Paměť rozhlasového dokumentu v 88 vteřinách

Andrea Hanáčková přináší kritický pohled na jarní kolo soutěže Report 2016. Rozhlasoví redaktoři a editoři se sjeli z celé republiky, aby navzájem poslouchali pořady ve stopáži do 7 minut a vybrali nejlepší příspěvek za rok 2015.
07.04.2016 - Andrea Hanáčková

Vítěznou reportáž s dívkou z laviny v Tyrolsku z počátku roku 2016 převzala většina českých médií. (zdroj: ČT)

Český rozhlas má dobrého přítele ve Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, zapsaném spolku, dědici občanského sdružení, které vzniklo zkraje devadesátých let jako společenství lidí, již z různých pozic přispívají ke kultivaci auditivního prostředí v České republice. Mezi zakladateli byli i rozhlasáci, kteří pamatovali nejlepší roky sebereflexe rozhlasového média v letech šedesátých, kdy měla veřejnoprávní mediální instituce vlastní studijní oddělení. Zajišťovalo překlady odborných textů, vydávalo časopis Studie a úvahy, Rozhlasová práce a další, nabízelo stálou teoretickou reflexi odvysílaných pořadů, sledovalo nové trendy a přispívalo ke stálému vzdělávání lidí uvnitř rozhlasu. Sdružení pro rozhlasovou tvorbu podobným způsobem vydává časopis Svět rozhlasu a pořádá soutěže non-fikčních žánrů (Report), přehlídky fikčních rozhlasových žánrů (Bilance) a odborné semináře.

Novinky jarního Reportu a bolesti rozhlasové reportáže

Na letošním jarním Reportu zaměřeném na zpravodajské a publicistické pořady se sešli reportéři z celé republiky. Do jednodenního setkání se vejde osmnáct příspěvků. Letošní ročník měl několik prvenství – účastnila se ho stanice pro děti Radio Junior (reportáž o lanovce v Krušných horách),  kulturní redakce (reportážní upoutávka na dokumentární film české writerky Sany), sportovní a zahraniční redakce (reportáž k vyhlášení nejlepšího trenéra roku a reportáž z řeckého squattu jako alternativního ubytování pro uprchlíky). To dříve nebývalo zvykem, setkávali se mezi sebou především domácí zpravodajové z regionů a celoplošných stanic.  Jak je z letmého výčtu zřejmé, tematicky nelze soutěž nijak vymezit. Vedle sebe zde stojí velmi různorodé příspěvky jak námětem, tak i zpracováním. Trendem je pochopitelně ambice co nejvíce vyprávět zvukem, přičemž zvuk už není využíván jako pouhá předělová vlnka, případně jako atmosféra, ale má skutečný narativní potenciál a často výrazně informačně dotuje celkové sdělení příspěvku. Příkladem může být reportáž Štěpánky Kadlečkové o posledním dnu dvaceti výpravčích na nejstarší trati České republiky v úseku Brno–Břeclav, kde správa železniční cesty odvolala už i poslední směnu stanice v Podivíně a provoz převedla na dálkové řízení. Jedinečný náhodně zachycený příběh jedné výpravčí, která se loučí s mnoha desetiletími svého pracovního života, vlastně jen verbalizoval zvukovou stopu reportáže – velký pracovní ruch, množství zvuků vyluzovaných mechanickým i elektronickým zařízením a neustálé bouchání dveří.

Zvukovost i krátkých příspěvků tedy posiluje, stálou slabinou českých rozhlasáků je malá schopnost reportovat „z ruky“, tedy přímo na místě vytvořit zvukový obraz dané situace. Většinou selže reportér už na místě kvůli malé schopnosti popsat, co vidí a zažívá, někdy se nechá unést emocí, jindy redundantně popisuje, co je obecně známé nebo ze zvuku zřejmé, nebo uvízne na detailu, aniž má na paměti celek. Další škody pak méně zkušený autor páchá při střihu anebo při neschopnosti ovládnout ve zvuku práci s efekty nebo se stereem. Zcela nevyužitý tak zůstal například úžasný zvukový potenciál unikátního dolu v Peci pod Sněžkou, který v mnoha různých prostorách mohl nabídnout „auditivní wellness“ pro milovníky dlouhého echa a pozvolných i radikálních proměn prostoru ve zvuku (Jiřina Mužíková: Důl Kovárna). V porovnání, které podobná soutěž vždy nabízí, tak výrazně ční práce domácí redakce, tedy autorů, kteří z celé republiky přispívají pro Radiožurnál. Jsou editory nuceni k perfektní práci s dodržením elementárních pravidel zpravodajského příspěvku nebo reportáže včetně přesného nastavení míry účasti a angažovanosti autora, identifikace stanice a střihu, který i při minimální stopáži respektuje přirozený tok řeči a logiku dialogu. V tomto ohledu vynikl například Příběh hornické vdovy ostravské autorky Andrey Čánové. Zkušená autorka umí i na minimálním časovém prostoru vybudovat příběh, zachytit reportážně jedinečné setkání, zaznamenat stěžejní reakce okolí a dodat zpravodajskému příspěvku etický a morální přesah. Její pořad má pouhých 88 vteřin, přesto srozumitelně vypráví příběh. Ten je zároveň odpovědí na Postmanovu otázku, kterou lze parafrázovat takto: jaká zpráva šířená běžnými médii nás v poslední době vedla k činu? Dodejme – významnějšímu než postování na facebooku. Jednoho ostravského faráře vedla zpráva vyslechnutá ve vysílání Radiožurnálu k potřebě poznat jednu z vdov po hornících, kteří před čtvrt stoletím zůstali zasypáni v dole Doubrava. Reportérka setkání zprostředkovala a natočila. Jsme svědky začátku návštěvy, listování albem fotografií, trošku chaotickým ujasňováním, k čemu vlastně došlo a jak. To však patří k běžné lidské komunikaci a zvyšuje to autenticitu setkání. Farář si odnáší fotografický materiál a slibuje u příležitosti výročí uspořádat v kostele výstavu. Jednou z posledních vět respondentka komentuje přesah běžné zpravodajské události – jako pro silně věřící osobu pro ni zájem duchovního velmi mnoho znamená. Pro člověka uvyklého na minimálně dvacetiminutovou dokumentární stopáž a zkoumání hlubších vrstev příběhu je dost velký úkol vůbec přijmout myšlenku minutu a půl trvající reportáže, v níž se zrcadlí příběh tří lidí a sebereflexe auditivního média jako zprostředkovatele setkání. V kontextu zmíněné soutěže je ovšem takový zážitek vlastně příjemný luxus.

Hokejová korupce a dívka z laviny

Pozoruhodně odlišné jsou tři vítězné pořady.  Z hlediska investigace uspěla reportáž Tomáše Jelena z brněnské redakce Českého rozhlasu, který skrytým mikrofonem zachytil praktiky majitelů nelegálních heren (3. místo). Ti se po zákazu činnosti uchylují k masovému zakládání zapsaných spolků s dobročinnými úmysly a neváhají bezskrupulózně nad každý otvor hracího automatu na peníze nalepit cedulku „Dar zapsanému spolku“.  Členem spolku se stáváte zápisem na baru, identita není verifikována ani občanským průkazem. Zdá se, že nikdy nebylo jednodušší páchat v Čechách dobročinnost.

zleva: Mária Pfeiferová, Ivan Studený, Tomáš Jelen (zdroj: ČRo)

Skvělou reportérskou práci podpořenou vynikající zvukovou kvalitou a detailní prací se stereem předvedl Ivan Studený, který už více než rok vyvíjí pro Radiožurnál experimentální řadu Příběhy Radiožurnálu (2. místo). Od prvních pokusů, v nichž ještě zápasil s formátem dokumentárních minisérií (obvykle 5–10 dílů), vypracoval k preciznosti způsob, jak na ploše čtyř minut představit a prozkoumat nastolený problém. Konkrétně šlo v soutěžním pořadu o spekulativní prodej předražených lístků na mistrovství světa v hokeji. Autor složitou cestou vypátral překupníka ochotného o těchto praktikách hovořit, komentář poskytl trenér Slavomír Lener, permanentní zvukový podkres vytvořily historické i současné zvukové záběry komentované hokejové hry. Dynamický sound neubírá na srozumitelnosti výpovědí a poměrně záhy se hovor stáčí k tématu etiky a protiprávnosti překupnických praktik. Posluchač je vystaven jednoznačnému  pojmenování podvodného jednání, k němuž má překupník jedinou poznámku – když to nebudu dělat já, najde se někdo jiný. Drobný Lenerův dodatek pak uvádí tuto větu do širších souvislostí a poukazuje na amorálnost podobných praktik. Studený pravidelně na rozhlasových soutěžích boduje především svou odvahou vstupovat do přímých konfrontací s respondenty, vynikající zvukovou kvalitou a zvláštním nadáním pro rytmus rozhlasového díla.

Nejvyšším počtem bodů, a tedy 1. místem ohodnotili účastníci jarního Reportu jednoduchý rozhovor, který Mária Pfeiferová natočila pouhých několik hodin po pádu laviny v Tyrolsku. Nejtragičtější událost letošní zimy odjela reportérka zpravodajsky vyšetřit jako aktuálně pohotovostně sloužící pracovnice domácí redakce a dokázala být ve správnou chvíli na správném místě. Jednu z členek výpravy svou empatií a snahou podat pravdivý obraz události přesvědčila k rozhovoru v okamžiku, kdy se na sociálních sítích šířily první vlny nenávistných kampaní ve smyslu „můžou si za to sami“, „neměli tam lézt“, „ať si zaplatí záchrannou akci“. Dívka dvakrát zavalená lavinou má v hlase ještě silnou emoci, bezprostřední zážitek hrůzy a bezmoci ze sněhového sevření, šok ze smrti blízkých lidí. Pfeiferová se v příspěvku podrobně a opakovaně ujišťuje o množství varování a motivacích k rozhodnutí vydat se do kopce i při lavinové „trojce“ a dokáže dívku rozpovídat i ve velmi vypjaté emoční atmosféře. Rozhovor záhy po odvysílání přebrala ostatní česká média a v tomto konkrétním případě se skutečně podařilo zmírnit negativní pohled české veřejnosti na horské neštěstí.

Pozorovateli nemohla ujít apolitičnost předložených příspěvků, což je po dobu jednoho intenzivního dne sice příjemné, zároveň by ale bylo zajímavé sledovat, jak se vlastně daří referovat o různých podobách současné české politiky. Zarazilo mne také, jak málo příspěvků přihlašují kolegové ze zahraniční redakce v době, v níž se nás tak intenzivně dotýkají evropská a uprchlická témata. V tomto ohledu je zřejmě ještě prostor pro propagaci a zvýšení prestiže soutěže Report.

Samozřejmostí se v poslední době stává účast vrcholných manažerů, šéfů vysílání, šéfdramaturgů, kteří prostřednictvím takové soutěže dostávají koncentrovanou zprávu o stavu rozhlasového zpravodajství a publicistiky. Co mohli na jarním Reportu 2016 vidět? Je nesporné, že úroveň soutěže a především následných debat se zvyšuje. Autoři oceňují zpětnou vazbu, většinou velmi konstruktivní, i řadu praktických doporučení, zajímavých dotazů na kontext vzniku jednotlivých reportáží  i praktických aspektů vztahu autorů a editorů. Stále je však patrné, že i na úrovni regionů je třeba nadále reportéry vzdělávat v umění dobře reportovat a ovládnout i sofistikovanější podoby střihových zvukových programů. Otázkou pro pořadatele pak je, zda nechat dramaturgii soutěžní přehlídky jen na samotných tvůrcích a čekat, kdo se přihlásí, a nakolik vědomě oslovovat vytipované autory, cykly, seriály nebo série, případně aktivně vyhledávat témata, jež proporčně zabírají v rozhlase v daném roce větší prostor.

Především doktor Josef Maršík pak opakovaně vnášel do diskuze otázku, nakolik je relevantní snaha zvládnout opravdu jakékoli téma ve stopáži „do dvou minut“ a kde se vlastně bere tato mantra proudového vysílání.  Český rozhlas jako instituce má spoluvytvářet paměť této země a přispívat k uchování dokumentů doby.  Tuto paměť lze samozřejmě archivovat i v devadesátivteřinových zpravodajských příspěvcích, je však otázkou, zda právě toto má být úkolem veřejnoprávní instituce.





další blogy autora:

Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Příliv a odliv DokuVlny na Radiu WaveRozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.15.03.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka