O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidět

Teoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného.

Snímek zobrazuje tzv. die-in protest, během něhož skupina osob nehybně leží po určitou dobu na strategicky zvoleném místě, aby tím symbolizovala katastrofický scénář budoucnosti lidstva na planetě

Loňský rok přinesl do médií hlavního i vedlejšího proudu mnohé obrazy protestů spojených převážně s environmentální a lidskoprávní agendou. Švédská školačka Greta doslova rozhýbala mladou západní společnost, která se – vybavená transparenty a sdružená pod heslem Fridays for Future – vydává každý pátek do ulic. Celosvětové hnutí Extinction Rebellion pořádá prostřednictvím lokálních buněk performativní nenásilné protesty, „die-in“, během nichž skupina osob nehybně leží po určitou dobu na strategicky zvoleném místě, symbolizujíc katastrofický scénář budoucnosti lidstva na planetě. Ženské hvězdy hollywoodských pláten postupně poodkrývají závoj slávy, pod nímž se skrývá celá řada skandálů spojených se sexuálním obtěžováním a genderově nerovným zacházením, jež shrnuje hashtag a hnutí MeToo. 

V oblasti kultury čelí evropská i severoamerická muzea vytrvalým protestním akcím umělců a odborníků, kteří pod hlavičkou hnutí Decolonize This Place požadují revizi způsobů, jimiž jsou vystavovány a popisovány dějiny „primitivních kmenů“,  historie a zástupci původních obyvatel a koloniální expanze. V galeriích výtvarného umění pak skupina poukazuje na nedostatečné zastoupení umělců a umělkyň pocházejících z afroamerických, latinských a jiných menšinových skupin. Přidávají se k nim také aktivisté zviditelňující kontroverze mecenášů a členů rad nejvýznamnějších světových výstavních institucí. Známá americká fotografka Nan Goldin takto prostřednictvím organizace P.A.I.N. (Prescription Addiction Intervention Now) intervenovala směrem k pařížskému Louvru či Guggenheimovu muzeu, jež jsou podporovány rodinou Sacklerových, patřící mezi největší producenty opiátů, na nichž je nemalá část americké populace závislá. Prestižní bienální přehlídka Whitney Museum of American Art zase utržila významnou ránu, když po několikatýdenních protestech z výstavního projektu odstoupila část umělců, kteří nechtěli vystavovat v instituci spoluřízené Warrenem B. Kandersem, jehož firma prokazatelně dodávala slzný plyn na území americko-mexické hranice. 

Boj za to, být viděn

Vzhledem k síle mediálních ohlasů a významu problémů, s nimiž se uvedená hnutí potýkají, nepřekvapuje, že se na poli současné vizuální kultury stále častěji mluví o vizuálním aktivismu. Prostřednictvím něj se jednak znovu oživuje politická a kulturní teorie šedesátých a sedmdesátých let 20. století, k níž patřily druhá vlna feminismu, Birminghamská škola kulturálních studií či autoři a aktivisté volně uskupení kolem časopisu Nová levice. Na dobu se však navazuje také v rovině praktického jednání. Právě v těchto dekádách totiž v Severní Americe kulminoval boj za lidská práva a Evropu rozechvívala vlna studentských, dělnických a „jarních“ protestů.
 

Protesty Fridays for Future jsou oblíbené i v Česku
 

Viděno optikou současné teorie, tehdejší i dnešní protestní skupiny spojuje boj za to, být viděn, a to hned na dvou úrovních. V první rovině jde o fyzické zasáhnutí do veřejného prostoru, v němž je viditelnost (visibility) zajištěna pomocí jasných vizuálních symbolů, výrazných transparentů, performativních akcí, jakou je například zmíněná strategie „die-in“, a prostřednictvím pokrytí události na sociálních sítích. V druhé – nikoliv však významově upozaděné – rovině tu běží o zviditelňování určitého tématu či skupiny osob nepřítomných ve veřejném prostoru a diskuzi (appearance). Cílem těchto skupin tedy není pouze dosažení konkrétní akce, například odvolání člena správní rady či nastavení nových kvót snižování emisí CO2, ale i domoci se jednoho z nejzákladnějších a málo diskutovaných práv – práva být viděn.

Tímto požadavkem se současný vizuální aktivismus propojuje nejen s turbulentním začátkem druhé poloviny 20. století, ale vůbec se vznikem společenského řádu moderní doby a bojem proti jeho autoritě. Na významný vztah mezi sférou viditelného a společenským řádem upozorňoval již francouzský filozof Michel Foucault (a to i mimo nejznámější příklad panoptikonu, modelu vězeňského dohlížecího systému1)). Foucault považuje pohled člověka, a tedy to, kam, na koho a proč se díváme a kde, kým a proč jsme viděni, za jednu z nejdůležitějších mocenských praktik, která jedince udržuje uvnitř systému. Kdy, kde, na co a proč se díváme, nás naučila společnost. V tomto ohledu se do našeho chování vepsala moc zvnějšku. V každodenním jednání je ale naším rozhodnutím, kam náš pohled upřeme, čímž se potvrzuje, že jsme daný výkon moci zvnitřnili a zdánlivě přirozeně se jím řídíme. V pohledu člověka se tak potkávají obě hlavní roviny působení moci – moc direktivní, činná seshora, a moc vykonávaná zespoda.

Vizualita moci

O spojení viditelného a řádu mluví také současný vizuální kritik Nicholas Mirzoeff. V knize nazvané Right to Look (2011) označuje sféru viditelného za nástroj legitimizace představy o „přirozenosti“ stavu světa, jak jej vidíme. Když tedy ve společnosti nějaký problém či určitá skupina chybí, je to prostě „tak, jak to má být“. Mirzoeff tvrdí, že „způsob, jakým vidíme skutečnost, je výsledkem působení vizuality usilující o to, prezentovat autoritu jako zcela nepochybně zřetelnou.“ (Mirzoeff 2011, s. 3.) Vizualita, napomáhající moci k zakrývání problémů a nerovností ve společnosti, používá tři základní strategie. Za prvé pomocí klasifikace rozděluje společnost na sociální třídy, které se vzájemně výrazněji nestýkají. Druhou operací je separace, kdy dojde k takovému rozdělení těchto skupin, že nemohou vytvořit společné hnutí usilující o změnu. Třetím krokem je pak estetizace, vytvářející dojem, že okolní svět funguje na základě správného a přirozeného řádu.
 

Hnutí Extinction Rebellion chce zabránit rozpadu klimatu, ztrátě biodiverzity a sociálnímu a ekologickému kolapsu

Fenoménem, jenž vztahuje všechny tři komunikační strategie k současnosti, jsou sociální sítě. Právě o sběru online prezentovaných osobních dat, jimiž se poté řídí algoritmy nabízející nám komunikační obsah, se hovoří jako o klíčových nástrojích, které prohlubují rozdělení společnosti a produkují „sociální bubliny“. O sociálních sítích lze proto mluvit jako o zdroji vizuality moci, která zasahuje společenskou organizaci, imaginaci i náš mentální a tělesný stav. Na druhé straně ale aktuální protesty ukazují, jak důležitou platformou sociální sítě jsou pro formování hnutí. Můžeme je tedy zároveň vnímat jako producenta takzvané oponující vizuality (countervisuality). Ta neusiluje o to, ukázat další jedinou „správnou“ skutečnost. Naopak, snaží se o rozšíření současného pole viděného a odhalení procesů, které „přirozenou“ realitu utvářejí. 

Právo vidět je tedy základním právem, které vyjímá neviděné problémy a skupiny z temnoty. Osvobozuje ale také imaginaci těch, kteří nyní viděni jsou. Dožaduje se totiž práva vidět skutečnost jako různorodou, tvořenou mnoha odlišnými a často nepříjemnými zkušenostmi a informacemi. Proto se právo vidět, jehož stoupenci se dnes dožadují změny ekologického, ekonomického a sociálního smýšlení společnosti, zdá být nebezpečím zejména pro ty, kteří se těší pozici „v záři reflektorů“. Nám ostatním nabízí současná protestní vlna – a s ní i nástup vizuálního aktivismu – jedinečnou šanci, jak nebojovat pouze za jeden konkrétní problém, ale jak se podílet na osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného.


Poznámky

1) Architektonický model moderního vězeňského systému byl použit britským filozofem Jeremym Benthamem v roce 1791. Model je složen z centrální dozorčí věže, k níž jsou v kruhu čelem otočeny jednotlivé cely. Dozorce sídlící ve věži má tak okamžitý přehled o dění v celách. Vězni však dovnitř věže nevidí. Jsou si ale vědomi permanentního dohledu, jenž je nad nimi vykonáván. V českém prostředí odpovídá modelu plzeňská věznice na Borech.





další blogy autora:

Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Desmond je úžasnýTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová kriticky nahlíží na prezentaci současné dětské hvězdy LGBTQ komunity, desetiletého drag kid Desmonda17.05.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Poslední z koloniální éryNová blogerka Andrea Průchová svůj první příspěvek věnuje reflexi nedávno vydané knihy o životě a myšlení Stuarta Halla. V jakých společenských podmínkách tento světoznámý kritik kultury vyrůstal a lišily se vůbec od těch dnešních?29.03.2018 - Andrea Průchová Hrůzová

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer