O číslach, viditeľnosti a Audiovizuálnom fonde

Mária Ferenčuhová se bude v prostoru dok.blogu pravidelně věnovat slovenskému dokumentu. Ve svém prvním příspěvku hodnotí, k jakým výsledkům vedla zvýšená finanční podpora dokumentární tvorby v posledních pěti letech.

Přímý přenos (Zuzana Piussi, Slovensko, Česká republika, 2014) - film bude mít světovou premiéru na 18. MFDF Ji.hlava 2014

V roku 2008 slovenským filmárom svitlo na lepšie časy. Slovenský parlament totiž v decembri 2008 odhlasoval pokrokový zákon č. 516/2008 o Audiovizuálnom fonde. O necelý rok fond vypísal prvú výzvu na predkladanie projektov a odvtedy výroba audiovizuálnych diel – hraných aj dokumentárnych – veselo prekvitá. K Audiovizuálnemu fondu sa čoskoro pridala podporná činnosť verejnoprávnej televízie v rámci takzvanej „zmluvy so štátom“. Z pôvodných pár subjektov, ktoré sa v prvom desaťročí 21. storočia venovali produkcii audiovizuálnych diel, sa ich dodnes len v podprograme pre vývoj a produkciu dokumentárnych audiovizuálnych diel uchádzalo o podporu Audiovizuálneho fondu viac ako sto. Nakrúcanie filmov sa v roku 2014 údajne stalo dokonca jednou z najvýnosnejších profesií v krajine. Po takmer piatich rokoch sústavnej činnosti AVF a niekoľkých súbehoch námetov verejnoprávnej televízie tak hádam nadišiel čas začať hodnotiť, ako sa nové schémy podpory podpísali na samotnej audiovizuálnej produkcii. Aké filmy vlastne na Slovensku vznikajú? Čo chcú povedať a komu?

Kým v oblasti hraného filmu sa za ostatných päť rokov pri získavaní podpory z verejných zdrojov darilo najmä sociálne scitliveným filmom (Cigán, Až do mesta Aš, Dom, Ďakujem, dobre, Môj pes Killer, Zázrak, Deti) dokumentárne filmy a seriály sú oveľa rôznorodejšie. Do slovenských kín sa od roku 2011 dostalo až 28 celovečerných dokumentárnych filmov (z toho 4 boli minoritné slovensko-české dokumentárne koprodukcie), pričom až 23 z nich podporil Audiovizuálny fond (pozri zoznam nižšie). Žánrovo a tématicky sa tieto filmy pohybujú v širokom rozpätí. Nájdeme tu takmer všetko: od spoločensko politickej kritiky a reflexie minulosti, cez reality shows, resp. dokumentárne hry o Rómoch, portréty ľudí na okraji spoločnosti (ale aj portréty spoločnosťou uznávaných mŕtvych umelcov či športovcov), investigatívno-detektívne drámy, až po výsostne osobné a autobiografické filmy o vlastnej rodine filmárov.

Na takú malú krajinu, akou je Slovensko, a s takou chudorľavou filmovou kultúrou, akú Slovensko dlhodobo malo – spomeňme si, že v rokoch 1993-2001, ale aj v rokoch 2003 a 2005 ročne vznikli len 2-4 filmy pre kiná – to vôbec nie je málo.

Okrem zavedených tvorcov mladšej a strednej generácie (Peter Kerekes, Zuzana Piussi, Jaroslav Vojtek, Robert Kirchhoff, Marek Šulík) sa po väčšej alebo menšej pauze k filmu vracajú aj tvorcovia staršej generácie, aktívni pred Novembrom 89 (Ľubomír Štecko, Ladislav Kaboš), prípadne viac-menej neaktívni (Pavol Korec). Najväčší priestor však dostali nedávni absolventi filmových škôl (Miro Remo, Tomáš Krupa, Arnold Kojnok, Adam Oľha, Vladislava Plančíková, Roman Fábian), ktorí mali dovtedy za sebou len študentské projekty. Bez podpory AVF by sa im zrejme debutovať celovečerným dokumentárnym filmom nepodarilo.

S nárastom počtu vyrobených filmov narastá i pravdepodobnosť, že sa medzi nimi nájdu aj také, ktoré budú nadštandardne kvalitné. Debuty Vladislavy Plančíkovej i Adama Oľhu patria k doslova k miláčikom slovenskej kritiky. Zamatových teroristov Petra Kerekesa, Ivana Ostrochovského a Pavla Pekarčíka síce domáca kritika nešetrila, tým väčší úspech však má ich film v zahraničí. Zuzane Piussi sa vďaka vyššiemu rozpočtu podarilo v Krehkej identite eliminovať neohrabaný, neuprataný vizuál i zvuk, typický pre jej dovtedajšie filmy a vytvoriť tak pôsobivý i desivý portrét slovenského národniarstva. Ani ďalšie filmy – Kauza Cervanová, Hrana4 filmy o Marekovi Brezovskom či menej diskutovaný, no mimoriadne hlboký a presný Lyrik – nie sú iba účelovo vyprodukovanými snímkami, ktoré vznikli len preto, že vzniknúť mohli. Sú to filmy, ktoré pretrvajú a o ktorých sa vo všeobecnosti na Slovensku vie.

O čosi ťažšie sa hodnotí kvalita i recepcia filmov a seriálov vytvorených pre verejnoprávnu televíziu (RTVS). Jednak majú cykly ako Slovenské kino, Celuloid country alebo česko-slovenská Colnica pomerne nevyrovnanú úroveň – nájdu sa medzi nimi vydarené diely, ale aj rozpačité či občas vyslovene slabé –, jednak sa o nich v médiách píše pomerne málo. Pri tématicky vďačných filmoch či seriáloch (spomenuté Slovenské kino, prípadne Hodina dejepisu Dušana Trančíka (2012), cyklus Film a sociológia produkčne a dramaturgicky zastrešený Robertom Kirchhoffom, či divácky úspešné Fetiše socializmu), alebo pri spracovaní citlivých tém (Povstanie. Slovensko 1939-1945, Vladimír Štric, 2014) aspoň dochádza k ich reflexii či diskusii. Množstvo vyrobených dokumentárnych snímok však prejde vysielaním takmer bez povšimnutia. Diváci verejnoprávnej televízie azda zaregistrovali nárast počtu seriálov či výchovno-vzdelávacích, osvetových a spoločensko kritických snímok. Kritika možno ani nie. Veľká časť vyprodukovaných filmov skrátka len vyplnila „mŕtvy“ čas vysielania...

Od roku 2010 podporil Audiovizuálny fond výrobu viac ako dvesto dokumentárnych audiovizuálnych diel. Do kín z nich (zatiaľ) prišlo asi 10%. Ďalších, približne 25% tvoria viac či menej diskutované televízne filmy a seriály. Pár filmov zažilo alternatívnu internetovú distribúciu cez platenú službu Piano alebo cez video kanál denníka SME a vzbudilo aspoň aký-taký ohlas (To je prípad napríklad Kuracej lásky (2010) Zuzany Piussi, ale aj jej filmu Od Fica do Fica (2012)). Zvyšných viac ako 50% však pokojne preplávalo televíznym programom alebo ticho leží na DCP nosičoch v archíve Slovenského filmového ústavu. Audiovizuálny fond je v tom tentokrát nevinne. Napomôcť v priebehu štyroch rokov prerozdelením menej než 4 miliónov eur vývoju či vzniku viac ako 200 dokumentárnych audiovizuálnych diel, nemožno nazvať inak než malým zázrakom. Napokon, aj o reflexiu vyprodukovaného sa do veľkej miery staral v rokoch 2011 a 2012 práve AVF. Zvyšok by však mala byť práca novinárov, kritikov, mediálnych analytikov, blogerov, ale aj – a najmä – samej RTVS, ktorá by na svojich internetových stránkach mohla o dokumentárnych filmoch informovať aj podrobnejšie než len takto alebo takto. Inak bude slovenská audiovizuálna produkcia aj naďalej pripomínať v prvom rade ľadovec, ktorého spektakulárny vrchol tvoria kinofilmy, no ktorého väčšia časť zotrváva „pod vodou“. Možno vlastne nie je načase slovenskú audiovizuálnu tvorbu zhodnotiť, ale predovšetkým sa zhlboka nadýchnuť, ponoriť sa a poriadne ju preskúmať.

P. S. Sľubujem, že čiastkové správy z výskumu sa pokúsim zverejniť na dobre viditeľnom mieste.


Výberový zoznam slovenských celovečerných dokumentárnych filmov nakrútených od roku 2011:

Malý zúrivý Robinson (Tina Diosi, 2009, v kinodistribúcii až v roku 2011)
Čas grimás (Peter Dimitrov, 2011, bez podpory AVF)
Devínsky masaker (Gejza Dezorz, 2011, bez podpory AVF)
Nickyho rodina (Matej Mináč, 2011, bez podpory AVF)
Trou de fer (Pavol Barabáš, 2011)
Absolventi (Tomáš Krupa, 2012)
Cigáni idú do volieb (Jaroslav Vojtek, 2012)
Muži revolúcie (Zuzana Piussi, 2012, bez podpory AVF)
Krehká identita (Zuzana Piussi, 2012)
Nový život (Adam Oľha, 2012)
Od Fica do Fica (Zuzana Piussi, 2012, bez podpory AVF)
Zvonky šťastia (Marek Šulík, Jana Bučka, 2012)
Banícky chlebíček (Roman Fábian, 2013)
Exponáty alebo príbehy z kaštieľa (Pavol Korec, 2013)
Kauza Cervanová (Robert Kirchhoff, 2013)
Lyrik (Arnold Kojnok, 2013)
Štvorec v kruhu (Ľubomír Štecko, 2013)
Všetky moje deti (Ladislav Kaboš, 2013)
Zamatoví teroristi (Peter Kerekes, Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík, 2013)
Súď ma a skúšaj (Iva Kúšiková, 2013)
Arcibiskup Bezák zbohom (Oľga Záblacká, 2014)
Felvidék (Vladislava Plančíková, 2014)
Hrana (Patrik Lančarič, 2014)
Comeback (Miro Remo, 2014)
38 (Dano Dangl, Lukáš Zednikovič, 2014)

Zdroje: Slovenská filmová databáza [3. 10. 2014] a Štatistika pre verejnosť Audiovizuálneho fondu [3. 10. 2014]. Keďže zdroje na SFD nie sú kompletné, uvádzam aspoň majoritne slovenské dokumentárne filmy.


Medailon autora

Foto: dokweb.net

Mária Ferenčuhová - básnířka, překladatelka, badatelka. Přednáší dějiny a teorii dokumentárního filmu na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Publikuje odborné statě a poezii. Vydala několik knih, mj. vědeckou monografii Odložený čas. Filmové pramene, historiografia, dokumentárny film (2009) a sbírku veršů Ohrozený druh (2012).





další blogy autora:

Nespoznaný – bulvár alebo citlivý portrét?Bouřlivé diskuze vyvolal slovenský film Nespoznaný o životě Richarda Müllera. Mária Ferenčuhová však Remův film obhajuje a srovnává jej s Cooltúrou, jež Nespoznanému předcházela.01.12.2016 - Mária Ferenčuhová
Choroba, tvár, krajina – 5. októberMária Ferenčuhová svůj první letošní blog věnovala filmu slovenského kameramana Martina Kollára 5. október, který má svoji premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterrdamu.28.01.2016 - Mária Ferenčuhová
Kríza filmového komentára vo filme GardaIvan Ostrochovský svým filmem Garda pobouřil nejen slovenské historiky a dostal se tak do nepříliš bezpečné pozice. Jak z této krize ven a zda se v ní Garda ocitla oprávněně, píše ve svém blogu Mária Ferenčuhová.23.07.2015 - Mária Ferenčuhová
Tak ďaleko, tak blízko... ale ako vlastne?Strukturální analýza nového celovečerního dokumentu Jara Vojteka14.05.2015 - Mária Ferenčuhová
Rozpomínanie sa a spomínanie.
Slovenské dokumentárne filmy s terapeutickým účinkom
Jak se současné slovenské dokumenty vyrovnávají s minulostí? Má ponor do hlubin minulosti i terapeutický rozměr? A kde začíná obrušování hran? I o tom je nový blog Márii Ferenčuhové.05.03.2015 - Mária Ferenčuhová

O čom hovoríme, keď hovoríme (a robíme filmy) o dejináchNárod v dokumentu, aneb co o dokumentární reflexi slovenského „já“ prozrazuje srovnání Křehké identity Zuzany Piussi a Ve stínu krále Svatopluka Jakuba Julényho11.12.2014 - Mária Ferenčuhová

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml