Ostře sledovaná smrt

Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.

Jedna z prvních fotografií obětí koronaviru v čínské provincii Wuhan. Foto: Héctor Retamal/AFP, Getty Images

Přestože se nadále válčí v Sýrii, v Jemenu je stále hladomor a boj za lidská práva píše svou další historickou kapitolu, hlavní pozornost médií zůstává upřena směrem ke globální pandemii. Na pozadí této ostře sledované události, ale i těch, které zůstávají v jejím stínu, však stále přetrvává jiný lidstvo ohrožující problém, na nějž se kvůli tématu koronakrize zapomíná ještě o něco snáze než obvykle – klimatická změna.
 

"Jak se nás má smrt způsobená klimatickou změnou dotýkat, když ji nelze obsáhnout v jednom obrazu?"
 

Obrazy koronaviru a klimatické změny mají v zásadě dva společné jmenovatele. Jsou jimi smrt a globální rozměr. Smrt, kterou přináší koronavirus, je smrtí konkrétní. Přestože statistiky o počtu obětí nabývají podoby abstraktních čísel, na základě novinářských snímků je zjevné, že virus může zasáhnout naše tělo. Fotografie hospitalizovaných osob i mrtvých, v pytlech odnášených těl pro nás mají haptický rozměr. Jsme schopni si představit, že právě naše tělo může zakusit viděné. Řečeno psychoanalytickou teorií fotografie Kaji Silverman, dokážeme se do zobrazeného výjevu vzdáleně vcítit, jelikož fotografie funguje jako určitý most, jehož prostřednictvím v obou směrech, od fotografie k nám a naopak, proudí emoce strachu a soucitu. 

Kde jsou mrtví?

V souvislosti s problematikou zobrazování obětí koronaviru se v USA, zemi prozatím nejvíce stižené nákazou, odehrála zajímavá veřejná diskuze. Odstartoval ji článek historičky umění Sarah Lewis uveřejněný na počátku května v The New York Times. Text nazvaný Where Are the Photos of People Dying of Covid? („Kde jsou fotky osob umírajících na covid-19?“) apeloval na potřebu publikovat více fotografií zachycujících osoby na hraně života a smrti, které by – na rozdíl od snímků přeplněných nemocnic, pohřebních ceremonií nebo vyčerpaných lékařů – byly schopny vyburcovat veřejnost k zásadnější akci a uvědomění si rozsahu a významu problému. O necelé dva týdny později podpořil tento argument také text novináře Patricka Gathary na serveru Aljazeera.com, jenž apeloval na více fotografií a méně čísel při zprostředkování koronavirové smrti v médiích. V reakci na tyto komentáře publikovala vzdělávací webová platforma Reading the Pictures rozsáhlý obrazový článek Here Are the Photos of People Suffering and Dying of Covid („Zde jsou fotky osob trpících a umírajících v důsledku covidu-19“), obsahující pomyslnou fotografickou abecedu koronavirové smrti. Ať již shledáváme fotografie utrpení způsobeného koronavirem za dostatečné co do jejich počtu, jenž nás má zalarmovat (ale také nás může vyčerpávat a otupovat), či co do jejich obsahu, který nás může šokovat nebo v nás vyvolat empatii, zachycené výjevy nám zůstávají bytostně blízké. Dotýkají se našeho těla ve chvíli, kdy je právě dotek tím nejvíce ohrožujícím projevem komunikace.
 

USA jsou v současnosti zemí nejvíce postiženou pandemií. Fotografie pochází z New Yorku 2. dubna 2020. Foto Andrew Kelly/Reuters

Příliš mnoho obrazů

Na straně druhé stojí obrazy smrti způsobené klimatickou změnou, které pro nás i navzdory svému konkrétnímu vizuálnímu sdělení zůstávají abstraktní. Důvodem je komplexita klimatické změny, jež v sobě zahrnuje hned několik vzájemně propojených příčin a projevů. Setkáváme se tak se snímky a vizualizacemi stoupání hladin oceánů, tání ledovců, častějších záplav a hurikánů, odlesňování a zvyšování teploty planety, stejně jako s obrazy industriálních zplodin a neudržitelného způsobu vedení současného života, plného cestování, nadprodukce zboží a jeho jednorázového použití. Tento výčet přitom představuje pouze malou část rozsáhlé mozaiky činností a vztahů tvořících mapu klimatické změny. A jak argumentuje francouzský filozof Bruno Latour ve své eseji Zpátky na zem (2020), klimatická změna stojí v jádru zásadních geopolitických problémů dneška: deregulace, nárůstu nerovností a migrace. Jakýkoliv pokus o komplexní zachycení klimatické změny a zásadního ohrožení, jež přináší, se proto zdá být předem odsouzený k nezdaru. Jak se nás má smrt způsobená klimatickou změnou dotýkat, když ji nelze obsáhnout v jednom obrazu?
 

Klimatické změně chybí nejen obličeje s dýchací maskou a těla zabalená do pytlů, ale jeden jasný symbol... Schází jí takový obraz, jímž je pro koronavirus vir SARS-CoV-19 zachycený mikroskopem, jenž nám média předkládají v podobě expresivně barevného bodláku.
 

Klimatická změna je přitom výsostně vizuální fenomén. Sama klimatologie, která vznikla jako jedna z moderních přírodních věd v 19. století, je totiž závislá na obrazech. Bez obrazového vyjádření změny určitého zkoumaného jevu v čase by nemohla existovat. Jednoduchým příkladem může být křivka sledující například proměnu teploty. Vědecká zobrazení, jako jsou grafy či mapy, zároveň představují jednu z klíčových vizuálních oblastí utvářejících naši představu o klimatické krizi. Na první pohled spočívá jejich nesnáz v tom, že většina z nás není zvyklá získávat informace prostřednictvím vědeckých modelů, a tak se v křivkách lehce ztrácíme. Ve skutečnosti tu ale čelíme mnohem hlubšímu problému, kterým je všeobecná společenská představa o autoritě, objektivitě a neutralitě těchto vědeckých zobrazení. Jako by spadla z nebe. Přitom jsou ale výsledkem práce konkrétních autorů, kteří však nebývají u modelů podepsáni, jako je tomu zvykem u novinářské fotografie. Jejich podoba je také odvislá od použití konkrétního výpočetního programu a v neposlední řadě na nás působí jejich barevnost a zvolený grafický znakový systém. 

Pře(d)kládání obrazů proměny planety 

Z důvodu nesrozumitelnosti vědeckých zobrazení proto vzniká mnoho projektů kladoucích si za cíl dát datům o klimatické změně interaktivní a uživatelsky vstřícný ráz. Mezi ně lze zařadit rozsáhlou online platformu NASA Global Climate Change. Vedle množství atraktivního obsahu, který například formou fotografií „před a poté“ srovnává místa zásadně postižená klimatickou změnou, tu najdeme také nabídku mobilních aplikací. O podobný přístup, kdy jsou vědecká data „přeložena“ do divácky atraktivního vizuálního jazyka, usiluje též množství dokumentárních filmů. Asi nejznámějším z nich je americký snímek Nepříjemná pravda (2006, režie Davis Guggenheim), sponzorovaný tehdejším prezidentským kandidátem Alem Gorem, jenž se ve filmu zhostil i role vypravěče. Film zaujal nejen politickou osobností, ale i vydařenými vizuálními triky, které umožnily zhmotnit celé spektrum katastrof způsobených globálním oteplováním. Přestože film operoval s některými spornými daty, je důležitý pro vykreslení současné diskuze o klimatické změně, neboť vyprovokoval filmovou „popiračskou“ reakci, nazvanou Not Evil, Just Wrong (2009, režie Phelim McAleer a Ann McElhinney), odmítající existenci problémů prezentovaných v Guggenheimově filmu.

Vedle dokumentů věnujících se přímo klimatické změně však naši představu o smrtící proměně planety utvářejí také snímky z mainstreamové produkce. Za specialistu na zachycování přírodních katastrof můžeme považovat režiséra a producenta Rolanda Emmericha, jehož filmy ukazují například novou dobu ledovou. Pro tvorbu kolektivní imaginace klimatické změny jsou ale důležité i ty snímky, které primárně stav planety neřeší, ale téma silně evokují. Takovými mohou být vysušenou krajinou uhánějící Šílený Max: Zběsilá cesta (2015, režie George Miller), ale i Trierova Melancholia (2011), nabízející lyrické obrazy vyrovnání se s posledním dnem existence světa, aniž by na nás mířili rozezlení jezdci Apokalypsy.
 

Jeden ze závěrečných obrazů snímku Melancholia Larse von Triera. Foto outnow.ch.

Rychlá a pomalá smrt

Obraz smrti způsobené klimatickou změnou, který je očividně spíše různorodou vizuální sítí, jako by smrt navíc stále odkládal. Na rozdíl od koronavirové smrti se klimatická smrt neodehrává tady a teď, dokumentována médii prostřednictvím proudu výjevů nemocných a mrtvých a promítána do všudypřítomných statistik. Smrtící ruka klimatické krize není ruka, jež se vás dotkne ve výtahu, v tramvaji nebo v regálu s potravinami, ale spíše chobotnice, která, jak se zdá, spolkla celou planetu Zemi, a jen my její chapadla stále nevidíme. Zatímco koronavirová smrt je smrtí konkrétní a rychlou, zachycenou v aktuálním čase globálně propojených médií, celoplanetární umírání v důsledku klimatické změny zůstává příliš pomalé a rozplývá se do mnohotvárnosti. 

Klimatické změně chybí nejen obličeje s dýchací maskou a těla zabalená do pytlů, ale jeden jasný symbol. Ikona, která je schopná na sebe navázat celý společenský mýtus opředený emocemi strachu a ohrožení a pojmy, jakými jsou nebezpečí a krize. Schází jí takový obraz, jímž je pro koronavirus vir SARS-CoV-19 zachycený mikroskopem, jenž nám média předkládají v podobě expresivně barevného bodláku. Tento obraz na sebe jako skutečný vir váže různorodou mediální, politickou a společenskou agendu, čímž představa filozofa W. J. T. Mitchella o tom, že obrazy fungují jako „viry“, – živoucí organismy, které se množí a cirkulují uvnitř nás i v našem okolí –, nabývá doslovného rozměru.

Opravdu globální krize?

I navzdory zmíněným rozdílům však lze mezi obrazy koronavirové a klimatické smrti najít zásadní pojítka. To první spočívá v jejich vztahu ke světu. Učí nás totiž vnímat svět jako skutečně globální fenomén. Nejprve svým dosahem, neboť se ve smrtelném ohrožení neocitl pouze určitý kontinent či region, ale my všichni. Následně i tím, že ukazuje, nakolik je náš svět spoluutvářen organismy mimo člověka. Okem nezachytitelný virus v současnosti nechává padat světovou ekonomiku i hlavy význačných politiků, zatímco fosilní paliva nebezpečně rozžhavují planetu. Druhým společným rysem těchto obrazů je jejich manipulace. Jak ukázal březnový mediální výzkum z barcelonské univerzity, právě zobrazení „virového bodláku“ je ve skutečnosti často obrazem jiných virů, přičemž některé televizní stanice neváhají upravit barevnost výjevu tak, aby ladil s barevnou škálou televizního studia. Manipulace s daty klimatické změny rozhodně není žádnou novinkou a děje se hned na několika úrovních. Může se totiž hodit jak těm, kteří volají po rychlé akci, jak ukazuje příklad manipulace s informacemi ve snímku Ala Gora, tak těm, kteří patří do tábora takzvaných popiračů.
 

Propagačně-informační materiál Ministerstva zdravotnictví České republiky. Foto z webu Ministerstva zdravotnictví.
 

Poslední, třetí spojitostí je zdůrazňování lokálního aspektu, jenž v zásadě odporuje globálnímu charakteru obou problémů. Jednotlivé státy a regiony postupují v řešení pandemie individuálně, přičemž koordinace jednání na nadnárodní úrovni se zdá být značně problematická. Globální virus se tím uzavírá do národních hranic, jež také rámují diskuzi ohledně klimatické změny. Přestože se státy v rámci Pařížské dohody zavázaly ke společné akci, zůstává pro ně až příliš jednoduché od této úmluvy odstoupit a izolovat se. Věří, že dokud u nich není nesnesitelné sucho a vedro a hurikány či záplavy se jich – tak jako třeba České republiky – netýkají, pak je možné se zavřít do vlastní bubliny a vypouštět do ní, co se komu zlíbí, včetně lží. Měli bychom tak nejen tiše doufat ve větší solidaritu, ale také po ní hlasitě volat, a to v globálním rozměru, aby se dokázala postavit současné pandemii manipulovaných informací (infodemii) a po vzoru viru na sebe navázala pozitivní emoce empatie a příběhy konkrétní pomoci.





další blogy autora:

Barevné dějinyNový dok.blog se věnuje současnému fenoménu populární vizuální kultury, totiž automatickému digitálnímu kolorování černobílých historických snímků. Jakou změnu přináší možnost vidět vlastní předky nebo zásadní dějinné události v barvě? A jsou všechny černobílé historické fotografie vhodné k tomu, aby se jich dotkla barva?06.05.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Dobývání vesmíru v době pandemieZnámá teoretička vizuální kultury si ve svém dok.blogu klade otázku, jakou zprávu podává rover Perseverance, jenž nedávno přistál na planetě Mars, o současném stavu naší společnosti. Čeho se stal symbolem? A jak důležitou roli v pochopení tohoto projektu NASA sehrávají všudypřítomné obrazy?04.03.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Desmond je úžasnýTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová kriticky nahlíží na prezentaci současné dětské hvězdy LGBTQ komunity, desetiletého drag kid Desmonda17.05.2018 - Andrea Průchová Hrůzová

   poslední blogy:
Český BollywoodProč nejsou české filmy v zahraničí vidět tak, jak by si zasloužily? A když jsou, proč jsou pod nimi obvykle podepsáni cizinci, žijící u nás? Vytvořili jsme si svůj „Čekwood“ a jsme příliš opatrní a pohodlní se z něj vydat do světa.15.07.2021 - Radim Procházka
Ve jménu rešeršeCo se stane, když práce na rešerších přeroste dokumentaristům přes hlavu? V novém dok.blogu přibližuje Tereza Reichová, kam až ji zavedla důkladná příprava na chystaný celovečerní film o českém vzdělávacím systému.17.06.2021 - Tereza Reichová
Letem podcastovým světem III V dok.revue přinášíme třetí díl postřehů moderátora, dokumentaristy a dramaturga Dana Moravce o současných českých podcastech. Tento díl by mohl mít podtitul Divadlo nikdy nebylo víc slyšet a zaměřuje se na podcasty, které připravily tři divadelní soubory během pandemie: Národní divadlo, Divadlo Archa a Divadlo v Dlouhé. 10.06.2021 - Dan Moravec
Všežravé pojmyI když se analogovým technologiím a podmínkám či konvencím, které se k nim vážou, předpovídal v oblasti filmu a fotografie zánik, jsou v současném umění stále přítomné. O zmapování území „filmovosti“ v krajině „rozšířené kinematografie“ se pokusil umělecko-výzkumný projekt Reset the Apparatus!, jehož výstupem byla v roce 2019 i stejnojmenná kniha. Jaké klade otázky? 27.05.2021 - Tereza Hadravová
Ženy versus vědaOhlédnutí za letošním Mezinárodním festivalem populárně-vědeckých filmů AFO, který skončil 11. května, vybízí k otázce, jak komplikovaný je vztah současné vědy a genderu.20.05.2021 - Martin Šrajer
Barevné dějinyNový dok.blog se věnuje současnému fenoménu populární vizuální kultury, totiž automatickému digitálnímu kolorování černobílých historických snímků. Jakou změnu přináší možnost vidět vlastní předky nebo zásadní dějinné události v barvě? A jsou všechny černobílé historické fotografie vhodné k tomu, aby se jich dotkla barva?06.05.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Útok na žánr true crime storyMockument American Vandal si utahuje z žánru true crime nasprejovanými penisy a projímadlem, ale nejde jen o teenagerskou komedii.29.04.2021 - Antonín Tesař
Letem podcastovým světem IIVe druhém díle svých poznámek k současným českým podcastům se moderátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec zaměřuje na dvě série Českého rozhlasu, které se, každá po svém, dotýkají vztahu duše a těla.22.04.2021 - Dan Moravec
Zprávy podle potřeby?Nejsledovanější francouzská televize TF1 plánuje do konce roku umožnit divákům, aby přizpůsobili zpravodajský obsah svému vkusu a zájmu. Může však zpravodajství fungovat podobně jako sociální síť, kde po vyfiltrování sledujeme jen to, co nás zajímá, a uzavíráme se tak ještě víc do sociálních bublin? Milan Kruml ve svém dalším dok.blogu uvažuje, jaké nebezpečí představuje personalizace televizního zpravodajství.08.04.2021 - Milan Kruml
Jeden Netflix vládne všemJak streamovací gigant formuje podobu současného dokumentu?01.04.2021 - Martin Šrajer