O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidět

Teoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného.

Snímek zobrazuje tzv. die-in protest, během něhož skupina osob nehybně leží po určitou dobu na strategicky zvoleném místě, aby tím symbolizovala katastrofický scénář budoucnosti lidstva na planetě

Loňský rok přinesl do médií hlavního i vedlejšího proudu mnohé obrazy protestů spojených převážně s environmentální a lidskoprávní agendou. Švédská školačka Greta doslova rozhýbala mladou západní společnost, která se – vybavená transparenty a sdružená pod heslem Fridays for Future – vydává každý pátek do ulic. Celosvětové hnutí Extinction Rebellion pořádá prostřednictvím lokálních buněk performativní nenásilné protesty, „die-in“, během nichž skupina osob nehybně leží po určitou dobu na strategicky zvoleném místě, symbolizujíc katastrofický scénář budoucnosti lidstva na planetě. Ženské hvězdy hollywoodských pláten postupně poodkrývají závoj slávy, pod nímž se skrývá celá řada skandálů spojených se sexuálním obtěžováním a genderově nerovným zacházením, jež shrnuje hashtag a hnutí MeToo. 

V oblasti kultury čelí evropská i severoamerická muzea vytrvalým protestním akcím umělců a odborníků, kteří pod hlavičkou hnutí Decolonize This Place požadují revizi způsobů, jimiž jsou vystavovány a popisovány dějiny „primitivních kmenů“,  historie a zástupci původních obyvatel a koloniální expanze. V galeriích výtvarného umění pak skupina poukazuje na nedostatečné zastoupení umělců a umělkyň pocházejících z afroamerických, latinských a jiných menšinových skupin. Přidávají se k nim také aktivisté zviditelňující kontroverze mecenášů a členů rad nejvýznamnějších světových výstavních institucí. Známá americká fotografka Nan Goldin takto prostřednictvím organizace P.A.I.N. (Prescription Addiction Intervention Now) intervenovala směrem k pařížskému Louvru či Guggenheimovu muzeu, jež jsou podporovány rodinou Sacklerových, patřící mezi největší producenty opiátů, na nichž je nemalá část americké populace závislá. Prestižní bienální přehlídka Whitney Museum of American Art zase utržila významnou ránu, když po několikatýdenních protestech z výstavního projektu odstoupila část umělců, kteří nechtěli vystavovat v instituci spoluřízené Warrenem B. Kandersem, jehož firma prokazatelně dodávala slzný plyn na území americko-mexické hranice. 

Boj za to, být viděn

Vzhledem k síle mediálních ohlasů a významu problémů, s nimiž se uvedená hnutí potýkají, nepřekvapuje, že se na poli současné vizuální kultury stále častěji mluví o vizuálním aktivismu. Prostřednictvím něj se jednak znovu oživuje politická a kulturní teorie šedesátých a sedmdesátých let 20. století, k níž patřily druhá vlna feminismu, Birminghamská škola kulturálních studií či autoři a aktivisté volně uskupení kolem časopisu Nová levice. Na dobu se však navazuje také v rovině praktického jednání. Právě v těchto dekádách totiž v Severní Americe kulminoval boj za lidská práva a Evropu rozechvívala vlna studentských, dělnických a „jarních“ protestů.
 

Protesty Fridays for Future jsou oblíbené i v Česku
 

Viděno optikou současné teorie, tehdejší i dnešní protestní skupiny spojuje boj za to, být viděn, a to hned na dvou úrovních. V první rovině jde o fyzické zasáhnutí do veřejného prostoru, v němž je viditelnost (visibility) zajištěna pomocí jasných vizuálních symbolů, výrazných transparentů, performativních akcí, jakou je například zmíněná strategie „die-in“, a prostřednictvím pokrytí události na sociálních sítích. V druhé – nikoliv však významově upozaděné – rovině tu běží o zviditelňování určitého tématu či skupiny osob nepřítomných ve veřejném prostoru a diskuzi (appearance). Cílem těchto skupin tedy není pouze dosažení konkrétní akce, například odvolání člena správní rady či nastavení nových kvót snižování emisí CO2, ale i domoci se jednoho z nejzákladnějších a málo diskutovaných práv – práva být viděn.

Tímto požadavkem se současný vizuální aktivismus propojuje nejen s turbulentním začátkem druhé poloviny 20. století, ale vůbec se vznikem společenského řádu moderní doby a bojem proti jeho autoritě. Na významný vztah mezi sférou viditelného a společenským řádem upozorňoval již francouzský filozof Michel Foucault (a to i mimo nejznámější příklad panoptikonu, modelu vězeňského dohlížecího systému1)). Foucault považuje pohled člověka, a tedy to, kam, na koho a proč se díváme a kde, kým a proč jsme viděni, za jednu z nejdůležitějších mocenských praktik, která jedince udržuje uvnitř systému. Kdy, kde, na co a proč se díváme, nás naučila společnost. V tomto ohledu se do našeho chování vepsala moc zvnějšku. V každodenním jednání je ale naším rozhodnutím, kam náš pohled upřeme, čímž se potvrzuje, že jsme daný výkon moci zvnitřnili a zdánlivě přirozeně se jím řídíme. V pohledu člověka se tak potkávají obě hlavní roviny působení moci – moc direktivní, činná seshora, a moc vykonávaná zespoda.

Vizualita moci

O spojení viditelného a řádu mluví také současný vizuální kritik Nicholas Mirzoeff. V knize nazvané Right to Look (2011) označuje sféru viditelného za nástroj legitimizace představy o „přirozenosti“ stavu světa, jak jej vidíme. Když tedy ve společnosti nějaký problém či určitá skupina chybí, je to prostě „tak, jak to má být“. Mirzoeff tvrdí, že „způsob, jakým vidíme skutečnost, je výsledkem působení vizuality usilující o to, prezentovat autoritu jako zcela nepochybně zřetelnou.“ (Mirzoeff 2011, s. 3.) Vizualita, napomáhající moci k zakrývání problémů a nerovností ve společnosti, používá tři základní strategie. Za prvé pomocí klasifikace rozděluje společnost na sociální třídy, které se vzájemně výrazněji nestýkají. Druhou operací je separace, kdy dojde k takovému rozdělení těchto skupin, že nemohou vytvořit společné hnutí usilující o změnu. Třetím krokem je pak estetizace, vytvářející dojem, že okolní svět funguje na základě správného a přirozeného řádu.
 

Hnutí Extinction Rebellion chce zabránit rozpadu klimatu, ztrátě biodiverzity a sociálnímu a ekologickému kolapsu

Fenoménem, jenž vztahuje všechny tři komunikační strategie k současnosti, jsou sociální sítě. Právě o sběru online prezentovaných osobních dat, jimiž se poté řídí algoritmy nabízející nám komunikační obsah, se hovoří jako o klíčových nástrojích, které prohlubují rozdělení společnosti a produkují „sociální bubliny“. O sociálních sítích lze proto mluvit jako o zdroji vizuality moci, která zasahuje společenskou organizaci, imaginaci i náš mentální a tělesný stav. Na druhé straně ale aktuální protesty ukazují, jak důležitou platformou sociální sítě jsou pro formování hnutí. Můžeme je tedy zároveň vnímat jako producenta takzvané oponující vizuality (countervisuality). Ta neusiluje o to, ukázat další jedinou „správnou“ skutečnost. Naopak, snaží se o rozšíření současného pole viděného a odhalení procesů, které „přirozenou“ realitu utvářejí. 

Právo vidět je tedy základním právem, které vyjímá neviděné problémy a skupiny z temnoty. Osvobozuje ale také imaginaci těch, kteří nyní viděni jsou. Dožaduje se totiž práva vidět skutečnost jako různorodou, tvořenou mnoha odlišnými a často nepříjemnými zkušenostmi a informacemi. Proto se právo vidět, jehož stoupenci se dnes dožadují změny ekologického, ekonomického a sociálního smýšlení společnosti, zdá být nebezpečím zejména pro ty, kteří se těší pozici „v záři reflektorů“. Nám ostatním nabízí současná protestní vlna – a s ní i nástup vizuálního aktivismu – jedinečnou šanci, jak nebojovat pouze za jeden konkrétní problém, ale jak se podílet na osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného.


Poznámky

1) Architektonický model moderního vězeňského systému byl použit britským filozofem Jeremym Benthamem v roce 1791. Model je složen z centrální dozorčí věže, k níž jsou v kruhu čelem otočeny jednotlivé cely. Dozorce sídlící ve věži má tak okamžitý přehled o dění v celách. Vězni však dovnitř věže nevidí. Jsou si ale vědomi permanentního dohledu, jenž je nad nimi vykonáván. V českém prostředí odpovídá modelu plzeňská věznice na Borech.





další blogy autora:

Barevné dějinyNový dok.blog se věnuje současnému fenoménu populární vizuální kultury, totiž automatickému digitálnímu kolorování černobílých historických snímků. Jakou změnu přináší možnost vidět vlastní předky nebo zásadní dějinné události v barvě? A jsou všechny černobílé historické fotografie vhodné k tomu, aby se jich dotkla barva?06.05.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Dobývání vesmíru v době pandemieZnámá teoretička vizuální kultury si ve svém dok.blogu klade otázku, jakou zprávu podává rover Perseverance, jenž nedávno přistál na planetě Mars, o současném stavu naší společnosti. Čeho se stal symbolem? A jak důležitou roli v pochopení tohoto projektu NASA sehrávají všudypřítomné obrazy?04.03.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Desmond je úžasnýTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová kriticky nahlíží na prezentaci současné dětské hvězdy LGBTQ komunity, desetiletého drag kid Desmonda17.05.2018 - Andrea Průchová Hrůzová

   poslední blogy:
Český BollywoodProč nejsou české filmy v zahraničí vidět tak, jak by si zasloužily? A když jsou, proč jsou pod nimi obvykle podepsáni cizinci, žijící u nás? Vytvořili jsme si svůj „Čekwood“ a jsme příliš opatrní a pohodlní se z něj vydat do světa.15.07.2021 - Radim Procházka
Ve jménu rešeršeCo se stane, když práce na rešerších přeroste dokumentaristům přes hlavu? V novém dok.blogu přibližuje Tereza Reichová, kam až ji zavedla důkladná příprava na chystaný celovečerní film o českém vzdělávacím systému.17.06.2021 - Tereza Reichová
Letem podcastovým světem III V dok.revue přinášíme třetí díl postřehů moderátora, dokumentaristy a dramaturga Dana Moravce o současných českých podcastech. Tento díl by mohl mít podtitul Divadlo nikdy nebylo víc slyšet a zaměřuje se na podcasty, které připravily tři divadelní soubory během pandemie: Národní divadlo, Divadlo Archa a Divadlo v Dlouhé. 10.06.2021 - Dan Moravec
Všežravé pojmyI když se analogovým technologiím a podmínkám či konvencím, které se k nim vážou, předpovídal v oblasti filmu a fotografie zánik, jsou v současném umění stále přítomné. O zmapování území „filmovosti“ v krajině „rozšířené kinematografie“ se pokusil umělecko-výzkumný projekt Reset the Apparatus!, jehož výstupem byla v roce 2019 i stejnojmenná kniha. Jaké klade otázky? 27.05.2021 - Tereza Hadravová
Ženy versus vědaOhlédnutí za letošním Mezinárodním festivalem populárně-vědeckých filmů AFO, který skončil 11. května, vybízí k otázce, jak komplikovaný je vztah současné vědy a genderu.20.05.2021 - Martin Šrajer
Barevné dějinyNový dok.blog se věnuje současnému fenoménu populární vizuální kultury, totiž automatickému digitálnímu kolorování černobílých historických snímků. Jakou změnu přináší možnost vidět vlastní předky nebo zásadní dějinné události v barvě? A jsou všechny černobílé historické fotografie vhodné k tomu, aby se jich dotkla barva?06.05.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Útok na žánr true crime storyMockument American Vandal si utahuje z žánru true crime nasprejovanými penisy a projímadlem, ale nejde jen o teenagerskou komedii.29.04.2021 - Antonín Tesař
Letem podcastovým světem IIVe druhém díle svých poznámek k současným českým podcastům se moderátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec zaměřuje na dvě série Českého rozhlasu, které se, každá po svém, dotýkají vztahu duše a těla.22.04.2021 - Dan Moravec
Zprávy podle potřeby?Nejsledovanější francouzská televize TF1 plánuje do konce roku umožnit divákům, aby přizpůsobili zpravodajský obsah svému vkusu a zájmu. Může však zpravodajství fungovat podobně jako sociální síť, kde po vyfiltrování sledujeme jen to, co nás zajímá, a uzavíráme se tak ještě víc do sociálních bublin? Milan Kruml ve svém dalším dok.blogu uvažuje, jaké nebezpečí představuje personalizace televizního zpravodajství.08.04.2021 - Milan Kruml
Jeden Netflix vládne všemJak streamovací gigant formuje podobu současného dokumentu?01.04.2021 - Martin Šrajer