Otázka života a fikce

Právník Ivan David komentuje další francouzský případ sporu o využití víceméně faktografické knihy francouzské odbojářky Charlotte Delbo pro film Rideau Rouge à Raisko.
01.03.2018 - Ivan David

Z filmu Rideau Rouge à Raisko (Jean-Louis Lorenzi, 2010)

Na podzim 2016 jsem v tomto blogu psal o případu, kdy se dcera básníka Paula Éluarda spolu s nakladatelstvím Les Éditions de Minuit domáhala kompenzace na producentech a distributorech filmu Mapy ke hvězdám (Maps to the Stars, r. David Cronenberg, 2014). Podstatou oné žaloby bylo, že v rámci zmíněného filmu mělo dojít k uměleckému znehodnocení známé Éluardovy básně „Svoboda“.

Jelikož nakladatelství Les Éditions de Minuit bere práva svých autorů (a jejich dědiců) opravdu vážně, a soudních sporů se nebojí, poskytlo mi bezděky námět na tento další komentář. Jeho předmětem je tentokrát spor mezi zmíněným nakladatelstvím, resp. dědici autorských práv k dílu legendární francouzské odbojářky Charlotte Delbo (na straně jedné), a Francouzskou televizí – France Telévisions, resp. dalšími subjekty zúčastněnými na tvorbě a výrobě historického televizního filmu Rideau Rouge à Raisko (Červená opona v Rajsku, r. Jean-Louis Lorenzi, 2010) (na straně druhé). Uvedený spor byl pravomocně rozhodnut Odvolacím soudem v Paříži (Cour d’appel de Paris) dva dny před Štědrým dnem 2017.

Zmíněná Charlotte Delbo (1913–1985) je v České republice prakticky neznámá, avšak v rodné Francii se řadí k ikonickým postavám. Tato žena se jako mladá komunistická intelektuálka v roce 1941 dobrovolně vrátila do okupované vlasti z pracovní cesty po Jižní Americe, aby se zapojila do hnutí odporu. Za účast na vydávání ilegálního periodika Lettres Françaises a jiných protinacistických tiskovin byla dne 23. 1. 1943 deportována – spolu s dalšími více než dvěma sty francouzskými odbojářkami, z nichž nepřežila ani čtvrtina – do koncentračního tábora v Osvětimi. Její manžel byl za stejnou činnost již krátce po společném zatčení na jaře 1942 ve svých 28 letech zastřelen. Delbo byla posléze transportována do pobočného koncentračního tábora v Rajsku a ještě později do německého Ravensbrücku. Po jeho osvobození se vrátila do Francie, kde začala takřka okamžitě pracovat na svých pamětech. Když tyto obsáhlé spisy konečně na přelomu 60. a 70. let vyšly, zaznamenaly velký ohlas. V té době již Charlotte Delbo nepatřila ke komunistickému hnutí. Rozešla se s ním po Chruščovově odhalení Stalinových zločinů, mezi které patřilo i provozování rozsáhlé sítě koncentračních táborů – nikoli nepodobných těm, které sama zažila.

Mezi základní principy moderního autorského práva patří zásada, že ochrany tímto právem nepožívá historický fakt, ale zásadně až případné jedinečné tvůrčí zpracování takového historického faktu. Každý je tak například oprávněn libovolně užívat informace o průběhu napoleonských válek, tak jak jsou průběžně odhalovány historiografií, avšak v případě zájmu o užití – dejme tomu – kapitoly z Tolstého Vojny a míru (tedy v hypotetickém případě, kdy by autorská práva k tomuto konkrétnímu dílu dosud trvala) by již bylo nezbytné opatřit si odpovídající licenci. Potud je vše jasné. Problém nastává tehdy, když jsou historická fakta zpracována nikoli do podoby románu, básně či jiného jednoznačně fiktivního díla, ale do podoby díla vytvořeného v žánru literatury faktu (v případě audiovize pak do analogických žánrů dokumentárního či zpravodajského filmu). Jak v takovém díle jednoznačně odlišit, kde končí život a začíná právně chráněná autorská stylizace?

Paměti Charlotte Delbo pojednávající o životě v odboji a v nacistických koncentračních táborech spadají do podobné kategorie jako například známější Solženicynovo Souostroví Gulag. Tedy jde sice bezpochyby o snahu co nejpřesněji zachytit realitu, a to často dokonce ve velmi naturalistické podobě (oběma autorům jde bezpochyby na prvním místě o podání svědectví o vlastních i cizích hrůzných zážitcích), avšak při užití výsostně uměleckých prostředků (autorské komentáře, metafory, stylizované formulace citovaných dialogů apod.). Ostatně ne nadarmo Solženicyn opatřil své dílo podtitulem „Pokus o umělecké pojednání“.

Cahrlotte Delbo

Nelehká byla tedy práce autorů filmu Rideau Rouge à Raisko, kteří při zpracovávání tématu francouzských odbojářů vězněných v nacistickém koncentračním táboře Osvětim-Rajsko chtě nechtě museli čerpat z ověřených dostupných zdrojů, mezi nimiž nemohli pominout ceněné paměti Charlotte Delbo. V režijní explikaci, kterou Jean-Louis Lorenzi – hlavní režisér celého projektu – vypracoval pro Francouzskou televizi při přípravách filmu, byl uveden seznam literatury, jímž se autoři (vedle režiséra šlo zejména o scenáristu Thierryho Bourcyho) inspirovali: na uvedeném seznamu, který byl později použit jako jeden z důkazů ve sporu s nakladatelstvím Les Éditions de Minuit, výslovně figurovaly i paměti Charlotte Delbo. Autoři ani producenti filmu v tom však nespatřovali žádný důvod k vypořádávání autorských práv spisovatelů, kteří dané knihy napsali: Vždyť přece z těchto knih čerpali pouze historická fakta!

Dědicové Charlotte Delbo a nakladatelství Les Éditions de Minuit byli však jiného názoru. Ve své žalobě tvrdili, že autoři filmu užili z pamětí slavné odbojářky přinejmenším následující autorskoprávně chráněné prvky: (narativní) struktury filmu a knihy jevily nápadné podobnosti, včetně posloupnosti líčených událostí; ve filmu se objevila řada specifických frází a stylistických obratů, které byly užity v knižních dialozích i v autorských literárních komentářích; film nahlížel na líčené reálné postavy a děje z podobné (hodnotící) perspektivy jako Charlotte Delbo; a v neposlední řadě výběr množství konkrétních situací, které se ve filmu objevily (žalobci jich konkrétně napočítali dvanáct), včetně jejich metaforického vyznění, byl evidentně inspirován „autorským filtrem“, který paní Delbo aplikovala ve své knize.

Zatímco prvoinstanční soud žalobu jednoduše zamítl, odvolací soud vyřešil spor šalamounsky. V prvé řadě konstatoval, že na výběr tématu, který autoři filmu provedli, měli bezpochyby plné právo, stejně jako na (opětovné) zpracování známých historických událostí. Na druhou stranu, uvedl odvolací soud, je však zřejmé, že shora vypočtené prvky v pamětech Charlotte Delbo jsou skutečně autorskoprávně chráněny a autoři filmu je užili, aniž si k tomu opatřili odpovídající svolení nebo v jejich prospěch svědčila některá ze zákonných výjimek – tedy zasáhli do dosud trvajících autorských práv zesnulé autorky. Odvolací soud nicméně konstatoval svou neochotu přikázat žalovaným v souladu se žalobou, aby film nadále neuváděli do oběhu, jelikož nedovoleně adaptované autorskoprávně chráněné prvky tvořily pouze relativně malou část celého filmu. Stejně tak se soudu nezdálo, že by žalobci měli nárok na kompenzaci v požadované výši 250 000 euro, která zjevně neodpovídala rozsahu, v jakém byl film dosud prezentován veřejnosti. (Žalovaní se od podání žaloby do skončení sporu strategicky užívání filmu zdrželi.) Namísto toho tak odvolací soud přiznal žalobcům pouze zlomek této částky, totiž 40 000 euro.

Z vyprávěného příběhu je zřejmé, že fakt, že určité dílo pojednává o skutečné události (a to třeba i velmi věrně), ještě sám o sobě neznamená, že by toto dílo nemohlo být autorskoprávně chráněno – a to přinejmenším v těch pasážích, v nichž je evidentní zapojení svébytného autorského rukopisu. Jeví se ostatně jako prakticky nemožné, aby se v jakémkoliv díle alespoň do určité míry nemísila realita s fikcí, zkušenost s fantazií. Na míře této míry pak závisí větší nebo menší způsobilost díla k autorskoprávní ochraně.

Na Adornův proslulý výrok, že po Osvětimi už nelze psát básně, prý Charlotte Delbo reagovala konstatováním, že pokud právě poezie nedokáže člověku přesně přiblížit, co to byla Osvětim, bylo to všechno zbytečné. Fakt, že ještě v jednadvacátém století stálo někomu za to natočit – byť třeba protiprávně – film podle jejích literárních vzpomínek na totalitní běsnění, dokazuje, že přinejmenším životní dílo Charlotte Delbo zbytečné nebylo.





další blogy autora:

Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Neuveď nás v pokušeníPrávník a filmový publicista Ivan David uvažuje ve svém dalším blogu o tom, jak se to má z hlediska zákona s dokumentaristy, kteří ve snaze poukázat na určitý společenský problém předstírají nějakou okolnost, aby „otestovali“ reakce vytipovaných osob. Aktuální je tato otázka v souvislosti s chystaným dokumentem Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti o zneužívání dětí na internetu, který chce „rozpoutat válku s predátory českého internetu“.23.05.2019 - Ivan David
Trocha nuceného adventního optimismuPrávník Ivan David bilancuje rok 201820.12.2018 - Ivan David
Mírný pokrok v mezích zákonaAdvokát Ivan David se zamýšlí nad proměnlivým vztahem autorského práva k realitě na základě nedávného případu s notoricky známým souslovím „je to paráda“ užitým v reklamě na Vitanu. 04.10.2018 - Ivan David
Jak jsem uděloval medailiPrávník Ivan David o své zkušenosti z účasti v mezinárodní porotě Doc Alliance Selection Award31.05.2018 - Ivan David
Meze inspiraceFilmový právník Ivan David rozebírá kauzu reklamy na Citroën, která byla přiznaně inspirována proslulým jednozáběrovým filmem C'était un rendez-vous Clauda Lelouche.14.12.2017 - Ivan David
Hrát, nebo býtNěkolik poznámek filmového právníka Ivana Davida k právním aspektům rozdílů mezi hraným a dokumentárním filmem03.08.2017 - Ivan David
Všechno je v pořádkuFilmový právník Ivan David v souvislosti se svou návštěvou mezinárodní autorskoprávní konference v Kodani uvažuje nad hamletovskou otázkou: Být, nebo nebýt? To je, oč tu běží.08.06.2017 - Ivan David
Co (ne)přináší novela autorského zákona do oblasti filmuFilmový právník Ivan David glosuje Senátem schválený finální text novely autorského zákona – jaké změny čekají na všechny pracující v oblasti audiovize?23.03.2017 - Ivan David
Mluvil tu někdo o digitalizaci filmu?Filmový právník a advokát Ivan David nahlíží na zdánlivě jednoduchý pojem „digitalizace“, který rozdmýchává atmosféru nejen v odborných kruzích. Proč je tak složité tomuto pojmu porozumět?02.02.2017 - Ivan David

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka