Neodvratný čas tiché apokalypsy

Dokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.
01.04.2020 - Andrea Hanáčková

Z filmu Země medu. Foto Artcam Films

Píši blog ve třetím týdnu celostátního nouzového stavu kvůli nemoci COVID-19, kdy i na otrlejší povahy doléhá odloučení od běžného života či přátel a nejistota ohledně našich svobod a našeho dalšího života na této zemi. Koho se zatím v žádné podobě nedotkl environmentální žal, zažívá teď minimálně pocit rozkolísání své obvyklé rovnováhy. V této situaci představuje dokument Země medu tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova dokonalý obraz světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje tedy razantním úhybem, nebo rovnou úhynem.

Včelí nákazy, mory, karantény

Včelaři přitom zažívají už řadu let s včelami to, co zažívá nyní lidská společnost, a používají k tomu i stejný slovník. „Bojují“ s varroázou, parazitem známým pod strašidelným jménem Varroa destructor, „bojují“ s morem včelího plodu, „bojují“ s minimálně šesti různými druhy virů, které způsobují například to, že se rodí včely se zakrnělými křídly. Celé okrsky jsou v karanténách a zvláštních režimech, lokalizujeme ohniska nákazy, napadená včelstva se musejí likvidovat, několikrát za rok je třeba včely přeléčit, centralizovaná je evidence nakažených i distribuce léků. Slovník těchto dnů, který se dotýká lidské společnosti a boje proti koronaviru, znají včelaři důvěrně již mnoho let.

Dávám „boj“ do uvozovek, jakkoli mají konkrétní opatření docela dobré měřitelné výsledky, jakkoli se daří dílčím způsobem na konkrétních místech situaci zlepšovat. Problém je v tom, že řešíme důsledky špatného lidského zacházení se včelami, nikoli příčiny toho, proč se včely s námi přestaly cítit dobře. Většina našich studií se provádí na zajatých včelách,“ říká Michael Joshin Thiele, německý včelař, který v Kalifornii založil společnost Apis Arborea. „Je to stejné, jako kdyby všechno, co víme o lvech, bylo založeno na studiích lvů žijících v zoologických zahradách.“ Thiele je vyznavačem divokého včelaření (wild beekeeping), minority včelařů, kteří preferují všechny prastaré a původní způsoby lidského doteku se včelami. Vracejí včely do lesního prostředí, nechávají jim podstatně větší teritorium působnosti, jinak se chovají k včelím produktům. Snaží se zmírnit vymírání včel, které je způsobeno součtem několika vlivů: otravou krajiny toxickými látkami, ztrátou biodiverzity květeny a bylin, změnou klimatu.
 

Z filmu Země medu. Foto Artcam Films
 

Antroposofičtí včelaři jsou ještě razantnější a formulují primárně vztah ke včelám jako k slunečním bytostem, k sociálnímu společenství těchto bytostí. Člověk podle svých představ o světě a své úloze v něm začal včely vykořisťovat a způsobil tak nerovnováhu nejen ve světě fyzickém, ale i tom éterickém a astrálním (viz dokument Jana Řeháka z roku 2011 By nám neuletěly včely).

Thiele shrnuje problematiku možná přece jen srozumitelněji: „Vždy jsme hledali na včelách jen to, co dělají pro lidi. Nyní je načase vidět i to, co dělají pro náš širší ekosystém.“ A zatímco tento vizionář v Kalifornii vrací včely do stromových hnízd vysoko nad zemí, „divoká“ včelařka Atidže od dětství přirozeně chodí krajinou, včelám zpívá, rozpráví s nimi, dotýká se jich, dělí se s nimi o med a velmi dobře chápe jejich potřeby.

Včely a včelaři

Film Země medu vznikl jako výsledek časosběrného zkoumání krajiny kolem zaniklé turecké vesnice na severu Makedonie, kde žijí poslední dvě obyvatelky, matka s dcerou. Jak se ukázalo, unikátní jsou nejen okolní hory a krajina, ale především Atidže, pětapadesátiletá včelařka, která v péči o starou nemohoucí matku a své včely dokáže dobře naplnit životní čas i v totální izolaci, v zapomenutém místě bez elektřiny, mobilního signálu, technologií a tekoucí vody.
 

Z filmu Země medu. Foto Artcam Films
 

Do tohoto života však vtrhne rodina kočovných pastevců dobytka se sedmi dětmi. Nejprve své nové sousedy vítá Atidže s radostí, přirozeně přijme roli bezdětné tety, dělí se o prostor i o znalosti ohledně včel. Hrubě invazivní rodina však postupně její životní prostor zcela vydrancuje. Nečiní tak se zlým úmyslem, jen je jich prostě moc, musejí přežít a o důsledcích svého jednání neuvažují. Prostor kolem sebe vytěží a táhnou dál. Nechávají za sebou spoušť a Atidže stojí v jejím středu – pragmatik Hussein postupně svým necitlivým včelařením vyhubil méně agresivní Atidžiny včely v blízkosti vesnice, pak ve prospěch svého dobytka vypálil přirozenou včelí pastvu v širším okolí a nakonec zlikvidoval i včelstva vzdálená, žijící v nepřístupných dutinách starých stromů, která Atidže s láskou obchází a trpělivě podporuje v přirozených místech života. Atidže zůstávají oči pro pláč, kočky, pes, stará matka, prázdná vesnice. Ale taky znovunalezený řád a včely vysoko v kopcích, v přirozených lesních a skalních dutinách, kde si žijí a člověka k tomu nepotřebují.

Možnosti a meze časosběru

Obdivné recenze zdůrazňují silnou metaforickou výpověď filmu, jíž autoři dosáhli téměř výhradně obrazem, ve filmu zní jen kusé dialogy v tureckém dialektu. Opakuje se obraz křehké rovnováhy života s divokými včelami nebo často citovaná Atidžina věta při stáčení medu „půl pro mne, půl pro vás“.

Observační metoda akcentuje díky střihu filmovou etnografickou studii, divák může mít pocit zúčastněného pozorování rituálů a drobných obřadných gest, jimiž Atidže se svým světem komunikuje.

Možnosti časosběru ocení právě včelaři. Dvakrát se ve filmu zopakuje záběr na přípravu nového stanoviště pro včely a následného plně rozvinutého bohatého včelstva – to je v přirozeném běhu času záležitost několika měsíců. Příznačně vytváří první zmíněné stanoviště Atidže z obrovských plochých kamenů, na něž v následujícím záběru již rozmístila desítky obrácených košíků vytmelených jílem – improvizované úly pro své divoké včely. Podruhé vytváří své stanoviště Hussein z lidského vynálezu pro co nejefektivnější těžbu včelího medu – nástavkových úlů. Ve střihové skladbě jdou tyto záběry těsně za sebou – prázdné dřevěné nástavky plné připravených rámečků a improvizovaných mezistěn (příprava na budoucí plástve), následně již bzučí desetitisíce včel a mezi úly se nešťastně a zcela nekompetentně potácí Hussein a jeho zoufalí dospívající synové. Nečiní jim problém otelit v minutě krávu a postavit se běžícímu býkovi, s bodajícími divokými včelami si ale poradit nedokážou.
 

Z filmu Země medu. Foto Artcam Films
 

V recenzích je dále kriticky zvažována autenticita záběrů, které mají akcentovat Atidžinu samotu, když nehnutě sedí u kamen vedle své stále pospávající stařičké matky. Nikdy se nepodívá do kamery, nikdy nereflektuje přítomnost filmařů nebo kamery na svých cestách, při šplhání do hor, při krkolomné cestě přes řeku a spadlé stromy. Oponentura se ale nabízí při pohledu na faktografii filmu: 87 minut finální stopáže sestříhali autoři ze tříletého sběru a 400 hodin materiálu. Je jisté, že po tu dobu se museli stát přirozenou součástí Atidžina života, jakkoli se nakonec rozhodli do příběhu, záběrů nebo zvuku nezasahovat vlastní přítomností. Atidže je s důvěrou přijala i do nejintimnějších chvil života s nemohoucí maminkou, včetně jejího tichého odchodu ze světa. Ve chvíli žalu kamera poodstoupí, naopak s etnografickou zvědavostí zachytí, jak Atidže s pochodní v ruce probíhá v noci pustými uličkami bývalé vesnice a vyhání zlého ducha od lože své poslední mrtvé. Všichni ostatní už dávno odešli.

Paralely s životem včel?

Paralely s životem včel se pochopitelně nabízejí a recenzenti přirovnávají k úlu třeba tmavou světnici s udupanou půdou, v níž už několik let přežívá nepohyblivá Atidžina matka. Jsou dvě možnosti, jak se s takovými přirovnáními vyrovnat: zavrhnout je jako biologicky nesmyslná. Včelí matka je jakousi manufakturou na vajíčka, denně jich snese až 2000 a rozhodně není pouhou přežívající podstatou včelstva. Představuje kontinuitu po dobu, než ji v úlu nahradí matka nová. V jiném výkladu však znamená smrt včelí matky zánik včelstva, přijde-li v době, kdy už si včely nestihnou vychovat matku novou. Včelstvo se pak rozbzučí smutně a teskně, některé včely se ještě pokusí vnutit se k sousednímu včelstvu, zbytek vyletí z úlu a zmizí. A to je mnohem pravděpodobnější osud Atidže a jejího snažení o rovnováhu světa. Poslední záběry, v nichž si jde bílou zimní krajinou vysoko do kopců pro plástev medu, by mohly přinášet naději a jistě ji mnozí diváci ve filmu čtou.

Pro mne je konec smutný beznadějně. Jako když brzy zjara najdu v úlu hromadu mrtvých včel těsně v sousedství plných pláství, dobrých zimních zásob – včely skolil velký mráz, neviditelný parazit, neschopnost pohnout se v chumlu směrem k uloženým medovým zásobám. V horších variantách mizejí včelstva bez vysvětlení, nečekaně a kompletně už i během roku, po zakrmení v srpnu nebo po zaléčení na konci podzimu. Zmizí a zůstává jen prázdný úl. Jako ta vylidněná makedonská vesnice, ve které nezůstal nikdo a nic.
 

Z filmu Země medu. Foto Artcam Films
 

Vítězný film letošního festivalu Sundance, trojnásobně ověnčený cenami za kameru, nejlepší dokumentární i hraný film, je vizuálně krásný a svým vyzněním drásavý. V tmavých záběrech připomíná neodvratný čas tiché apokalypsy Tarrova Turínského koně. Je mi z něj v těchto dnech tak smutno, že vycházím na zahradu ke včelám a hledám útěchu v pohledu na žluté rousky pylu, které si teď na jaře do úlů pilně nosí.
 

Antonio Machado (18751939)

Na dnešek, když jsem spal,
zdál se mi podivný sen,
úl měl jsem v srdci
a zlaté včely mi v něm
přilétávaly tkát
z mých starých trampot a běd
bílý vosk a sladký med.

Z knihy Ralpha Dutliho Píseň o medu. Kulturní dějiny včely. Zlín: Archa, 2019


Dokument Země medu je do 2. dubna ke zhlédnutí na portále DAFilms.cz.





další blogy autora:

Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková
Příliv a odliv DokuVlny na Radiu WaveRozhlasová teoretička a dokumentaristka proniká do tajů jednoho z prvních původních dokumentárních podcastů českých radiostanic – DokuVlny Radia Wave.15.03.2018 - Andrea Hanáčková
Posmutnělá konference v unaveném PolskuAndrea Hanáčková přináší reflexi z akce Radio Research Conference 2017, která se konala v polském městě Lublin. Kromě nových pohledů na radiotvorbu předkládá také důležité svědectví o mediální situaci v Polsku.08.02.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Rodina jako cirkus životaO filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka21.05.2020 - Petr Fischer
Jak ven z krize podle Nancy FraserTeoretička vizuální kultury Andrea Průchová Hrůzová zabrousila tentokrát ve svém blogu do politiky a přibližuje myšlenky americké filozofky a feministky Nancy Fraser, volající po odstranění systémové nerovnosti, která stojí v jádru dnešní společnosti. „Solidarita je naše zbraň,“ vybízí Fraser ve svém manifestu. O proměně kolektivního chování společnosti bychom se podle Průchové Hrůzové měli zamyslet nyní tím spíš, že nás současná globální pandemie nutí uvažovat o naší společné budoucnosti.14.05.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
Bude všechno jinak? Televize a covid-19„Když si to všechno shrneme, tak celá branže dostala v posledních měsících úder, který způsobil strukturální změny, jež se budou měnit jen velmi pomalu,“ shrnuje mediální analytik Milan Kruml ve svém blogu to, jak se pandemie podepsala na médiu televize i práci scenáristů a režisérů. Ve svém textu uvažuje, co udělá s televizními trhy podzim. Na jednu stranu vznikají obratem nové televizní formáty, jako například UčíTelka, na druhou stranu hrozí nebezpečí, že se podobně levné a rychlé postupy ujmou i v budoucnu.07.05.2020 - Milan Kruml
Žurnalistika a zkušenostní médiaDramaturgyně experimentálních a VR filmů pro ji.hlavský festival Andrea Slováková ve svém dok.blogu uzavírá cyklus textů představující vybrané současné publikace o virtuální či rozšířené realitě. Tentokrát upozorňuje na hlavní témata knihy Johna V. Pavlika Journalism in the Age of Virtual Reality.30.04.2020 - Andrea Slováková
Nemocnice jako konejšivé místoTomáš Stejskal ve svém blogu uvažuje o novém českém doku-soapu Nemocnice v první linii, pojednávajícím o léčení pacientů s koronavirem. Dokumentární cyklus podle něj přináší cenný dotek reality, který stojí v opozici vůči číslům, datům a titulkům virtuálního světa.23.04.2020 - Tomáš Stejskal
Jak Kovy minul dějiny… ale ať je řeší dálFilozof a publicista Petr Fischer uvažuje ve svém blogu nad novým televizním dokumentem Ivo Bystřičana Kovy řeší dějiny, dostupným online na iVysílání České televize. Známý youtuber Karel „Kovy“ Kovář v něm podniká filmovou dokumentární cestu po českých školách, aby zjistil, jak se v nich učí moderní dějiny. Cestu v mnohém neúspěšnou. Přesto v závěru Fischer konstatuje, že jeho snaha může připomínat strategii, kterou pro přežití v postdějinné době navrhoval už před třiceti lety filozof Vilém Flusser.16.04.2020 - Petr Fischer
Skutečnost jako sociální mizanscénaEstetička Tereza Hadravová přibližuje hlavní myšlenky knihy filmového kritika a teoretika Adriana Martina Mizanscéna a filmový styl, kterou v překladu Veroniky Klusákové vydalo nedávno Nakladatelství AMU. Pojem "sociální mizanscéna", se kterým v knize pracuje, Hadravová aktuálně vztahuje ke změnám, které v těchto týdnech izolace prožíváme a jež se dotýkají proměny veřejného prostoru, oděvu i společenských konvencí.09.04.2020 - Tereza Hadravová
Laboratorní milostné vztahy v izolaciAntonín Tesař ve svém blogu přibližuje novou reality show Netflixu Láska je slepá, která coby sociální experiment ukazuje podoby současných milostných vztahů. Základní premisa seriálu, totiž lidé izolovaní v osamělých pokojích, kteří si navzájem naslouchají a touží se spolu seznámit, je v době hromadné izolace poměrně symbolická.26.03.2020 - Antonín Tesař
Ústa RambyRadim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce? 19.03.2020 - Radim Procházka
Dvacet dva kilogramů solidarityRadim Procházka píše ve svém blogu o debatě s Olegem Sencovem, která proběhla 5. března na FAMU. Do Prahy přijel tento ukrajinský režisér a bojovník proti anexi Krymu jako host festivalu Jeden svět.12.03.2020 - Radim Procházka