O důvodech k neudělení ceny

Podle Terezy Hadravové se za nevyjasněnou dramaturgií a nepřesvědčivou autorskou výpovědí může skrývat vícevýznamová struktura. Dá se výrok letošní poroty zpochybnit?
17.12.2015 - Tereza Hadravová

Amerika (Jan Foukal, 2015)

Závěr letošní Ji.hlavy poznamenal skandál: porota hodnotící filmy vybrané do soutěžní sekce Česká radost neudělila hlavní cenu. Když se zavedený běh věcí vychýlí z obvyklého řádu, nabízí se využít pauzy k reflexi – v daném případě stavu české dokumentaristiky (což se porota svým rozhodnutím nejspíš pokusila vyvolat – a podle reakcí v tisku, které jsem zaznamenala, se jí to moc nepovedlo), případně též pravidel toho typu hry, který v současném světě umění představují filmové soutěže obecně a ta jihlavská zvláště.

Odůvodnění, kterým své rozhodnutí doprovodila porota, bylo přímočaré: žádný z filmů cenu nezasluhuje. Většina z nich trpí nevyjasněnou dramaturgií a dlouhou stopáží, autorská výpověď není soudržná a přesvědčivá a mnohé ze snímků zůstávají na úrovni televizní publicistiky. Porota tak nejen neudělila hlavní cenu, ale zároveň vytkla soutěžním snímkům zásadní nedostatky. Místo toho, aby tak alespoň jednomu dílu usnadnila cestu k divákům, vtiskla všem filmům z České radosti pro potencionální diváky nepřitažlivé stigma nevydařených děl. Takový plošný odsudek skutečně jde proti duchu celé sekce a z této perspektivy je pochopitelná i emocionální reakce redaktorů festivalové dok.revue, podle kterých by takové „rozhodnutí mohlo urážet i samotný festival“ (viz blogový příspěvek „Český smutek“), nebo opatrněji nadnesená otázka Hedviky Petrželkové, „zda je tento postoj poroty legitimní.“

Domnívám se, že odmítnout udělit (stejně jako – z perspektivy druhé strany – odmítnout přijmout) nějakou cenu je legitimní, byť extrémní prostředek, jak kritizovat určitý status quo. Pokud jde o Českou radost 2015, připadá mi však takový krok přecejen poněkud unáhlený. A ve světle konkrétních snímků se mi jako děravé jeví i vysvětlení, které porota nabídla. Nejen proto, že mnohé z promítaných snímků osočuje neprávem – a pokud jim vítězství nepřísluší, tak z důvodů jemnějších, ale také proto, že v příslušném kontextu se domnělá chyba může ukázat výhodou a zdánlivá pochvala může zase výsledek naopak poškodit.

Co mám na mysli dobře uvidíme při porovnání dvou filmů – Ameriky Jana Foukala a Na vodě Martina Ryšavého. Oba filmy se odehrávají na cestě a obě cesty mají charakter (sebe)poznávání – protagonisté nejen procházejí (resp. proplouvají) neznámým krajem, ale zároveň se nechávají tímto prostředím prostupovat a objevují tak neznámou krajinu uvnitř sebe samých. Zatímco u Ryšavého je to průmyslová divočina severočeského Podkrušnohoří, u Foukala to jsou přívětivé lesíky obydlené starými, nostalgickými trampy.

Autorská výpověď Jana Foukala nemohla být soudržnější a přesvědčivější. Hlavní postavy, zahleděné samy do sebe a do sebe navzájem, se od počátku drží jasně vymezených pozic, které vše, co následuje, jen zas a znovu potvrzuje. Podle mě tak právě tato soudržnost – příliš silná, jednoznačná autorská pozice – nakonec film ochuzuje; zplošťuje silné téma, nenaplňuje příslib zajímavě rozehrané situace. Jako divačka jsem – trochu po způsobu víkendových trampů – na krátký čas unikla do líbivého světa Foukalovy Ameriky a bez vážných následků se po skončení filmu vrátila zpět.

Opačně na mě působila Ryšavého Voda. Dlouhá stopáž mi pomohla uvyknout pomalému tempu snímku a připravila mne k prožitku poetiky nahodilých setkávání; zdánlivě nevyjasněná dramaturgie umožnila plné rozvinutí kontrastu diskurzu nihilistického spodního proudu věčného plynutí a pozitivního slovníku členů sdružení Moře klidu. Závěrečný obraz loďky pomalu křižující filmové pole naplněné nekonečnou vodní plochou pak jemně ironickým způsobem spojil obě rozvíjené linie – a zůstal se mnou.

Vlastnosti, které porota na vysvětlení svého rozhodnutí uvedla, tak nemusí představovat platný důvod pro neudělení ceny za všech okolností. Mezi nevyjasněnou dramaturgií a nepřesvědčivou autorskou výpovědí na jedné straně a vícevýznamovou strukturou s polyfonií reprezentovaných perspektiv může vést nevýrazná hranice. Tu může snadno minout ten, kdo se na cestě po českém dokumentu orientuje podle příliš hrubé mapy.





další blogy autora:

Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Proč by filozofové měli jezdit do Ji.hlavyEstetička Tereza Hadravová uvažuje o znělce letošního ji.hlavského festivalu v nezvyklém, ale přiléhavém kontextu tak zvané Engelmannovy poznámky, známé z textu Ludwiga Wittgensteina.21.11.2019 - Tereza Hadravová
Od tlachání o filmech k filozofii filmuTereza Hadravová rozjímá nad funkcí filmu ve „výtahových“ konverzacích. Kdy jste se někoho naposledy zeptali, zda viděl ten či onen nový film jenom proto, aby řeč nestála?07.06.2018 - Tereza Hadravová
Pro filozofii jako stvořený Estetička a filozofka Tereza Hadravová vede dialog s pedagogem Jerrym Goodenoughem z University of East Anglia o tom, zda schopnost filozofovat mají kromě filmu i jiná média. 25.01.2018 - Tereza Hadravová
Audiovizuální pastvaTereza Hadravová se už po čtvrté vydala na obhajoby ročníkových a absolventských prací CASu na FAMU. V tomto blogu se zaměřuje na část výstavy v GAMU, která je veřejnosti přístupná až do 9. července. 06.07.2017 - Tereza Hadravová
Film jako filozofický prostorFilozofka Tereza Hadravová si ve svém novém blogu klade otázku, jak film jako prostor může obohatit naše vlastní myšlení o další světnici. 11.05.2017 - Tereza Hadravová
Nebát se milovat filmTereza Hadravová sumarizuje své zážitky z 20. ročníku MFDF Ji.hlava. Jako jednu z nejkomornějších a přitom nejvýraznějších zkušeností reflektuje setkání s italským filmovým kritikem Gionem A. Nazarrem.24.11.2016 - Tereza Hadravová
Anti-Molyneux: Zrakové vrávorání Michaela MadsenaFilozofka Tereza Hadravová reaguje na nedávnou online retrospektivu dánského režiséra Michaela Madsena. Stejně jako Madsen si klade otázku: Jaké by bylo zbavit se zraku a spolu s ním i všeho toho, co zrak odkrývá a zakrývá?19.05.2016 - Tereza Hadravová
Filozofie 2.0Čtvrtý kanál rozhlasové verze britské BBC uvedl nový pořad The Global Philosopher, kde profesor z Harvardské univerzity diskutuje s filozofy-amatéry. Tereza Hadravová přináší kritický pohled na první díl celé série.31.03.2016 - Tereza Hadravová
Jak se daří dokumentu v časopise Film-PhilosophyTereza Hadravová se vydává do útrob archivu vědeckého časopisu Film-Philosophy, kde pátrá po textech týkajících se dokumentárního filmu.11.02.2016 - Tereza Hadravová

   poslední blogy:
Literatura. A přece dokumentární!Nová blogerka dok.revue Barbora Baronová popisuje aktuální situaci literárního dokumentu u nás – ačkoliv zde máme silnou tvůrčí generaci, nemá už tak silné institucionální zázemí. Tomuto svébytnému druhu literatury se úplně nedaří na akademické půdě, ani v rámci grantové politiky. Proto Baronová se svými kolegy a kolegyněmi nedávno iniciovala vznik Asociace literárního dokumentu a společně sepsali manifest. Jaké mají cíle?25.06.2020 - Barbora Baronová
Ozvěny obrazůKaždý text je kontext. Má více autorů, na které vědomě či nevědomě navazujeme. Toto blogogo má kolektivního autora viditelnějšího než obvykle.18.06.2020 - Jan Gogola ml.
Jako na špatném tripuFilmový publicista Antonín Tesař se podivuje nad novým americkým animovaným dokumentem Halušky: Dobrodružství s psychedeliky (2020), který je ukázkovým příkladem toho, jak popkultura vyprázdnila psychedelii. Ptá se zároveň, co je nového a starého v psychedelických animovaných dokumentech.11.06.2020 - Antonín Tesař
O pravdě a pampeliškáchCo má větší společenský přínos – film o korupci, nebo o pampeliškách? Tak se ptá Barbora Berezňáková ve svém celovečerním debutu Skutok sa stal (2019), který je právě ke zhlédnutí na portálu DAFilms.cz.04.06.2020 - Janis Prášil
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer