Omezené spektrum autistického randění

Filmový publicista Martin Šrajer ve svém dok.blogu upozorňuje na filmy a televizní pořady z nedávné doby, v nichž dominují postavy vykazující rysy poruchy autistického spektra. Patří k nim i nový australský dokumentární seriál Láska ve spektru, jenž je nyní dostupný na Netflixu. Nakolik potvrzuje či naopak vyvrací stereotypy zobrazování autismu?
01.10.2020 - Martin Šrajer

Láska ve spektru. Foto Netflix

V několika posledních letech vzrostl počet filmů a televizních pořadů s postavami vykazujícími znaky poruchy autistického spektra do té míry, že je dnes autismus běžnou součástí popkultury. Jelikož filmová a televizní produkce může ovlivňovat veřejné povědomí, potažmo přístup veřejnosti k lidem s určitým hendikepem, je na místě otázka, jaký obrázek o autismu současná mainstreamová audiovizuální tvorba předkládá? Změnilo se něco od premiéry Rain Mana, který na jedné straně otevřel dveře dalším hrdinům jako Raymond Babbitt, ale na druhé rozšířil zavádějící představu, že autismus jde ruku v ruce se savantismem?

Autistické rysy postav z nedávné doby, ať jde o Sheldona Coopera z komediální Teorie velkého třesku, Sagu Norén z kriminálního Mostu či matematického génia Christina Wolffa z krimithrilleru Zúčtování, jsou zpravidla značně zesílené, někdy až na hranu karikatury, což může posilovat některé stereotypy. Nadále je patrná snaha „vykompenzovat“ kognitivní a sociální deficity hrdinů jejich výjimečným intelektuálním nadáním. Stále převažují vysoce-funkční autisté, kteří jsou relativně soběstační a dokážou verbalizovat své pocity a potřeby. Poměrně častým tématem i díky tomu mohou být komplikace související s randěním a vztahy, které převažují nad problémy se zvýšenou citlivostí vůči prostředí nebo se společenskou ostrakizací (šikana v práci či ve škole). To je také případ populárního netflixovského seriálu Atypický, jehož pubertální hlavní hrdina Sam se snaží najít si přítelkyni. Vzhledem k tomu, že je autistou, zaslouží si optikou seriálu uznání už jen za to, že má odvahu chodit na rande.

Infantilizace lidí na spektru

Výhradně skrze vztahy pohlíží na osoby s autismem také nový australský dokumentární seriál Láska ve spektru, nyní rovněž dostupný na Netflixu. V pěti epizodách sledujeme několik mladých lidí s poruchou autistického spektra, kteří se snaží najít lásku svého života. V jádru jde o klasickou „dating show“, ve které různě kompatibilní jedinci hledají společnou řeč. Její zvláštnost spočívá v tom, že spolu randí lidé, kteří nerozumějí některým společenským konvencím, občas jsou paralyzováni ostychem nebo jim dělá problém udržet oční kontakt. Předpoklad, že štěstí člověk nalezne teprve v páru, na němž jsou podobné pořady založené, zůstal zachován. Zřejmě také z důvodu, aby tvůrci vyšli vstříc touze neurotypických diváků po šťastných koncích a dojemných romantických situacích, natáčeli kromě seznamujících se singlů také dva spokojené autistické páry, čímž de facto popřeli koncept seznamovacích pořadů. 

Seriál sice potěšujícím způsobem rozšiřuje pop kulturní paletu lidí s autismem (nejde převážně o bílé heterosexuální muže se záblesky geniality) a vyvrací mýtus, podle něhož autisté o vztahy nestojí, ale mnohým jiným zjednodušením se vyvarovat nedokázal. Láska ve spektru především nerozlišuje mezi různými typy autismu. Všichni autisté jsou rámováni jako členové jedné poměrně homogenní skupiny, existující navíc odděleně od zbytku „normální“ společnosti. Tuto izolaci zvýrazňuje fakt, že jednotliví účastníci randí výlučně s jinými lidmi s poruchou autistického spektra, třebaže ve skutečnosti jsou běžné i smíšené páry. Nápadníky a nápadnice jednotlivých protagonistů pak autoři představují výlučně prostřednictvím věcí či jevů, které mají rádi/y a které nesnášejí, ať už jde o dinosaury, úsměv, zvuk zahradní sekačky nebo banány. Komplexní osobnosti jsou tak redukovány na jednu jejich „autistickou“ zvláštnost, která neurotypickým divákům může připadat milá nebo úsměvná.
 

Láska ve spektru. Foto Netflix

Podobná infantilizace svéprávných dospělých lidí je zřejmá také z volby rozverného hudebního doprovodu, z fascinace kamery jejich nestandardními projevy (pití mléka z krabice, určité tiky, „nespolečenské“ chování na veřejnosti) nebo z omlouvání jejich rasistických či homofobních výroků jako něčeho, na co coby autisté prostě mají nárok (podobně jako tolerujeme u malých dětí, když ve společnosti pronesou něco nevhodného). Okolo sexuality seriál krouží jako kolem velkého tabu, o němž před autisty není vhodné otevřeně mluvit, jakkoli minimálně v jednom případě dokumentaristé vedou rozhovor s párem dvacátníků, kteří spolu již několik let žijí, nepochybně také sexuálně. Tvůrci se jinými slovy zaměřují na to, co je z jejich pohledu „autistické“ a opomíjejí to, co do jejich předpřipraveného obrazu autismu nezapadá, čímž ovšem sociální herce nutně zplošťují na pár (a)typických projevů. Ve výsledku jsou tudíž aktéři seriálu stejně jako postavy z výše zmíněných fikčních filmů a seriálů definováni předně tím, co je činí „jinými“.

Autismus jako zdroj zábavy? 

Jako záruku úspěchu při randění pak seriál v zásadě prezentuje opuštění autistického chování. Neurotypickou perspektivu totiž přímo v seriálu kromě rodičů, kteří až příliš často dostávají prostor, aby hovořili za své dospělé děti, zastupuje pouze jistá Jodi. Žena představená jako odbornice na komunikaci autistů své klienty na rande připravuje radami, jaké konkrétní kroky mají učinit v situacích, jež při seznamování mohou nastat. V zásadě je navádí k tzv. maskování, tedy k tomu, aby sami vystupovali jako neurotypičtí jedinci, což je dvojnásob nepřirozené, když spolu randí dva autisté. Na protagonistech je přitom patrné, jak nesví se cítí, když mají někomu nabídnout židli nebo mu namísto povídání o svých zájmech klást povšechné zdvořilostní otázky. Místo toho, aby vystupovali za sebe, snaží se pod vlivem Jodi vpasovat se role, jež jim není vlastní. 

Podobně jako ve velké části současné popkulturní produkce (čest výjimkám) jsou i v Lásce ve spektru autisté situováni do předpřipravených situací, zvýrazňujících omezené spektrum jejich projevů, a využíváni jako zdroj dojetí, pobavení či inspirace pro neurotypické diváky. Ty seriál utvrzuje v tom, že když randění zvládnou legračně neohrabaní autisté, tak oni přece také. Jakkoli je podbízení se masovému vkusu u „feel good“ mainstreamového pořadu pochopitelné, těžko přispěje k lepšímu porozumění autismu v jeho rozmanitých podobách. Včetně těch, které požadavku lehko stravitelné a hřejivé zábavy nevyhovují.




   poslední blogy:
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Proč Magnesii Literu nezískala letos žádná žena?Spisovatelka a nakladatelka Barbora Baronová se ve svém novém dok.blogu ptá, co vede k tomu, že letošní vítězové prestižní Magnesie Litery jsou výhradně pánským klubem. Důvodem je podle ní nerovné zastoupení mužů a žen v jednotlivých porotách, které odráží stereotypní uvažování o tom, kdo literatuře v Česku vlastně „rozumí“ a kdo o její kvalitě rozhoduje. Debata zdaleka není jen odrazem stavu současné české literární scény.24.09.2020 - Barbora Baronová
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová