Neodvratný čas tiché apokalypsy

Dokumentaristka, teoretička a včelařka Andrea Hanáčková píše pro dok.revue o tom, jak vnímá oceňovaný snímek Země medu, který zahajoval letošní Jeden svět a je do 2. dubna mimořádně dostupný na portále DAFilms. „Dokument dvou tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dokonalým obrazem světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje úhybem, nebo úhynem,“ píše Hanáčková.
01.04.2020 - Andrea Hanáčková

Z filmu Země medu. Foto Artcam Films

Píši blog ve třetím týdnu celostátního nouzového stavu kvůli nemoci COVID-19, kdy i na otrlejší povahy doléhá odloučení od běžného života či přátel a nejistota ohledně našich svobod a našeho dalšího života na této zemi. Koho se zatím v žádné podobě nedotkl environmentální žal, zažívá teď minimálně pocit rozkolísání své obvyklé rovnováhy. V této situaci představuje dokument Země medu tvůrců ze Skopje Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova dokonalý obraz světa, který už nedokáže vyvážit lidskou rozpínavost a reaguje tedy razantním úhybem, nebo rovnou úhynem.

Včelí nákazy, mory, karantény

Včelaři přitom zažívají už řadu let s včelami to, co zažívá nyní lidská společnost, a používají k tomu i stejný slovník. „Bojují“ s varroázou, parazitem známým pod strašidelným jménem Varroa destructor, „bojují“ s morem včelího plodu, „bojují“ s minimálně šesti různými druhy virů, které způsobují například to, že se rodí včely se zakrnělými křídly. Celé okrsky jsou v karanténách a zvláštních režimech, lokalizujeme ohniska nákazy, napadená včelstva se musejí likvidovat, několikrát za rok je třeba včely přeléčit, centralizovaná je evidence nakažených i distribuce léků. Slovník těchto dnů, který se dotýká lidské společnosti a boje proti koronaviru, znají včelaři důvěrně již mnoho let.

Dávám „boj“ do uvozovek, jakkoli mají konkrétní opatření docela dobré měřitelné výsledky, jakkoli se daří dílčím způsobem na konkrétních místech situaci zlepšovat. Problém je v tom, že řešíme důsledky špatného lidského zacházení se včelami, nikoli příčiny toho, proč se včely s námi přestaly cítit dobře. Většina našich studií se provádí na zajatých včelách,“ říká Michael Joshin Thiele, německý včelař, který v Kalifornii založil společnost Apis Arborea. „Je to stejné, jako kdyby všechno, co víme o lvech, bylo založeno na studiích lvů žijících v zoologických zahradách.“ Thiele je vyznavačem divokého včelaření (wild beekeeping), minority včelařů, kteří preferují všechny prastaré a původní způsoby lidského doteku se včelami. Vracejí včely do lesního prostředí, nechávají jim podstatně větší teritorium působnosti, jinak se chovají k včelím produktům. Snaží se zmírnit vymírání včel, které je způsobeno součtem několika vlivů: otravou krajiny toxickými látkami, ztrátou biodiverzity květeny a bylin, změnou klimatu.
 

Z filmu Země medu. Foto Artcam Films
 

Antroposofičtí včelaři jsou ještě razantnější a formulují primárně vztah ke včelám jako k slunečním bytostem, k sociálnímu společenství těchto bytostí. Člověk podle svých představ o světě a své úloze v něm začal včely vykořisťovat a způsobil tak nerovnováhu nejen ve světě fyzickém, ale i tom éterickém a astrálním (viz dokument Jana Řeháka z roku 2011 By nám neuletěly včely).

Thiele shrnuje problematiku možná přece jen srozumitelněji: „Vždy jsme hledali na včelách jen to, co dělají pro lidi. Nyní je načase vidět i to, co dělají pro náš širší ekosystém.“ A zatímco tento vizionář v Kalifornii vrací včely do stromových hnízd vysoko nad zemí, „divoká“ včelařka Atidže od dětství přirozeně chodí krajinou, včelám zpívá, rozpráví s nimi, dotýká se jich, dělí se s nimi o med a velmi dobře chápe jejich potřeby.

Včely a včelaři

Film Země medu vznikl jako výsledek časosběrného zkoumání krajiny kolem zaniklé turecké vesnice na severu Makedonie, kde žijí poslední dvě obyvatelky, matka s dcerou. Jak se ukázalo, unikátní jsou nejen okolní hory a krajina, ale především Atidže, pětapadesátiletá včelařka, která v péči o starou nemohoucí matku a své včely dokáže dobře naplnit životní čas i v totální izolaci, v zapomenutém místě bez elektřiny, mobilního signálu, technologií a tekoucí vody.
 

Z filmu Země medu. Foto Artcam Films
 

Do tohoto života však vtrhne rodina kočovných pastevců dobytka se sedmi dětmi. Nejprve své nové sousedy vítá Atidže s radostí, přirozeně přijme roli bezdětné tety, dělí se o prostor i o znalosti ohledně včel. Hrubě invazivní rodina však postupně její životní prostor zcela vydrancuje. Nečiní tak se zlým úmyslem, jen je jich prostě moc, musejí přežít a o důsledcích svého jednání neuvažují. Prostor kolem sebe vytěží a táhnou dál. Nechávají za sebou spoušť a Atidže stojí v jejím středu – pragmatik Hussein postupně svým necitlivým včelařením vyhubil méně agresivní Atidžiny včely v blízkosti vesnice, pak ve prospěch svého dobytka vypálil přirozenou včelí pastvu v širším okolí a nakonec zlikvidoval i včelstva vzdálená, žijící v nepřístupných dutinách starých stromů, která Atidže s láskou obchází a trpělivě podporuje v přirozených místech života. Atidže zůstávají oči pro pláč, kočky, pes, stará matka, prázdná vesnice. Ale taky znovunalezený řád a včely vysoko v kopcích, v přirozených lesních a skalních dutinách, kde si žijí a člověka k tomu nepotřebují.

Možnosti a meze časosběru

Obdivné recenze zdůrazňují silnou metaforickou výpověď filmu, jíž autoři dosáhli téměř výhradně obrazem, ve filmu zní jen kusé dialogy v tureckém dialektu. Opakuje se obraz křehké rovnováhy života s divokými včelami nebo často citovaná Atidžina věta při stáčení medu „půl pro mne, půl pro vás“.

Observační metoda akcentuje díky střihu filmovou etnografickou studii, divák může mít pocit zúčastněného pozorování rituálů a drobných obřadných gest, jimiž Atidže se svým světem komunikuje.

Možnosti časosběru ocení právě včelaři. Dvakrát se ve filmu zopakuje záběr na přípravu nového stanoviště pro včely a následného plně rozvinutého bohatého včelstva – to je v přirozeném běhu času záležitost několika měsíců. Příznačně vytváří první zmíněné stanoviště Atidže z obrovských plochých kamenů, na něž v následujícím záběru již rozmístila desítky obrácených košíků vytmelených jílem – improvizované úly pro své divoké včely. Podruhé vytváří své stanoviště Hussein z lidského vynálezu pro co nejefektivnější těžbu včelího medu – nástavkových úlů. Ve střihové skladbě jdou tyto záběry těsně za sebou – prázdné dřevěné nástavky plné připravených rámečků a improvizovaných mezistěn (příprava na budoucí plástve), následně již bzučí desetitisíce včel a mezi úly se nešťastně a zcela nekompetentně potácí Hussein a jeho zoufalí dospívající synové. Nečiní jim problém otelit v minutě krávu a postavit se běžícímu býkovi, s bodajícími divokými včelami si ale poradit nedokážou.
 

Z filmu Země medu. Foto Artcam Films
 

V recenzích je dále kriticky zvažována autenticita záběrů, které mají akcentovat Atidžinu samotu, když nehnutě sedí u kamen vedle své stále pospávající stařičké matky. Nikdy se nepodívá do kamery, nikdy nereflektuje přítomnost filmařů nebo kamery na svých cestách, při šplhání do hor, při krkolomné cestě přes řeku a spadlé stromy. Oponentura se ale nabízí při pohledu na faktografii filmu: 87 minut finální stopáže sestříhali autoři ze tříletého sběru a 400 hodin materiálu. Je jisté, že po tu dobu se museli stát přirozenou součástí Atidžina života, jakkoli se nakonec rozhodli do příběhu, záběrů nebo zvuku nezasahovat vlastní přítomností. Atidže je s důvěrou přijala i do nejintimnějších chvil života s nemohoucí maminkou, včetně jejího tichého odchodu ze světa. Ve chvíli žalu kamera poodstoupí, naopak s etnografickou zvědavostí zachytí, jak Atidže s pochodní v ruce probíhá v noci pustými uličkami bývalé vesnice a vyhání zlého ducha od lože své poslední mrtvé. Všichni ostatní už dávno odešli.

Paralely s životem včel?

Paralely s životem včel se pochopitelně nabízejí a recenzenti přirovnávají k úlu třeba tmavou světnici s udupanou půdou, v níž už několik let přežívá nepohyblivá Atidžina matka. Jsou dvě možnosti, jak se s takovými přirovnáními vyrovnat: zavrhnout je jako biologicky nesmyslná. Včelí matka je jakousi manufakturou na vajíčka, denně jich snese až 2000 a rozhodně není pouhou přežívající podstatou včelstva. Představuje kontinuitu po dobu, než ji v úlu nahradí matka nová. V jiném výkladu však znamená smrt včelí matky zánik včelstva, přijde-li v době, kdy už si včely nestihnou vychovat matku novou. Včelstvo se pak rozbzučí smutně a teskně, některé včely se ještě pokusí vnutit se k sousednímu včelstvu, zbytek vyletí z úlu a zmizí. A to je mnohem pravděpodobnější osud Atidže a jejího snažení o rovnováhu světa. Poslední záběry, v nichž si jde bílou zimní krajinou vysoko do kopců pro plástev medu, by mohly přinášet naději a jistě ji mnozí diváci ve filmu čtou.

Pro mne je konec smutný beznadějně. Jako když brzy zjara najdu v úlu hromadu mrtvých včel těsně v sousedství plných pláství, dobrých zimních zásob – včely skolil velký mráz, neviditelný parazit, neschopnost pohnout se v chumlu směrem k uloženým medovým zásobám. V horších variantách mizejí včelstva bez vysvětlení, nečekaně a kompletně už i během roku, po zakrmení v srpnu nebo po zaléčení na konci podzimu. Zmizí a zůstává jen prázdný úl. Jako ta vylidněná makedonská vesnice, ve které nezůstal nikdo a nic.
 

Z filmu Země medu. Foto Artcam Films
 

Vítězný film letošního festivalu Sundance, trojnásobně ověnčený cenami za kameru, nejlepší dokumentární i hraný film, je vizuálně krásný a svým vyzněním drásavý. V tmavých záběrech připomíná neodvratný čas tiché apokalypsy Tarrova Turínského koně. Je mi z něj v těchto dnech tak smutno, že vycházím na zahradu ke včelám a hledám útěchu v pohledu na žluté rousky pylu, které si teď na jaře do úlů pilně nosí.
 

Antonio Machado (18751939)

Na dnešek, když jsem spal,
zdál se mi podivný sen,
úl měl jsem v srdci
a zlaté včely mi v něm
přilétávaly tkát
z mých starých trampot a běd
bílý vosk a sladký med.

Z knihy Ralpha Dutliho Píseň o medu. Kulturní dějiny včely. Zlín: Archa, 2019


Dokument Země medu je do 2. dubna ke zhlédnutí na portále DAFilms.cz.





další blogy autora:

České dokumenty na letošním festivalu Prix Bohemia RadioTeoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková hodnotí pro dok.revue kolekci dokumentů, které letos soutěžily v sekci Dokument na 36. ročníku mezinárodního festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio (PBR). Celý festival proběhl od 12. do 14. října mimořádně v online režimu a online proběhly i diskuze poroty a veřejné prezentace jednotlivých kategorií.15.10.2020 - Andrea Hanáčková
Potřebujeme média veřejné služby?Jak dnes naložit s tématem koncesionářských poplatků, když ho otevírají už nejen populističtí politici a nepřátelé médií veřejné služby, ale i nejvěrnější rozhlasoví posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia? Teoretička, pedagožka a dokumentaristka Andrea Hanáčková vybízí ve svém blogu, abychom diskutovali o výši poplatku, podobě média či jiného systému mediálních rad, ale nezpochybňovali roli veřejnoprávního rozhlasu nebo televize na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem. Situace v Maďarsku je příkladem, kde takové úvahy mohou končit.23.07.2020 - Andrea Hanáčková
Brit Jensen: Natáčím dokumenty, protože chci komunikovat s lidmiDokumentaristka Brit Jensen letos vyhrála Prix Bohemia Radio, Podcast roku i soutěž českých rozhlasových dokumentů AudioREPORT. Na stránkách dok.revue se její jméno objevuje pravidelně od roku 2016.28.11.2019 - Andrea Hanáčková
„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy RekovéAndrea Hanáčková ve svém blogu nahlíží cestu, kterou za poslední roky urazila autorka dvou desítek rozhlasových dokumentů Tereza Reková. Stále úspěšněji se prosazuje v zahraničí – pracovala například na produkci auditivního festivalu v Irsku, nyní chystá dokument pro BBC. Za tímto úspěchem však stojí i to, že čeští tvůrci audiodokumentů o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále úspěšněji.05.09.2019 - Andrea Hanáčková
Sedm tajemství rozhlasového seriálu aneb Dokuseriál na DvojceAndrea Hanáčková ve svém blogu zkoumá, jak si vede nový cyklus Dokuseriál Českého rozhlasu Dvojka z hlediska pravidel seriality a jejich experimentů i z pohledu tak zvaného binge listening, tedy soustředěného poslechu všech dílů audio seriálu naráz. Binge listening: 7 tajemství úspěšného seriálu – tak nazval svou prezentaci na loňské pražské International Feature Conference německý producent Sven Preger a upozornil v ní i na riziko „narrowcastingu“, tedy specifických posluchačských požadavků a specializovaného publika. V následujícím blogu proto postupně dojde i na všech sedm Pregerových tajemství, která nový Dokuseriál poměrně zdárně naplňuje. 18.07.2019 - Andrea Hanáčková
O dokumentech a paradoxech na Prix Bohemia Radio 2019Andrea Hanáčková ve svém blogu rekapituluje nejlepší audio dokumenty na letošním 35. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio a uvažuje o paradoxu, proč Český rozhlas letošní vítězný dokument neodvysílal.04.04.2019 - Andrea Hanáčková
Matematika zločinu a veřejné službyAndrea Hanáčková reflektuje první český non-fikční podcast a důvody, proč ho nechce odvysílat zadavatel – Český rozhlas Plus.28.02.2019 - Andrea Hanáčková
Veselé dokumentaristické hody, Prostřeno 2018Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přináší novoroční bilanci současného stavu české nonfikční auditivní tvorby10.01.2019 - Andrea Hanáčková
Srpnové sympatie rozhlasu. Na jak dlouho?Andrea Hanáčková ve svém novém blogu shrnuje současnou situaci kolem Českého rozhlasu jako veřejnoprávního média v době „osmičkového“ výročí.30.08.2018 - Andrea Hanáčková
Hvězdná chvíle českého radiodokumentuTeoretička rozhlasového dokumentu Andrea Hanáčková o mezinárodní konferenci International Feature Conference, která se v těchto dnech koná v Praze21.05.2018 - Andrea Hanáčková

   poslední blogy:
Jak na… s Johnem WilsonemV čem tkví půvab i hloubka dokumentární série Jak na... s Johnem Wilsonem, kterou filmový kritik a bloger dok.revue Martin Šrajer považuje za nejlepší dokumentární počin loňského roku? Wilsonova věta, že „nedá tolik práce proměnit obyčejný objekt v něco neobyčejného“, by podle Šrajera mohla být hlavní tezí celé série. Wilson nás podle něj vede k „přehodnocení našeho vztahu k místům, kterými denně procházíme a vůči jejichž skrytým významům jsme se stali netečnými... Přitom – jako ti nejlepší dokumentaristé – v zásadě nedělá nic jiného, než že ukazuje, jak lidé žijí.“21.01.2021 - Martin Šrajer
Ejhle, paradigma!„Od chvíle, kdy Vachek odešel, představuji si svět, v němž je možné, že se Vachkova domácí a fakultní knihovna spojí v jeden celek, že pro tento celek kdesi vznikne Kabinet Karla Vachka jako fyzické místo, kde se budou všichni setkávat, kde budou smět pracovat a najít třeba i dočasný azyl před tím světem, v jehož vzorcích nedokážou všichni žít a tvořit,“ píše ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant ve svém dok.blogu, který věnuje vzpomínce na nedávno zesnulého dokumentaristu a pedagoga Karla Vachka.14.01.2021 - Michal Bregant
Největší síla je v prosté výpovědiJaký je nový podcastový cyklus Anatomie strachu, který pro Audionaut vytvořili Brit Jensen, Jiří Slavičínský a zvukový umělec Martin Ožvold? Co při něm autoři objevili, proč vsadili na pestrost a proč se lidé obecně tak rádi bojí? Tyto otázky si klade dokumentarista a dramaturg Dan Moravec ve svém prvním blogu pro dok.revue.07.01.2021 - Dan Moravec
Christo a Newton ve skulinách uměníLetos se do kin a posléze na DAFilms dostaly také dva dokumenty, které nahlížejí pod ruku dvěma výrazným světovým umělcům: dokument o fotografu Helmutu Newtonovi a film o konceptuálním umělci Christovi. Dva odlišní tvůrci, kteří zcela různě pracují s masovou konzumací umění. Mají něco společného? „Nesnáším jen dvě slova,“ říká Newton na jednom místě dokumentu, „a to je umění a krása.“ Petr Fischer ve svém blogu pro dok.revue dodává: „Nemusíme vědět, co je umění a krása, stačí, když se jich někdy reálně dotkneme. Třeba u Christa či Newtona.“25.12.2020 - Petr Fischer
Myslet pandemii obrazem„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.17.12.2020 - Andrea Průchová Hrůzová
OdvstupCo je to odvstup? „Jedná se o situovanost ve smyslu synchronního vstupu a odstupu,“ upřesňuje Jan Gogola ml., když se pokouší charakterizovat způsob, jímž se ke světu vztahuje performer Lumír Hladík, jehož tvorbu připomněl letošní ji.hlavský dokumentární festival... „Rozumím miniaturním monumentům Lumíra Hladíka jako zpřítomnění principu žít méně sebe, abychom o to více zažívali svět – odvstup,“ dodává Gogola a pro interpretaci Hladíkovy tvorby nachází příhodnou paralelu v myšlenkách filozofa Maurice Merleau-Pontyho z knihy Viditelné a neviditelné.10.12.2020 - Jan Gogola ml.
Když nestačí jít blížEstetička Tereza Hadravová se vrací k letošnímu pražskému bienále Ve věci umění s apelativním názvem Pojď blíž, které probíhalo od července do půlky listopadu, mezi dvěma pandemickými vlnami. Právě tato covidová závorka, jakkoli neplánovaná a nahodilá, pomohla zdůraznit jedno z témat klíčové výstavy bienále v Městské knihovně v Praze, a to nákazu zkušeností. Výstava vybízí návštěvníka, aby zakusil zkušenost někoho, s kým nemá na první pohled nic společného. Hadravová na dvou dokumentárních dílech z výstavy testuje, zda nám skutečně musí být člověk, jehož emocí se máme nakazit, dostatečně podobný.03.12.2020 - Tereza Hadravová
Jak se pracuje na literárním dokumentu během pandemie Pandemie postihla fungování celé kulturní obce. Literární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová přináší zprávu o tom, jak se během pandemie pracuje jí a dalším autorkám literárních dokumentů. Jakou roli sehrává v jejich práci nemožnost výjezdů do terénu či grantová politika? 27.11.2020 - Barbora Baronová
Poprvé...Ji.hlavská festivalová sekce My Street Films prezentuje výběr amatérských dokumentů, které natočili účastníci stejnojmenných workshopů pod vedením zkušených dokumentaristů. Jednou z mentorek workshopu je i dokumentaristka Tereza Reichová, která pro dok.revue sepsala své dojmy z letošních filmů i workshopů.01.11.2020 - Tereza Reichová
Letos vedou Dánové a BritovéO letošní sekci Reality TV v Ji.hlavě očima jejího dramaturga. Podle dramaturga a mediálního analytika Milana Krumla není náhoda, že většina pořadů vybraných do letošní ji.hlavské sekce Reality TV pochází ze dvou trhů – z britského a dánského. „Britové tolik nepřekvapují – vysoká úroveň nehrané tvorby, inovativnost a propracované formy, jak oslovit i s náročným tématem většinového diváka, jsou pro britskou televizi typické už řadu let. U Dánů ovšem překvapuje dlouhodobá kreativita, ochota riskovat, hledat dosud nevyšlapané cesty a zpracovávat i velmi kontroverzní témata,“ píše Kruml.29.10.2020 - Milan Kruml