O číslach, viditeľnosti a Audiovizuálnom fonde

Mária Ferenčuhová se bude v prostoru dok.blogu pravidelně věnovat slovenskému dokumentu. Ve svém prvním příspěvku hodnotí, k jakým výsledkům vedla zvýšená finanční podpora dokumentární tvorby v posledních pěti letech.

Přímý přenos (Zuzana Piussi, Slovensko, Česká republika, 2014) - film bude mít světovou premiéru na 18. MFDF Ji.hlava 2014

V roku 2008 slovenským filmárom svitlo na lepšie časy. Slovenský parlament totiž v decembri 2008 odhlasoval pokrokový zákon č. 516/2008 o Audiovizuálnom fonde. O necelý rok fond vypísal prvú výzvu na predkladanie projektov a odvtedy výroba audiovizuálnych diel – hraných aj dokumentárnych – veselo prekvitá. K Audiovizuálnemu fondu sa čoskoro pridala podporná činnosť verejnoprávnej televízie v rámci takzvanej „zmluvy so štátom“. Z pôvodných pár subjektov, ktoré sa v prvom desaťročí 21. storočia venovali produkcii audiovizuálnych diel, sa ich dodnes len v podprograme pre vývoj a produkciu dokumentárnych audiovizuálnych diel uchádzalo o podporu Audiovizuálneho fondu viac ako sto. Nakrúcanie filmov sa v roku 2014 údajne stalo dokonca jednou z najvýnosnejších profesií v krajine. Po takmer piatich rokoch sústavnej činnosti AVF a niekoľkých súbehoch námetov verejnoprávnej televízie tak hádam nadišiel čas začať hodnotiť, ako sa nové schémy podpory podpísali na samotnej audiovizuálnej produkcii. Aké filmy vlastne na Slovensku vznikajú? Čo chcú povedať a komu?

Kým v oblasti hraného filmu sa za ostatných päť rokov pri získavaní podpory z verejných zdrojov darilo najmä sociálne scitliveným filmom (Cigán, Až do mesta Aš, Dom, Ďakujem, dobre, Môj pes Killer, Zázrak, Deti) dokumentárne filmy a seriály sú oveľa rôznorodejšie. Do slovenských kín sa od roku 2011 dostalo až 28 celovečerných dokumentárnych filmov (z toho 4 boli minoritné slovensko-české dokumentárne koprodukcie), pričom až 23 z nich podporil Audiovizuálny fond (pozri zoznam nižšie). Žánrovo a tématicky sa tieto filmy pohybujú v širokom rozpätí. Nájdeme tu takmer všetko: od spoločensko politickej kritiky a reflexie minulosti, cez reality shows, resp. dokumentárne hry o Rómoch, portréty ľudí na okraji spoločnosti (ale aj portréty spoločnosťou uznávaných mŕtvych umelcov či športovcov), investigatívno-detektívne drámy, až po výsostne osobné a autobiografické filmy o vlastnej rodine filmárov.

Na takú malú krajinu, akou je Slovensko, a s takou chudorľavou filmovou kultúrou, akú Slovensko dlhodobo malo – spomeňme si, že v rokoch 1993-2001, ale aj v rokoch 2003 a 2005 ročne vznikli len 2-4 filmy pre kiná – to vôbec nie je málo.

Okrem zavedených tvorcov mladšej a strednej generácie (Peter Kerekes, Zuzana Piussi, Jaroslav Vojtek, Robert Kirchhoff, Marek Šulík) sa po väčšej alebo menšej pauze k filmu vracajú aj tvorcovia staršej generácie, aktívni pred Novembrom 89 (Ľubomír Štecko, Ladislav Kaboš), prípadne viac-menej neaktívni (Pavol Korec). Najväčší priestor však dostali nedávni absolventi filmových škôl (Miro Remo, Tomáš Krupa, Arnold Kojnok, Adam Oľha, Vladislava Plančíková, Roman Fábian), ktorí mali dovtedy za sebou len študentské projekty. Bez podpory AVF by sa im zrejme debutovať celovečerným dokumentárnym filmom nepodarilo.

S nárastom počtu vyrobených filmov narastá i pravdepodobnosť, že sa medzi nimi nájdu aj také, ktoré budú nadštandardne kvalitné. Debuty Vladislavy Plančíkovej i Adama Oľhu patria k doslova k miláčikom slovenskej kritiky. Zamatových teroristov Petra Kerekesa, Ivana Ostrochovského a Pavla Pekarčíka síce domáca kritika nešetrila, tým väčší úspech však má ich film v zahraničí. Zuzane Piussi sa vďaka vyššiemu rozpočtu podarilo v Krehkej identite eliminovať neohrabaný, neuprataný vizuál i zvuk, typický pre jej dovtedajšie filmy a vytvoriť tak pôsobivý i desivý portrét slovenského národniarstva. Ani ďalšie filmy – Kauza Cervanová, Hrana4 filmy o Marekovi Brezovskom či menej diskutovaný, no mimoriadne hlboký a presný Lyrik – nie sú iba účelovo vyprodukovanými snímkami, ktoré vznikli len preto, že vzniknúť mohli. Sú to filmy, ktoré pretrvajú a o ktorých sa vo všeobecnosti na Slovensku vie.

O čosi ťažšie sa hodnotí kvalita i recepcia filmov a seriálov vytvorených pre verejnoprávnu televíziu (RTVS). Jednak majú cykly ako Slovenské kino, Celuloid country alebo česko-slovenská Colnica pomerne nevyrovnanú úroveň – nájdu sa medzi nimi vydarené diely, ale aj rozpačité či občas vyslovene slabé –, jednak sa o nich v médiách píše pomerne málo. Pri tématicky vďačných filmoch či seriáloch (spomenuté Slovenské kino, prípadne Hodina dejepisu Dušana Trančíka (2012), cyklus Film a sociológia produkčne a dramaturgicky zastrešený Robertom Kirchhoffom, či divácky úspešné Fetiše socializmu), alebo pri spracovaní citlivých tém (Povstanie. Slovensko 1939-1945, Vladimír Štric, 2014) aspoň dochádza k ich reflexii či diskusii. Množstvo vyrobených dokumentárnych snímok však prejde vysielaním takmer bez povšimnutia. Diváci verejnoprávnej televízie azda zaregistrovali nárast počtu seriálov či výchovno-vzdelávacích, osvetových a spoločensko kritických snímok. Kritika možno ani nie. Veľká časť vyprodukovaných filmov skrátka len vyplnila „mŕtvy“ čas vysielania...

Od roku 2010 podporil Audiovizuálny fond výrobu viac ako dvesto dokumentárnych audiovizuálnych diel. Do kín z nich (zatiaľ) prišlo asi 10%. Ďalších, približne 25% tvoria viac či menej diskutované televízne filmy a seriály. Pár filmov zažilo alternatívnu internetovú distribúciu cez platenú službu Piano alebo cez video kanál denníka SME a vzbudilo aspoň aký-taký ohlas (To je prípad napríklad Kuracej lásky (2010) Zuzany Piussi, ale aj jej filmu Od Fica do Fica (2012)). Zvyšných viac ako 50% však pokojne preplávalo televíznym programom alebo ticho leží na DCP nosičoch v archíve Slovenského filmového ústavu. Audiovizuálny fond je v tom tentokrát nevinne. Napomôcť v priebehu štyroch rokov prerozdelením menej než 4 miliónov eur vývoju či vzniku viac ako 200 dokumentárnych audiovizuálnych diel, nemožno nazvať inak než malým zázrakom. Napokon, aj o reflexiu vyprodukovaného sa do veľkej miery staral v rokoch 2011 a 2012 práve AVF. Zvyšok by však mala byť práca novinárov, kritikov, mediálnych analytikov, blogerov, ale aj – a najmä – samej RTVS, ktorá by na svojich internetových stránkach mohla o dokumentárnych filmoch informovať aj podrobnejšie než len takto alebo takto. Inak bude slovenská audiovizuálna produkcia aj naďalej pripomínať v prvom rade ľadovec, ktorého spektakulárny vrchol tvoria kinofilmy, no ktorého väčšia časť zotrváva „pod vodou“. Možno vlastne nie je načase slovenskú audiovizuálnu tvorbu zhodnotiť, ale predovšetkým sa zhlboka nadýchnuť, ponoriť sa a poriadne ju preskúmať.

P. S. Sľubujem, že čiastkové správy z výskumu sa pokúsim zverejniť na dobre viditeľnom mieste.


Výberový zoznam slovenských celovečerných dokumentárnych filmov nakrútených od roku 2011:

Malý zúrivý Robinson (Tina Diosi, 2009, v kinodistribúcii až v roku 2011)
Čas grimás (Peter Dimitrov, 2011, bez podpory AVF)
Devínsky masaker (Gejza Dezorz, 2011, bez podpory AVF)
Nickyho rodina (Matej Mináč, 2011, bez podpory AVF)
Trou de fer (Pavol Barabáš, 2011)
Absolventi (Tomáš Krupa, 2012)
Cigáni idú do volieb (Jaroslav Vojtek, 2012)
Muži revolúcie (Zuzana Piussi, 2012, bez podpory AVF)
Krehká identita (Zuzana Piussi, 2012)
Nový život (Adam Oľha, 2012)
Od Fica do Fica (Zuzana Piussi, 2012, bez podpory AVF)
Zvonky šťastia (Marek Šulík, Jana Bučka, 2012)
Banícky chlebíček (Roman Fábian, 2013)
Exponáty alebo príbehy z kaštieľa (Pavol Korec, 2013)
Kauza Cervanová (Robert Kirchhoff, 2013)
Lyrik (Arnold Kojnok, 2013)
Štvorec v kruhu (Ľubomír Štecko, 2013)
Všetky moje deti (Ladislav Kaboš, 2013)
Zamatoví teroristi (Peter Kerekes, Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík, 2013)
Súď ma a skúšaj (Iva Kúšiková, 2013)
Arcibiskup Bezák zbohom (Oľga Záblacká, 2014)
Felvidék (Vladislava Plančíková, 2014)
Hrana (Patrik Lančarič, 2014)
Comeback (Miro Remo, 2014)
38 (Dano Dangl, Lukáš Zednikovič, 2014)

Zdroje: Slovenská filmová databáza [3. 10. 2014] a Štatistika pre verejnosť Audiovizuálneho fondu [3. 10. 2014]. Keďže zdroje na SFD nie sú kompletné, uvádzam aspoň majoritne slovenské dokumentárne filmy.


Medailon autora

Foto: dokweb.net

Mária Ferenčuhová - básnířka, překladatelka, badatelka. Přednáší dějiny a teorii dokumentárního filmu na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Publikuje odborné statě a poezii. Vydala několik knih, mj. vědeckou monografii Odložený čas. Filmové pramene, historiografia, dokumentárny film (2009) a sbírku veršů Ohrozený druh (2012).





další blogy autora:

Nespoznaný – bulvár alebo citlivý portrét?Bouřlivé diskuze vyvolal slovenský film Nespoznaný o životě Richarda Müllera. Mária Ferenčuhová však Remův film obhajuje a srovnává jej s Cooltúrou, jež Nespoznanému předcházela.01.12.2016 - Mária Ferenčuhová
Choroba, tvár, krajina – 5. októberMária Ferenčuhová svůj první letošní blog věnovala filmu slovenského kameramana Martina Kollára 5. október, který má svoji premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterrdamu.28.01.2016 - Mária Ferenčuhová
Kríza filmového komentára vo filme GardaIvan Ostrochovský svým filmem Garda pobouřil nejen slovenské historiky a dostal se tak do nepříliš bezpečné pozice. Jak z této krize ven a zda se v ní Garda ocitla oprávněně, píše ve svém blogu Mária Ferenčuhová.23.07.2015 - Mária Ferenčuhová
Tak ďaleko, tak blízko... ale ako vlastne?Strukturální analýza nového celovečerního dokumentu Jara Vojteka14.05.2015 - Mária Ferenčuhová
Rozpomínanie sa a spomínanie.
Slovenské dokumentárne filmy s terapeutickým účinkom
Jak se současné slovenské dokumenty vyrovnávají s minulostí? Má ponor do hlubin minulosti i terapeutický rozměr? A kde začíná obrušování hran? I o tom je nový blog Márii Ferenčuhové.05.03.2015 - Mária Ferenčuhová

O čom hovoríme, keď hovoríme (a robíme filmy) o dejináchNárod v dokumentu, aneb co o dokumentární reflexi slovenského „já“ prozrazuje srovnání Křehké identity Zuzany Piussi a Ve stínu krále Svatopluka Jakuba Julényho11.12.2014 - Mária Ferenčuhová

   poslední blogy:
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka
Skříňka s predátoryJanis Prášil uvažuje ve svém dok.blogu o dokumentu Barbory Chalupové a Víta Klusáka V síti. Jejich snímek má podle Prášila širší poselství než jen upozornit na predátory na síti – ukazuje, že internet je jako houba, která do sebe nasává vše kolem. Je taková, jaké je její prostředí. Film není podle Prášila jen obrazem jednotlivců a skupin, ale i systému, jenž má nedostatky v zákonech i prevenci a kvůli zisku z reklam toto toxické prostředí podporuje.05.03.2020 - Janis Prášil
O současném vizuálním aktivismu aneb Právo vidětTeoretička vizuálních studií Andrea Průchová Hrůzová přibližuje ve svém blogu, jaké společenské důsledky má schopnost vidět a právo být viděn či naopak dosud nevidět a nebýt viděn i jaké mohou být konotace vizuality a moci. Vizuální aktivismus, který je dnes čím dál častější, se podle ní snaží o osvobození toho nejcennějšího, co máme – schopnosti vidět sebe a druhé mimo limity naučeného. 27.02.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal