O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidět

Teoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného.

Snímek zobrazuje tzv. die-in protest, během něhož skupina osob nehybně leží po určitou dobu na strategicky zvoleném místě, aby tím symbolizovala katastrofický scénář budoucnosti lidstva na planetě

Loňský rok přinesl do médií hlavního i vedlejšího proudu mnohé obrazy protestů spojených převážně s environmentální a lidskoprávní agendou. Švédská školačka Greta doslova rozhýbala mladou západní společnost, která se – vybavená transparenty a sdružená pod heslem Fridays for Future – vydává každý pátek do ulic. Celosvětové hnutí Extinction Rebellion pořádá prostřednictvím lokálních buněk performativní nenásilné protesty, „die-in“, během nichž skupina osob nehybně leží po určitou dobu na strategicky zvoleném místě, symbolizujíc katastrofický scénář budoucnosti lidstva na planetě. Ženské hvězdy hollywoodských pláten postupně poodkrývají závoj slávy, pod nímž se skrývá celá řada skandálů spojených se sexuálním obtěžováním a genderově nerovným zacházením, jež shrnuje hashtag a hnutí MeToo. 

V oblasti kultury čelí evropská i severoamerická muzea vytrvalým protestním akcím umělců a odborníků, kteří pod hlavičkou hnutí Decolonize This Place požadují revizi způsobů, jimiž jsou vystavovány a popisovány dějiny „primitivních kmenů“,  historie a zástupci původních obyvatel a koloniální expanze. V galeriích výtvarného umění pak skupina poukazuje na nedostatečné zastoupení umělců a umělkyň pocházejících z afroamerických, latinských a jiných menšinových skupin. Přidávají se k nim také aktivisté zviditelňující kontroverze mecenášů a členů rad nejvýznamnějších světových výstavních institucí. Známá americká fotografka Nan Goldin takto prostřednictvím organizace P.A.I.N. (Prescription Addiction Intervention Now) intervenovala směrem k pařížskému Louvru či Guggenheimovu muzeu, jež jsou podporovány rodinou Sacklerových, patřící mezi největší producenty opiátů, na nichž je nemalá část americké populace závislá. Prestižní bienální přehlídka Whitney Museum of American Art zase utržila významnou ránu, když po několikatýdenních protestech z výstavního projektu odstoupila část umělců, kteří nechtěli vystavovat v instituci spoluřízené Warrenem B. Kandersem, jehož firma prokazatelně dodávala slzný plyn na území americko-mexické hranice. 

Boj za to, být viděn

Vzhledem k síle mediálních ohlasů a významu problémů, s nimiž se uvedená hnutí potýkají, nepřekvapuje, že se na poli současné vizuální kultury stále častěji mluví o vizuálním aktivismu. Prostřednictvím něj se jednak znovu oživuje politická a kulturní teorie šedesátých a sedmdesátých let 20. století, k níž patřily druhá vlna feminismu, Birminghamská škola kulturálních studií či autoři a aktivisté volně uskupení kolem časopisu Nová levice. Na dobu se však navazuje také v rovině praktického jednání. Právě v těchto dekádách totiž v Severní Americe kulminoval boj za lidská práva a Evropu rozechvívala vlna studentských, dělnických a „jarních“ protestů.
 

Protesty Fridays for Future jsou oblíbené i v Česku
 

Viděno optikou současné teorie, tehdejší i dnešní protestní skupiny spojuje boj za to, být viděn, a to hned na dvou úrovních. V první rovině jde o fyzické zasáhnutí do veřejného prostoru, v němž je viditelnost (visibility) zajištěna pomocí jasných vizuálních symbolů, výrazných transparentů, performativních akcí, jakou je například zmíněná strategie „die-in“, a prostřednictvím pokrytí události na sociálních sítích. V druhé – nikoliv však významově upozaděné – rovině tu běží o zviditelňování určitého tématu či skupiny osob nepřítomných ve veřejném prostoru a diskuzi (appearance). Cílem těchto skupin tedy není pouze dosažení konkrétní akce, například odvolání člena správní rady či nastavení nových kvót snižování emisí CO2, ale i domoci se jednoho z nejzákladnějších a málo diskutovaných práv – práva být viděn.

Tímto požadavkem se současný vizuální aktivismus propojuje nejen s turbulentním začátkem druhé poloviny 20. století, ale vůbec se vznikem společenského řádu moderní doby a bojem proti jeho autoritě. Na významný vztah mezi sférou viditelného a společenským řádem upozorňoval již francouzský filozof Michel Foucault (a to i mimo nejznámější příklad panoptikonu, modelu vězeňského dohlížecího systému1)). Foucault považuje pohled člověka, a tedy to, kam, na koho a proč se díváme a kde, kým a proč jsme viděni, za jednu z nejdůležitějších mocenských praktik, která jedince udržuje uvnitř systému. Kdy, kde, na co a proč se díváme, nás naučila společnost. V tomto ohledu se do našeho chování vepsala moc zvnějšku. V každodenním jednání je ale naším rozhodnutím, kam náš pohled upřeme, čímž se potvrzuje, že jsme daný výkon moci zvnitřnili a zdánlivě přirozeně se jím řídíme. V pohledu člověka se tak potkávají obě hlavní roviny působení moci – moc direktivní, činná seshora, a moc vykonávaná zespoda.

Vizualita moci

O spojení viditelného a řádu mluví také současný vizuální kritik Nicholas Mirzoeff. V knize nazvané Right to Look (2011) označuje sféru viditelného za nástroj legitimizace představy o „přirozenosti“ stavu světa, jak jej vidíme. Když tedy ve společnosti nějaký problém či určitá skupina chybí, je to prostě „tak, jak to má být“. Mirzoeff tvrdí, že „způsob, jakým vidíme skutečnost, je výsledkem působení vizuality usilující o to, prezentovat autoritu jako zcela nepochybně zřetelnou.“ (Mirzoeff 2011, s. 3.) Vizualita, napomáhající moci k zakrývání problémů a nerovností ve společnosti, používá tři základní strategie. Za prvé pomocí klasifikace rozděluje společnost na sociální třídy, které se vzájemně výrazněji nestýkají. Druhou operací je separace, kdy dojde k takovému rozdělení těchto skupin, že nemohou vytvořit společné hnutí usilující o změnu. Třetím krokem je pak estetizace, vytvářející dojem, že okolní svět funguje na základě správného a přirozeného řádu.
 

Hnutí Extinction Rebellion chce zabránit rozpadu klimatu, ztrátě biodiverzity a sociálnímu a ekologickému kolapsu

Fenoménem, jenž vztahuje všechny tři komunikační strategie k současnosti, jsou sociální sítě. Právě o sběru online prezentovaných osobních dat, jimiž se poté řídí algoritmy nabízející nám komunikační obsah, se hovoří jako o klíčových nástrojích, které prohlubují rozdělení společnosti a produkují „sociální bubliny“. O sociálních sítích lze proto mluvit jako o zdroji vizuality moci, která zasahuje společenskou organizaci, imaginaci i náš mentální a tělesný stav. Na druhé straně ale aktuální protesty ukazují, jak důležitou platformou sociální sítě jsou pro formování hnutí. Můžeme je tedy zároveň vnímat jako producenta takzvané oponující vizuality (countervisuality). Ta neusiluje o to, ukázat další jedinou „správnou“ skutečnost. Naopak, snaží se o rozšíření současného pole viděného a odhalení procesů, které „přirozenou“ realitu utvářejí. 

Právo vidět je tedy základním právem, které vyjímá neviděné problémy a skupiny z temnoty. Osvobozuje ale také imaginaci těch, kteří nyní viděni jsou. Dožaduje se totiž práva vidět skutečnost jako různorodou, tvořenou mnoha odlišnými a často nepříjemnými zkušenostmi a informacemi. Proto se právo vidět, jehož stoupenci se dnes dožadují změny ekologického, ekonomického a sociálního smýšlení společnosti, zdá být nebezpečím zejména pro ty, kteří se těší pozici „v záři reflektorů“. Nám ostatním nabízí současná protestní vlna – a s ní i nástup vizuálního aktivismu – jedinečnou šanci, jak nebojovat pouze za jeden konkrétní problém, ale jak se podílet na osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného.


Poznámky

1) Architektonický model moderního vězeňského systému byl použit britským filozofem Jeremym Benthamem v roce 1791. Model je složen z centrální dozorčí věže, k níž jsou v kruhu čelem otočeny jednotlivé cely. Dozorce sídlící ve věži má tak okamžitý přehled o dění v celách. Vězni však dovnitř věže nevidí. Jsou si ale vědomi permanentního dohledu, jenž je nad nimi vykonáván. V českém prostředí odpovídá modelu plzeňská věznice na Borech.





další blogy autora:

Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Makeři, hipsteři a nová městská elitaAndrea Průchová Hrůzová uvažuje ve svém blogu nad knihou Amandy Wasielewski Made in Brooklyn: Artists, Hipsters, Makers, Gentrifiers. Jak se mění kultura velkých měst v souvislosti s gentrifikací? A dají se podobné proměny pozorovat i v Praze? 18.04.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Rochester: Mekka vizuální kultury 20. stoletíTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší zprávu o pobytu v americkém Rochesteru, domovině George Eastmana, světoznámé firmy Xerox i v anglo-saském kontextu důležité instituce Visual Studies Workshop14.02.2019 - Andrea Průchová Hrůzová
Neposlušná pedagogikaTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová přináší méně tradiční zápisky z 5. bienální konference Mezinárodní asociace pro vizuální kulturu v Londýně.27.09.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
This Is America a APESHITMetaobrazy současné Ameriky, anebo spektákly násilí a luxusu?26.07.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Desmond je úžasnýTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová kriticky nahlíží na prezentaci současné dětské hvězdy LGBTQ komunity, desetiletého drag kid Desmonda17.05.2018 - Andrea Průchová Hrůzová
Poslední z koloniální éryNová blogerka Andrea Průchová svůj první příspěvek věnuje reflexi nedávno vydané knihy o životě a myšlení Stuarta Halla. V jakých společenských podmínkách tento světoznámý kritik kultury vyrůstal a lišily se vůbec od těch dnešních?29.03.2018 - Andrea Průchová Hrůzová

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml