Po-volání

Tereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.
16.07.2020 - Tereza Reichová

Jak bych si bez všech těchto věcí mohla užívat volnou tvorbu? Ptá se Reichová, která kromě natáčení také ráda učí a vede workshopy. Foto DAFilms

Miluju svou práci. Není mě sice schopná úplně uživit, ale nemůžu říct, že bych dělala něco, co by mi nedávalo smysl. Jen po nouzovém stavu se mnou tyto jistoty otřásly.

Je to tak deset let, kdy jsem si přiznala, že jsem workoholička. Tu nálepku jsem si nedala já, ale dali mi ji kamarádi, kteří sledovali, jak běhám ze schůzky na schůzku a vstávám uprostřed noci k jednomu rendru za druhým a pak se co měsíc sesypu a ležím doma v horečkách. Oponovala jsem, že workoholik přeci vydělává peníze. Není to tak. Člověk může pracovat, nevydělávat, a přesto tuto diagnózu mít. Ono se jí totiž v našich kruzích přezdívá jinak. Je to neschopnost říkat ne. 

Za těch deset let jsem se naučila nebrat práce pro neziskovky za dva tisíce. Většinou trvaly týdny a převážně se odehrávaly v e-mailových komunikacích a na nekonečných schůzkách. Netočím každou performanci a demonstraci, kterou kamarádi pořádají, a nespoluorganizuji všechny akce v okolí. Tedy to jsem si ještě nedávno myslela...

Během nucené karantény jsem dělala jen na svých dlouhodobějších pracích. Tvorba scénáře ve stádiu vývoje a natáčení rozhlasového dokumentu. V klidu a rytmu rodiny jsem chodila čerpat nápady na dlouhé výlety, četla si. Práce mi dávala svobodu a o to víc jsem si užívala bytí s rodinou v režimu 24/7. 

Ozvěna starých časů

Měsíc a půl vše opět jede jako před koronavirem. Dělám pořád vše, co chci, většina z těch věcí i generuje peníze. Ale pořád se jako ozvěna vrací věta mých přátel před deseti lety. Nedělám toho už zdaleka tolik, ale přibyly dvě důležité věci. Rodina, která vydá za víc než poloviční úvazek, a mírné zestárnutí, jež už volá po nutnosti klidu, a malá únava mne doběhne okamžitě.
 

Tereza Reichová si v hamace moc času neužije... Foto archiv Terezy Reichové
 

Měla jsem možnost nahlédnout do diářů kamarádů dokumentaristů, kteří si nenašli zdroj financí v jiném oboru, a mají dny proškrtané dost podobnými nápisy jako já. Směsice večerních projekcí a několikadenních workshopů mimo rodinu, schůzky s kameramany a institucemi či vyblokované dny pro střižnu jsou překryty deadliny na texty, fondy a občas se tam objeví nějaká ta akce s rodinou. 

Celý minulý měsíc jsem v únavě obíhala toto nepřeberné množství povinností, které jsem si na sebe sama ušila, a vzpomínala na období karantény. Začala jsem mít pocit, že jsem se vrátila v čase o deset let nazpět. Že toho zas dělám moc. Jaké by to bylo, kdybych měla jen ty své autorské věci a rodinu? 

Růst skrze to všechno

Ale pak jsem se zastavila. Opravdu bych chtěla jen natáčet a zbytek času být doma, chodit do lesa a číst knížky? Ne. Co bych dělala bez setkávání se se studenty a účastníky workshopů? Dialog s mladými lidmi, kteří ještě nejsou políbeni filmovou mašinérií a kteří mne často překvapí svým pohledem na věc, je pro mne stejně hodnotný jako tvorba filmu. A schůzky? Vždyť ať se setkávám se členy štábu, potenciálními postavami do filmu, či lidmi z neziskového sektoru, se kterými řeším potenciální spolupráci, vždy rozhovor skončí delším posezením, než bylo v plánu, a odcházím obohacena. Někdy tím, že po otázce „A na čem vlastně děláš?“ přijde skvělý podnět pro můj rozpracovaný film, jindy jsem jen překvapena osobním příběhem a občas zase posunuta novou pracovní výzvou. A návštěvy institucí a psaní grantových žádostí? Zformulování mých vizí do úhledných balíčků, u kterých se vztekám nad jejich nesrozumitelností, osamocené přesvědčování neznámých lidí na druhé straně stolu o nutnosti podpory mé práce... Vždyť skrze to též rostu. Jak bych si bez všech těchto věcí mohla užívat volnou tvorbu?





další blogy autora:

Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Život ve škatulkáchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje ve svém dalším blogu o tom, čeho všeho by dokumentaristé mohli dosáhnout, kdyby vyšli ze svých filmařských škatulek a sociálních či profesních bublin.09.05.2019 - Tereza Reichová
Mládí vpřed!Dokumentaristka Tereza Reichová vypráví o své roli lektorky dokumentárního filmu na festivalu studentské tvorby Start Film.23.08.2018 - Tereza Reichová
Strach z „oken“Dokumentaristka Tereza Reichová se svěřuje s dilematem, které přináší tvorba pro televizi. Zamýšlí se nad tím, zda a jak přirozený televizní tlak na vyplňování přesně daných programových bloků koresponduje s tvůrčím procesem.09.02.2017 - Tereza Reichová
Festival jako jeden filmDokumentaristka Tereza Reichová reflektuje viděné na 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Co v člověku mohou vyvolat tři odlišné filmy se stejným tématem?03.11.2016 - Tereza Reichová
Dokumentaristovo svědomíDokumentaristka Tereza Reichová předestírá dilema získávání protagonistů na svoji (filmařskou) stranu. Kde jsou hranice v komunikaci mezi postavou dokumentárního filmu a dokumentaristou?04.08.2016 - Tereza Reichová
Zásah dokumentemDokumentaristka Tereza Reichová píše o svých zážitcích z festivalu AFO a klade si otázku, kam se poděly filmy, které dokážou své diváky zasáhnout natolik, aby byť jen zčásti změnili svůj život.05.05.2016 - Tereza Reichová
Město snůDokumentaristka Tereza Reichová píše o restrukturalizaci televize veřejnoprávní služby, která v nedávné době vyvolala vlnu nevole dokumentaristické obce.17.03.2016 - Tereza Reichová
Vše začíná po projekciDokumentaristka Tereza Reichová obhajuje systém projekcí dokumentárních filmů spojených s diskuzemi nejen s tvůrci, ale i s lidmi, kteří k tématu mají co říci.21.01.2016 - Tereza Reichová

   poslední blogy:
Dobývání vesmíru v době pandemieZnámá teoretička vizuální kultury si ve svém dok.blogu klade otázku, jakou zprávu podává rover Perseverance, jenž nedávno přistál na planetě Mars, o současném stavu naší společnosti. Čeho se stal symbolem? A jak důležitou roli v pochopení tohoto projektu NASA sehrávají všudypřítomné obrazy?04.03.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Letem podcastovým světem IModerátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec hodnotí nejzajímavější české podcasty. Co se podle něj vyplatí sledovat a proč? V prvním díle se zaměřuje na nejzdařilejší zpravodajské podcasty.18.02.2021 - Dan Moravec
Dokumentární útok na mainstream zadními vrátkyCo o aktuálních výbojích tuzemského dokumentu prozrazují nedávno udělené Ceny české filmové kritiky a nominace na České lvy?11.02.2021 - Tomáš Stejskal
Kratochvíl a Koudelka: básníci světlaOba jsou světově uznávaní fotografové a oba se nedávno dočkali svého dokumentárního portrétu. Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl prožili dětství a mládí v komunismu, ale s dědictvím totality se vyrovnávají odlišně. V čem se sobě navzájem podobají a v čem se naopak liší? A podařilo se to zachytit v dokumentárních portrétech?04.02.2021 - Janis Prášil
Tajné lásky a tajná pornografieČím kritika Antonína Tesaře zaujaly dokumenty z produkce Netflixu Circus of Books a Tajná láska, nořící se do „tajných dějin“ americké queer subkultury? „Oba snímky nejsou filmařsky nijak rafinované, jsou ale odzbrojující svou spontánností. V obou případech se tvůrcům zároveň daří plynule propojit malé a velké dějiny,“ zdůrazňuje Tesař.28.01.2021 - Antonín Tesař
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová