O důvodech k neudělení ceny

Podle Terezy Hadravové se za nevyjasněnou dramaturgií a nepřesvědčivou autorskou výpovědí může skrývat vícevýznamová struktura. Dá se výrok letošní poroty zpochybnit?
17.12.2015 - Tereza Hadravová

Amerika (Jan Foukal, 2015)

Závěr letošní Ji.hlavy poznamenal skandál: porota hodnotící filmy vybrané do soutěžní sekce Česká radost neudělila hlavní cenu. Když se zavedený běh věcí vychýlí z obvyklého řádu, nabízí se využít pauzy k reflexi – v daném případě stavu české dokumentaristiky (což se porota svým rozhodnutím nejspíš pokusila vyvolat – a podle reakcí v tisku, které jsem zaznamenala, se jí to moc nepovedlo), případně též pravidel toho typu hry, který v současném světě umění představují filmové soutěže obecně a ta jihlavská zvláště.

Odůvodnění, kterým své rozhodnutí doprovodila porota, bylo přímočaré: žádný z filmů cenu nezasluhuje. Většina z nich trpí nevyjasněnou dramaturgií a dlouhou stopáží, autorská výpověď není soudržná a přesvědčivá a mnohé ze snímků zůstávají na úrovni televizní publicistiky. Porota tak nejen neudělila hlavní cenu, ale zároveň vytkla soutěžním snímkům zásadní nedostatky. Místo toho, aby tak alespoň jednomu dílu usnadnila cestu k divákům, vtiskla všem filmům z České radosti pro potencionální diváky nepřitažlivé stigma nevydařených děl. Takový plošný odsudek skutečně jde proti duchu celé sekce a z této perspektivy je pochopitelná i emocionální reakce redaktorů festivalové dok.revue, podle kterých by takové „rozhodnutí mohlo urážet i samotný festival“ (viz blogový příspěvek „Český smutek“), nebo opatrněji nadnesená otázka Hedviky Petrželkové, „zda je tento postoj poroty legitimní.“

Domnívám se, že odmítnout udělit (stejně jako – z perspektivy druhé strany – odmítnout přijmout) nějakou cenu je legitimní, byť extrémní prostředek, jak kritizovat určitý status quo. Pokud jde o Českou radost 2015, připadá mi však takový krok přecejen poněkud unáhlený. A ve světle konkrétních snímků se mi jako děravé jeví i vysvětlení, které porota nabídla. Nejen proto, že mnohé z promítaných snímků osočuje neprávem – a pokud jim vítězství nepřísluší, tak z důvodů jemnějších, ale také proto, že v příslušném kontextu se domnělá chyba může ukázat výhodou a zdánlivá pochvala může zase výsledek naopak poškodit.

Co mám na mysli dobře uvidíme při porovnání dvou filmů – Ameriky Jana Foukala a Na vodě Martina Ryšavého. Oba filmy se odehrávají na cestě a obě cesty mají charakter (sebe)poznávání – protagonisté nejen procházejí (resp. proplouvají) neznámým krajem, ale zároveň se nechávají tímto prostředím prostupovat a objevují tak neznámou krajinu uvnitř sebe samých. Zatímco u Ryšavého je to průmyslová divočina severočeského Podkrušnohoří, u Foukala to jsou přívětivé lesíky obydlené starými, nostalgickými trampy.

Autorská výpověď Jana Foukala nemohla být soudržnější a přesvědčivější. Hlavní postavy, zahleděné samy do sebe a do sebe navzájem, se od počátku drží jasně vymezených pozic, které vše, co následuje, jen zas a znovu potvrzuje. Podle mě tak právě tato soudržnost – příliš silná, jednoznačná autorská pozice – nakonec film ochuzuje; zplošťuje silné téma, nenaplňuje příslib zajímavě rozehrané situace. Jako divačka jsem – trochu po způsobu víkendových trampů – na krátký čas unikla do líbivého světa Foukalovy Ameriky a bez vážných následků se po skončení filmu vrátila zpět.

Opačně na mě působila Ryšavého Voda. Dlouhá stopáž mi pomohla uvyknout pomalému tempu snímku a připravila mne k prožitku poetiky nahodilých setkávání; zdánlivě nevyjasněná dramaturgie umožnila plné rozvinutí kontrastu diskurzu nihilistického spodního proudu věčného plynutí a pozitivního slovníku členů sdružení Moře klidu. Závěrečný obraz loďky pomalu křižující filmové pole naplněné nekonečnou vodní plochou pak jemně ironickým způsobem spojil obě rozvíjené linie – a zůstal se mnou.

Vlastnosti, které porota na vysvětlení svého rozhodnutí uvedla, tak nemusí představovat platný důvod pro neudělení ceny za všech okolností. Mezi nevyjasněnou dramaturgií a nepřesvědčivou autorskou výpovědí na jedné straně a vícevýznamovou strukturou s polyfonií reprezentovaných perspektiv může vést nevýrazná hranice. Tu může snadno minout ten, kdo se na cestě po českém dokumentu orientuje podle příliš hrubé mapy.





další blogy autora:

Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Od tlachání o filmech k filozofii filmuTereza Hadravová rozjímá nad funkcí filmu ve „výtahových“ konverzacích. Kdy jste se někoho naposledy zeptali, zda viděl ten či onen nový film jenom proto, aby řeč nestála?07.06.2018 - Tereza Hadravová
Pro filozofii jako stvořený Estetička a filozofka Tereza Hadravová vede dialog s pedagogem Jerrym Goodenoughem z University of East Anglia o tom, zda schopnost filozofovat mají kromě filmu i jiná média. 25.01.2018 - Tereza Hadravová
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Film jako filozofický prostorFilozofka Tereza Hadravová si ve svém novém blogu klade otázku, jak film jako prostor může obohatit naše vlastní myšlení o další světnici. 11.05.2017 - Tereza Hadravová
Nebát se milovat filmTereza Hadravová sumarizuje své zážitky z 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Jako jednu z nejkomornějších a přitom nejvýraznějších zkušeností reflektuje setkání s italským filmovým kritikem Gionem A. Nazarrem.24.11.2016 - Tereza Hadravová
Anti-Molyneux: Zrakové vrávorání Michaela MadsenaFilozofka Tereza Hadravová reaguje na nedávnou online retrospektivu dánského režiséra Michaela Madsena. Stejně jako Madsen si klade otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?19.05.2016 - Tereza Hadravová
Filozofie 2.0Čtvrtý kanál rozhlasové verze britské BBC uvedl nový pořad The Global Philosopher, kde profesor z Harvardské univerzity diskutuje s filozofy-amatéry. Tereza Hadravová přináší kritický pohled na první díl celé série.31.03.2016 - Tereza Hadravová
Jak se daří dokumentu v časopise Film-PhilosophyTereza Hadravová se vydává do útrob archivu vědeckého časopisu Film-Philosophy, kde pátrá po textech týkajících se dokumentárního filmu.11.02.2016 - Tereza Hadravová

   poslední blogy:
Proč Magnesii Literu nezískala letos žádná žena?Spisovatelka a nakladatelka Barbora Baronová se ve svém novém dok.blogu ptá, co vede k tomu, že letošní vítězové prestižní Magnesie Litery jsou výhradně pánským klubem. Důvodem je podle ní nerovné zastoupení mužů a žen v jednotlivých porotách, které odráží stereotypní uvažování o tom, kdo literatuře v Česku vlastně „rozumí“ a kdo o její kvalitě rozhoduje. Debata zdaleka není jen odrazem stavu současné české literární scény.24.09.2020 - Barbora Baronová
Jak se družit s jinými živočišnými druhyAntonín Tesař přibližuje ve svém blogu jihoafrický dokument Moje učitelka chobotnice (2020), jenž je od září zveřejněn na Netflixu a který se snaží ukázat, že tu lidé mohou být pro zvířata, nejen zvířata pro lidi.17.09.2020 - Antonín Tesař
Mezi samizdatem a veksláctvímDokument Králové videa představuje rychlodabované videokazety jako fenomém vypovídající o tekuté hranici mezi komunismem a kapitalismem.03.09.2020 - Tomáš Stejskal
Proč dnes potřebujeme Havly?Janis Prášil se ve svém aktuálním dok.blogu zamýšlí nad dokumentárním rozměrem snímku Havel (2020) režiséra Slávka Horáka. Film podle něj podobně jako třeba Milada Davida Mrnky, Jan Palach Roberta Sedláčka nebo Dubček Laca Halamy reaguje na vlnu normalizační retronostalgie, kdy nejde ani tak o postavy historické, ale symbolické. Tyto snímky podle Prášila představují hodnotovou alternativu ke stávající politické reprezentaci a zosobňují ideály, ve které je možné věřit.27.08.2020 - Janis Prášil
Co jsou klišé v televizi a proč se jich nebojímeJak se odrazila pandemie v nabídce a trendech domácích i zahraničních televizí? Proč se vracejí k osvědčeným formátům a které to jsou? A platí totéž pro domácí i zahraniční situaci? O tom ve svém dalším dok.blogu uvažuje mediální analytik Milan Kruml, který píše: „Když začínal letošní rok, řada odborníků předvídala, že dojde k podstatným proměnám v nabídce lineární televize, že streamovací giganti, kteří už loni na podzim zahájili další kolo bitvy o předplatitele, rozšíří žánrovou pestrost, a že se tematicky promění nabídka dramatiky ve volných televizích. Teď jsme v situaci, kdy se televize vracejí k osvědčeným postupům a doufají, že se během podzimu dokážou připravit na příští rok. Zda tomu tak opravdu bude, ale neví nikdo.“14.08.2020 - Milan Kruml
Ostře sledovaná smrtVizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová ve svém dok.blogu připomíná, že zatímco média upírají pozornost ke globální pandemii, zapomínáme na podobně alarmující celosvětový problém, totiž na klimatickou změnu. Příčinu spatřuje blogerka mimo jiné v tom, že klimatickou krizi nelze obsáhnout v jednom obrazu-symbolu, a proto není schopna se člověka bytostně dotknout a vyvolat v něm emoce strachu a soucitu.06.08.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Umělci a jejich dobaMartin Šrajer se ve svém prvním dok.blogu zamýšlí nad tím, proč u nás vzniká poslední dobou málo dokumentárních portrétů, které by se pokusily protagonistu či protagonistku nahlédnout komplexně, v celé jeho či její složitosti. Jeho úvahu podnítil nový dokument Meky o Miru Žbirkovi.30.07.2020 - Martin Šrajer
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Po-voláníTereza Reichová přibližuje svůj život dokumentaristky na volné noze, dělící svůj čas mezi rodinu, natáčení filmů, vedení workshopů, jednání s institucemi či psaní grantových žádostí. V nucené karanténě si užívala chvíle svobody a náhlý příval všeobecného „pokoronavirového“ stresu ji přiměl položit si nové otázky. Podobné si možná pokládá většina z nás.16.07.2020 - Tereza Reichová
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová