Nic netrvá věčně. Dokument a smysl konců

Rozhlasový dokument Beznaděj – někdy zvítězíš, právě když prohraješ Karolíny Opatřilové vyprovokoval Štěpána Kubalíka k opětovnému položení otázky po hranicích dokumentu. Jaký je rozdíl mezi dokumentem a reportáží?
11.06.2015 - Štěpán Kubalík

Základní potíž s jasným porozuměním tomu, co dělá dokument dokumentem, spočívá zjevně v tom, že se v jádru této zdánlivě speciální otázky skrývá daleko obecnější problém, a to co vlastně umění jako takové je. Dokument je hraniční formou uměleckého projevu. Představuje „nárazníkové pásmo“ mezi fikčními (tedy těmi typičtějšími) uměleckými díly na jedné straně a prostými sdělovacími výroky (či obrazy, nákresy, reportážemi, instruktážními filmy atd.) na straně druhé. Tradiční definice dokumentu pouze přesněji či vágněji lokalizují tuto oblast, aniž by ji dokázaly nějak substanciálněji charakterizovat: definujeme-li dokument jako tvorbu nefikčních děl (děl s nárokem na pravdivost svého sdělení), vymezujeme jej vůči zbytku kategorie umění, budeme-li však tvrdit, že se jedná o „kreativní uchopení skutečnosti“ (Grierson), přimykáme jej naopak ke kategorii umění a vymezujeme vůči jeho vnějšku, obyčejným sdělením. Zkrátka, pokud bychom si dokázali udělat jasno v tom, co míníme dokumentem, nalezli bychom zároveň i odpověď na otázky, co je umění a jak se může vztahovat ke skutečnosti. A to by již byl solidní základ celé estetické teorie.

V jednom ze svých předcházejících příspěvků jsem se již tématu nevyhnutelné „poetizace“ skutečnosti v dokumentu věnoval. Nyní bych chtěl přidat další poznámku, k čemuž mne vyprovokoval dokument Karolíny Opatřilové Beznaděj – někdy zvítězíš, právě když prohraješ, který 29. března letošního roku vysílal Český rozhlas Dvojka (dříve Praha) v rámci relace Dokument. V žádném případě ovšem netvrdím, že tento dokument je v rozhlasové produkci příslušného žánru nějak ojedinělý. Jde prostě o dílo, které pro mne v poslední době otázku, co odlišuje dokument od běžné publicistické reportáže, aktualizovalo.

Beznaděj – někdy zvítězíš, právě když prohraješ zpracovává téma problematických vztahů mezi zaměstnanci a vedením jedné kulturní instituce v jednom nejmenovaném českém městě. Na hlavní téma šikany na pracovišti se sice ještě nabalují další náměty, jako například korupce a arogance moci (kontroverzní ředitel oné instituce je zároveň radním města, které je jejím zřizovatelem, a přes kolektivní odpor zaměstnanců je schopen si své místo díky propojení obou funkcí obhájit) či prekérní situace nezaměstnaných (každá z hlavních protagonistek dokumentu, tedy bývalých zaměstnankyň instituce, se kromě líčení poměrů na bývalém pracovišti také vyjadřuje ke své zkušenosti z období po ztrátě práce), ale celkově tato 45minutová rozhlasová kompozice ze všeho nejvíce připomíná výsledek investigativní novinářské práce – a to mimo jiné i díky zjevné snaze autorky zjednat pomocí tohoto pořadu nápravu způsobených příkoří. Zásadní otázka, kterou přede mne dílo Karolíny Opatřilové proto klade, je stejná jako ta, jež padla již v úvodu: co je dokument? Proč by nemohla být dokumentem reportáž? Co odlišuje tyto kategorie? Kde hledat onen dokument-tvořící prvek v tomto případě?

Odpověď, která, domnívám se, ukazuje správným směrem, by mohla znít: vědomí konce. Jedním z inspiračních zdrojů tohoto směru uvažování o uměleckých (alespoň těch narativních) dílech je slavná kniha anglického literárního teoretika Franka Kermodeho The Sense of an Ending: Studies in the Theory of Fiction z roku 1967 (do češtiny přeloženo v roce 2007 jako Smysl konců: studie k teorii fikce). Kermode zde uvažuje o podstatě literární fikce, kterou dává do souvislosti s časovou povahou lidské existence. Oproti cyklickému pojetí času přírodních národů, pro které se čas neustále vrací na svůj počátek a jež člověka chápou jako součást potenciálně nekonečného, stále se obnovujícího celku rodiny, kmene atd., je pro kulturu, jako je ta naše, čas lineární a vždy konečný. Čas vnímáme jako řadu momentů, z nichž se každý stává okamžikem jedinečným, protože neopakovatelným, a stejně tak individualizujeme i lidskou existenci. Vědomí konce je tak pro nás zdrojem základní existenciální starosti; vyvolává v nás v principu neuspokojitelný zájem o naši budoucnost a starost o celkové „vyznění“ našeho života, při jehož prožívání jsme vždy pouze „uprostřed děje“.

Jako časové bytosti máme k dispozici pouze znalost minulosti a současného okamžiku. Proto nás tak fascinují vyprávění: sice nás také během četby (sledování, poslechu) situují doprostřed dění a známa je nám jen minulost a současnost (jak jsme na to zvyklí ze života), ale zároveň máme od začátku jistotu celku; tedy jistotu, že naše hypotézy o vztahu jednotlivých částí děje v celku vyprávění, nahlíženém z perspektivy završujícího konce, budou definitivně potvrzeny  (nebo vyvráceny) a že cokoli, co se v příběhu odehraje, bude nakonec mít své opodstatnění. Právě tato jistota je nám v životě, který postrádá vnitřní strukturu a v němž jednotlivé situace pouze následují za sebou, upřeno. Tam jsme odsouzeni pouze k věčným dohadům. A právě v tom musíme, podle Kermodeho, také hledat původ vztahu mezi uměním a životem: sami sebe se snažíme vidět jako aktéry děje, který má vnitřní logiku, a odhadujeme tudíž další vývoj událostí s pozorností upřenou k horizontu konce přinášejícímu scelení všech událostí v jednotu.

Dalo by se tedy říci, že běžnou reportáž či jiné publicistické útvary (třeba interview či debatu) odlišuje od dokumentu absence konce: v rámci reportáže jsou události prezentovány jako stále ještě probíhající, jako ty, jež nedošly svého dovršení a budou dále pokračovat. Lze očekávat, že proti tomuto návrhu bude vznesena námitka, že existuje mnoho dokumentů, které zachycují události v jejich průběhu, aniž by přinesly i zprávu o jejich „konci“. Ale tato kritika je chybně zacílená, neboť předpokládá, že se nám události dávají jako hotové příběhy. My jsme nicméně konstatovali, že život je trvání, nikoli uzavřený celek, v němž by se spojoval začátek s koncem a uzavíraly by tak vše, co se odehraje mezi nimi, v jednotu, v níž každá část má definitivní místo, a tudíž význam. Naproti tomu pravidla kulturní instituce označované jako reportáž přinášejí zcela odlišný horizont očekávání (a ten je shodný jak pro tvůrce, tak pro diváky či posluchače): nikdo nevyžaduje uzavřený celek; reportáž je zkrátka v jistém slova smyslu pouze zprávou o trvání světa.

Máme-li brát tradiční zdůrazňování poetické či estetické funkce dokumentu, stavějící jej do opozice vůči prostým sdělením, vážně, musíme se zaměřit na způsob, jakým jsou dokumenty schopny udělovat zpracovávaným událostem smysl (takový smysl, jaký nemají všední události našich životů v okamžiku, kdy je prožíváme). A prvním krokem správným směrem je, jak jsem se snažil naznačit, zaměřit se na otázku ucelenosti děje. Zmiňovaný rozhlasový dokument, přestože balancuje na hranici, dokáže náš cit pro konce a jejich očekávání v minimální míře uspokojit – nejvýrazněji v osudu ústřední postavy (jedné z propuštěných pracovnic), která nakonec v novém zaměstnání dochází jistého zadostiučinění, neboť je zde oceňována právě pro ty své vlastnosti, jež jí komplikovaly život pod vedením bývalého nadřízeného. Autorce dokumentu se tak daří spojením začátku období, o které se zajímá – kdy se konflikt mezi vedením a  zaměstnankyněmi projevuje poprvé – , a jeho závěru vtisknout událostem soudržnost projevující se určitou dramatickou kvalitou a dynamikou vývoje.




   poslední blogy:
Jak se učíme o virtuální realitě?Andrea Slováková, dramaturgyně ji.hlavského festivalu, která se zaměřuje především na experimentální snímky a díla ve virtuální realitě, sepsala pro dok.revue již druhý blog o publikacích věnovaných dílům virtuální a rozšířené reality. Co je předností zatím nemalého počtu těchto knih a co v nich podle autorky chybí?20.02.2020 - Andrea Slováková
Pro satiru do cizinyMediální analytik Milan Kruml se ve svém blogu zamýšlí nad tím, proč u nás, na Slovensku či v Maďarsku chybí kvalitní satirický pořad. Inspirovat bychom se podle něj mohli u sousedů v Rakousku a Německu, kde se těší oblibě tamní satirické formáty Gute Nacht, Österreich a Die Heute Show, které dokážou vtipně přitáhnout pozornost k politickým kauzám. Naposledy vyvolal pořad Gute Nacht, Österreich pobouření koncem ledna, když ostře upozornil na situaci na maďarské mediální scéně.13.02.2020 - Milan Kruml
Podvratná síla statistikyFilmový producent Radim Procházka komentuje výsledky Cen české filmové kritiky a zdůrazňuje roli statistiky hlasování, kterou Ceny kritiků jako jedny z mála zveřejňují. Ta podle Procházky totiž odhaluje relativitu veškerého soutěžení. Díky tomu například zjistíme, že tolikrát skloňovaný Svěrákův Kolja vyhrál coby nejlepší porevoluční český film nad Vorlovým Kouřem jen o fous. 06.02.2020 - Radim Procházka
Co nás čeká (a nemine) v autorském právuPrávník a filmový publicista Ivan David přibližuje tři evropské směrnice, které právě procházejí implementací ze strany českých orgánů, a je více než pravděpodobné, že ovlivní podobu evropského, potažmo českého autorského práva a internetu. Změny tak čekají zejména Google, YouTube a provozovatele video-on-demand služeb, přičemž ti poslední budou muset nabízet více evropských filmů.30.01.2020 - Ivan David
Jak se s životem neprat aneb Čeští lvi dokumentárníPublicista Tomáš Stejskal glosuje nominace na České lvy v dokumentární kategorii. Tuzemští akademici podle něj svými nominacemi opět potvrdili, že dokument je v jejich očích hlavně nevzrušivý pomník, který divákům předává informace.23.01.2020 - Tomáš Stejskal
Jak se píše o novém médiuDramaturgyně ji.hlavské sekce Virtuální reality (VR) Andrea Slováková zahajuje sérii blogů, v nichž představí zahraniční publikace o VR. V tomto textu se věnuje knize Storytelling for Virtual Reality: Methods and Principles for Crafting Immersive Narratives Johna Buchera, která se zabývá genezí nového média, jeho technologickými inovacemi, vyprávěcími postupy i prostupností médií.16.01.2020 - Andrea Slováková
Satanismus je aktivismusV předvánočním čase se umisťuje v zahraničních žebříčcích nejlepších letošních (mainstreamových) dokumentů i snímek Hail Satan? režisérky Penny Lane. Film s dokonale předvánočním názvem, který se úspěšně promítal na letošním festivalu v Sundance, je portrétem společenství Satanic Temple, které si zvolilo Satana jako dobře viditelný symbol vzdoru a neochoty podřídit se autoritě. Pro ty, kteří dnes vytvářejí různé poloreálné nebo úplně vybájené strašáky, aby s nimi paralyzovali veřejnost (a příkladů z českého prostředí by se nenašlo málo), může být tento dokument cennou lekcí.19.12.2019 - Antonín Tesař
Tání digitálního věkuProsincové blogogo propojuje dva filmy z letošního ji.hlavského festivalu – Viva video, video viva a FREM. Oba snímky zkoumají – první prostřednictvím minulosti a druhý skrze budoucnost – outsiderství lidské existence ve věku její elektronicko-digitální reprodukovatelnosti. Stali se z nás digitální Robinsoni? Dokážeme být kurátory světa? Jsme schopni se na něj naladit?12.12.2019 - Jan Gogola ml.
Zadkem na dvou židlíchDokumentaristka Tereza Reichová uvažuje o roli lektora filmového workshopu i o zodpovědnosti, kterou nese za celý proces, zvlášť když pracuje se znevýhodněnými dětmi. Lektor se podle ní neslučuje s rolí režiséra, jinak sedí člověk na dvou židlích. To se podle ní stalo Lině Zacher, autorce dokumentu Fonja, který zvítězil na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci Opus Bonum a pojednává o chlapcích z nápravného zařízení na Madagaskaru. Je dobré, aby vyprávěli na kameru, kdo co ukradl a komu jak zemřeli rodiče?05.12.2019 - Tereza Reichová
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková