v jiném oboru, a mají dny proškrtané dost podobnými nápisy jako já. Směsice večerních projekcí a několikadenních workshopů mimo rodinu, schůzky s kameramany a institucemi či vyblokované dny pro střižnu jsou překryty deadliny na texty, fondy a občas se tam objeví nějaká ta akce s rodinou. 

Celý minulý měsíc jsem v únavě obíhala toto nepřeberné množství povinností, které jsem si na sebe sama ušila, a vzpomínala na období karantény. Začala jsem mít pocit, že jsem se vrátila v čase o deset let nazpět. Že toho zas dělám moc. Jaké by to bylo, kdybych měla jen ty své autorské věci a rodinu? 

Růst skrze to všechno

Ale pak jsem se zastavila. Opravdu bych chtěla jen natáčet a zbytek času být doma, chodit do lesa a číst knížky? Ne. Co bych dělala bez setkávání se se studenty a účastníky workshopů? Dialog s mladými lidmi, kteří ještě nejsou políbeni filmovou mašinérií a kteří mne často překvapí svým pohledem na věc, je pro mne stejně hodnotný jako tvorba filmu. A schůzky? Vždyť ať se setkávám se členy štábu, potenciálními postavami do filmu, či lidmi z neziskového sektoru, se kterými řeším potenciální spolupráci, vždy rozhovor skončí delším posezením, než bylo v plánu, a odcházím obohacena. Někdy tím, že po otázce „A na čem vlastně děláš?“ přijde skvělý podnět pro můj rozpracovaný film, jindy jsem jen překvapena osobním příběhem a občas zase posunuta novou pracovní výzvou. A návštěvy institucí a psaní grantových žádostí? Zformulování mých vizí do úhledných balíčků, u kterých se vztekám nad jejich nesrozumitelností, osamocené přesvědčování neznámých lidí na druhé straně stolu o nutnosti podpory mé práce... Vždyť skrze to též rostu. Jak bych si bez všech těchto věcí mohla užívat volnou tvorbu?





další blogy autora:

Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová
Nadchnout pro dokument – nadchnout pro životDokumentaristka Tereza Reichová tentokrát píše o své zkušenosti s často prvním setkáním studentů s tvorbou dokumentárního filmu.03.12.2015 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Omezené spektrum autistického randěníFilmový publicista Martin Šrajer ve svém dok.blogu upozorňuje na filmy a televizní pořady z nedávné doby, v nichž dominují postavy vykazující rysy poruchy autistického spektra. Patří k nim i nový australský dokumentární seriál Láska ve spektru, jenž je nyní dostupný na Netflixu. Nakolik potvrzuje či naopak vyvrací stereotypy zobrazování autismu?01.10.2020 - Martin Šrajer
Proč Magnesii Literu nezískala letos žádná žena?Spisovatelka a nakladatelka Barbora Baronová se ve svém novém dok.blogu ptá, co vede k tomu, že letošní vítězové prestižní Magnesie Litery jsou výhradně pánským klubem. Důvodem je podle ní nerovné zastoupení mužů a žen v jednotlivých porotách, které odráží stereotypní uvažování o tom, kdo literatuře v Česku vlastně „rozumí“ a kdo o její kvalitě rozhoduje. Debata zdaleka není jen odrazem stavu současné české literární scény.24.09.2020 - Barbora Baronová
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková