Nespoznaný – bulvár alebo citlivý portrét?

Bouřlivé diskuze vyvolal slovenský film Nespoznaný o životě Richarda Müllera. Mária Ferenčuhová však Remův film obhajuje a srovnává jej s Cooltúrou, jež Nespoznanému předcházela.

Priznám sa, že po dokumentárnych filmoch Mira Rema Pohoda (2011) a Cooltúra (2016), ktoré som videla len celkom nedávno, som sa do kina na projekciu jeho posledného filmu, portrétu Richarda Müllera Nespoznaný (2016), chystala viac s obavami než s očakávaním.

„Zakázaná“ Cooltúra, ktorá nedávno „záhadne“ unikla na internet a šírila sa ako vírus sociálnymi sieťami, totiž ponúkla reduktívny a vulgárny obraz Slovenska ako kabinetu kuriozít pre degenerovaných chudákov, kde je „kultúra“ definovaná predovšetkým ako panoptikum tých najbizarnejších alebo najprimitívnejších javov – od pitia alkoholu, cez súťaž v kopaní hrobov, prízemné podoby ľudových tradícií, smerácke oslavy MDŽ, automobilové preteky, pochybné castingy a módne prehliadky, až po zákulisie reality shows, koncerty „nestarnúcich“ šlágristov alebo deathmetalových kapiel, prípadne filozofovanie populárnych hiphoperov či recitačné súťaže pre starších a pokročilých.

Remo v Cooltúre siahol po viditeľných a nepochybne aj alarmujúcich symptómoch súčasnosti, no urobil to bez akéhokoľvek analytického presahu i bez jasného posolstva. Namiesto toho, aby bol jeho film audiovizuálnou obžalobou systému, ktorý takéto podoby „kultúry“ umožňuje či priamo produkuje, sa vlastne stal urážkou dobrého vkusu, paródiou na kritické myslenie a zároveň výsmechom aktérov skutočného kultúrneho diania, ktoré vo filme nevidíme, aj keď kdesi na okraji či celkom mimo záujmu masových médií (ale aj samotného Rema) stále tvrdohlavo a potichu existuje.

Búrlivá diskusia1), ktorá sa v médiách a na sociálnych sieťach rozpútala po premiére filmu Nespoznaný, môže vyvolávať dojem, že Miro Remo aj vo svojom najnovšom filme pokračuje v spôsobe snímania, aký charakterizuje Cooltúru.

Niet však väčšieho omylu! Kým Cooltúre chýbal dramaturgický rámec, koncepcia aj zreteľný odkaz, Nespoznaný je hlbokým, komplexným a zrelým filmom, ktorý dokazuje, že Miro Remo dokáže spracovať aj mimoriadne ambivalentnú a citlivú tému, ak k nej pristúpi empaticky.

Jeho Nespoznaný nie je životopisným, ani fanúšikovským filmom, aké sa v slovenských kinách objavujú v posledných dvoch rokoch. Nie to film-pocta, ako to bolo v prípade úspešného dokumentárneho filmu 38 (2014) o Pavlovi Demitrovi, a nie je to ani pseudokontroverzný konštrukt ako Rytmus – sídliskový sen (2015). Nespoznaný je portrét človeka, ktorý je nespochybniteľnou legendou česko-slovenskej hudobnej scény, a zároveň portrét človeka trpiaceho bipolárnou poruchou, aká postihuje mnohých tvorivých ľudí. Do istej miery je to aj portrét tejto choroby, jej prejavov a liečby. No a v neposlednom rade je to film, ktorý možno čítať ako metaforu o uväznenosti jedinca v systéme, nielen v systéme šoubiznisu, ale v systéme akejkoľvek práce a pláce, teda v ekonomickej a existenčnej mašinérii, v ktorej väzíme takmer všetci, či už tým, že si vezmeme hypotéku, porodíme deti alebo skrátka len chceme zabezpečiť seba i našich blízkych.

Na jeden celovečerný film to vôbec nie je málo.

Tváre a podoby Richarda Müllera

Remo konštruuje obraz Richarda Müllera na princípe kontrastu – medzi vtedy a dnes, medzi manickou tvorivou fázou a súčasným stavom utlmeným silnými liekmi, ktoré hudobníka spomaľujú, pripravujú o kreativitu, no podistým aj držia pri živote. Vytvára obraz človeka, ktorý svojou prácou i životným štýlom napĺňa mnohé (stereotypné) predstavy o rockovej hviezde, ale aj človeka citlivého, nadšeného, nežného, šialeného, treštiaceho, zaľúbeného či trpiaceho. Remo teda Richarda Müllera vykresľuje ako skutočnú star s lifestylom, ktorý je z dlhodobého hľadiska neudržateľný či doslova zničujúci. No ukazuje aj to, že podobne zničujúca môže byť aj liečba, hoci jej cieľom je práve psychická „normalizácia“. Müllera vtedy vidíme spomaleného, úzkostného alebo nekonečne osamelého v hlučnom dave spolupracovníkov, manažérov a blízkych,  ktorí ho potrebujú výkonného a funkčného, lebo jedine tak bude prinášať zisk sebe aj im.

Miro Remo nakrúcal v konkrétnom, síce pomerne dlhom, no stále obmedzenom čase. Zachytil tak jednu etapu v hudobníkovom živote a aby nešlo o jednostrunný portrét, obohatil ho aj o línie z minulosti. Pravdepodobne z estetických, ale možno aj z koncepčných dôvodov do filmu vložil výlučne materiály zo súkromného archívu Richarda Müllera. Tým vznikol akýsi filmový dvojhlas, kde o sebe (v prvej osobe) vypovedá sám Müller a kde ho zároveň (v tretej osobe, prípadne zdanlivo v prvej osobe prostredníctvom go-pro kamery umiestnenej na Müllerovej hlave) sníma niekto iný. Metóda kontrastu tak naznačuje nielen dva póly  Müllerovej choroby, ale aj rozdiel medzi aktívnym, subjektívnym „ja“ a objektivizovaným, trochu zvecneným „on“.

No a v neposlednom rade metóda kontrastu nastoľuje aj tú najočividnejšiu polaritu – protiklad medzi „vtedy“ a „teraz“, medzi „bolo“ a „je“.  Úskalím tohto kontrastu však je, že pri ňom máme  tendenciu zabúdať, že „vtedy a teraz“ nie sú počiatok a finálny stav, ale obyčajné fázy. To si veľmi dobre uvedomuje aj Miro Remo a preto premenlivosť, tekutosť obrazu svojho protagonistu naznačí aspoň záverečným titulkom, v ktorom spomenie, že Richard Müller s kapelou Fragile odohral nadštandardne veľké množstvo koncertov a schudol pri tom 50 kg.

Portrét prostredia

Veľmi silným motívom filmu Nespoznaný je rozkrytie spletenca vzťahov a vzájomných závislostí v systéme šoubiznisu. Druhou najdôležitejšou figúrou filmu je Müllerov manažér Adnan Hamzić, ktorý vystupuje nielen v pozícii organizátora práce, mediátora či produkčného, ale zastáva aj rolu Müllerovej zdravotnej sestry či fyzickej a morálnej podpory. Manažér je Müllerovi prakticky stále nablízku. Spolu s členmi vokálnej kapely Fragile je doslova jeho pracovnou rodinou. Jedným dychom však možno povedať aj to, že hudobník je hlavným živiteľom tejto „rodiny“, a zároveň – vulgárne povedané – aj jej dojnou kravou. Vzájomná závislosť, v ktorej sú pevne prepletené priateľstvo, láska, starostlivosť a biznis, sa už zreteľnejšie hádam ani nedá ukázať.

Napriek tomu, že takéto nasvietenie šoubiznisu nie je nevyhnutne lichotivé, nemyslím si, že by Miro Remo odhaľoval charakter týchto vzťahov cielene s úsilím posudzovať alebo kritizovať ich – akurát ich pri skúmavom pohľade na Richarda Müllera nemohol prehliadnuť. Zároveň mi je jasné, že obnaženie tejto vzťahovej spleti môže byť vnímané ako zásah do citlivého miesta všetkých zúčastnených a že právom otvára debatu o tom, kde sa nachádza hranica, za ktorú by už dokumentarista nemal ísť. Remo skutočne korčuľuje na tenučkom ľade, najmä ak si uvedomíme, že film bol prakticky okamžite po premiére obostretý množstvom povrchných a zjednodušujúcich interpretácií.

Vykladať si Remov film ako kritiku „zlého šoubiznisu“, ktorý ničí a vyciciava „dobrého umelca“, čo potrebuje už len kľud, by však bolo nielen zjednodušené, ale aj chybné. Removi sa totiž podarilo majstrovsky ukázať práve vyrovnanosť tohto vzťahového spletenca, kde je Müller stále tým najdôležitejším a aj napriek drsnej medikamentóznej liečbe, ktorá ho tlmila, veľmi pevným ohnivkom. Sám je na šoubiznise závislý, no táto jeho závislosť sa štiepi vo dvoje: na jednej strane stojí potreba finačného zabezpečenia a vôľa koncertovať, pretože práve koncerty a už hotové skladby generujú najväčší zisk, a na druhej strane zase stojí bytostná potreba slobodne, nezávislo tvoriť, písať nové a nové skladby, ktorá sa však spája s deštruktívnym spôsobom života a ohrozuje šoubiznisovú rutinu (teda aj zisk), takže ju treba utlmiť.

Práve tento bludný kruh tvorivosti, výkonu, únavy, tento kruh potrieb, nutností a závislosti dáva Removmu filmu naliehavý existenciálny presah. A to aj napriek tomu, že celý film je vlastne len sériou vybraných  „momentiek“, ktoré však nie sú, na rozdiel od momentiek v Cooltúre, prvoplánovo a hrubo pospájané, ale vnímavo poskladané do pôsobivej, miestami dojímavej mozaiky.


1)  http://www.pluska.sk/soubiznis/domaci-soubiznis/kontroverzny-dokument-mullerovi-vyvolal-vojnu-spevakova-partnerka-zuri-filmarov-znicili-ste-mu-zivot.html

http://www.cas.sk/clanok/477640/mullerova-partnerka-vanda-zuri-kvoli-filmu-o-risovi-obrovsky-skandal/





další blogy autora:

Choroba, tvár, krajina – 5. októberMária Ferenčuhová svůj první letošní blog věnovala filmu slovenského kameramana Martina Kollára 5. október, který má svoji premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterrdamu.28.01.2016 - Mária Ferenčuhová
Kríza filmového komentára vo filme GardaIvan Ostrochovský svým filmem Garda pobouřil nejen slovenské historiky a dostal se tak do nepříliš bezpečné pozice. Jak z této krize ven a zda se v ní Garda ocitla oprávněně, píše ve svém blogu Mária Ferenčuhová.23.07.2015 - Mária Ferenčuhová
Tak ďaleko, tak blízko... ale ako vlastne?Strukturální analýza nového celovečerního dokumentu Jara Vojteka14.05.2015 - Mária Ferenčuhová
Rozpomínanie sa a spomínanie.
Slovenské dokumentárne filmy s terapeutickým účinkom
Jak se současné slovenské dokumenty vyrovnávají s minulostí? Má ponor do hlubin minulosti i terapeutický rozměr? A kde začíná obrušování hran? I o tom je nový blog Márii Ferenčuhové.05.03.2015 - Mária Ferenčuhová

O čom hovoríme, keď hovoríme (a robíme filmy) o dejináchNárod v dokumentu, aneb co o dokumentární reflexi slovenského „já“ prozrazuje srovnání Křehké identity Zuzany Piussi a Ve stínu krále Svatopluka Jakuba Julényho11.12.2014 - Mária Ferenčuhová
O číslach, viditeľnosti a Audiovizuálnom fondeMária Ferenčuhová se bude v prostoru dok.blogu pravidelně věnovat slovenskému dokumentu. Ve svém prvním příspěvku hodnotí, k jakým výsledkům vedla zvýšená finanční podpora dokumentární tvorby v posledních pěti letech.09.10.2014 - Mária Ferenčuhová

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml