Odvstup

Co je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.
10.12.2020 - Jan Gogola ml.

Z filmu Lumíra Hladíka Neznámý zůstal neznámý (1977)

„V mém životě hrály stromy velkou úlohu. Některé byly moudré a zamyšlené: smuteční vrby. Praktické a užitečné: třešně nebo jabloně. Náročné: jedle, na které jsem jako kluk šplhal na naší zahradě. Znal jsem je důvěrně. Stále je mám, i po pětačtyřiceti letech, před očima. A pak jsou ty ostatní. Triliony anonymních stromů, které se promění v magickou a záhadnou záležitost – les. Hodně anonymních stromů pohromadě. Rozhodl jsem se osobně zakusit jeden z těchto nevýznamných stromů. Vybral jsem si otevřenou polní krajinu s lesem uprostřed a vyšel směrem k lesu. Asi sto metrů od kraje jsem zavřel oči a pokračoval v chůzi, až jsem po hmatu našel strom. Objal jsem ho. Vrátil jsem se zpět, maje oči zavřené až do té doby, než jsem usoudil, že jsem dostatečně daleko, že bych svůj strom už nebyl schopen identifikovat. Otočil jsem se a viděl nic než les.“

Úvaly u Prahy, Československo, 1977

(Lumír Hladík: Neznámý zůstal neznámý, 1977)
 

V mém životě hrají filmy velkou úlohu. A to například těch sedm uvedených na letošním MFDF Ji.hlava v rámci pásma Fascinace: Lumír Hladík. Jednalo se o kolekci minutových až několika minutových osmimilimetrových filmů zachycujících Hladíkovy akce, které natočil jeho přítel Petr Soukup a zdigitalizoval Národní filmový archiv jako jedny z mála natočených materiálů české performance 70. let z okruhu Jiřího Kovandy, Karla Milera, Jana Mlčocha či Petra Štembery, kteří navazovali na aktivity Eugena Brikciuse, Milana Knížáka a Zorky Ságlové z let šedesátých. 

Po skončení projekce výše uvedené Hladíkovy stromové akce (tuto i ostatní zde představuji citacemi textů ze samotných filmů) jsem se rozhodl zakusit knihu z lesa knihovny a vyšel jsem směrem k titulu Maurice Merleau-Pontyho Viditelné a neviditelné (OIKOYMENH, Praha, 1998): 

„Nemá-li tedy reflexe předpokládat to, co má nalézat, a nemá-li do věcí vkládat to, co v nich předstírá objevovat, je třeba, aby vyřadila víru ve svět, pouze proto, aby svět viděla, aby v něm vyčetla cestu, kterou prošel, když se stával světem pro nás, aby v něm hledala tajemství našeho vněmového pouta k němu, aby používala slov k vyslovování tohoto předlogického svazku a nepodléhala jejich předem ustaveným významům, aby se hroužila do světa, místo aby mu vládla, aby sestupovala ke světu, jak jest, a nikoli k nějaké předchůdné možnosti svět myslet (ta totiž předem zakládá podmínky naší kontroly nad světem), aby se světa dotazovala, aby vstoupila do houštiny odkazů, jež v něm naše dotazování odkrylo, a aby mu dovolila říkat to, co svět ve svém mlčení říci chce… Nevíme, co přesně je tento řád a tento soulad světa, jemuž se tímto způsobem vydáváme, nevíme ani, kam nás tento záměr přivede, ani je-li opravdu možný. Avšak musíme volit mezi touto cestou a dogmatismem reflexe; až příliš pozdě poznáváme, kam tato reflexe vede, neboť filosofie reflexe končí v okamžiku, kdy začíná, a tedy nám nedovoluje pochopit naši vlastní neprůhlednost.“

Průhledné krajiny

Hladík svoji neprůhlednost ředí do stavu průhlednosti tím, jak sebe jako lidské rozpouští v přírodním. Pásmo jeho akcí bylo tedy příznačně uvedeno v rámci festivalové sekce Průhledné krajiny / retrospektivy. Krajina je ostatně spoluautorem jeho akcí, dalšího člověka v nich většinou nespatříme. Hybatelem je Hladík přistupující k lesu, jímž je ale zároveň přitahován a který tak jeho pohyb iniciuje. Hladík se lesu, potažmo stromu přibližuje i způsobem svého přístupu: zavřením očí se zbavuje pohledu jako mocenského aparátu lidského vnímání a jeho ruce objímající neviditelný strom pak můžeme vnímat jako prsty depersonalizovaného větvoví. Dochází tak ke zprůhlednění krajiny vzájemného prostupování člověka a přírody. Hladík prorůstá lesem a les jím, protože jeho dotknutí se jednoho stromu se následně vztahuje na jakýkoliv jím viděný strom. 

„…Mezi věděním o sobě a věděním o světě nelze vést spor o prioritu, třeba i ideální; svět se nezakládá v „já myslím“ jako spojené je založeno spojujícím; tím, čím „jsem“, jsem pouze v distanci, tam, v těle, v této osobě, v těchto myšlenkách, které sunu před sebe a které nejsou leč mé nejméně vzdálené dálky; a naopak na světě, který není já, závisím právě tak těsně jako na sobě samém, v jistém smyslu svět je jen prodloužením mého těla; mám podstatné důvody říci, že jsem svět.“ (Maurice Merleau-Ponty, Viditelné a neviditelné).

Spojení se světem je možné pouze prostřednictvím distance, jestliže jím nemáme být pohlceni anebo jestliže se ho nemíníme zmocnit. Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu – odvstup. Ve světe jsme obsaženi na základě zrcadlení, jsme v něm i mimo něj, jako jsme přítomni v zrcadle i před ním.  

„Jednoho dne jsem si uvědomil, že to jsou dva roky, co jsem naposledy viděl moře. Moře bylo vždy symbolem svobody. Rozhodl jsem se, že dva roky byla dostatečně dlouhá doba (z emocionálního hlediska), abych se vypravil znovu k moři za účelem ho „nevidět“. Požádal jsem přátele, aby mě dovezli se zavázanýma očima a s velkým zrcadlem na pobřeží Baltického moře ve východním Německu. Po našem příjezdu přátelé postavili zrcadlo na pláži tak, aby zrcadlilo moře. Dovedli mě k zrcadlu a já jsem se posadil zády k moři, sejmul pásku z očí a sledoval odraz moře v zrcadle. Po hodině pozorování moře v zrcadle jsem si opět zavázal oči a přátelé mě odvezli zpět do Prahy.“

Warnemünde, Německá demokratická republika, 1980

(Lumír Hladík: Moře v zrcadle, 1980)
 

Z filmového záznamu performance Lumíra Hladíka Moře v zrcadle (1980)
 

Intenzitu Hladíkova setkání s mořem umocnil jeho nevidomý příjezd k němu. Viděl moře o to více díky tomu, že neviděl cestu k němu. Respektive moře o to více „neviděl“, jak sám uvádí, aby tak demonstroval, že nevidíme něco jako takové, ale naše vidění čehosi. Námi viděné je pak vždy už zahaleno naším pohledem, podobně jako je Hladíkův zrcadlový výhled na moře zastřený tímto výhledem samotným. Pohled nám umožňuje něco vidět a stejně tak nám v tom překáží svojí podmíněností: pro někoho je moře nepředstavitelným živlem, pro jiného přírodovědnou kategorií; může evokovat svobodu, ale také pláž plnou zaměnitelně ležících turistů; stává se nekonečným horizontem i zdrojem úzkosti z neohraničenosti. „…Je zde dáno cosi, čemu se můžeme přibližovat pouze tak, že je ohmatáváme pohledem, existují věci, které nikdy nemůžeme chtít vidět „v celé jejich nahotě“, protože pohled sám je jakoby objímá a odívá svou tělesností.“ (Maurice Merleau-Ponty, Viditelné a neviditelné)

Věci přecházejí do nás

Manifestací optického hmatu je Hladíkova akce s kamenem, v jejíž průhlednosti přede mnou vyvstala situace z „mého“ nedávno uvedeného situačního portrétu Jožo Ráže. Ten ve Vysokých Tatrách „sahá“ na kilometry vzdálené monumentální hory a usmívá se tomu, jak navzdory této distanci proudí jeho dlaní energie v dálce viděného pohoří. „Tak jak oni na mě vyzařují energii, tak já vyzařuji na ně energii, to je jasný. Oni mě vidí jako svítící tečku,“ uzavírá Jožo toto setkání, v jehož rámci se v hornině zrcadlí jako depersonalizovaný energetický bod, jelikož i ne-lidské podle něj vládne něčím, jako je pohled. Také ono je živé, protože vysílá vibrace, a tedy nějak vnímající. Hladíka ovšem jako by kámen v určitou chvíli až zavalil, takže bylo nutné ho odvalit.  

„Už v mládí jsem objevil na vrcholu kopce Klepec velký balvan, který na mě udělal velký dojem. Jednoho dne jsem usoudil, že balvan je dostatečně veliký a důležitý, abych s ním jednou pro vždy skoncoval. Rozhodl jsem se po tři dny k balvanu stále více přibližovat, abych k němu byl co nejblíže, ale nedotkl se ho po zbytek svého života.

12. 11. 78

Stojím asi 1 km od kamene, kterého se již nikdy… 

22. 11. 78

Přibližuji se na vzdálenost 0,5 km. Dosud ho nevidím. 

25. 11. 78

Přibližuji se co nejvíce, ale nedotýkám se, nikdy tak neučiním.“ 

vrch Klepec u Úval, Československo, 1978

(Lumír Hladík: Už nikdy tenhle balvan, 1978)
 

Z filmu Lumíra Hladíka Už nikdy tenhle balvan, 1978
 

Sledujeme tady čtrnáctidenní drama. Hladík nemůže k balvanu přistoupit okamžitě. Teprve postupným přibližováním se k němu dosáhne zpevňující sošnosti, která mu umožní k balvanu přistoupit. „…Čím víc se totiž věci blížím, tím více přestávám sám být…“ Maurice Merleau-Ponty, Viditelné a neviditelné). Ale nedokáže ho odvalit před sebou ani v sobě tím, že by se do něj fyzicky opřel. Hladík ví, že samotný dotyk by se stal iluzorním aktem ovládnutí kamene, podobně jako se to děje v případech našeho spoléhání se na fiktivně realistické instrumenty typu dokument, evidence, fakt.  

Ocitáme se ve strhujícím finále: podaří se Hladíkovi odtlačit balvan, aniž by se ho dotkl? Po 14 dnech se ocitá v milimetrové distanci, v níž graduje prožitek tělesnosti kamene jako neuchopitelnosti: jako by šlo něco nakonec postihnout pouze jako nepostižitelné. Hladíkovi kámen přestal stát v cestě, protože si ho vzal s sebou a to skrze soustředěný intimní prožitek člověka jinak přesahující kamenné hmoty. „…Věci přecházejí do nás a my do věcí.“ (Maurice Merleau-Ponty, Viditelné a neviditelné). Hladík si odnáší masivní matérii šutru, už nikoli jako tíhu, nýbrž v podobě nabyté síly kamene, kterou je v posledku nadnášen.

„Jediným způsobem, jak si zabezpečit přístup k věcem samým, by tedy bylo zcela očistit toto mé pojetí subjektivity; neexistuje žádná „subjektivita“ či „ego“, vědomí je „neobývané“, je třeba zbavit je všech sekundárních apercepcí, které je podávají jako rub těla, jako vlastnost nějakého „psychismu“; musím je odhalit jakožto „nic“, jako „prázdno“, jež je schopno plnosti světa, jež dokonce tuto plnost potřebuje k tomu, aby jeho prázdnotu nesla.“ (Maurice Merleau-Ponty, Viditelné a neviditelné)

Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup. 





další blogy autora:

Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Šumivá povaha mociFilmař a pedagog Jan Gogola ml. ve svém dalším blogogo uvažuje o dokumentu Wima Wenderse o papeži Františkovi, který dává v rámci estetického vnímání politiky do souvislosti se statí Konrada Paula Liessmanna Evropa nahlížená jako krásné umění. Nakonec dochází k závěru, že „dnes je o politickém experimentování možné hovořit snad jedině v souvislosti s Vatikánem“.01.08.2019 - Jan Gogola ml.
Autoři všedního dneJan Gogola ml. ve své další blogogo uvažuje o dvou dokumentech, které nedávno zvítězily na zlínském festivalu REC FEST, a dává je do souvislosti s myšlenkami slavné Pirandellovy hry Šest postav hledá autora. Je princip inscenace součástí naší přirozenosti?02.05.2019 - Jan Gogola ml.
Chvála derealizace aneb PHP FactorJan Gogola ml. se ve svém prvním blogogo 2019 zamýšlí nad odchody významných osobností z významných institucí nejen mediálního prostředí.17.01.2019 - Jan Gogola ml.
Estetika budoucího státuJan Gogola ml. o filmu Terezy Bernátkové Sóla pro poslance a senátory, jež tvoří výpovědi našich senátorů a poslanců o vizích budoucnosti.20.09.2018 - Jan Gogola ml.
„V tobě, čtenáři…“V červnovém blogogo předkládá Jan Gogola ml. vlastní montáž sestříhanou z úryvků knihy kulturního historika Sacvana Bercovitche a filmu Jana Strejcovského Komplex epopeje. Předestírá tak jistou naději na odražení se ode dna doby, k němuž vedlo jeho blogogo minulé.14.06.2018 - Jan Gogola ml.
Homo CynismusJan Gogola mladší ve svém druhém blogogo glosuje současnou politickou situaci v kontextu dvou dokumentárních filmů – Republika Jágr a Milda.05.04.2018 - Jan Gogola ml.
Dekonstrukce666Mezi pravidelné blogery se na začátku letošního roku přidal významný český dramaturg dokumentárních filmů, režisér a pedagog Jan Gogola ml. Ve svém prvním blogogo se vyprovokován svým známým vrací k interpretaci kontroverzně přijímaného filmu Svět podle Daliborka, na kterém se jako dramaturg podílel. „Nevypovídá symbióza divácké empatie a sociální apatie o tom, že v těchto postavách vidíme především sebe?“ ptá se.01.02.2018 - Jan Gogola ml.

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml
České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková