Odvstup

Co je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.
10.12.2020 - Jan Gogola ml.

Z filmu Lumíra Hladíka Neznámý zůstal neznámý (1977)

„V mém životě hrály stromy velkou úlohu. Některé byly moudré a zamyšlené: smuteční vrby. Praktické a užitečné: třešně nebo jabloně. Náročné: jedle, na které jsem jako kluk šplhal na naší zahradě. Znal jsem je důvěrně. Stále je mám, i po pětačtyřiceti letech, před očima. A pak jsou ty ostatní. Triliony anonymních stromů, které se promění v magickou a záhadnou záležitost – les. Hodně anonymních stromů pohromadě. Rozhodl jsem se osobně zakusit jeden z těchto nevýznamných stromů. Vybral jsem si otevřenou polní krajinu s lesem uprostřed a vyšel směrem k lesu. Asi sto metrů od kraje jsem zavřel oči a pokračoval v chůzi, až jsem po hmatu našel strom. Objal jsem ho. Vrátil jsem se zpět, maje oči zavřené až do té doby, než jsem usoudil, že jsem dostatečně daleko, že bych svůj strom už nebyl schopen identifikovat. Otočil jsem se a viděl nic než les.“

Úvaly u Prahy, Československo, 1977

(Lumír Hladík: Neznámý zůstal neznámý, 1977)
 

V mém životě hrají filmy velkou úlohu. A to například těch sedm uvedených na letošním MFDF Ji.hlava v rámci pásma Fascinace: Lumír Hladík. Jednalo se o kolekci minutových až několika minutových osmimilimetrových filmů zachycujících Hladíkovy akce, které natočil jeho přítel Petr Soukup a zdigitalizoval Národní filmový archiv jako jedny z mála natočených materiálů české performance 70. let z okruhu Jiřího Kovandy, Karla Milera, Jana Mlčocha či Petra Štembery, kteří navazovali na aktivity Eugena Brikciuse, Milana Knížáka a Zorky Ságlové z let šedesátých. 

Po skončení projekce výše uvedené Hladíkovy stromové akce (tuto i ostatní zde představuji citacemi textů ze samotných filmů) jsem se rozhodl zakusit knihu z lesa knihovny a vyšel jsem směrem k titulu Maurice Merleau-Pontyho Viditelné a neviditelné (OIKOYMENH, Praha, 1998): 

„Nemá-li tedy reflexe předpokládat to, co má nalézat, a nemá-li do věcí vkládat to, co v nich předstírá objevovat, je třeba, aby vyřadila víru ve svět, pouze proto, aby svět viděla, aby v něm vyčetla cestu, kterou prošel, když se stával světem pro nás, aby v něm hledala tajemství našeho vněmového pouta k němu, aby používala slov k vyslovování tohoto předlogického svazku a nepodléhala jejich předem ustaveným významům, aby se hroužila do světa, místo aby mu vládla, aby sestupovala ke světu, jak jest, a nikoli k nějaké předchůdné možnosti svět myslet (ta totiž předem zakládá podmínky naší kontroly nad světem), aby se světa dotazovala, aby vstoupila do houštiny odkazů, jež v něm naše dotazování odkrylo, a aby mu dovolila říkat to, co svět ve svém mlčení říci chce… Nevíme, co přesně je tento řád a tento soulad světa, jemuž se tímto způsobem vydáváme, nevíme ani, kam nás tento záměr přivede, ani je-li opravdu možný. Avšak musíme volit mezi touto cestou a dogmatismem reflexe; až příliš pozdě poznáváme, kam tato reflexe vede, neboť filosofie reflexe končí v okamžiku, kdy začíná, a tedy nám nedovoluje pochopit naši vlastní neprůhlednost.“

Průhledné krajiny

Hladík svoji neprůhlednost ředí do stavu průhlednosti tím, jak sebe jako lidské rozpouští v přírodním. Pásmo jeho akcí bylo tedy příznačně uvedeno v rámci festivalové sekce Průhledné krajiny / retrospektivy. Krajina je ostatně spoluautorem jeho akcí, dalšího člověka v nich většinou nespatříme. Hybatelem je Hladík přistupující k lesu, jímž je ale zároveň přitahován a který tak jeho pohyb iniciuje. Hladík se lesu, potažmo stromu přibližuje i způsobem svého přístupu: zavřením očí se zbavuje pohledu jako mocenského aparátu lidského vnímání a jeho ruce objímající neviditelný strom pak můžeme vnímat jako prsty depersonalizovaného větvoví. Dochází tak ke zprůhlednění krajiny vzájemného prostupování člověka a přírody. Hladík prorůstá lesem a les jím, protože jeho dotknutí se jednoho stromu se následně vztahuje na jakýkoliv jím viděný strom. 

„…Mezi věděním o sobě a věděním o světě nelze vést spor o prioritu, třeba i ideální; svět se nezakládá v „já myslím“ jako spojené je založeno spojujícím; tím, čím „jsem“, jsem pouze v distanci, tam, v těle, v této osobě, v těchto myšlenkách, které sunu před sebe a které nejsou leč mé nejméně vzdálené dálky; a naopak na světě, který není já, závisím právě tak těsně jako na sobě samém, v jistém smyslu svět je jen prodloužením mého těla; mám podstatné důvody říci, že jsem svět.“ (Maurice Merleau-Ponty, Viditelné a neviditelné).

Spojení se světem je možné pouze prostřednictvím distance, jestliže jím nemáme být pohlceni anebo jestliže se ho nemíníme zmocnit. Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu – odvstup. Ve světe jsme obsaženi na základě zrcadlení, jsme v něm i mimo něj, jako jsme přítomni v zrcadle i před ním.  

„Jednoho dne jsem si uvědomil, že to jsou dva roky, co jsem naposledy viděl moře. Moře bylo vždy symbolem svobody. Rozhodl jsem se, že dva roky byla dostatečně dlouhá doba (z emocionálního hlediska), abych se vypravil znovu k moři za účelem ho „nevidět“. Požádal jsem přátele, aby mě dovezli se zavázanýma očima a s velkým zrcadlem na pobřeží Baltického moře ve východním Německu. Po našem příjezdu přátelé postavili zrcadlo na pláži tak, aby zrcadlilo moře. Dovedli mě k zrcadlu a já jsem se posadil zády k moři, sejmul pásku z očí a sledoval odraz moře v zrcadle. Po hodině pozorování moře v zrcadle jsem si opět zavázal oči a přátelé mě odvezli zpět do Prahy.“

Warnemünde, Německá demokratická republika, 1980

(Lumír Hladík: Moře v zrcadle, 1980)
 

Z filmového záznamu performance Lumíra Hladíka Moře v zrcadle (1980)
 

Intenzitu Hladíkova setkání s mořem umocnil jeho nevidomý příjezd k němu. Viděl moře o to více díky tomu, že neviděl cestu k němu. Respektive moře o to více „neviděl“, jak sám uvádí, aby tak demonstroval, že nevidíme něco jako takové, ale naše vidění čehosi. Námi viděné je pak vždy už zahaleno naším pohledem, podobně jako je Hladíkův zrcadlový výhled na moře zastřený tímto výhledem samotným. Pohled nám umožňuje něco vidět a stejně tak nám v tom překáží svojí podmíněností: pro někoho je moře nepředstavitelným živlem, pro jiného přírodovědnou kategorií; může evokovat svobodu, ale také pláž plnou zaměnitelně ležících turistů; stává se nekonečným horizontem i zdrojem úzkosti z neohraničenosti. „…Je zde dáno cosi, čemu se můžeme přibližovat pouze tak, že je ohmatáváme pohledem, existují věci, které nikdy nemůžeme chtít vidět „v celé jejich nahotě“, protože pohled sám je jakoby objímá a odívá svou tělesností.“ (Maurice Merleau-Ponty, Viditelné a neviditelné)

Věci přecházejí do nás

Manifestací optického hmatu je Hladíkova akce s kamenem, v jejíž průhlednosti přede mnou vyvstala situace z „mého“ nedávno uvedeného situačního portrétu Jožo Ráže. Ten ve Vysokých Tatrách „sahá“ na kilometry vzdálené monumentální hory a usmívá se tomu, jak navzdory této distanci proudí jeho dlaní energie v dálce viděného pohoří. „Tak jak oni na mě vyzařují energii, tak já vyzařuji na ně energii, to je jasný. Oni mě vidí jako svítící tečku,“ uzavírá Jožo toto setkání, v jehož rámci se v hornině zrcadlí jako depersonalizovaný energetický bod, jelikož i ne-lidské podle něj vládne něčím, jako je pohled. Také ono je živé, protože vysílá vibrace, a tedy nějak vnímající. Hladíka ovšem jako by kámen v určitou chvíli až zavalil, takže bylo nutné ho odvalit.  

„Už v mládí jsem objevil na vrcholu kopce Klepec velký balvan, který na mě udělal velký dojem. Jednoho dne jsem usoudil, že balvan je dostatečně veliký a důležitý, abych s ním jednou pro vždy skoncoval. Rozhodl jsem se po tři dny k balvanu stále více přibližovat, abych k němu byl co nejblíže, ale nedotkl se ho po zbytek svého života.

12. 11. 78

Stojím asi 1 km od kamene, kterého se již nikdy… 

22. 11. 78

Přibližuji se na vzdálenost 0,5 km. Dosud ho nevidím. 

25. 11. 78

Přibližuji se co nejvíce, ale nedotýkám se, nikdy tak neučiním.“ 

vrch Klepec u Úval, Československo, 1978

(Lumír Hladík: Už nikdy tenhle balvan, 1978)
 

Z filmu Lumíra Hladíka Už nikdy tenhle balvan, 1978
 

Sledujeme tady čtrnáctidenní drama. Hladík nemůže k balvanu přistoupit okamžitě. Teprve postupným přibližováním se k němu dosáhne zpevňující sošnosti, která mu umožní k balvanu přistoupit. „…Čím víc se totiž věci blížím, tím více přestávám sám být…“ Maurice Merleau-Ponty, Viditelné a neviditelné). Ale nedokáže ho odvalit před sebou ani v sobě tím, že by se do něj fyzicky opřel. Hladík ví, že samotný dotyk by se stal iluzorním aktem ovládnutí kamene, podobně jako se to děje v případech našeho spoléhání se na fiktivně realistické instrumenty typu dokument, evidence, fakt.  

Ocitáme se ve strhujícím finále: podaří se Hladíkovi odtlačit balvan, aniž by se ho dotkl? Po 14 dnech se ocitá v milimetrové distanci, v níž graduje prožitek tělesnosti kamene jako neuchopitelnosti: jako by šlo něco nakonec postihnout pouze jako nepostižitelné. Hladíkovi kámen přestal stát v cestě, protože si ho vzal s sebou a to skrze soustředěný intimní prožitek člověka jinak přesahující kamenné hmoty. „…Věci přecházejí do nás a my do věcí.“ (Maurice Merleau-Ponty, Viditelné a neviditelné). Hladík si odnáší masivní matérii šutru, už nikoli jako tíhu, nýbrž v podobě nabyté síly kamene, kterou je v posledku nadnášen.

„Jediným způsobem, jak si zabezpečit přístup k věcem samým, by tedy bylo zcela očistit toto mé pojetí subjektivity; neexistuje žádná „subjektivita“ či „ego“, vědomí je „neobývané“, je třeba zbavit je všech sekundárních apercepcí, které je podávají jako rub těla, jako vlastnost nějakého „psychismu“; musím je odhalit jakožto „nic“, jako „prázdno“, jež je schopno plnosti světa, jež dokonce tuto plnost potřebuje k tomu, aby jeho prázdnotu nesla.“ (Maurice Merleau-Ponty, Viditelné a neviditelné)

Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup. 





další blogy autora:

Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
„V tobě, čtenáři…“V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.14.06.2018 - Jan Gogola ml.
Homo CynismusJan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.05.04.2018 - Jan Gogola ml.
Dekonstrukce666Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.01.02.2018 - Jan Gogola ml.

   poslední blogy:
Český BollywoodProč nejsou české filmy v zahraničí vidět tak, jak by si zasloužily? A když jsou, proč jsou pod nimi obvykle podepsáni cizinci, žijící u nás? Vytvořili jsme si svůj „Čekwood“ a jsme příliš opatrní a pohodlní se z něj vydat do světa.15.07.2021 - Radim Procházka
Ve jménu rešeršeCo se stane, když práce na rešerších přeroste dokumentaristům přes hlavu? V novém dok.blogu přibližuje Tereza Reichová, kam až ji zavedla důkladná příprava na chystaný celovečerní film o českém vzdělávacím systému.17.06.2021 - Tereza Reichová
Letem podcastovým světem III V dok.revue přinášíme třetí díl postřehů moderátora, dokumentaristy a dramaturga Dana Moravce o současných českých podcastech. Tento díl by mohl mít podtitul Divadlo nikdy nebylo víc slyšet a zaměřuje se na podcasty, které připravily tři divadelní soubory během pandemie: Národní divadlo, Divadlo Archa a Divadlo v Dlouhé. 10.06.2021 - Dan Moravec
Všežravé pojmyI když se analogovým technologiím a podmínkám či konvencím, které se k nim vážou, předpovídal v oblasti filmu a fotografie zánik, jsou v současném umění stále přítomné. O zmapování území „filmovosti“ v krajině „rozšířené kinematografie“ se pokusil umělecko-výzkumný projekt Reset the Apparatus!, jehož výstupem byla v roce 2019 i stejnojmenná kniha. Jaké klade otázky? 27.05.2021 - Tereza Hadravová
Ženy versus vědaOhlédnutí za letošním Mezinárodním festivalem populárně-vědeckých filmů AFO, který skončil 11. května, vybízí k otázce, jak komplikovaný je vztah současné vědy a genderu.20.05.2021 - Martin Šrajer
Barevné dějinyNový dok.blog se věnuje současnému fenoménu populární vizuální kultury, totiž automatickému digitálnímu kolorování černobílých historických snímků. Jakou změnu přináší možnost vidět vlastní předky nebo zásadní dějinné události v barvě? A jsou všechny černobílé historické fotografie vhodné k tomu, aby se jich dotkla barva?06.05.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Útok na žánr true crime storyMockument American Vandal si utahuje z žánru true crime nasprejovanými penisy a projímadlem, ale nejde jen o teenagerskou komedii.29.04.2021 - Antonín Tesař
Letem podcastovým světem IIVe druhém díle svých poznámek k současným českým podcastům se moderátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec zaměřuje na dvě série Českého rozhlasu, které se, každá po svém, dotýkají vztahu duše a těla.22.04.2021 - Dan Moravec
Zprávy podle potřeby?Nejsledovanější francouzská televize TF1 plánuje do konce roku umožnit divákům, aby přizpůsobili zpravodajský obsah svému vkusu a zájmu. Může však zpravodajství fungovat podobně jako sociální síť, kde po vyfiltrování sledujeme jen to, co nás zajímá, a uzavíráme se tak ještě víc do sociálních bublin? Milan Kruml ve svém dalším dok.blogu uvažuje, jaké nebezpečí představuje personalizace televizního zpravodajství.08.04.2021 - Milan Kruml
Jeden Netflix vládne všemJak streamovací gigant formuje podobu současného dokumentu?01.04.2021 - Martin Šrajer