Paměť rozhlasového dokumentu v 88 vteřinách

Andrea Hanáčková přináší kritický pohled na jarní kolo soutěže Report 2016. Rozhlasoví redaktoři a editoři se sjeli z celé republiky, aby navzájem poslouchali pořady ve stopáži do 7 minut a vybrali nejlepší příspěvek za rok 2015.
07.04.2016 - Andrea Hanáčková

Vítěznou reportáž s dívkou z laviny v Tyrolsku z počátku roku 2016 převzala většina českých médií. (zdroj: ČT)

Český rozhlas má dobrého přítele ve Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, zapsaném spolku, dědici občanského sdružení, které vzniklo zkraje devadesátých let jako společenství lidí, již z různých pozic přispívají ke kultivaci auditivního prostředí v České republice. Mezi zakladateli byli i rozhlasáci, kteří pamatovali nejlepší roky sebereflexe rozhlasového média v letech šedesátých, kdy měla veřejnoprávní mediální instituce vlastní studijní oddělení. Zajišťovalo překlady odborných textů, vydávalo časopis Studie a úvahy, Rozhlasová práce a další, nabízelo stálou teoretickou reflexi odvysílaných pořadů, sledovalo nové trendy a přispívalo ke stálému vzdělávání lidí uvnitř rozhlasu. Sdružení pro rozhlasovou tvorbu podobným způsobem vydává časopis Svět rozhlasu a pořádá soutěže non-fikčních žánrů (Report), přehlídky fikčních rozhlasových žánrů (Bilance) a odborné semináře.

Novinky jarního Reportu a bolesti rozhlasové reportáže

Na letošním jarním Reportu zaměřeném na zpravodajské a publicistické pořady se sešli reportéři z celé republiky. Do jednodenního setkání se vejde osmnáct příspěvků. Letošní ročník měl několik prvenství – účastnila se ho stanice pro děti Radio Junior (reportáž o lanovce v Krušných horách),  kulturní redakce (reportážní upoutávka na dokumentární film české writerky Sany), sportovní a zahraniční redakce (reportáž k vyhlášení nejlepšího trenéra roku a reportáž z řeckého squattu jako alternativního ubytování pro uprchlíky). To dříve nebývalo zvykem, setkávali se mezi sebou především domácí zpravodajové z regionů a celoplošných stanic.  Jak je z letmého výčtu zřejmé, tematicky nelze soutěž nijak vymezit. Vedle sebe zde stojí velmi různorodé příspěvky jak námětem, tak i zpracováním. Trendem je pochopitelně ambice co nejvíce vyprávět zvukem, přičemž zvuk už není využíván jako pouhá předělová vlnka, případně jako atmosféra, ale má skutečný narativní potenciál a často výrazně informačně dotuje celkové sdělení příspěvku. Příkladem může být reportáž Štěpánky Kadlečkové o posledním dnu dvaceti výpravčích na nejstarší trati České republiky v úseku Brno–Břeclav, kde správa železniční cesty odvolala už i poslední směnu stanice v Podivíně a provoz převedla na dálkové řízení. Jedinečný náhodně zachycený příběh jedné výpravčí, která se loučí s mnoha desetiletími svého pracovního života, vlastně jen verbalizoval zvukovou stopu reportáže – velký pracovní ruch, množství zvuků vyluzovaných mechanickým i elektronickým zařízením a neustálé bouchání dveří.

Zvukovost i krátkých příspěvků tedy posiluje, stálou slabinou českých rozhlasáků je malá schopnost reportovat „z ruky“, tedy přímo na místě vytvořit zvukový obraz dané situace. Většinou selže reportér už na místě kvůli malé schopnosti popsat, co vidí a zažívá, někdy se nechá unést emocí, jindy redundantně popisuje, co je obecně známé nebo ze zvuku zřejmé, nebo uvízne na detailu, aniž má na paměti celek. Další škody pak méně zkušený autor páchá při střihu anebo při neschopnosti ovládnout ve zvuku práci s efekty nebo se stereem. Zcela nevyužitý tak zůstal například úžasný zvukový potenciál unikátního dolu v Peci pod Sněžkou, který v mnoha různých prostorách mohl nabídnout „auditivní wellness“ pro milovníky dlouhého echa a pozvolných i radikálních proměn prostoru ve zvuku (Jiřina Mužíková: Důl Kovárna). V porovnání, které podobná soutěž vždy nabízí, tak výrazně ční práce domácí redakce, tedy autorů, kteří z celé republiky přispívají pro Radiožurnál. Jsou editory nuceni k perfektní práci s dodržením elementárních pravidel zpravodajského příspěvku nebo reportáže včetně přesného nastavení míry účasti a angažovanosti autora, identifikace stanice a střihu, který i při minimální stopáži respektuje přirozený tok řeči a logiku dialogu. V tomto ohledu vynikl například Příběh hornické vdovy ostravské autorky Andrey Čánové. Zkušená autorka umí i na minimálním časovém prostoru vybudovat příběh, zachytit reportážně jedinečné setkání, zaznamenat stěžejní reakce okolí a dodat zpravodajskému příspěvku etický a morální přesah. Její pořad má pouhých 88 vteřin, přesto srozumitelně vypráví příběh. Ten je zároveň odpovědí na Postmanovu otázku, kterou lze parafrázovat takto: jaká zpráva šířená běžnými médii nás v poslední době vedla k činu? Dodejme – významnějšímu než postování na facebooku. Jednoho ostravského faráře vedla zpráva vyslechnutá ve vysílání Radiožurnálu k potřebě poznat jednu z vdov po hornících, kteří před čtvrt stoletím zůstali zasypáni v dole Doubrava. Reportérka setkání zprostředkovala a natočila. Jsme svědky začátku návštěvy, listování albem fotografií, trošku chaotickým ujasňováním, k čemu vlastně došlo a jak. To však patří k běžné lidské komunikaci a zvyšuje to autenticitu setkání. Farář si odnáší fotografický materiál a slibuje u příležitosti výročí uspořádat v kostele výstavu. Jednou z posledních vět respondentka komentuje přesah běžné zpravodajské události – jako pro silně věřící osobu pro ni zájem duchovního velmi mnoho znamená. Pro člověka uvyklého na minimálně dvacetiminutovou dokumentární stopáž a zkoumání hlubších vrstev příběhu je dost velký úkol vůbec přijmout myšlenku minutu a půl trvající reportáže, v níž se zrcadlí příběh tří lidí a sebereflexe auditivního média jako zprostředkovatele setkání. V kontextu zmíněné soutěže je ovšem takový zážitek vlastně příjemný luxus.

Hokejová korupce a dívka z laviny

Pozoruhodně odlišné jsou tři vítězné pořady.  Z hlediska investigace uspěla reportáž Tomáše Jelena z brněnské redakce Českého rozhlasu, který skrytým mikrofonem zachytil praktiky majitelů nelegálních heren (3. místo). Ti se po zákazu činnosti uchylují k masovému zakládání zapsaných spolků s dobročinnými úmysly a neváhají bezskrupulózně nad každý otvor hracího automatu na peníze nalepit cedulku „Dar zapsanému spolku“.  Členem spolku se stáváte zápisem na baru, identita není verifikována ani občanským průkazem. Zdá se, že nikdy nebylo jednodušší páchat v Čechách dobročinnost.

zleva: Mária Pfeiferová, Ivan Studený, Tomáš Jelen (zdroj: ČRo)

Skvělou reportérskou práci podpořenou vynikající zvukovou kvalitou a detailní prací se stereem předvedl Ivan Studený, který už více než rok vyvíjí pro Radiožurnál experimentální řadu Příběhy Radiožurnálu (2. místo). Od prvních pokusů, v nichž ještě zápasil s formátem dokumentárních minisérií (obvykle 5–10 dílů), vypracoval k preciznosti způsob, jak na ploše čtyř minut představit a prozkoumat nastolený problém. Konkrétně šlo v soutěžním pořadu o spekulativní prodej předražených lístků na mistrovství světa v hokeji. Autor složitou cestou vypátral překupníka ochotného o těchto praktikách hovořit, komentář poskytl trenér Slavomír Lener, permanentní zvukový podkres vytvořily historické i současné zvukové záběry komentované hokejové hry. Dynamický sound neubírá na srozumitelnosti výpovědí a poměrně záhy se hovor stáčí k tématu etiky a protiprávnosti překupnických praktik. Posluchač je vystaven jednoznačnému  pojmenování podvodného jednání, k němuž má překupník jedinou poznámku – když to nebudu dělat já, najde se někdo jiný. Drobný Lenerův dodatek pak uvádí tuto větu do širších souvislostí a poukazuje na amorálnost podobných praktik. Studený pravidelně na rozhlasových soutěžích boduje především svou odvahou vstupovat do přímých konfrontací s respondenty, vynikající zvukovou kvalitou a zvláštním nadáním pro rytmus rozhlasového díla.

Nejvyšším počtem bodů, a tedy 1. místem ohodnotili účastníci jarního Reportu jednoduchý rozhovor, který Mária Pfeiferová natočila pouhých několik hodin po pádu laviny v Tyrolsku. Nejtragičtější událost letošní zimy odjela reportérka zpravodajsky vyšetřit jako aktuálně pohotovostně sloužící pracovnice domácí redakce a dokázala být ve správnou chvíli na správném místě. Jednu z členek výpravy svou empatií a snahou podat pravdivý obraz události přesvědčila k rozhovoru v okamžiku, kdy se na sociálních sítích šířily první vlny nenávistných kampaní ve smyslu „můžou si za to sami“, „neměli tam lézt“, „ať si zaplatí záchrannou akci“. Dívka dvakrát zavalená lavinou má v hlase ještě silnou emoci, bezprostřední zážitek hrůzy a bezmoci ze sněhového sevření, šok ze smrti blízkých lidí. Pfeiferová se v příspěvku podrobně a opakovaně ujišťuje o množství varování a motivacích k rozhodnutí vydat se do kopce i při lavinové „trojce“ a dokáže dívku rozpovídat i ve velmi vypjaté emoční atmosféře. Rozhovor záhy po odvysílání přebrala ostatní česká média a v tomto konkrétním případě se skutečně podařilo zmírnit negativní pohled české veřejnosti na horské neštěstí.

Pozorovateli nemohla ujít apolitičnost předložených příspěvků, což je po dobu jednoho intenzivního dne sice příjemné, zároveň by ale bylo zajímavé sledovat, jak se vlastně daří referovat o různých podobách současné české politiky. Zarazilo mne také, jak málo příspěvků přihlašují kolegové ze zahraniční redakce v době, v níž se nás tak intenzivně dotýkají evropská a uprchlická témata. V tomto ohledu je zřejmě ještě prostor pro propagaci a zvýšení prestiže soutěže Report.

Samozřejmostí se v poslední době stává účast vrcholných manažerů, šéfů vysílání, šéfdramaturgů, kteří prostřednictvím takové soutěže dostávají koncentrovanou zprávu o stavu rozhlasového zpravodajství a publicistiky. Co mohli na jarním Reportu 2016 vidět? Je nesporné, že úroveň soutěže a především následných debat se zvyšuje. Autoři oceňují zpětnou vazbu, většinou velmi konstruktivní, i řadu praktických doporučení, zajímavých dotazů na kontext vzniku jednotlivých reportáží  i praktických aspektů vztahu autorů a editorů. Stále je však patrné, že i na úrovni regionů je třeba nadále reportéry vzdělávat v umění dobře reportovat a ovládnout i sofistikovanější podoby střihových zvukových programů. Otázkou pro pořadatele pak je, zda nechat dramaturgii soutěžní přehlídky jen na samotných tvůrcích a čekat, kdo se přihlásí, a nakolik vědomě oslovovat vytipované autory, cykly, seriály nebo série, případně aktivně vyhledávat témata, jež proporčně zabírají v rozhlase v daném roce větší prostor.

Především doktor Josef Maršík pak opakovaně vnášel do diskuze otázku, nakolik je relevantní snaha zvládnout opravdu jakékoli téma ve stopáži „do dvou minut“ a kde se vlastně bere tato mantra proudového vysílání.  Český rozhlas jako instituce má spoluvytvářet paměť této země a přispívat k uchování dokumentů doby.  Tuto paměť lze samozřejmě archivovat i v devadesátivteřinových zpravodajských příspěvcích, je však otázkou, zda právě toto má být úkolem veřejnoprávní instituce.





další blogy autora:

Rok života v pandemii a pod rouškouNa prahu druhého roku s pandemií jsou na webových stránkách stanic Plus a Dvojka Českého rozhlasu k poslechu dvě dokumentární série, které mapují českou variantu celosvětového problému. Časosběrný Rok pod rouškou (2020) i analytický Život během pandemie (2021) mají výraznou dokumentární hodnotu už nyní, jejich cena bude časem narůstat. Zásadní jsou však nejen otázky, které obě série kladou, ale také ty, jež zatím nezazněly.11.03.2021 - Andrea Hanáčková
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Letem podcastovým světem III V dok.revue přinášíme třetí díl postřehů moderátora, dokumentaristy a dramaturga Dana Moravce o současných českých podcastech. Tento díl by mohl mít podtitul Divadlo nikdy nebylo víc slyšet a zaměřuje se na podcasty, které připravily tři divadelní soubory během pandemie: Národní divadlo, Divadlo Archa a Divadlo v Dlouhé. 10.06.2021 - Dan Moravec
Všežravé pojmyI když se analogovým technologiím a podmínkám či konvencím, které se k nim vážou, předpovídal v oblasti filmu a fotografie zánik, jsou v současném umění stále přítomné. O zmapování území „filmovosti“ v krajině „rozšířené kinematografie“ se pokusil umělecko-výzkumný projekt Reset the Apparatus!, jehož výstupem byla v roce 2019 i stejnojmenná kniha. Jaké klade otázky? 27.05.2021 - Tereza Hadravová
Ženy versus vědaOhlédnutí za letošním Mezinárodním festivalem populárně-vědeckých filmů AFO, který skončil 11. května, vybízí k otázce, jak komplikovaný je vztah současné vědy a genderu.20.05.2021 - Martin Šrajer
Barevné dějinyNový dok.blog se věnuje současnému fenoménu populární vizuální kultury, totiž automatickému digitálnímu kolorování černobílých historických snímků. Jakou změnu přináší možnost vidět vlastní předky nebo zásadní dějinné události v barvě? A jsou všechny černobílé historické fotografie vhodné k tomu, aby se jich dotkla barva?06.05.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Útok na žánr true crime storyMockument American Vandal si utahuje z žánru true crime nasprejovanými penisy a projímadlem, ale nejde jen o teenagerskou komedii.29.04.2021 - Antonín Tesař
Letem podcastovým světem IIVe druhém díle svých poznámek k současným českým podcastům se moderátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec zaměřuje na dvě série Českého rozhlasu, které se, každá po svém, dotýkají vztahu duše a těla.22.04.2021 - Dan Moravec
Zprávy podle potřeby?Nejsledovanější francouzská televize TF1 plánuje do konce roku umožnit divákům, aby přizpůsobili zpravodajský obsah svému vkusu a zájmu. Může však zpravodajství fungovat podobně jako sociální síť, kde po vyfiltrování sledujeme jen to, co nás zajímá, a uzavíráme se tak ještě víc do sociálních bublin? Milan Kruml ve svém dalším dok.blogu uvažuje, jaké nebezpečí představuje personalizace televizního zpravodajství.08.04.2021 - Milan Kruml
Jeden Netflix vládne všemJak streamovací gigant formuje podobu současného dokumentu?01.04.2021 - Martin Šrajer
Když mi umře hrdinkaLiterární dokumentaristka Barbora Baronová popisuje situaci, se kterou se bohužel setkává čím dál častěji. Co dělat, když zemře hrdinka chystané knihy, ještě než autorizuje své promluvy? Je lepší někdy na autorizaci rezignovat, aby příběh vůbec zazněl?25.03.2021 - Barbora Baronová
O švábech a lidechCo spojuje tři loňské filmy čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, Vivos a Šváb, které lze zhlédnout na právě probíhajících jarních Ozvěnách Ji.hlavy? „Všechny tři snímky vypráví o boji se zlem. To se šíří organismem společnosti jako nákaza a vyvolává reakci imunitního systému v podobě občanských nepokojů,“ vyvozuje Prášil.18.03.2021 - Janis Prášil