Ozvěny obrazů

Každý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.
18.06.2020 - Jan Gogola ml.

Obrazy nouzového světa (Tomáš Richtr, 2020)

Studenti ateliéru Audiovizuální tvorby FMK UTB ve Zlíně dostali v čase koronaviru za úkol natočit Obrazy nouzového světa. A studenti magisterského studia scenáristiky a režie k tomu měli, ještě spolu se mnou jako jejich pedagogem, napsat situační impresi. A to tak, že na sebe budeme v rámci psaní navazovat, abychom byli i na dálku spolu. Vnímám tyto zápisky jako ozvěny ojedinělé situace a jako projev toho, v jakých podobách může přetrvávat.
 


Jakub Porteš

Občas mi chybí ten pocit, když jsem jako malý nakreslil obrázek a rodiče mi ho pochválili, ať vypadal jakkoliv. Člověk si na tyhle momenty rád vzpomene během svojí nynější filmové tvorby, kdy přes takového Gogolu neprojde nic, co by nebylo do detailu promyšleno. Proto je dobré si někdy dopřát změnu.

Čas karantény jsem využil k sestřihu starých videí z výletů s kamarády na festival Rock for People. Z hodin materiálu natočeného na mobil tak vznikl hodinový sestřih spontánních zážitků, který jsme si jeden večer společně pustili. Byl skvělý pocit sledovat, jak se kluci u toho baví, smějí a vyzařují nostalgii z toho, že letos si žádný takový festival asi neužijeme.

Bohatě stačilo slyšet jen „Hej, kámo, boží“, které vyrovnalo tu dvoutýdenní dřinu střihu, aby video mělo patřičný ráz a tempo, což kluci samozřejmě nedocení. Je jasné, že je hlavně baví sledovat, co tehdy vyváděli. To je mi popravdě úplně jedno. Podobný pocit jsem měl při práci na projektu Obrazy nouzového světa, který byl velkou improvizací a nyní má být součástí výstavy Podivný semestr, což člověka potěší. Tyto momenty člověka obrní proti zamyšleným výrazům z branže, které akorát uvažují, co by vám k vašemu dílu řekly.

Tomáš Richtr

Co nás ale na spontánních videích z výletu na festival tak baví? Možná autenticita. Poslední dobou přemýšlím, jak jí dosáhnout i v hraném filmu. Často je to právě kouzlo nechtěného, chyba nebo mimoděčný pohyb mimických svalů herce, co divákovi nakonec scénu prodá, a on jí uvěří. Jde vlastně o věci, které dopředu naplánovat moc nejdou.

Dnes se spousta umělců rozhodla využít volný čas své domácí izolace k tvůrčím činnostem. I já jsem se, na popud školy, rozhodl natočit malý příspěvek do karanténního leporela. A protože ve společnosti zřejmě převládá pocit, že se vysokoškoláci během karantény kopou do zadní části těla a místo toho by radši měli kopat na poli, chci ukázat, jak taková správná nuda vypadá. A zároveň zkusit zmíněné momenty autenticity vyvolat.

Co člověk dělá, když nic nedělá? Obeslal jsem své známé s požadavkem, ať natočí pětiminutové video na jednoduché zadání – nic nedělej, jenom sleduj televizi. Ukázalo se, že i pět minut je dost na to, aby někteří dokázali během natáčení zapomenout na kameru a třeba usnout. Nebo aby jim vtipně vyskočilo morče z náručí, případně předvedli, jak zábavně se dají jíst chipsy. Chtěl bych, aby z toho byl nejnudnější pětiminutový film na světě. Anebo ne?

Jaroslav Beran

To já jsem zase vyměnil autenticitu za nadsázku. V rámci úkolu natočit film z nouzového světa jsem vymyslel etudu Čekání na Korota o klukovi, který neví, jak zahnat nesnesitelnou nudu. Nakonec se mu to podaří, aby poté do té nudy zase spadl. Řekl bych, že šlo ale hlavně o to, abychom se při natáčení nenudili my. A to se povedlo. Nálada dosáhla úrovně, kdy se smějete všemu. Například tomu, když postava po delší době otočí žaluzie o 180 stupňů, aby se jí změnil „výhled“.

Rudolf Šnajder

„…ta současná krize má i pozitivní stránky… Třeba do Benátek se vrátili delfíni… A Británie se vrátila do Evropské unie… A Babiš na Slovensko… Dokonce Gréta se vrátila do školy...“ Ve svém krátkém klauzurním filmu z období koronavirové krize jsem zachytil dvě řádně orouškované důchodkyně, které se na ulici věnují své oblíbené předkrizové aktivitě a s velkým zaujetím a nasazením probírají drby. K tomu jsem přidal výše uvedené titulky, o čem by se například taky mohly bavit. 

Všechny tyto výroky se vlastně vztahují k době, kdy vše bylo v pořádku, aniž jsme si to uvědomovali. Jak rád bych nyní dělal dříve samozřejmé věci, ale nemůžu. Přitom v době, kdy je dělat šlo, jsem je nedělal. Frustrující poznání. Když člověk může něco udělat kdykoliv, tak nakonec často neudělá nic. Vloni v létě jsem u nás v Brně hostil kamarády z Nizozemí. A za týden jsem s nimi obrazil víc výletních míst a akcí než za celý rok. Současná situace by vlastně mohla být jakýmsi restartem nebo příležitostí vystoupit z různých podob dřívějšího zacyklení. A to, co se má udělat, prostě udělat.

Radovan Majer

Frustrácia je dobré slovo, lebo frustrácia je toto: Nenatočil som obrazy núdzového sveta, pretože som to nestihol. Pretože sme natočili dokument ešte minulý rok a po rôznych okolnostiach sme ho chceli strihať od januára tohto roku. Pretože to bolo hlúpe, lebo od toho istého januára som musel pripravovať magisteský film, ktorý som pripraviť nestihol, a tak sa preložil. Pretože sa tým posunula celá postprodukcia dokumentu a produkcia magisterky a už som na všetky tieto produkcie alergický, lebo mi celý čas prízvukoval pán produkčný, že ma zabije, ak to všetko nestihnem. 

A on by ma bol zabil, lebo ja by som to všetko naozaj nestihol. Lenže.

Zrazu prišla ďalšia frustrujúca vec. Koronakríza. A aj keď som ju prežíval ťažko a zle, vytvorila priestor a odsunula termíny. A ja som zrazu získal čas. Nie veľa. Nie dosť. Ale aspoň trochu.

Na obrazy núdzového sveta som bol skrátka príliš v núdzi.

Róbert Guman

Frustrácia je dobré slovo, lebo frustrácia je aj toto: obrazy núdzového sveta som natočil na rýchlo v priebehu troch dní, pretože to, čo som mal natočené predtým, nebolo dobré. Aspoň som si to myslel... Vraví sa, že ak si človek nájde prácu, ktorá ho baví, tak nebude pracovať ani deň v živote. Kľúčovým slovom je „baví“. A jedna z vecí, ktoré mňa bavia najviac, je zábava. Rozhodol som sa, že takto pojmem aj tvorbu filmu.

Premisa bola jednoduchá. Natočím si momenty s kamarátmi, motív v tom nájdem potom. A ako som sa o to snažil, zistili sme, že by mohla byť zábava hľadať ho tam nasilu. Vznikli takto scény, ako kamarát prikladá drevo do ohňa, čím prináša nie len svetlo, ale aj teplo do našich životov, v týchto ťažkých koronových časoch. Alebo dramatický monológ o ochrane životného prostredia zo sedadla automobilu. Zatiaľ čo pred nami si to na východ tiahne kamión naložený zrúbanými stromami, priamo pod tatranskými vrchmi. Čo samozrejme môže byť stále interpretované sto rôznymi spôsobmi. Nastalo stretnutie v „strižni“. „To nemôžeš odovzdať, veď to nemá zmysel a povedia si, že sa vysmievaš škole, ale ak sa chceš nechať vyhodiť a mať dobrú storku, tak to urob, až na tom by sme sa zasmiali“. Vtedy som vo svojom „umeleckom“ prejave zneistel. A tak nastali 3 či 4 dni stresujúceho natáčania, čo úplne zabilo pointu, s ktorou som k filmu chcel pristupovať. Stále uvažujem nad tým, ako by to bolo dopadlo, ak by som predsa nesiahol po pláne B. Asi by sa patrilo pridať na koniec ponaučenie, ale čo tam po význame, ktorý autor zamýšľal, veď si ho aj tak každý nájde sám...

Ida Ralevská

Můj plán B byl odjezd do Jižní Koreje, z čehož se nakonec stal plán A. No a po situaci, která vypukla v Evropě, nakonec i plán A+. Obrazy nouzového světa pro mě byly tak spíše obrazy nového světa. Ale hlavně to byly obrazy. Protože všechno, co tu v Soulu vidím, je jako z filmu, v němž se mísí mnoho žánrů. Postapokalyptický, romantický, rodinný, mysteriózní. A tak jsem točila tyto obrazy života v Koreji. Života, který se tu nezastavil. Naopak, má pro mě ještě rychlejší tempo než  doma v Česku. Kromě všudypřítomných stojanů, na nichž visí stovky roušek, tu nic jiného neobvyklého není. Masky tu jsou přirozenější než minisukně. Chodím ven, chodím na procházky, do barů, restaurací, do parku. Teď už i do školy. Vlastně se tu mám skvěle. Je mi krásně. A nechci domů. Co mě tam čeká? Zákazy, na které si budu muset zvykat. Nedostatek masek. Menší výběr potravin. Jaká je tam atmosféra? Tady je mi dobře. Během natáčení jsem myslela na to, jak odlišně si tuto dobu koronaviru budu pamatovat. Je to zvláštní. A přijde mi to fascinující. V době, kdy se celý svět hroutil, já jsem našla svůj klid. Sice je mi někdy smutno a mám strach o svoji rodinu, ale to je normální. Chtěla bych, aby podobnou emoci divák u mých obrazů světa cítil. Protože tak, jak jednou pomine koronavirus, pomineme i my. A už tu nebudeme. V Koreji, v mládí, na světě.

Jan Gogola ml. 

Náhlá smrt. Tak se jmenuje kniha mexického spisovatele Álvara Enrigueho o možné historii tenisu, který spolu hrají různorodé osobnosti a kontexty a jejichž utkání jsem nedávno rozečetl: „Jelikož se jednalo o sport vymyšlený středověkými mnichy, nesl v sobě spasitelské konotace: útočili andělé, bránili ďáblové. Byla to otázka smrti a záhrobního života. Míček byl alegorií ducha, který se na cestě mezi dobrem a zlem snaží proklouznout do nebe, přičemž poslové pekel mu nadbíhají. Alegorií duše rozervané jako moje tenisky.“ Ty moje už na mě i s raketou a tenisáky čekají na chodbě, dnes jdu s kamarádem Milošem zase hrát. Ještě ale musím dopsat tento úder, abych čtenáři poslal míček, s nímž jsme si pinkali se studenty Kubou Portešem, Tomem Richtrem, Jardou Beranem, Rudou Šnajdrem, Radovanem Majerem, Róbertem Gumanem a Idou Ralevskou. Mám za to, že dokud zůstane tento míček ve hře, tak nepomineme. A stále tu budeme: v Koreji, v mládí, na světě.
 

Poznámka redakce: Film Róberta Gumana nebylo možné zveřejnit z důvodu autorských práv. 





další blogy autora:

Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
„V tobě, čtenáři…“V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.14.06.2018 - Jan Gogola ml.
Homo CynismusJan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.05.04.2018 - Jan Gogola ml.
Dekonstrukce666Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.01.02.2018 - Jan Gogola ml.

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová