Omezené spektrum autistického randění

Filmový publicista Martin Šrajer ve svém dok.blogu upozorňuje na filmy a televizní pořady z nedávné doby, v nichž dominují postavy vykazující rysy poruchy autistického spektra. Patří k nim i nový australský dokumentární seriál Láska ve spektru, jenž je nyní dostupný na Netflixu. Nakolik potvrzuje či naopak vyvrací stereotypy zobrazování autismu?
01.10.2020 - Martin Šrajer

Láska ve spektru. Foto Netflix

V několika posledních letech vzrostl počet filmů a televizních pořadů s postavami vykazujícími znaky poruchy autistického spektra do té míry, že je dnes autismus běžnou součástí popkultury. Jelikož filmová a televizní produkce může ovlivňovat veřejné povědomí, potažmo přístup veřejnosti k lidem s určitým hendikepem, je na místě otázka, jaký obrázek o autismu současná mainstreamová audiovizuální tvorba předkládá? Změnilo se něco od premiéry Rain Mana, který na jedné straně otevřel dveře dalším hrdinům jako Raymond Babbitt, ale na druhé rozšířil zavádějící představu, že autismus jde ruku v ruce se savantismem?

Autistické rysy postav z nedávné doby, ať jde o Sheldona Coopera z komediální Teorie velkého třesku, Sagu Norén z kriminálního Mostu či matematického génia Christina Wolffa z krimithrilleru Zúčtování, jsou zpravidla značně zesílené, někdy až na hranu karikatury, což může posilovat některé stereotypy. Nadále je patrná snaha „vykompenzovat“ kognitivní a sociální deficity hrdinů jejich výjimečným intelektuálním nadáním. Stále převažují vysoce-funkční autisté, kteří jsou relativně soběstační a dokážou verbalizovat své pocity a potřeby. Poměrně častým tématem i díky tomu mohou být komplikace související s randěním a vztahy, které převažují nad problémy se zvýšenou citlivostí vůči prostředí nebo se společenskou ostrakizací (šikana v práci či ve škole). To je také případ populárního netflixovského seriálu Atypický, jehož pubertální hlavní hrdina Sam se snaží najít si přítelkyni. Vzhledem k tomu, že je autistou, zaslouží si optikou seriálu uznání už jen za to, že má odvahu chodit na rande.

Infantilizace lidí na spektru

Výhradně skrze vztahy pohlíží na osoby s autismem také nový australský dokumentární seriál Láska ve spektru, nyní rovněž dostupný na Netflixu. V pěti epizodách sledujeme několik mladých lidí s poruchou autistického spektra, kteří se snaží najít lásku svého života. V jádru jde o klasickou „dating show“, ve které různě kompatibilní jedinci hledají společnou řeč. Její zvláštnost spočívá v tom, že spolu randí lidé, kteří nerozumějí některým společenským konvencím, občas jsou paralyzováni ostychem nebo jim dělá problém udržet oční kontakt. Předpoklad, že štěstí člověk nalezne teprve v páru, na němž jsou podobné pořady založené, zůstal zachován. Zřejmě také z důvodu, aby tvůrci vyšli vstříc touze neurotypických diváků po šťastných koncích a dojemných romantických situacích, natáčeli kromě seznamujících se singlů také dva spokojené autistické páry, čímž de facto popřeli koncept seznamovacích pořadů. 

Seriál sice potěšujícím způsobem rozšiřuje pop kulturní paletu lidí s autismem (nejde převážně o bílé heterosexuální muže se záblesky geniality) a vyvrací mýtus, podle něhož autisté o vztahy nestojí, ale mnohým jiným zjednodušením se vyvarovat nedokázal. Láska ve spektru především nerozlišuje mezi různými typy autismu. Všichni autisté jsou rámováni jako členové jedné poměrně homogenní skupiny, existující navíc odděleně od zbytku „normální“ společnosti. Tuto izolaci zvýrazňuje fakt, že jednotliví účastníci randí výlučně s jinými lidmi s poruchou autistického spektra, třebaže ve skutečnosti jsou běžné i smíšené páry. Nápadníky a nápadnice jednotlivých protagonistů pak autoři představují výlučně prostřednictvím věcí či jevů, které mají rádi/y a které nesnášejí, ať už jde o dinosaury, úsměv, zvuk zahradní sekačky nebo banány. Komplexní osobnosti jsou tak redukovány na jednu jejich „autistickou“ zvláštnost, která neurotypickým divákům může připadat milá nebo úsměvná.
 

Láska ve spektru. Foto Netflix

Podobná infantilizace svéprávných dospělých lidí je zřejmá také z volby rozverného hudebního doprovodu, z fascinace kamery jejich nestandardními projevy (pití mléka z krabice, určité tiky, „nespolečenské“ chování na veřejnosti) nebo z omlouvání jejich rasistických či homofobních výroků jako něčeho, na co coby autisté prostě mají nárok (podobně jako tolerujeme u malých dětí, když ve společnosti pronesou něco nevhodného). Okolo sexuality seriál krouží jako kolem velkého tabu, o němž před autisty není vhodné otevřeně mluvit, jakkoli minimálně v jednom případě dokumentaristé vedou rozhovor s párem dvacátníků, kteří spolu již několik let žijí, nepochybně také sexuálně. Tvůrci se jinými slovy zaměřují na to, co je z jejich pohledu „autistické“ a opomíjejí to, co do jejich předpřipraveného obrazu autismu nezapadá, čímž ovšem sociální herce nutně zplošťují na pár (a)typických projevů. Ve výsledku jsou tudíž aktéři seriálu stejně jako postavy z výše zmíněných fikčních filmů a seriálů definováni předně tím, co je činí „jinými“.

Autismus jako zdroj zábavy? 

Jako záruku úspěchu při randění pak seriál v zásadě prezentuje opuštění autistického chování. Neurotypickou perspektivu totiž přímo v seriálu kromě rodičů, kteří až příliš často dostávají prostor, aby hovořili za své dospělé děti, zastupuje pouze jistá Jodi. Žena představená jako odbornice na komunikaci autistů své klienty na rande připravuje radami, jaké konkrétní kroky mají učinit v situacích, jež při seznamování mohou nastat. V zásadě je navádí k tzv. maskování, tedy k tomu, aby sami vystupovali jako neurotypičtí jedinci, což je dvojnásob nepřirozené, když spolu randí dva autisté. Na protagonistech je přitom patrné, jak nesví se cítí, když mají někomu nabídnout židli nebo mu namísto povídání o svých zájmech klást povšechné zdvořilostní otázky. Místo toho, aby vystupovali za sebe, snaží se pod vlivem Jodi vpasovat se role, jež jim není vlastní. 

Podobně jako ve velké části současné popkulturní produkce (čest výjimkám) jsou i v Lásce ve spektru autisté situováni do předpřipravených situací, zvýrazňujících omezené spektrum jejich projevů, a využíváni jako zdroj dojetí, pobavení či inspirace pro neurotypické diváky. Ty seriál utvrzuje v tom, že když randění zvládnou legračně neohrabaní autisté, tak oni přece také. Jakkoli je podbízení se masovému vkusu u „feel good“ mainstreamového pořadu pochopitelné, těžko přispěje k lepšímu porozumění autismu v jeho rozmanitých podobách. Včetně těch, které požadavku lehko stravitelné a hřejivé zábavy nevyhovují.




   poslední blogy:
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková