O čom hovoríme, keď hovoríme (a robíme filmy) o dejinách

Národ v dokumentu, aneb co o dokumentární reflexi slovenského „já“ prozrazuje srovnání Křehké identity Zuzany Piussi a Ve stínu krále Svatopluka Jakuba Julényho

Křehká identita

Krehká identita (2012), V tieni kráľa Svätopluka (2012), Hodina dejepisu (2013), Lyrik (2013) či Felvidék (2014)  – to je len zopár dokumentárnych filmov o (nielen) slovenských dejinách, ktoré vznikli na Slovensku za posledné tri roky. Vo všetkých sa ozýva téma národa a jeho identity – téma, ktorá v slovenskom dokumentárnom filme rezonuje už dlhšie. Vedie ma k otázke: z čoho sa vlastne utvára onen „príbeh národa“, ku ktorému film tak výdatne prispieva, hoci zakaždým ponúka len jeho časť, vybraný motív, úsek, obdobie?

Dokumentárne filmy o dejinách majú v každej národnej kinematografii pevné miesto. Inak to nie je ani v slovenskom non-fiction filme, a nebolo to inak dokonca ani vtedy, keď slovenská kinematografia v čase mečiarizmu stagnovala, či priam agonizovala. Filmy o dejinách vznikali a budú vznikať – na objednávku, z potreby, záujmu, bolesti, frustrácie, ale aj z radosti. Odrážajú aktuálny stav kolektívnej pamäti, dominantnú ideológiu, pokusy o jej subverziu, hrdosť i traumy, umožňujú minulosť valorizovať, zmierovať sa s ňou alebo ju aj kritizovať či odmietať. A v neposlednom rade vypovedajú o našej najaktuálnejšej súčasnosti.

Z tohto hľadiska je zaujímavé pozrieť sa na prvé dva filmy spomedzi tých, ktoré som vypichla v úvode. Krehká identita Zuzany Piussi a V tieni kráľa Svätopluka Jakuba Julényho sú dokumentárne dvojčatá. Spája ich téma, niektoré motívy i protagonisti, dokonca viaceré zábery. Obidva vznikli krátko pred blížiacim sa trojitým výročím. V roku 2013 si totiž Slovensko malo pripomenúť 20 rokov samostatnosti, 150 rokov od vzniku najstaršej kultúrnej inštitúcie Matice Slovenskej a veľkolepých 1150 rokov od príchodu vierozvestcov Cyrila a Metoda na Veľkú Moravu. Oba dokumenty však menej skúmajú vzťah medzi dejinami a pamäťou. V prvom rade poukazujú na prepojenie medzi národnými mýtmi, vlastenectvom, nacionalizmom a extrémizmom.

Téma vlastenectva na Slovensku buráca už niekoľko rokov. Už v roku 2007 premiér Robert Fico vyhlásil, že vychová Slovákov k vlastnenectvu. Týždeň pre parlamentnými voľbami v roku 2010 dal spolu s predsedom parlamentu Pavlom Paškom na nádvorí Bratislavského hradu vztýčiť jazdeckú sochu veľkomoravského kniežaťa Svätopluka s nápisom: „Svätopluk, kráľ starých Slovákov“.

Tento fakt sa objavuje v oboch spomenutých filmoch. A v oboch sa tak kľúčovým dejinným odkazom stáva reintepretované dedičstvo Veľkej Moravy. Ale nielen ono. Je tu totiž ešte jedno dedičstvo, na ktoré oba filmy poukazujú, a to je dedičstvo prvého Slovenského štátu (1939 – 45), ktoré naďalej sýti nacionalistické postoje národniarskych politikov i bežných Slovákov. Ikonami „príbehu národa“ sa tak u Julényho i Piussi absurdne stávajú solúnski bratia, Svätopluk a Rastislav, a v neposlednom rade… Jozef Tiso. A, samozrejme, ešte aj panenka Mária, patrónka Slovenska. A občas aj slovenskí hokejisti. Nemusia dokonca ani tak často vyhrávať.

Julény vo svojom filme načrtáva priamu líniu medzi Ficovou vládou a Maticou slovenskou, resp. jej najextrémistickejším krídlom. Strihom vytvára paralely medzi slovenskou nacionalistickou mládežou a Hitlerjugend. Ilustruje ich výrokmi bývalého člena Matice slovenskej, aktuálne zamestnanca Slovenskej polície (sic!) a člena pravicovo–extrémistickej strany ĽS – Naše Slovensko Mariána Mišúna, aj aktivitami predsedu tejto strany, aktuálneho župana Banskobystrického kraja Mariána Kotlebu (sic!!!).

Naproti tomu Zuzana Piussi ťahá líniu skôr symbolicky – od byzantského dvojkríža cez dvojkríž Slovenského štátu až po súčasný štátny znak Slovenska. Zatiaľ čo Julény využíva úvahy nad dejinami najmä na to, aby Roberta Fica obvinil, že k národným dejinám pristupuje podobne ako totalitní vodcovia pred ním, a že svojím prístupom toleruje a kryje extrémistické správanie a názory, Zuzanu Piussi zaujímajú skôr jedinečnosti či bizarnosti ňou sledovaných protagonistov.

Julény s mrazivou samozrejmosťou nastoľuje priamu súvislosť medzi historizujúcim národniarstvom vládnych predstaviteľov a prejavmi toho najagresívnejšieho extrémizmu. Piussi zase priťahuje pozornosť k hŕstke šialencov, ktorá v ničom nepripomína správanie „priemerného Slováka“. Lenže práve táto hŕstka šialencov je tou dobre viditeľnou špičkou ľadovca, ktorý pod hladinou skrýva svoju najväčšiu časť: dav oveľa obyčajnejších, banálnejších extrémistov skandujúcich v deň výročia vzniku vojnového Slovenského štátu antisemitské a antirómske heslá a nenápadne sa pridružujúcich k čoraz početnejším podobným skupinám vznikajúcim po celej Európe.

Napriek odlišnostiam sú si obe tieto filmové rétoriky v istom zmysle podobné, hoci jedna je postavená na paralelách a druhá vytvára hyperbolu. Obe divákov scitlivujú voči tomu, čo hovoria, i ako to hovoria.

Francúzsky historik Ernest Renan už v roku 1882 napísal, že „príbeh národa“ povstáva z dedičstva spoločne zdieľanej slávy a ľútosti“. Dokumentárne filmy Jakuba Julényho a Zuzany Piussi kriticky a občas až kruto ironicky poukazujú na súčasné aspekty jedného i druhého. Nie vždy je to pekný pohľad. Najmä, ak je jeho cieľom dostať sa divákovi pod kožu. Závoj filmovej nostalgie, použitý ako hojivá gáza, si však nechám do budúceho príspevku.





další blogy autora:

Nespoznaný – bulvár alebo citlivý portrét?Bouřlivé diskuze vyvolal slovenský film Nespoznaný o životě Richarda Müllera. Mária Ferenčuhová však Remův film obhajuje a srovnává jej s Cooltúrou, jež Nespoznanému předcházela.01.12.2016 - Mária Ferenčuhová
Choroba, tvár, krajina – 5. októberMária Ferenčuhová svůj první letošní blog věnovala filmu slovenského kameramana Martina Kollára 5. október, který má svoji premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterrdamu.28.01.2016 - Mária Ferenčuhová
Kríza filmového komentára vo filme GardaIvan Ostrochovský svým filmem Garda pobouřil nejen slovenské historiky a dostal se tak do nepříliš bezpečné pozice. Jak z této krize ven a zda se v ní Garda ocitla oprávněně, píše ve svém blogu Mária Ferenčuhová.23.07.2015 - Mária Ferenčuhová
Tak ďaleko, tak blízko... ale ako vlastne?Strukturální analýza nového celovečerního dokumentu Jara Vojteka14.05.2015 - Mária Ferenčuhová
Rozpomínanie sa a spomínanie.
Slovenské dokumentárne filmy s terapeutickým účinkom
Jak se současné slovenské dokumenty vyrovnávají s minulostí? Má ponor do hlubin minulosti i terapeutický rozměr? A kde začíná obrušování hran? I o tom je nový blog Márii Ferenčuhové.05.03.2015 - Mária Ferenčuhová

O číslach, viditeľnosti a Audiovizuálnom fondeMária Ferenčuhová se bude v prostoru dok.blogu pravidelně věnovat slovenskému dokumentu. Ve svém prvním příspěvku hodnotí, k jakým výsledkům vedla zvýšená finanční podpora dokumentární tvorby v posledních pěti letech.09.10.2014 - Mária Ferenčuhová

   poslední blogy:
Zprávy podle potřeby?Nejsledovanější francouzská televize TF1 plánuje do konce roku umožnit divákům, aby přizpůsobili zpravodajský obsah svému vkusu a zájmu. Může však zpravodajství fungovat podobně jako sociální síť, kde po vyfiltrování sledujeme jen to, co nás zajímá, a uzavíráme se tak ještě víc do sociálních bublin? Milan Kruml ve svém dalším dok.blogu uvažuje, jaké nebezpečí představuje personalizace televizního zpravodajství.08.04.2021 - Milan Kruml
Jeden Netflix vládne všemJak streamovací gigant formuje podobu současného dokumentu?01.04.2021 - Martin Šrajer
Když mi umře hrdinkaLiterární dokumentaristka Barbora Baronová popisuje situaci, se kterou se bohužel setkává čím dál častěji. Co dělat, když zemře hrdinka chystané knihy, ještě než autorizuje své promluvy? Je lepší někdy na autorizaci rezignovat, aby příběh vůbec zazněl?25.03.2021 - Barbora Baronová
O švábech a lidechCo spojuje tři loňské filmy čínského disidenta Aj Wej-weje CoroNation, Vivos a Šváb, které lze zhlédnout na právě probíhajících jarních Ozvěnách Ji.hlavy? „Všechny tři snímky vypráví o boji se zlem. To se šíří organismem společnosti jako nákaza a vyvolává reakci imunitního systému v podobě občanských nepokojů,“ vyvozuje Prášil.18.03.2021 - Janis Prášil
Rok života v pandemii a pod rouškouNa prahu druhého roku s pandemií jsou na webových stránkách stanic Plus a Dvojka Českého rozhlasu k poslechu dvě dokumentární série, které mapují českou variantu celosvětového problému. Časosběrný Rok pod rouškou (2020) i analytický Život během pandemie (2021) mají výraznou dokumentární hodnotu už nyní, jejich cena bude časem narůstat. Zásadní jsou však nejen otázky, které obě série kladou, ale také ty, jež zatím nezazněly.11.03.2021 - Andrea Hanáčková
Dobývání vesmíru v době pandemieZnámá teoretička vizuální kultury si ve svém dok.blogu klade otázku, jakou zprávu podává rover Perseverance, jenž nedávno přistál na planetě Mars, o současném stavu naší společnosti. Čeho se stal symbolem? A jak důležitou roli v pochopení tohoto projektu NASA sehrávají všudypřítomné obrazy?04.03.2021 - Andrea Průchová Hrůzová
Letem podcastovým světem IModerátor, dokumentarista a dramaturg Dan Moravec hodnotí nejzajímavější české podcasty. Co se podle něj vyplatí sledovat a proč? V prvním díle se zaměřuje na nejzdařilejší zpravodajské podcasty.18.02.2021 - Dan Moravec
Dokumentární útok na mainstream zadními vrátkyCo o aktuálních výbojích tuzemského dokumentu prozrazují nedávno udělené Ceny české filmové kritiky a nominace na České lvy?11.02.2021 - Tomáš Stejskal
Kratochvíl a Koudelka: básníci světlaOba jsou světově uznávaní fotografové a oba se nedávno dočkali svého dokumentárního portrétu. Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl prožili dětství a mládí v komunismu, ale s dědictvím totality se vyrovnávají odlišně. V čem se sobě navzájem podobají a v čem se naopak liší? A podařilo se to zachytit v dokumentárních portrétech?04.02.2021 - Janis Prášil
Tajné lásky a tajná pornografieČím kritika Antonína Tesaře zaujaly dokumenty z produkce Netflixu Circus of Books a Tajná láska, nořící se do „tajných dějin“ americké queer subkultury? „Oba snímky nejsou filmařsky nijak rafinované, jsou ale odzbrojující svou spontánností. V obou případech se tvůrcům zároveň daří plynule propojit malé a velké dějiny,“ zdůrazňuje Tesař.28.01.2021 - Antonín Tesař