O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidět

Teoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného.

Snímek zobrazuje tzv. die-in protest, během něhož skupina osob nehybně leží po určitou dobu na strategicky zvoleném místě, aby tím symbolizovala katastrofický scénář budoucnosti lidstva na planetě

Loňský rok přinesl do médií hlavního i vedlejšího proudu mnohé obrazy protestů spojených převážně s environmentální a lidskoprávní agendou. Švédská školačka Greta doslova rozhýbala mladou západní společnost, která se – vybavená transparenty a sdružená pod heslem Fridays for Future – vydává každý pátek do ulic. Celosvětové hnutí Extinction Rebellion pořádá prostřednictvím lokálních buněk performativní nenásilné protesty, „die-in“, během nichž skupina osob nehybně leží po určitou dobu na strategicky zvoleném místě, symbolizujíc katastrofický scénář budoucnosti lidstva na planetě. Ženské hvězdy hollywoodských pláten postupně poodkrývají závoj slávy, pod nímž se skrývá celá řada skandálů spojených se sexuálním obtěžováním a genderově nerovným zacházením, jež shrnuje hashtag a hnutí MeToo. 

V oblasti kultury čelí evropská i severoamerická muzea vytrvalým protestním akcím umělců a odborníků, kteří pod hlavičkou hnutí Decolonize This Place požadují revizi způsobů, jimiž jsou vystavovány a popisovány dějiny „primitivních kmenů“,  historie a zástupci původních obyvatel a koloniální expanze. V galeriích výtvarného umění pak skupina poukazuje na nedostatečné zastoupení umělců a umělkyň pocházejících z afroamerických, latinských a jiných menšinových skupin. Přidávají se k nim také aktivisté zviditelňující kontroverze mecenášů a členů rad nejvýznamnějších světových výstavních institucí. Známá americká fotografka Nan Goldin takto prostřednictvím organizace P.A.I.N. (Prescription Addiction Intervention Now) intervenovala směrem k pařížskému Louvru či Guggenheimovu muzeu, jež jsou podporovány rodinou Sacklerových, patřící mezi největší producenty opiátů, na nichž je nemalá část americké populace závislá. Prestižní bienální přehlídka Whitney Museum of American Art zase utržila významnou ránu, když po několikatýdenních protestech z výstavního projektu odstoupila část umělců, kteří nechtěli vystavovat v instituci spoluřízené Warrenem B. Kandersem, jehož firma prokazatelně dodávala slzný plyn na území americko-mexické hranice. 

Boj za to, být viděn

Vzhledem k síle mediálních ohlasů a významu problémů, s nimiž se uvedená hnutí potýkají, nepřekvapuje, že se na poli současné vizuální kultury stále častěji mluví o vizuálním aktivismu. Prostřednictvím něj se jednak znovu oživuje politická a kulturní teorie šedesátých a sedmdesátých let 20. století, k níž patřily druhá vlna feminismu, Birminghamská škola kulturálních studií či autoři a aktivisté volně uskupení kolem časopisu Nová levice. Na dobu se však navazuje také v rovině praktického jednání. Právě v těchto dekádách totiž v Severní Americe kulminoval boj za lidská práva a Evropu rozechvívala vlna studentských, dělnických a „jarních“ protestů.
 

Protesty Fridays for Future jsou oblíbené i v Česku
 

Viděno optikou současné teorie, tehdejší i dnešní protestní skupiny spojuje boj za to, být viděn, a to hned na dvou úrovních. V první rovině jde o fyzické zasáhnutí do veřejného prostoru, v němž je viditelnost (visibility) zajištěna pomocí jasných vizuálních symbolů, výrazných transparentů, performativních akcí, jakou je například zmíněná strategie „die-in“, a prostřednictvím pokrytí události na sociálních sítích. V druhé – nikoliv však významově upozaděné – rovině tu běží o zviditelňování určitého tématu či skupiny osob nepřítomných ve veřejném prostoru a diskuzi (appearance). Cílem těchto skupin tedy není pouze dosažení konkrétní akce, například odvolání člena správní rady či nastavení nových kvót snižování emisí CO2, ale i domoci se jednoho z nejzákladnějších a málo diskutovaných práv – práva být viděn.

Tímto požadavkem se současný vizuální aktivismus propojuje nejen s turbulentním začátkem druhé poloviny 20. století, ale vůbec se vznikem společenského řádu moderní doby a bojem proti jeho autoritě. Na významný vztah mezi sférou viditelného a společenským řádem upozorňoval již francouzský filozof Michel Foucault (a to i mimo nejznámější příklad panoptikonu, modelu vězeňského dohlížecího systému1)). Foucault považuje pohled člověka, a tedy to, kam, na koho a proč se díváme a kde, kým a proč jsme viděni, za jednu z nejdůležitějších mocenských praktik, která jedince udržuje uvnitř systému. Kdy, kde, na co a proč se díváme, nás naučila společnost. V tomto ohledu se do našeho chování vepsala moc zvnějšku. V každodenním jednání je ale naším rozhodnutím, kam náš pohled upřeme, čímž se potvrzuje, že jsme daný výkon moci zvnitřnili a zdánlivě přirozeně se jím řídíme. V pohledu člověka se tak potkávají obě hlavní roviny působení moci – moc direktivní, činná seshora, a moc vykonávaná zespoda.

Vizualita moci

O spojení viditelného a řádu mluví také současný vizuální kritik Nicholas Mirzoeff. V knize nazvané Right to Look (2011) označuje sféru viditelného za nástroj legitimizace představy o „přirozenosti“ stavu světa, jak jej vidíme. Když tedy ve společnosti nějaký problém či určitá skupina chybí, je to prostě „tak, jak to má být“. Mirzoeff tvrdí, že „způsob, jakým vidíme skutečnost, je výsledkem působení vizuality usilující o to, prezentovat autoritu jako zcela nepochybně zřetelnou.“ (Mirzoeff 2011, s. 3.) Vizualita, napomáhající moci k zakrývání problémů a nerovností ve společnosti, používá tři základní strategie. Za prvé pomocí klasifikace rozděluje společnost na sociální třídy, které se vzájemně výrazněji nestýkají. Druhou operací je separace, kdy dojde k takovému rozdělení těchto skupin, že nemohou vytvořit společné hnutí usilující o změnu. Třetím krokem je pak estetizace, vytvářející dojem, že okolní svět funguje na základě správného a přirozeného řádu.
 

Hnutí Extinction Rebellion chce zabránit rozpadu klimatu, ztrátě biodiverzity a sociálnímu a ekologickému kolapsu

Fenoménem, jenž vztahuje všechny tři komunikační strategie k současnosti, jsou sociální sítě. Právě o sběru online prezentovaných osobních dat, jimiž se poté řídí algoritmy nabízející nám komunikační obsah, se hovoří jako o klíčových nástrojích, které prohlubují rozdělení společnosti a produkují „sociální bubliny“. O sociálních sítích lze proto mluvit jako o zdroji vizuality moci, která zasahuje společenskou organizaci, imaginaci i náš mentální a tělesný stav. Na druhé straně ale aktuální protesty ukazují, jak důležitou platformou sociální sítě jsou pro formování hnutí. Můžeme je tedy zároveň vnímat jako producenta takzvané oponující vizuality (countervisuality). Ta neusiluje o to, ukázat další jedinou „správnou“ skutečnost. Naopak, snaží se o rozšíření současného pole viděného a odhalení procesů, které „přirozenou“ realitu utvářejí. 

Právo vidět je tedy základním právem, které vyjímá neviděné problémy a skupiny z temnoty. Osvobozuje ale také imaginaci těch, kteří nyní viděni jsou. Dožaduje se totiž práva vidět skutečnost jako různorodou, tvořenou mnoha odlišnými a často nepříjemnými zkušenostmi a informacemi. Proto se právo vidět, jehož stoupenci se dnes dožadují změny ekologického, ekonomického a sociálního smýšlení společnosti, zdá být nebezpečím zejména pro ty, kteří se těší pozici „v záři reflektorů“. Nám ostatním nabízí současná protestní vlna – a s ní i nástup vizuálního aktivismu – jedinečnou šanci, jak nebojovat pouze za jeden konkrétní problém, ale jak se podílet na osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného.


Poznámky

1) Architektonický model moderního vězeňského systému byl použit britským filozofem Jeremym Benthamem v roce 1791. Model je složen z centrální dozorčí věže, k níž jsou v kruhu čelem otočeny jednotlivé cely. Dozorce sídlící ve věži má tak okamžitý přehled o dění v celách. Vězni však dovnitř věže nevidí. Jsou si ale vědomi permanentního dohledu, jenž je nad nimi vykonáván. V českém prostředí odpovídá modelu plzeňská věznice na Borech.





další blogy autora:

Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Desmond je úžasnýTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová kriticky nahlíží na prezentaci současné dětské hvězdy LGBTQ komunity, desetiletého drag kid Desmonda17.05.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Poslední z koloniální éryNová blogerka Andrea Průchová svůj první příspěvek věnuje reflexi nedávno vydané knihy o životě a myšlení Stuarta Halla. V jakých společenských podmínkách tento světoznámý kritik kultury vyrůstal a lišily se vůbec od těch dnešních?29.03.2018 - Andrea Průchová Hrůzová

   poslední blogy:
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Neodvratný čas tiché apokalypsyDokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.01.04.2020 - Andrea Hanáčková
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David