Otázka života a fikce

Právník Ivan David komentuje další francouzský případ sporu o využití víceméně faktografické knihy francouzské odbojářky Charlotte Delbo pro film Rideau Rouge à Raisko.
01.03.2018 - Ivan David

Z filmu Rideau Rouge à Raisko (Jean-Louis Lorenzi, 2010)

Na podzim 2016 jsem v tomto blogu psal o případu, kdy se dcera básníka Paula Éluarda spolu s nakladatelstvím Les Éditions de Minuit domáhala kompenzace na producentech a distributorech filmu Mapy ke hvězdám (Maps to the Stars, r. David Cronenberg, 2014). Podstatou oné žaloby bylo, že v rámci zmíněného filmu mělo dojít k uměleckému znehodnocení známé Éluardovy básně „Svoboda“.

Jelikož nakladatelství Les Éditions de Minuit bere práva svých autorů (a jejich dědiců) opravdu vážně, a soudních sporů se nebojí, poskytlo mi bezděky námět na tento další komentář. Jeho předmětem je tentokrát spor mezi zmíněným nakladatelstvím, resp. dědici autorských práv k dílu legendární francouzské odbojářky Charlotte Delbo (na straně jedné), a Francouzskou televizí – France Telévisions, resp. dalšími subjekty zúčastněnými na tvorbě a výrobě historického televizního filmu Rideau Rouge à Raisko (Červená opona v Rajsku, r. Jean-Louis Lorenzi, 2010) (na straně druhé). Uvedený spor byl pravomocně rozhodnut Odvolacím soudem v Paříži (Cour d’appel de Paris) dva dny před Štědrým dnem 2017.

Zmíněná Charlotte Delbo (1913–1985) je v České republice prakticky neznámá, avšak v rodné Francii se řadí k ikonickým postavám. Tato žena se jako mladá komunistická intelektuálka v roce 1941 dobrovolně vrátila do okupované vlasti z pracovní cesty po Jižní Americe, aby se zapojila do hnutí odporu. Za účast na vydávání ilegálního periodika Lettres Françaises a jiných protinacistických tiskovin byla dne 23. 1. 1943 deportována – spolu s dalšími více než dvěma sty francouzskými odbojářkami, z nichž nepřežila ani čtvrtina – do koncentračního tábora v Osvětimi. Její manžel byl za stejnou činnost již krátce po společném zatčení na jaře 1942 ve svých 28 letech zastřelen. Delbo byla posléze transportována do pobočného koncentračního tábora v Rajsku a ještě později do německého Ravensbrücku. Po jeho osvobození se vrátila do Francie, kde začala takřka okamžitě pracovat na svých pamětech. Když tyto obsáhlé spisy konečně na přelomu 60. a 70. let vyšly, zaznamenaly velký ohlas. V té době již Charlotte Delbo nepatřila ke komunistickému hnutí. Rozešla se s ním po Chruščovově odhalení Stalinových zločinů, mezi které patřilo i provozování rozsáhlé sítě koncentračních táborů – nikoli nepodobných těm, které sama zažila.

Mezi základní principy moderního autorského práva patří zásada, že ochrany tímto právem nepožívá historický fakt, ale zásadně až případné jedinečné tvůrčí zpracování takového historického faktu. Každý je tak například oprávněn libovolně užívat informace o průběhu napoleonských válek, tak jak jsou průběžně odhalovány historiografií, avšak v případě zájmu o užití – dejme tomu – kapitoly z Tolstého Vojny a míru (tedy v hypotetickém případě, kdy by autorská práva k tomuto konkrétnímu dílu dosud trvala) by již bylo nezbytné opatřit si odpovídající licenci. Potud je vše jasné. Problém nastává tehdy, když jsou historická fakta zpracována nikoli do podoby románu, básně či jiného jednoznačně fiktivního díla, ale do podoby díla vytvořeného v žánru literatury faktu (v případě audiovize pak do analogických žánrů dokumentárního či zpravodajského filmu). Jak v takovém díle jednoznačně odlišit, kde končí život a začíná právně chráněná autorská stylizace?

Paměti Charlotte Delbo pojednávající o životě v odboji a v nacistických koncentračních táborech spadají do podobné kategorie jako například známější Solženicynovo Souostroví Gulag. Tedy jde sice bezpochyby o snahu co nejpřesněji zachytit realitu, a to často dokonce ve velmi naturalistické podobě (oběma autorům jde bezpochyby na prvním místě o podání svědectví o vlastních i cizích hrůzných zážitcích), avšak při užití výsostně uměleckých prostředků (autorské komentáře, metafory, stylizované formulace citovaných dialogů apod.). Ostatně ne nadarmo Solženicyn opatřil své dílo podtitulem „Pokus o umělecké pojednání“.

Cahrlotte Delbo

Nelehká byla tedy práce autorů filmu Rideau Rouge à Raisko, kteří při zpracovávání tématu francouzských odbojářů vězněných v nacistickém koncentračním táboře Osvětim-Rajsko chtě nechtě museli čerpat z ověřených dostupných zdrojů, mezi nimiž nemohli pominout ceněné paměti Charlotte Delbo. V režijní explikaci, kterou Jean-Louis Lorenzi – hlavní režisér celého projektu – vypracoval pro Francouzskou televizi při přípravách filmu, byl uveden seznam literatury, jímž se autoři (vedle režiséra šlo zejména o scenáristu Thierryho Bourcyho) inspirovali: na uvedeném seznamu, který byl později použit jako jeden z důkazů ve sporu s nakladatelstvím Les Éditions de Minuit, výslovně figurovaly i paměti Charlotte Delbo. Autoři ani producenti filmu v tom však nespatřovali žádný důvod k vypořádávání autorských práv spisovatelů, kteří dané knihy napsali: Vždyť přece z těchto knih čerpali pouze historická fakta!

Dědicové Charlotte Delbo a nakladatelství Les Éditions de Minuit byli však jiného názoru. Ve své žalobě tvrdili, že autoři filmu užili z pamětí slavné odbojářky přinejmenším následující autorskoprávně chráněné prvky: (narativní) struktury filmu a knihy jevily nápadné podobnosti, včetně posloupnosti líčených událostí; ve filmu se objevila řada specifických frází a stylistických obratů, které byly užity v knižních dialozích i v autorských literárních komentářích; film nahlížel na líčené reálné postavy a děje z podobné (hodnotící) perspektivy jako Charlotte Delbo; a v neposlední řadě výběr množství konkrétních situací, které se ve filmu objevily (žalobci jich konkrétně napočítali dvanáct), včetně jejich metaforického vyznění, byl evidentně inspirován „autorským filtrem“, který paní Delbo aplikovala ve své knize.

Zatímco prvoinstanční soud žalobu jednoduše zamítl, odvolací soud vyřešil spor šalamounsky. V prvé řadě konstatoval, že na výběr tématu, který autoři filmu provedli, měli bezpochyby plné právo, stejně jako na (opětovné) zpracování známých historických událostí. Na druhou stranu, uvedl odvolací soud, je však zřejmé, že shora vypočtené prvky v pamětech Charlotte Delbo jsou skutečně autorskoprávně chráněny a autoři filmu je užili, aniž si k tomu opatřili odpovídající svolení nebo v jejich prospěch svědčila některá ze zákonných výjimek – tedy zasáhli do dosud trvajících autorských práv zesnulé autorky. Odvolací soud nicméně konstatoval svou neochotu přikázat žalovaným v souladu se žalobou, aby film nadále neuváděli do oběhu, jelikož nedovoleně adaptované autorskoprávně chráněné prvky tvořily pouze relativně malou část celého filmu. Stejně tak se soudu nezdálo, že by žalobci měli nárok na kompenzaci v požadované výši 250 000 euro, která zjevně neodpovídala rozsahu, v jakém byl film dosud prezentován veřejnosti. (Žalovaní se od podání žaloby do skončení sporu strategicky užívání filmu zdrželi.) Namísto toho tak odvolací soud přiznal žalobcům pouze zlomek této částky, totiž 40 000 euro.

Z vyprávěného příběhu je zřejmé, že fakt, že určité dílo pojednává o skutečné události (a to třeba i velmi věrně), ještě sám o sobě neznamená, že by toto dílo nemohlo být autorskoprávně chráněno – a to přinejmenším v těch pasážích, v nichž je evidentní zapojení svébytného autorského rukopisu. Jeví se ostatně jako prakticky nemožné, aby se v jakémkoliv díle alespoň do určité míry nemísila realita s fikcí, zkušenost s fantazií. Na míře této míry pak závisí větší nebo menší způsobilost díla k autorskoprávní ochraně.

Na Adornův proslulý výrok, že po Osvětimi už nelze psát básně, prý Charlotte Delbo reagovala konstatováním, že pokud právě poezie nedokáže člověku přesně přiblížit, co to byla Osvětim, bylo to všechno zbytečné. Fakt, že ještě v jednadvacátém století stálo někomu za to natočit – byť třeba protiprávně – film podle jejích literárních vzpomínek na totalitní běsnění, dokazuje, že přinejmenším životní dílo Charlotte Delbo zbytečné nebylo.





další blogy autora:

Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Jak jsem uděloval medailiPrávník Ivan David o své zkušenosti z účasti v mezinárodní porotě Doc Alliance Selection Award31.05.2018 - Ivan David
Meze inspiraceFilmový právník Ivan David rozebírá kauzu reklamy na Citroën, která byla přiznaně inspirována proslulým jednozáběrovým filmem C'était un rendez-vous Clauda Lelouche.14.12.2017 - Ivan David
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Všechno je v pořádkuFilmový právník Ivan David v souvislosti se svou návštěvou mezinárodní autorskoprávní konference v Kodani uvažuje nad hamletovskou otázkou: Být, nebo nebýt? To je, oč tu běží.08.06.2017 - Ivan David
Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmuFilmový právník Ivan David glosuje Senátem schválený finální text novely autorského zákona – jaké změny čekají na všechny pracující v oblasti audiovize?23.03.2017 - Ivan David
Mluvil tu někdo o digitalizaci filmu?Filmový právník a advokát Ivan David nahlíží na zdánlivě jednoduchý pojem „digitalizace“, který rozdmýchává atmosféru nejen v odborných kruzích. Proč je tak složité tomuto pojmu porozumět?02.02.2017 - Ivan David

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml